Anglii měli zničit superpadělatelé!

Největší penězokazecká operace v dějinách lidstva měla za cíl rozvrátit hospodářství země, kterou si nacistické Německo vybralo jako jeden ze svých hlavních cílů. K tomu měla dopomoci i zvláštní akce s krycím jménem Andreas.Největší penězokazecká operace v dějinách lidstva měla za cíl rozvrátit hospodářství země, kterou si nacistické Německo vybralo jako jeden ze svých hlavních cílů. K tomu měla dopomoci i zvláštní akce s krycím jménem Andreas.

Bylo to v létě 1959, kdy vídeňské noviny, a po nich také další, nápadnými titulky naservírovaly svým čtenářům parádní senzaci: „Poklad v Toplitzském jezeře jižně od Salcburku… Potápěči v akci… Co skrývají hlubiny…? „ Rakouský filmový žurnál potom jako první na světě přinesl záběry z práce expedice u romantického alpského jezera poblíž Bad Aussee. Na vodě se houpal vor s několika muži, kteří upřeně hleděli na hladinu. Před několika minutami spustili dolů potápěče… Po chvíli se voda rozčeřila a na povrchu se objevila bedna. Muži na voru nasadili pod víko páčidlo. Dřevěná deska odskočila a kameraman zaostřil na detail. Lidé v hledišti kina vydechli. V bedně ležely svazečky bankovek s nápisem Bank of England…

Tajemství jezera nedá spát
O čtyři roky později se Toplitzské jezero u Bad Aussee stalo znovu středem zájmu. “Předpokládáte, pane doktore,” ptali se všudypřítomní žurnalisté dr. Höllera z ředitelství štýrské policie, “že zde najdete, jak se proslýchá, zlaté pruty z majetku bývalé nacistické říše?”
“Ne,” odpověděl, “zřejmě jen bankovky. A ještě k tomu falešné.”
“Proč by je muži z nacistických tajných služeb, kteří předtím řídili jejich výrobu, při ústupových operacích házeli zrovna do jezera?”
“Vysvětluji si to tak, že se v době, kdy dostali rozkaz k odstranění co největšího množství usvědčujících materiálů, nacházeli v časové tísni. A o bankovkách je známo, že špatně a dlouho hoří.”
“Co ještě hledáte?”
“Leccos z toho, co by mohlo zajímat především historiky. Třeba dokumenty o postupu při přípravě onoho hromadného padělání valut.”

Všichni byli nakonec zklamáni.
Tehdy v roce 1959, pak o čtyři roky později – a dokonce i před nedávnem, v červenci 2000, kdy se do výzkumu Toplitzského jezera s mediálním i technickým rozmachem, jaký je jim vlastní, pustili Američané. Akci zorganizovali reportéři televize CBC společně se specialisty z věhlasné firmy Oceaneering Technologies, kteří se předtím podíleli i na hledání potopeného Titaniku. Jako poradci tu působili také odborníci z losangelského střediska Simona Wiesenthala, známého pronáledovatele nacistických zločinců. Ale ani nyní se nedošlo k žádanému výsledku. Speciální přístroje, podobající se dokonalým podvodním radarům, sice na počátku hlásily, že se na dně nacházejí rozměrné předměty, ale když pak do těch míst pronikly dálkově ovládané miniponorky, zjistilo se, že oněmi avízovanými předměty byly jen bedny s plechovkovým pivem, které sem bůhvíproč kdosi odhodil.
“Balíme – a já i moji lidé už nikdy v životě nechceme vidět žádné alpské jezero,” ohlásil šéfreportér CBC do éteru. “Podle mne jsme naběhli uměle živené legendě.”

Možná ano, možná ne.
Ať tak či onak, ono až legendární, drsně krásné jezero, které i na autora tohoto vyprávění silně zapůsobilo a k němuž od asfaltové silnice a parkoviště na okraji Bad Aussee vede jen jediná stezka, úzce sevřená skalami, si uchovalo své tajemství. Otázka, co skrývá či skrývalo dno jezera, zůstala otevřena. Nelze vyloučit, že policii i televizní pracovníky prostě někdo předešel – a to možná již v chaosu těsně poválečných let. Ale stejně tak si lze myslet, že padělatelské dokumenty, o kterých se hovořilo, v jezeře nikdy ani nebyly. Naštěstí i bez nich lze dost přesně rekonstruovat průběh výzkumné přípravy penězokazecké superoperace, jaká nemá v dějinách lidského společenství obdoby. U kolébky všeho dění stálo technické oddělení (označované také jako VI/F) Heydrichova Říšského hlavního bezpečnostního úřadu (RSHA), sídlící v nenápadné vilce na přísně utajované adrese: Berlín-Grünewald, Delbrückstrasse 6.

