Uprostřed nejnehostinějšího kouta naší planety je pod tunami ledu pohřbeno pohoří, které popírá dosavadní představy geologů o vzniku hor. Odborníci se v současnosti zabývají hned několika hypotézami jeho vzniku.
Hluboko ve vnitrozemí Antarktidy se tyčí vrcholky hor, které nikdy nikdo nespatřil a minimálně pár příštích století také nikdo nespatří. Jsou ukryté pod stovkami metrů ledu a podle všech geologických pravidel by neměly existovat. Přesto zaujímají rozlohu srovnatelnou s evropskými Alpami a nejvyšší vrcholek dosud neznámého pohoří Gamburtsev ční do výšky 3500 m (nejvyšší hora Evropy, alpský Mont Blanc má 4807 m). To je však vše, co o nich geologové vědí. Nikdo nedokáže s určitostí říci, jak je pohoří staré a dokonce ani to, z jakých hornin je tvořeno.
Pohoří v nejnepřístupnější části Antarktidy
Tým ruských vědců horský hřeben objevil už v roce 1958 a na počest geofyzika Grigorije Gamburtseva jej pojmenoval Gamburtsev. K objevu došlu víceméně náhodou. Objevitelé vyráželi z vědecké stanice Vostok a jejich cílovým místem byl tzv. jižní pól nedostupnosti, tedy bod, který je nejvíce vzdálený od pobřeží. Cestou každých 50 km prováděli seizmická měření a při té příležitosti jejich přístroje ukázaly, že překročili příkrý horský hřeben.
Existenci masivu posléze potvrdila i mezinárodní geologická expedice z léta 1977-1978. Ta na několika místech v oblasti měřila výšku ledu za pomoci radiových vln. Jejich měření ukázala hory, které se pnuly do výšky 2000 m nad okolním terénem.
Co ukrývá led?
Poslední výprava proběhla v roce 2005, kdy čínští vědci 29 dní bojovali s antarktickými podmínkami, aby urazili 1228 km dlouhou trasu z vědecké základny Zhongšan do místa zvaného Dome A, které značí nejvyšší bod antarktického ledového příkrovu. Číňané tu instalovali automatickou meteorologickou stanici, provedli několik vrtů a několik radarových měření. Zjistili, že na nejvyšším bodu je led silný pouze 1000 metrů a mělo by být tedy možné odebrat vzorky hornin. Jejich analýza by mohla poskytnout odpovědi na mnohé otázky, kromě jiného i na tu, jak hřeben vznikl.
Většina pohoří se rodí ve chvíli, kdy na sebe narazí dvě tektonické desky a začnou se přetlačovat. A je přitom vcelku lhostejné, jestli si účty vyřizují dvě pevninské desky (jako v případě Alp nebo Himalájí), nebo se oceánská deska rozhodne trochu nadzdvihnout svou pevninskou sousedku (jako v případě jihoamerických And).
Rebel uprostřed ničeho
Také v Antarktidě je několik pohoří, která se poslušně hlásí k běžným horotvorným procesům. Například Transantarktické pohoří vzniklo kombinací sopečné činnosti a vzájemného působení východní a západní antarktické kontinentální desky. Nicméně Gamburtsev nějaké geologické zákony vzniku pohoří ani trochu nezajímají. Drze se tyčí uprostřed Antarktidy, kde k žádným tektonickým ani sopečným aktivitám nedochází.
Jak tedy mohl nejvyšší masiv jižního kontinentu vzniknout? Ačkoli existují hned tři hypotézy o možném průběhu vzniku, všechny mají jeden zásadní nedostatek. Pokud pro ně vůbec existují nějaké důkazy, chybí jim ucelenost i korektnost.
Chybějící sopka
Jako první se nabízí vulkanická teorie, podle které byl masiv vyzdvižen tlakem lávy. Podobně vznikl například masiv Hoggar v severní Africe. Slabým bodem této hypotézy je skutečnost, že se nějak nedaří najít vhodné místo s dostatkem magmatu. „Z geologických rekonstrukcí vyplývá, že pod touto částí Antarktidy se v průběhu posledních 100 milionů let nikdy nevyskytovaly lávové výrony,“ říká k tomu geolog Ian Dalziel z Texaské univerzity v Austinu. Gamburtsev přitom s největší pravděpodobností není starší než 100 milionů let, protože v opačném případě by jej tíha ledového příkrovu nebo povětrnostní vlivy nenechaly čnít v tak ostrém úhlu nad okolní terén.
