Při zkoumání postavení ženy ve společnosti docházejí historici mnohdy k zajímavým poznatkům. Za výjimečné můžeme v tomto směru označit nejnovější výsledky bádání v kultuře Keltů a jejich potomků.
Je to teprve nějakých 100 let, co se ženy západního světa začaly výrazněji emancipovat. Dlouhá staletí předtím, ať už v éře pohanských božstev, či ještě více v novém letopočtu, byla žena degradována do podřadného postavení.
Keltský svět, kde byla úloha ženy vždy téměř stejně významná jako úloha muže, se jeví velmi pozoruhodným nejen ve srovnání se středomořskými civilizacemi či se středověkem, ale i v kontextu 19. století. Keltská žena, ať už to bylo v Irsku, Skotsku nebo Galii (Francii), mohla být zvolena do čela klanu, mohla být druidkou (kněžkou), básnířkou, soudkyní i válečnicí. Významné postavení ženy v keltské společnosti dokládají písemné prameny, archeologické nálezy i mytologie.
Pradávný kult ženy
V keltském světě bylo uctíváno bezpočet ženských božstev, která měla zřejmý původ v jedné „velké mateřské bohyni“. Tyto velké bohyně byly zčásti předkeltského původu, později včleněné do keltských náboženských představ o uspořádání světa. Z části však byly i původu keltského a můžeme je rozpoznat v mnoha dochovaných jménech ženských božstev, jako byla keltská Brigantia u Brittonů, Danu u Irů či Epona u Galů. Později dala jedna univerzální bohyně, zastávající mnoho „funkcí“, vzniknout řadě dalších ženských božstev, která její jednotlivé funkce převzala.
S postupným posilováním patriarchální společnosti se z bohyň stávaly např. manželky nových, mužských božstev a úloha některých z nich byla oslabena. Nezanikla však a v některých případech, zejména v Irsku a snad i ve Skotsku, si ženská božstva podržela svou původní důležitost a sílu. Bohyně byla často ztotožňována se zemí, tedy i s plodností, na které bylo zemědělské obyvatelstvo závislé.
Princezna, nebo druidka?
Doklady význačného postavení žen u Keltů však nalézáme i mimo náboženskou sféru. Mezi archeologickými nálezy, které to potvrzují, můžeme za reprezentativní označit objev ženského hrobu ze 6. století př. n. l. ve francouzském Vix, ležícím nedaleko Châtillon Sur Seine.
Galská hrobka ukrývala tělo mladé, přibližně 30leté ženy, uložené na čtyřkolovém voze a obklopené bohatou pohřební výbavou. Ženu zdobilo mnoho precizně zhotovených zlatých šperků, mezi nimi i nákrčník. Ve výbavě hrobu byly nalezeny i drahé předměty středomořského původu, například velký bronzový kotel na mísení vína s vodou (kratér) či malované poháry.
Okázalost pohřbu jasně vypovídá o významném postavení ženy, odborníci se však přou, šlo-li o pohřeb keltské princezny, nebo druidky. Navíc tento pohřeb není v kraji, kde Vix leží, výjimkou, neboť takových zde bylo odhaleno více.
Postavení zaručené zákonem
Vedle archeologických dokladů přinášejí mnohá svědectví o výjimečném postavení keltských žen i písemné prameny. Neocenitelnými jsou například tzv. Brehonské zákoníky, keltské irské zákony, které byly shodné i se zákony v Británii, a do určité doby zřejmě také se zákony v Galii, kde ale začal brzy působit vliv středomořských států.
Zákoníky mimo jiné dokládají, že ženy zastávaly, ve srovnání s ostatními civilizacemi, důležité postavení. Měly stejné dědičné právo jako muži a žena zůstávala majitelkou všeho, co si přinesla do manželství, a to ne pouze osobního majetku, ale i věna.
Žena tedy byla svému muži rovnocenná, byla jeho partnerkou, a ne majetkem. Za své zásluhy mohla být také zvolena vůdkyní klanu a stejně jako muž mohla zastávat i úřad. Tyto skutečnosti potvrzuje i římský historik Tacitus (55–115 n. l.), když o Keltech píše: „ … ve velení vojska totiž nečiní rozdíl mezi pohlavími“.
Poprava ženy je zakázána!