Akce Andreas startuje
Jedné studené noci na sklonku devětatřicátého roku, kdy válka v Polsku už skončila a další tažení, tentokrát západním směrem, nacisté teprve chystali, se nad několika hustě osídlenými oblastmi Německa otevřelo nebe. K zemi se však nesnesl koberec tříštivých či zápalných pum – vzduchem volně třepotaly potištěné listy papíru. Britové tím zahájili operaci, která měla pomoci rozvrátit válčíci “třetí říši” jaksi zevnitř. Jejich letadla shazovala padělané potravinové lístky a kupóny na odběr předmětů denní potřeby. Ke slovu tak přišla zbraň, která ve svých důsledcích může mít katastrofálnější důsledky, než požáry domů a smrt lidí v troskách…
O něco později se v Delbrückstrasse 6 odehrál rozhovor SS-sturmbannführera Alfreda Helmuta Naujockse, zdejšího šéfa a v té době ještě Heydrichova osobního oblíbence, se specialistou-chemikem, jemuž bylo jednou provždy určeno krycí jméno Max.
“Zkoumal jste někdy, Maxi, britské pětilibrovky?”
“Mnohokrát a velmi detailně. Opravdu mistrovský kus. Teoreticky je ovšem možno při dostatatku času a peněz na náročná zařízení napodobit vše, co bylo kdy otištěno. U liber by však vznikly zcela abnormální potíže. Můžete mi říci, o co se jedná?”
“Později. Musel byste hned po první větě, kterou vyslovím, složit speciální přísahu…”
Takhle nějak vyhlížely zřejmě startovní okamžiky toho, co ve svém přípravném stadiu dostalo název Unternehmen Andreas. Zvláštní akce Andreas. Není zcela jasné, zda výchozí iniciativa přišla z technického oddělení, či zda tu inspirátorem nebyl sám všemocný šéf RSHA Reinhard Heydrich, pro něhož byly podobné nápady typické. Ať tak či onak, Heydrich předložil plán na padělání cizích měn Hitlerovi, který se s ním ztotožnil s jedinou poznámkou: “Dolar ne, s USA nejsme ve válce.” V záležitosti liber dostali však lidé z Delbrückstrasse 6 zelenou.

Svědectví nedobrovolného penězokazce
“Vy jste s ním o tom, pane inženýre, dokonce hovořil?” “Zní to až neuvěřitelně, víte,” odpověděl před lety Oskar Skála z Tábora, bývalý vězeň, kterého během války v sachsenhausenském bloku 19 donutili nacisté k podílu na penězokazecké velkovýrobě. “S velitelem našeho zvláštního komanda SS-sturmbannführerem Bernhardem Krügerem jsem byl v častého styku, který byl denodenně dán mým pracovním zařazením, než bylo ve vztahu mezi esesákem a vězněm obvyklé. Dokonce mi ve volných chvílích řekl některá fakta o prvopočátcích padělání. Vždy přitom s úctou hovořil o svém bývalém šéfovi, náčelníku technického oddělení při RSHA Naujocksovi. On prý to byl, kdo přišel s původním nápadem a svou vytrvalostí připravil celou akci až do fáze hromadné výroby, kterou jsme v koncentračním táboře Sachsenhausen museli jako nesvobodní lidé uskutečňovat.”

Tři velké hlavolamy
Chemik Max správně předpovídal: “U liber vzniknou abnormální potíže…” Tím spíš, když vysoce důvěrný Heydrichův pokyn určoval: “Nesmí se jednat o padělání nebo napodobení v obvyklém smyslu, nýbrž o neautorizované vyhotovení. Bankovky se musí vyrobit tak věrně podobné originálu, aby ani nejlepší britští specialisté nemohli najít žádný rozdíl.” Zpočátku se předpokládalo, že plán půjde uskutečnit v poměrně krátké době a ekonomický úder proti Británii potom realizovat jako předehru plánované invaze přes Lamanšský kanál. Přání bylo však na míle vzdáleno od reality. Jakmile lidé z technického oddělení a další přísahou zavázaní a o všech souvislostech jen částečně informovaní specialisté, mezi nimiž nechyběli ani univerzitní profesoři a znalci z vědeckých institucí, pronikli pod povrch problémů, narazili na tři hlavolamy:
– Recept na výrobu papíru,
– Rytí štočků a zhotovení matric ke kresbě vodoznaků,
– Systém číslování bankovek.

Papír přišel na řadu jako první
Vynikající vnější vlastnosti britských peněz jsou známé – vysoká trvanlivost, elastičnost, bankovky se ani z delšího oběhu nevracejí příliš opotřebované. Jak toho docílit? Bylo třeba zjistit nejen chemické složení papírové masy, ale i technologický postup výroby. Pánové z Delbrückstrasse si pod různými záminkami opatřili z říšských bank řadu vzorkových librových bankovek, odstřihli z nich tenké proužky papíru a předávali je k analýzám. Trvalo celé měsíce, než se shodli alespoň na tom základním. Popřeli především letitý názor, že Britové zhotovují bankovky ze zvláštních, asi tropických druhů rostlin nebo dřev, bylo tomu naopak: tradičně založení Angličané vyráběli papír na své peníze podle receptu ze XVII. století, tedy v podstatě z lněných hadrů a bez přísad celulózy.

Zůstávala tu ovšem ta dvě slůvka – v podstatě.
Výsledek zkoumání umožnil výrobu prvních pokusných vzorků. Měli již v tom směru určité zkušenosti. Když před časem začali v Delbrückstrasse s výrobou padělaných pasů a průkazů totožnosti, zajistili si v papírně ve Spechthausenu, asi třicet kilometrů na severovýchod od Berlína, produkci malého množství ručně vyráběného papíru. Zvládnutí náročných zkoušek pasového papíru, včetně prosvěcování ultrafialovými paprsky, se tehdy považovalo za triumf oddělení VI/F. Nikdo však nepředpokládal, jaké těžkosti přinese počátkem roku 1940, kdy zřejmě došlo k prvním pokusům s výrobou librového papíru, snaha navázat na tuto tradici.
“Pro papír anglických bankovek,” říká k tomu zasvěcený ing. Oskar Skála, “je příznačný i značný počet vodotiskových znaků. To byl jeden z důvodů, proč se musela vyloučit možnost strojové výroby. Jenomže ruční výroba papíru byla v té době už jen záležitostí minulosti, někdejší machři zestárli a mladí tu skoro nebyli. Nakonec se náborářům nacistické tajné služby podařilo překonat i tento problém a ze všech koutů Německa i okupovaných zemí získat ojedinělé nositele zašlé slávy kdysi věhlasného řemesla. Začala nekonečná série přípravných pokusů. Papírová kaše se vařila ve velikých kádích a odtud se přečerpávala do formy s kovovou sítí, vytvářející vodoznaky. Množství masy se muselo skoro až filigránsky dávkovat, záležela na něm síla papíru. Vrstva tuhnoucí hmoty se potom mezi dvojicí plstěných desek vkládala do lisu, který svým přesně určeným tlakem odčerpával nadbytek vody. Nakonec se listy papíru dosoušely v peci.”