Teploměr pro hory
Michail Studinger z Kolumbijské univerzity v New Yorku tvrdí, že „tuto nesrovnalost by mohla vyřešit „ochranná čepice“ masiv. Pokud je hřeben pokrytý horninou vysoce odolnou proti erozi, může se stáří pohoří prodloužit o desítky milionů let. V takovém případě jej mohl vytlačit do výšky proud lávy, který v současnosti „zatápí“ v Indickém oceánu 5500 km odsud. Pod Antarktidou mohl procházet před 150 miliony let.“
Existuje nějaký způsob, jak tuto hypotézu potvrdit? Láva se už na místě dávno nevyskytuje, nicméně okolní hornina se ještě nemusela zcela ochladit. A měření teploty také bude hlavním úkolem expedice, která má proběhnout příští zimu (tedy antarktické léto). Vědci tu nainstalují několik stanic, které budou po dobu jednoho roku monitorovat seizmické vlnění. Rychlost šíření těchto vln je totiž do značné míry ovlivněna teplotou horniny. Čím pomalejší vlny, tím teplejší je kámen, kterým musí projít.
250 milionů let staré účty
Podle druhé hypotézy, kterou vyslovil v roce 1994 John Veevers z australské Univerzity Maquarie, je Gamburtsev pozůstatkem formování superkontinentu Pangey z období před 250 miliony let. Tektonické síly, vzniklé při nárazech pevninských desek, se mohly šířit stovky kilometrů daleko a „vytlačit“ pohoří v místech s méně pevnými horninami. Podobně vznikly například severobrazilské hory Pico da Neblina, které jsou důsledkem pnutí vzniklého při formování And.
Problém je, že v takovém případě by musel být Gamburtsev starý 250 milionů let, což se neslučuje s představami o erozivních živlech, jak mají vypadat takto dlouhověká pohoří.
Pokud však Gamburtsev není ani vulkanického ani pravěkého původu, kde se v Antarktidě vzal?
Za vším hledej led
Martin Siegert z Edinburghské univerzity ve Velké Británii ze všeho viní led. Antarktida je posledních 15 milionů let uvězněná po stovkami metrů zmrzlé vody, jejíž tíha si mohla zahrát na horotvůrce. Ledová masa se pravděpodobně začala utvářet uprostřed Antarktidy, led zřejmě vymlel horninu a ztenčil tak pevnou kůru uprostřed kontinentu, zatímco u jeho pobřeží zůstávala stejně silná. Oslabené místo pak nadzvedl tlak pružné litosféry a vytvořit vysoké pohoří.
Aby svou hypotézu potvrdil, Siegert se chystá provést letecké radiové měření, které odhalí přesný tvar pohoří. „Radiové vlny procházejí ledem stejně snadno jako světlo čirým sklem,“ vysvětluje Siegert. „S jejich pomocí tedy můžeme získat detailní prostorovou mapu celého masivu a hledat stopy po působení ledovce (například ledovcová údolí, hluboké rokle nebo ostré hřebeny).“ Pokud by pohoří vzniklo až poté, co se Antarktida začala halit do ledového příkrovu (a tedy jej zformoval až samotný led), nic takového geologové nenajdou.
Přelidnění Antarktidy za dveřmi
Zatímco výsledky pátrání geologů jsou poněkud nejisté, jistá je jedna věc. Východní Antarktidu v každém případě na konci tohoto roku čeká příval vědeckých expedic z celého světa a dá se očekávat, že Gamburtsev vydá část ze svého tajemství. A pokud ne, alespoň se ukáže, že ani jedna ze stávajících hypotéz není pravdivá a vědci budou muset přijít na zcela nový způsob, jakým také mohou vznikat horské masivy.
Čeští geologové v Antarktidě
V roce 2002 se na geologickém průzkumu Antarktidy začala podílet i česká vědecká obec, konkrétně Česká geologická služba, Masarykova univerzita v Brně a Karlova univerzita v Praze. Do dnešního dne proběhly celkem čtyři expedice, jejichž úkolem je geologické mapování odledněné oblasti na ostrově James Ross u severovýchodního pobřeží Antarktického poloostrova. Speciální výzkumy se týkají rekonstrukcí změn v zalednění v souvislosti s globálními klimatickými změnami a studia vulkanických procesů na ostrově James Ross.
Jak to chodí na nejnehostinnějším místě naší planety
Rozloha: 14 milionů kilometrů čtverečních.
Je tedy větší Evropa, která měří 10 382 000 km/2.
Nejvyšší vrchol: Vinson Massif, Ellsworthovo pohoří, 4897 m n. m.
Nejvyšší naměřená teplota: argentinská polární stanice Esperanza, +14 °C
Nejnižší naměřená teplota: ruská polární stanice Vostok −89,4 °C
Průměrné zimní teploty ve vnitrozemí: -40 oC až –80 oC
Průměrné letní teploty ve vnitrozemí: -10 oC až –40 oC
Roční úhrn srážek ve vnitrozemí: 166 mm, pro srovnání v Praze činí roční úhrn srážek 542 mm
Roční úhrn srážek na Antarktickém poloostrově: několik metrů
Flóra: 3 druhy kvetoucích rostlin, přes 50 druhů mechů a lišejníků
Fauna: prakticky všechny druhy žijí pouze na pobřeží moře (ploutvonožci, tučňáci, buřňákovití)