Volebně-dědičný systém náčelnictví často pokračoval po ženské linii, stejně jako například ve starých ságách irské mytologie. Podobně tomu bylo i u polokeltských Piktů, původních obyvatel Skotska, u nichž fungoval takzvaný matrilineární systém, kdy dědic trůnu svůj původ odvozoval od matky a ne od otce. Až do 9. století neexistuje žádný jasný důkaz o nástupnictví po otcovské linii.
Ženy byly dobře chráněny i podle zákona. Značná pozornost jejich postavení je věnována v zákoníku Cáin Admomnáin ze 7. století, která vypočítává různé pokuty pro ty, kteří poškodí čest ženy. Výslovně se v něm zakazuje poprava ženy, je-li shledána vinnou z promyšlené vraždy. Podle zákona bylo nejkrutějším trestem vyobcování.
Je ironií osudu, že Brehonské zákony byly oficiálně zrušeny po devíti stoletích za vlády anglické královny Alžběty I…
Keltové zavedli bezplatné zdravotnictví
Důležitou úlohu žen v keltské společnosti dokládají i mýty, především irské. Například legendární irský hrdina Cú Chulainn, vystupující v sáze „Táin Bó Cualnge“, měl být vychován ženou jménem Ailbe ve Skotsku, zatímco proti další ženě, královně Medb (Maeve) z Connachtu, bojoval ve svých největších bitvách. Tato irská pověst nepochybně odráží skutečné události, neboť existenci obdobných žen – královen a válečnic byla potvrzena.
V Irsku to byla královna Macha Mong Ruadh, jež měla vládnout od roku 377 př. n. l. a údajně dala zbudovat pevnost Emain Macha (dnešní Navan Fort), pozdější sídlo ulsterských králů. Vybudovala rovněž sídliště Ard Macha (dnešní Armagh) a založila první irskou nemocnici, fungující až do roku 22 n. l.
Péče o nemocné měla totiž v keltské společnosti své místo, jak opět dokládají Brehonské zákony. Ty předepisovaly jakousi „zdravotnickou službu“, která poskytovala péči, včetně ošetření, hospitalizace a vydatné stravy, všem, kdo ji potřebovali, a to bez ohledu na majetek či postavení.
Legendární vůdkyně
Jinými význačnými a vlivnými vládkyněmi byly Cartimandua a Boadicea. Královna Cartimandua v 50. letech 1. století vládla mocnému severobritskému kmenu Brigantů, u kterého hledal útočiště král Caratacos, jenž se odmítl podrobit římským legiím a mnoho let kladl houževnatý odpor. Doufal, že Cartimandua mu pomůže v odboji, ta ho však zajala a vydala Římanům.
Královna Boadicea byla vdovou po králi kmene Icenů Prasutagovi, který odkázal polovinu svého majetku římskému císaři a očekával, že tak svou rodinu i království ochrání. Avšak Římané králův majetek zabavili a s kmenem jednali jako s poraženým. Když královna proti takovému jednání protestovala, byla zmrskána a její dcery znásilněny. V odvetu Boadicea vyvolala povstání mnoha kmenů a zničila téměř celou římskou provincii. Se zemí bylo srovnáno římské Camulodunum, Londinium i Verulamium. Nakonec však bylo povstání poraženo.
Vydržely až do středověku
Příběhy těchto dvou významných keltských žen dokládají, jaký vliv měly ženy v keltské společnosti ještě v dobách mocného Říma. Avšak v oblastech, kam římská moc nezasáhla, si ženy udržely srovnatelné postavení až do středověku. Za všechny můžeme jmenovat skotskou královnu Gruach, ženu slavného velekrále MacBetha, která jako potomek zavražděného velekrále, svého děda, byla trnem v oku vládnoucí dynastii..
S postupným šířením katolické víry se však úloha ženy proměnila i v tradičně keltských zemích, tedy Irsku a Skotsku. Trvalo pak dalšího půl tisíciletí, než ženy nabyly toho, co kdysi proti své vůli ztratily.
Nakonec, bylo to právě Irsko, které mělo jako jedna z prvních zemí na světě ve svém čele ženu – prezidentku…
Více se dozvíte:
Ellis, Peter Berresford: Celtic Women – Women in Celtic Society and Literature, London 1995.
Ellis, Peter Berresford: Keltové, Praha 1996.
Ellis, Peter Berresford: MacBeth – velekrál skotský, Praha 2006.
Chadwick, Nora: The Celts, Harmondsworth 1970.
Mathews, J. – Stewart, B.: Keltští vojevůdci, Brno 1996.
Vlčková, Jitka: Encyklopedie keltské mytologie, Praha 2002.