Pomohly špinavé hadry
Po čase se začal papír skutečně podobat britským bankovkám. Pouze však při pohledu nedokonalým lidským zrakem. Amatérský padělatel by zajásal a pustil se do hromadné výroby, esesáčtí penězokazové nikoli. Stále tu totiž ještě zůstávaly skryté nedokonalosti a zejména při prosvěcování křemíkovou lampou by každý poučený expert okamžitě zjistil nepřítomnost jemného světlemodrého nádechu okolo vodotisku – typického librového znaku. Odstranění tohoto nedostatku spolykalo další čas. Nepomáhaly neustálé změny v technologickém postupu, ani varianty v prodlužování či zkracování doby vaření papírové hmoty, ani určování nových harmonogramů teplot při sušení, ani pokusy s přísadami různých barev. Řešením nebyla ani dodávka nejkvalitnějšího lněného vlákna, opatřená nákupčími RSHA přímo z Turecka. Světlemodrý nádech se stále neobjevoval. Až potom…
Při jednom z pokusných vaření nepoužili nových lněných hadrů, nýbrž opotřebeného čistícího materiálu, po česky pucvolu, získaného v garážích a dílnách. Co když Britové prostě šetří…? Ke zkoumání si takových ušpiněných, zaolejovaných hadrů nechali poslat celé auto. Brzy poté přinesli do velitelovy kanceláře velký kus papíru. Prohlížel si ho proti světlu a porovnával s pětilibrovkou. Pak odešel do laboratoře…”Máme to, podívejte se!” vykřikl. Přiběhli všichni – a večer se pilo šampaňské, moře šampaňského.

Problém číslo dvě: štočky a matrice
Ryli mnoho týdnů, den co den. Teprve pak odevzdali vyryté kovové desky. Pět nejlepších rytců Německa se zaprodalo nacistům, složili přísahu, hnali se za příslibem královského ocenění a stali se z nich zločinci. Nacházel se mezi nimi snad i berlínský rytec, který před časem padělal písmo a podpis maršála Tuchačevského a možná tak pomohl – po složité zpravodajské hře – přivést sovětské vojevůdce před Stalinovy popravčí čety. Nesporně to však byli mistři svého řemesla.
Britští výrobci přichystali totiž pro případné zájemce o padělání jejich měny řadu záludností, jejichž pouhé objevení je fachmanským výkonem. Odborný posudek RSHA uvádí, že v předválečných sériích bankovek různých librových hodnot bylo od 70 do 160 tajných znaků, podle nichž mohla anglická banka odhalit padělky. Mnohdy měly tyto znaky kuriózní podobu. Při stonásobném zvětšení se třeba ukázalo, že některá kresba na padělku má ostré okraje, zatímco na originálu jsou lehce nejasné. Zjistilo se, že jde o zakalkulované “působení stáří”: bankovky prostě “vyzrávaly”.
Osobní svědectví o tom vydává i ing. Oskar Skála, který v sachsenhausenské dílně působil mimo jiné v třídícím komandu, kde vězňové speciálním prosvěcováním klasifikovali výrobky podle počtu odchylek od originálu: “Jakmile narazíte na britské peníze, setkáte se skoro až neskutečnou úctou k tradicím. Bankovky se vyznačují řadou ´nedostatků´, které se podle prvotního vydání zachovávají již desítky let. Tak třeba tečka za slovem Comp není kulatá, nýbrž má trojúhelníkový tvar. Písmeno F ve spojení OF ENGLAND má dolejší hranu rozštěpenou. Písmeno E ve značce hodnoty má na levé linii trnovitý výstupek. Nejpracněji se napodoboval symbolický emblém Británie, ženy s kopím a úlem v oválném rámování. Náš velitel Bernhard Krüger mi prozradil, že Británie dala už oněm prvním pěti rytcům strašlivou práci, porovnávali vznikající štočky s originálem při dvacetinásobném zvětšení a mnohokrát je předělávali. Přesto jsem však na těchto štočcích našel řadu chyb. Na některé jsem musel, abych neriskoval život, upozornit. Jiné jsem však ponechal a jejich výčet jsem tajně sestavoval do zprávy, kterou jsem spolu s přesnými počty vyrobených padělků po celou dobu věznění ukrýval a v červnu 1945, po osvobození, předal Anglické bance. Nejtypičtější odchylky se daly najít právě v obrazu Británie. Pro zajímavost aspoň tři vyjmenuji:
– oči Británie jsou na padělku méně jasné než na originálu,
– stínování důlku lokte pravé ruky je hrubší,
– kovový hrot kopí je proti originálu, kde jsou dvě slabší linky, nakreslen jen jednou linkou.

Neméně složité bylo i pořízení vodotisků.
Náročnost výroby drátěných matric se svou přesností rovnala práci na štočcích. Vodotisk má v husté síti příčných vlnovek a v řídké síti vlnovek svislých nahoře i dole nápis BANK OF ENGLAND, uprostřed vodotiskem vyznačenou výši hodnoty slovem – třeba TEN nebo FIVE, po stranách pak vyznačení hodnoty v číslicích. Vlastní vodotisk každé bankovky je oddělen vlnkovitou linkou od neširokého okraje, který je opatřen jemným vodotiskovým šrafováním. Ani po zhotovení a kontrole matric nebylo však vyhráno. Z papírny došlé archy měly rozměr asi šedesátkrát padesát centimetrů a byly na nich vodotisky pro osm bankovek. Bylo třeba je půlit svislým trhem na dva půlarchy. Tady se dalo mnohé pokazit. Stejně tak při tisku. Stačilo nepřesné vypodložení na tlakovém válci, aby vznikl nestejně tučný tisk. A nezapadl-li obraz Británie přesně do oválu vodotisku v levém rohu, musela se vyřadit třeba hned celá výrobní série.”

Spletitá hra číslovek
“A co číslování?” zeptali jsme se při osobním setkání ing. Oskara Skály, jemuž prošly rukama statisíce sachsenhausenských padělků. “Zase se tu projevuje onen cit pro tradici,” odpověděl. “Text na bankovkách dodržuje historickou směnečnou formuli, v níž se hlavní pokladník pan Peppiat anebo pan Catterus zavazuje zaplatit doručiteli obnos bankovkové hodnoty – tedy pět, deset, dvacet či padesát liber. Kromě toho je zde uvedeno místo a datum vydání, přičemž místopisný údaj se různí: Londýn, Leeds, Birmingham a další města. Vlastní očíslování bankovky se skládá ze série a pořadového čísla. A tady začíná rébus, jehož vyluštění stálo nacisty nekonečně mnoho času. Každé číslo série se totiž vztahuje k určitému vydání: tak třeba desetilibrovka vydaná v Londýně 18. července 1936 nese sériové označení K 171, pětilibrovka z Birminghamu zase T 209. Další komplikace spočívá v tom, že bankovky nejsou číslovány pořadovým systémem od jedničky vzhůru, nýbrž podle speciálního a samozřejmě přísně utajovaného klíče. Například ona birminghamská série T 209 začíná číslem 60 201 a končí 80 200. Lidem z technického oddělení RSHA se zřejmě podařilo klíč opatřit, anebo alespoň zčásti rekonstruovat, jinak by špatným číslováním okamžitě na své padělky upozornili. Ale byly tu i další numerické znaky… Nad dolním vodotiskem BANK OF ENGLAND se v rámečku nacházelo čtyřciferné číslo, které zasvěcenci na první pohled prozradí datum výroby papíru, první dvě číslice znamenají týden, třetí a čtvrtá rok.“

A i tady docházelo k omylům.
„Jednoho dne přiběhl na padělatelský blok SS-sturmbannführer Bernhard Krüger,“ vyprávěl Oskar Skála V ruce držel desetilibrovou bankovku, která byla – jako jedna z mála – odmítnuta pokladníkem stockholmské banky coby padělek. Pokladník totiž zjistil logický rozpor mezi datem výroby papíru a dnem vydání bankovky, protože výroba musela přirozeně předcházet vydání. Krüger nás nařkl, že jsme k tisku určité série použili nesprávný papír. Vyvrátit toto obvinění, jež mohlo mít při podezření z úmyslné sabotáže smrtelné důsledky, nám pomohla přesná evidence, která se v Sachsenhausenu vedla. Aby se náhodou do rukou téhož zákazníka v zahraničí nedostaly dvě bankovky stejné hodnoty, čísla i série, od počátku se do velké knihy zapisovalo, jaká série se kterého dne číslovaka. A tak mohl Leo Krebs, rodák z Horního Slezska a původem vyučený typograf, nyní vězeňský předák v tiskárně, prokázat, že nepovedený falzifikát nevznikl v Sachsenhausenu, ale již dříve – při zkušební výrobě.”

Co napoví historie?
Nahlédnutím do Sachsenhausenu jsme však předběhli čas. V průběhu prvních devíti měsíců roku 1940, k nimž se vracíme, se hromadná výroba padělků teprve chystala. V Delbrückstrasse 6 zápolili s nekonečným řetězcem teoretických a technických problémů, zatímco ti nad nimi zvažovali úskalí a perspektivy rozehrané partie. V té době již zřejmě Reinhard Heydrich při svých úvahách překročil hranice, vymezené původním návrhem a týkající se pouze dopadu penězokazectví na protivníkovu hospodářskou stabilitu. Nabízely se i jiné možnosti. V devizové oblasti trpěla válčící říše značnými úbytěmi. Cizina, třeba i neutrální, nepřijímala říšskou marku jako plnohodnotnou měnu a devizový poklad hitlerovců se tenčil. A přitom bylo třeba tolika peněz! Na nákup strategických surovin pro zbrojní výrobu, získávaných ze světa jaksi pod rukou a často za přemrštěné ceny. A také k financování tajných služeb, sítí agentů a pátých kolon. Že by se při šíření padělků prostřednictvím legálních i skrytých obchodních spojení a zpravodajských kanálů současně podrývaly i základy britské měny, nebylo jistě také k zahození: původní účel se postupně stával vítaným důsledkem. Je však něco takového vůbec proveditelné – ve velkém a se skutečně účinným rozmachem?

Nepřevýší rizika celkový efekt?
Lze takovou mamutí operaci dostatečně utajit? Projekt s krycím názvem Andreas měl ve vedení Říšského hlavního bezpečnostního úřadu (RSHA) nejen podporovatele, ale i skeptické odpůrce. Mezi ty druhé patřil zřejmě do určité doby i Heinz Jost, šéf VI., tedy zahraničního úřadu RSHA, jemuž technické oddělení podléhalo. Došlo k několika názorovým střetům a když už nevěděli kudy kam, obrátili se k učitelce lidstva: k historii. Zná minulost příklad něčeho podobného? – položili si otázku.
V samotném Německu, zněla odpověď znalců, došlo k padělatelským aférám s politickým zákulisím. V létě 1919 byly například určité jednotky, bojující proti Leninovu sovětskému Rusku, financovány třemi milióny rublů, které přišly na svět v tajné berlínské tiskárně. Na získané zkušenosti potom ve dvacátých letech konspirativně navázali někteří činovníci německého reichswehru (ozbrojené síly meziválečné německé republiky v letech 1919 až 1935) Pod patronací generála Maxe Hoffmanna zorganizoval plukovník generálního štábu Max Bauer, jeden z vůdců zpátečnického Kappova puče, hromadný tisk francouzských franků a sovětských červonců, což bylo označení pro desetirublové bankovky. Padělanými červonci hodlali rozvracet již tak destabilizované sovětské hospodářství a financovat protiboleševické skupiny. Část úkolů tu plnili emigranti ze Sovětského svazu, ale brzy také nabýval vrchu kriminální aspekt tohoto podnikání. V srpnu 1927 zabavila policie ve Frankfurtu nad Mohanem falzifikáty v hodnotě dvanácti miliónů rublů. Skandál pronikl do tisku a Moskva protestovala. Soud v Moabitu postihl pak v roce 1930 dva z penězokazeckých pachatelů mírnými tresty vězení a dva další jen pokutami, přičemž o roli reichswehru v pozadí se samozřejmě nemluvilo. Ještě než rozsudek nabyl právní moci, bez velkých překážek uprchli oba hlavní odsouzení, jimiž byli emigramti Karumidze a Sadathierašvili, do Švýcarska. Ihned po nástupu hitlerovců k moci se pak oba vrátili do Německa, kde je vzaly tajné služby nacistů pod svou ochranu.

Ale i jinde se tvůrci operace Andreas chtěli poučit.
“V září 1940,” vzpomíná Wilhelm Höttl, činovník vídeňské služebny bezpečnostní služby SS (sicherheitsdienstu – SD), původním povoláním historik, “mne předvolal můj nadřízený dr. Rasch a předal mi osobní úkol přímo od Heydricha. Nejdříve jsem však musel složit zvláštní přísahu.” Teprve po tomto úvodu vyslechl dr. Höttl zadání. Překvapilo ho, v kontrastu k přísaze, svou jednoduchostí: měl “do detailů prozkoumat maďarské padělatelské aféry z dvacátých let, nahlédnout do archivů a navštívit některé aktéry”. Zpočátku si prý dr. Höttl lámal hlavu, proč jeho nadřízené tahle dějepisná historka zajímá, ale když nedošel k žádnému rozumnému závěru, pustil se do práce…

Budapešť, rok 1925.
Evropa měla senzaci. V jisté směnárně v Haagu předložil distinguovaně vyhlížející pán až příliš zánovně vyhlížející bankovku. Pokladníkovi se tisícifrankovka nezamlouvala a přivolal policii, která zjistila totožnost zákazníka: byl jím plukovník maďarského generálního štábu Aristid Jankowich. Bankovka byla samozřejmě falešná – a ne jediná v plukovníkově náprsní tašce. Ukázalo se, že stopy vedou od Jankowicha k maďarskému zemskému policejnímu šéfovi generálu Emmerichu Nadossymu – a odtud ještě dál a výš. Maďarské úřady se ocitly v delikátním postavení. Hrabě Bethlen nařídil sice “přísné vyšetřování”, ale těžko mohlo někam vést, když on sám patřil k spoluinspirátorům padělání. I tak však vyšlo najevo, že francouzské peníze se za tiché pomoci expertů z Berlína vyráběly přímo v budapešťském Vojenském kartografickém ústavu a spiklenci jimi hodlali financovat hnutí, usilující o znovuzískání území, jež Maďarsku odňala trianonská mírová smlouva. Distribuci měli obstarávat vojenští přidělenci maďarských zastupitelských úřadů. Již první Jankowichův pokus o udání padělku však zkrachoval. Posléze vše přece jen skončilo procesem, protože se do šetření pustila i Banque de France. Musel se najít obětní beránek, který by sňal hříchy z vysoce postavených osob. Stal se jím princ Ludwig von Windischgrätz, stál před soudem, vynesli nad ním rozsudek a ztratil mimo jiné i statky v Československu, které mu byly zkonfiskovány. Ve vězení se nadlouho neohřál. Sotva utichl rozruch, přátelé se mu postarali o přemístění do vězeňské nemocnice, brzy poté byl amnestován.

Historická stať dr. Höttla měla dvaatřicet stran.
Autor se prý při své práci – údajně netuše účel badání – snažil o maximální objektivitu. Sešel se dokonce i s princem Windischgrätzem, který byl ochoten poskytnout dosud neznámé informace, ale jen za podmínky, že zůstanou utajené až do odchodu některých osob mimo politickou scénu, jmenovitě šlo o maďarského státního šéfa Horthyho. Po odevzdání spisu dr. Höttl nějaký čas nic neslyšel o osudech svého výplodu. Až koncem roku 1940 přišlo náhlé pozvání do Berlína. V ulici Prinz Albrecht Strasse ho přijal náčelník VI. úřadu RSHA, SS-brigadeführer Heinz Jost. Přítomen byl prý ještě asi mladší muž atletické postavy. Na stolku ležel Höttlův elaborát, označený razítkem o vysoké míře utajení. Jost poděkoval za studijní práci, vyptával se na podrobnosti a bylo jasné, že ho zajímají hlavně těžkosti s distribucí padělků. Pak se Jost obrátil k třetímu přítomnému: “Vidíte, dr. Höttl má stejný názor.”
Oslovený vybuchl: “Ale my přece nechceme falešnými bankovkami financovat nějaké obskurní spolky jako Maďaři, nýbrž ruinovat měnu nepřítele!”
Vzápětí se rozzlobil i Jost a obvinil šéfa technického oddělení RSHA, že se dopustil vážného přestupku, když dr. Höttlovi, který není v této věci zavázán slibem mlčenlivosti, odhalil podstatu nanejvýš tajného plánu. Naujocks zareagoval pohotově, dotkl se Höttla pravicí a řekl mu: “Tímto stiskem ruky jste právě složil přísahu o zvláštní akci Andreas.”

Pokusná morčata
“Vaše dokumenty, prosím!” “Zde.” Příslušníci švýcarské hraniční policie pečlivě studovali osobní papíry mužů v kupé expresu jedoucího z Německa. “Předložte nám také vaše peníze!” Prohlédli štůsek bankovek, většinou britských liber, a museli se omluvit: “V pořádku, pánové. A promiňte, služba je služba.”

Operace Andreas se blížila k závěru.
První březen l940 prohlásil šéf technického oddělení RSHA za šťastný den svého života: na stole před ním ležely svazky zdánlivě opotřebených bankovek, výsledek mnoha pokusů, zdarů a nezdarů, tisíců hodin práce, zneužitého mistrovství profesionálů. Nacházelo období, kdy se bankovky měly z laboratorního zátiší vypravit do světa. Roli pokusných morčat v první fázi sehrálo několik nedůležitých a zcela neiformovaných příslušníků SS. Za údajné zásluhy jim jejich nadřízení nabídli dovolenou a bezplatný zájezd do některé z neutrálních zemí, většinou Švýcarska. Kdo by podobný návrh po letech války a přídělového hospodářství odmítl? Tím spíš, dostal-li na cestu zásobu valut k několikadenním radovánkám bez utahování opasků. Esesmani si oblékli civil, nasedli do vlaku a spřádali růžové sny o nejbližším budoucnu. Ve stejné době došel na hraniční přechod, kam mířili, šifrovaný telegram německé policie, v němž se žádalo o důkladnou prohlídku cestujících, zejména mužů v tom a tom věkovém rozpětí, protože z Německa prý odjíždějí osoby, u nichž nelze vyloučit držení ne zcela ověřených dokumentů a peněz…

Všechny zkoušky dopadly na výtečnou.
Prázdné kapsy esesáckých výletníků při návratu dokazovaly, že jejich peníze přijímali všude s důvěrou.
Náročnější etapu prověrek převzal potom ing. Friedrich Schwend, rodák z Böckingenu, velkoobchodník a budoucí nositel falešných jmen dr. Wendig, Bernter, Wenceslav Turi či Don Frederico. Bezpečnostní služba SS měla v tomto muži spolupracovníka, jehož předností byly jazykové znalosti a síť osobních konexí po světě. A Schwend zase rozpoznal možnosti, které se mu při zahraniční velkodistribuci padělků nabízejí. Složil tedy přísahu, převzal balík falešných liber a odjel do Švýcarska, kde v jedné z elitních bank položil bankovky na stůl spolu s dopisem Říšské banky.
“Část těchto peněz,” žádalo se tu zdvořile, “pochází z černého trhu a nevzbuzuje tedy důvěru. Prosíme proto vážené kolegy, jejichž zkušeností si vysoce ceníme…” Polichocené bankovní ředitelství nařídilo zahájení zkoušek. Po třech dnech Schwendovi sdělili, že bankovky jsou v pořádku a lze je připsat na účet či vyměnit za jinou valutu. Obezřetný zákazník však požádal, aby se dotázali i Bank of England. Stalo se – čísla, série a další údaje byly odtelegrafovány do Londýna. Stejnou cestou přišla odpověď: “Není námitek.”

Svérázný nábor pracovních sil
Výrobě a řízenému šíření padělků nestálo už nic v cestě. Inženýr Friedrich Schwend se brzy vypracoval na šéfa distribuční sítě v rámci speciálně vytvořeného padělatelského pododdělení RSHA VI/W1. Během zbývajících let války se z něho stal značně bohatý člověk, po válce pak bohatý štvanec, který si musel neustále měnit jméno. Soud v jihotyrolském Bolzanu ho pro vraždu jednoho z vězňů ze sachsenhausenské padělatelské dílny v nepřítomnosti odsoudil k 21 letům vězení, ale trest nikdy nenastoupil a stáří prožíval v peruánské Limě. Ani jemu a jeho rodině však bohatství nepřineslo štěstí: v šedesátých letech spáchala Schwendova dcera Ingrid na ulici Limy chladnokrevnou vraždu a putovala za mříže…
A odpovědnost za hromadnou výrobu falzifikátů? Svěřili ji dosavadnímu Naujocksovu zástupci v technickém oddělení RSHA SS-sturmbannführerovi Bernhardu Krügerovi, podle jehož křestního jména se také určil krycí název penězokazeckého velkopodnikání. Operace Bernhard. Ještě zbývalo vybrat levné, nuceně mlčící a od běžného světa izolované námezdní síly. O tom, kde se budou hledat, nebylo zřejmě od počátku sebemenších pochyb. V nejbližších měsících se proto v koncentračních táborech “třetí říše” odehrávaly rozhovory, podobné osvětimskému dialogu mezi zdejším blokovým písařem a vězněm číslo 64 401.
“Jméno?” “Adolf Burger.” “V záznamech máš uvedeno, že jsi typograf. Je to pravda?” “Ano.” “Kde jsi pracoval?” “V tiskárně fy Horvát a spol. v Bratislavě.” “Umíš německy?” “Ano.” “Musím ti tedy oznámit,” řekl písař a tvářil se tajemně, “že tě potkalo velké štěstí. Ještě s několika jinými budeš převezen do státní tiskárny v Berlíně. Přidělí vám tam odbornou práci.”

Království nedobrovolných penězokazů
Pravda to byla jen částečná: přes Berlín potom pouze vedla cesta zvláštního transportu, cílem byl koncentrační tábor Sachsenhausen, speciálně střežené zdejší bloky 18 a 19, podléhající svou pracovní náplní i režimem přímo Říšskému hlavnímu bezpečnostnímu úřadu.
Postupně se tu sešlo na sto padesát vězňů pečlivě vybraných profesí, byli tu Belgičané, Češi, Slováci, Němci, Holanané, Rusové, Poláci – ti všichni dohromady nuceně realizovali to, co bylo vymyšleno a až téměř na práh velkovýrobního stadia připraveno v technickém oddělením RSHA, sídlícím v té nenápadné vilce na stejně nenápadné adrese: Berlín-Grünewald, Delbrückstrasse 6.

Čin mužů předurčených k smrti
Konečná bilance vzájemně na sebe navazujících operací s názvy Andreas a Bernhard je doslova obludná. Již od počátku roku 1940 padělali hitlerovci britské bankovky v jedenačtyřicátém k nim přibyly rublové bankovky a v roce 1944 také jugoslávská platidla – takzvané Titovy peníze. V závěru války se falzifikátoři zaměřili i na americkou měnu. Po porážce nacistů bylo třeba tuto jejich činnost co nejdůkladněji zmapovat a zabránit tím dalším škodám. Zůstane čestně zachováno pro historii, že nejpřesnějšími údaji pomohli spojeneckým vyšetřovatelům, zejména britským, dva muži z Československa: bývalí sachsenhausenští vězňové Oskar Skála z Tábora a Artur Tupler z Hodonína.
“Artur vedle padělatelské účetnictví tak obratně,” vyprávěl o tom ing. Skála, “že mu vždy vše souhlasilo a přitom nám občas ještě vypomohl potřebným počtem kusů, když to v třídírně náhodou početně nevyšlo. V jeho účetní knize byl také stálý přehled o tom, kolik kusů podle jednotlivých hodnot se v tiskárně vyrobilo, kolik sérií se očíslovalo, kolik a jakých dobrých bankovek bylo dosud vytříděno a připraveno k expedici. Pronásledovala nás tehdy utkvělá touha vydat o tomhle všem svědectví. Bylo jistě troufalé doufat, že se ze zvláštního komanda jako nositelé říšského tajemství dostaneme živí – v tom směru jsme byli jasně předurčeni k smrti, ale přece jen jsem v koutku duše věřil, že mi vyjde vstříc štěstí a podaří se mi dopravit za ostnaté dráty fakta o tom, co jsme v Sachsenhausenu museli dělat. Proto jsem podle Arturových účetních zápisů pořizoval seznam vyrobených a distribuovaných padělků a nosil jsem ho společně s výčtem chyb na výrobních štočcích, o nichž jsem již hovořil, stále u sebe. Bylo to riskantní a kdyby mne dopadli, určitě bych neunikl mučení a oprátce. Ale vyšlo to, seznam jsem potom pronesl i pochodem smrti a dopravil až domů. “
“Jak jste s těmito tabulkami po válce naložil?” “Tak, jak jsem o tom s Arturem Tuplerem a dalšími po celou dobu v Sachsenhausenu snil. Společně s podrobným elaborátem o činnosti falkzifikátorské tiskárny, se seznamem esesmanů i vězňů a dalšími údaji jsem vše předal Anglické bance a následně také zvláštní komisi Scotland Yardu.” “Jaký jste měl v té chvíli pocit?” Ing. Skála, jemuž v době našeho setkání zbývalo již jen pár let života, pokrčil rameny: “Splnění úkolu, který jsem sám sobě uložil.”

Falešné peníze, falešní politici
“Neskutečná čísla,” řekl ing. Skála. Nelze než souhlasit, protože například v roce 1933 představovaly veškeré zlaté zásoby britského impéria, uložené za silnými zdmi bez oken a se skrytými střílnami v Bank of England, v londýnské Threadneedle Street, jen 137 miliónů liber šterlinků. Nacisté tedy dokázali vytisknout falešné librové bankovky ve zhruba stejné výši. Britské hospodářství nesporně utrpělo důsledky tajných operací Andreas a Bernhard určité ztráty, i když zdaleka ne v takové míře, jak iniciátoři zamýšleli. Sachsenhausenské padělky obíhaly především v neutrálních zemích. Němečtí tajní zmocněnci jimi platili podloudné dodávky strategických surovin, korumpovali úředníky, odměňovali informátory a agenty…

Podivné odměny
Mnozí z těch, kteří v žoldu hákového kříže hodlali postavit na placené zradě základy své budoucnosti, doslova splakali nad výdělkem. Patřil mezi ně také špičkový německý agent Elyes Bazna, krycím jménem Cicero. Mezi říjnem 1943 a dubnem 1944 opatřil Cicero, zaměstnaný jako komorník britského velvyslance v turecké Ankaře Knatchbulla-Hugessena, ze sejfu svého pána fotokopie skutečně senzačních a pro “třetí říši” cenných dokumentů. Kromě pravidelné diplomatické korespondence dodal Němcům i nejtajnější stenogramy z rokování zástupců sovětského ministerstva zahraničí se státním tajemníkem USA Cordellem Hullem, protokoly z porad šéfů vlád Velké Británie a USA v Casablance a Káhiře, záznamy z klíčových bodů zasedání “Velké trojky” v Teheránu, podrobné harmonogramy dodávek spojeneckého zbrojního materiálu Sovětskému svazu a další dokumenty. Atašé německého zastupitelského úřadu v Ankaře L. C. Moyzisch za tyto unikáty, získané s nasazením života, zaplatil Baznovi přibližně tři sta tisíc liber, tedy víc než milión dolarů.
“Když už bylo po všem,” napsal o tom sám Moyzisch, “dozvěděl jsem se, že značná část těchto bankovek byla falešná. Je pravděpodobné, že první zásilka, odeslaná ministerstvem zahraničních věcí, byla ještě pravá, ale nelze pochybovat o tom, že dvě stě tisíc liber, dodaných přímo tajnou službou, bylo právě tak Made in Germany, jako kufřík, ve kterém se vezly z Kaltenbunnerovy kanceláře v berlínském RSHA do mého trezoru v Ankaře.” A na adresu svých někdejších představených diplomat a rozvědčík L. C. Moyzisch dodává: “Byli to falešní politici. Nelze se tedy divit, že za cenné informace, jichž ostatně ani nebyli schopni rozumně využít, platili falešnými penězi.”

Co bylo vytištěno?
Pětilibrovky – 3 945 866 kusů, desetilibrovky – 2 398 980 kusů, dvacetilibrovky – 1 337 334 kusů, padesátilibrovky – 1 282 900 kusů, dohromady 8 965 080 kusů bankovek. V souhrnné hodnotě to představuje 134 610 810 liber šterlinků, což tehdy představovalo v korunách sumu 90 768 864 800Kč.  To jsou skoro až neskutečná čísla.

Ponorky v jezeře Tolplitzsee?
Na jezeře Töplitzsee v rakouských Alpách, pracovala už od roku 1942 pokusná stanice německého námořnictva. Zkoušely se zde především účinky podmořských min. Jezero je asi 1,5 kilometru dlouhé a 350 až 400 metrů široké. Jeho hloubka na několika místech dosahuje až 106 metrů. Vzhledem k dostatečné hloubce se zde měly konat v roce 1944 první zkoušky nové tajné zbraně, která měla rozhodnout 2. světovou válku. V hlubokých vodách se daly provádět s ponorkou ty nejsložitější manévry, které měly jeden hlavní cíl: Dokončit urychleně systém pro odpalování raket V-2 z ponorek. V polovině roku 1944 byla vypracována zpráva o dosavadních pokusech a byla navržena první konstrukce. Na jezero Töplitzsee se přijel konstruktér dr. Determann s úkolem urychleně uvést systém do praxe. Přední raketový odborník Werner von Braun v téže době pracoval na prodloužení doletu rakety V-2 tak, aby z Atlantického oceánu bylo možno útočit na libovolné americké město.

Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Jak překonat berlínskou zeď? Archeologové objevili tunel

Jak překonat berlínskou zeď?...

Po více než padesáti letech byl archeology odhalen zapomenutý tunel, který...
Nález knihy v pirátské lodi: Co četli námořní lupiči?

Nález knihy v pirátské lodi: Co...

Z vraku vlajkové lodě slavného anglického korzára Edwarda Teacha (1680...
Na Novém Zélandu našli vědci zkamenělinu netopýra

Na Novém Zélandu našli vědci...

Paleontologům se podařil u bývalého důlního města Saint Bathans ve...
Archeologové v Peru nalezli komnaty Močiků

Archeologové v Peru nalezli...

V Peru se podařilo specialistům vykopat trosky dvou místností. Ty se před více jak 1500...
Archeologové nalezli v Izraeli 500 000 let staré nářadí

Archeologové nalezli v Izraeli 500...

Před několika dny byly poblíž izraelského Tel Avivu nalezeny pazourky a další...
Britská válečná hysterie stála život statisíce zvířat

Britská válečná hysterie stála...

Že slova jako holocaust či genocida nemusí být výhradně záležitostí...
Římské legie v Brně: Archeologové nalezli jejich tábor

Římské legie v Brně: Archeologové...

Na brněnské území prokazatelně vstoupila noha římského vojáka. Dokazuje to...
Ustrnul se nad nepřítelem: Příběh Stiglera a Browna

Ustrnul se nad nepřítelem:...

Je 20. prosince 1943. Svaz amerických bombardérů B-17 se právě vrací z...
První čínský císař Čchin Š’-chuang-ti: Muž, který chtěl žít věčně

První čínský císař Čchin...

Mnoho lidí ve svém životě alespoň na moment zatoužilo po nesmrtelnosti. A...
OBRAZEM: Objev Tutanchamonovy hrobky v barvě

OBRAZEM: Objev Tutanchamonovy...

Bylo to jako blesk z čistého nebe. Hrobky egyptských panovníku,...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Legendy motorismu: Nejstarší automobilky světa

Legendy motorismu: Nejstarší...

Některé z nich původně vyráběly šicí stroje, jiné...
VIDEO: Takhle objímají zvířata!

VIDEO: Takhle objímají zvířata!

Lidské obejmutí je možná jedním z nejdůležitějších...
Nenáviděná královna: Přispěla k občanské válce v Anglii?

Nenáviděná královna: Přispěla k...

Vraždou to začalo, vraždou to skončí… Po svatbě v roce 1625 nedokáže původem...
Krvavý kult leopardích mužů: Postrach Afriky!

Krvavý kult leopardích mužů:...

Mladá dívka kráčí pralesem. Zaslechne podezřelý šelest. Vyplašeně se rozhlíží,...
Koloseum: Vražedná aréna gladiátorů i velkolepé divadlo

Koloseum: Vražedná aréna...

Tato fenomenální stavba patří mezi hlavní symbol Říma i celé Itálie. Sloužila...
Komu patří vesmír: Nastane zlatá kosmická horečka?

Komu patří vesmír: Nastane zlatá...

Stát se mimo jiné vyznačuje tím, že vydává právní předpisy obecně zvané...
Spáchal Jakub Jan Ryba sebevraždu kvůli rozladěným varhanám?

Spáchal Jakub Jan Ryba sebevraždu...

Měšťané z Rožmitálu pod Třemšínem prohledávají 10. dubna 1815 okolní lesy....
Timbuktu: Město zahalené tajemstvím!

Timbuktu: Město zahalené...

V poslední době se množí zprávy o ničení památek islamisty ve...
VIDEO: Pláž, na které kotvy odpočívají v pokoji

VIDEO: Pláž, na které kotvy...

Pláž Praia do Barril v portugalském regionu Algarve je posetá stovkami...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.