S rozvojem nových kosmických technologií musí odborníci řešit i otázku, co s nepřátelskými družicemi. Jakým způsobem lze družici kroužící na oběžné dráze vyřadit z provozu? Takových technik se v průběhu let objevilo hned několik.
Družice nenápadně kroužící na oběžné dráze kolem naší planety mají ze strategického hlediska mnohé výhody. Mohou nerušeně přelétat nad jakýmikoliv oblastmi zeměkoule a provádět snímkování, radarová pozorování, elektronické odposlechy, rušení rádiových vln apod. Ale na druhé straně jsou velmi zranitelné.
Neviditelný nepřítel
V říjnu 1957 se do vesmíru dostala první umělá družice světa, sovětský Sputnik. Pokud někomu do té doby nedocházel vojenský význam kosmických letů, tak v tomto okamžiku musel ztratit poslední pochybnosti. Satelit kroužil dnem i nocí neúnavně a beztrestně prakticky nad celou planetou. „Kéž by byl vybaven výkonnou snímkovací aparaturou,“ povzdechli si tehdy vojáci na celém světě. A vzápětí si položili otázku: „Ale co kdyby ta snímkovací aparatura nesloužila nám, ale našemu protivníkovi?“
A tak se vojenská kosmická technika začala rozvíjet na dvou frontách. Jednak šlo o prostředky vlastního průzkumu, a jednak o prostředky, které měly zabránit průzkumu protivníka. K praktickému použití těch druhých naštěstí nikdy nedošlo, nicméně supervelmoci si prostě chtěly uchovat alespoň teoretickou možnost jejich nasazení. Jaké jsou tedy projekty na vyřazení družic na oběžné dráze z provozu?
Jako srážka s autem
Zařízení: kinetické protidružicové zbraně
Výsledek: likvidace nárazem
Přímá likvidace se zdá asi nejjednodušší. Družice kroužící kolem naší planety se pohybuje rychlostí skoro osm kilometrů za sekundu (28 800 km/h – při takové rychlosti bychom byli z Prahy v Amsterodamu za 15 minut). Střet i s pouhým zrnkem prachu s nulovou rychlostí má pak stejné důsledky jako srážka s rozjetým automobilem. Na tomto principu jsou založeny tzv. kinetické protidružicové zbraně, tedy zbraně s hlavicí ničící cíl nárazem.
Samotná hlavice přitom nemusí mít žádnou velkou rychlost, prostě je potřeba ji jen dopravit v ten správný okamžik do koridoru, kterým družice v nejbližším zlomku sekundy prolétne. Hlavice o hmotnosti pár kilogramů tak vytvoří překážku, o kterou se družice spolehlivě roztříští.
Na druhé straně to zas není tak jednoduchý úkol. Je totiž velmi náročný na přesnost navedení hlavice, neboť odchylka nesmí překročit rozměr družice (několik málo metrů) a nesmí se zmeškat okamžik průletu družice.
Právě kvůli těmto nárokům na přesnost uvažovali odborníci o tom, že by hlavice mohla těsně před střetem s družicí explodovat. Tím by vytvořila mrak drobných úlomků, kterými by cíl musel proletět. Počítačové simulace však prokázaly, že přesnost navedení by musela být přibližně stejná. Navíc mrak úlomků různých velikostí vnáší do zásahu cíle prvek náhody. Napadený cíl by pravděpodobně utržil desítky šrámů, ale ty by nemusely k jeho likvidaci stačit.
Kanónem proti družicím
Zařízení: superdělo Babylon
Výsledek: ochromení činnosti lepkavými sítěmi
Velice zajímavou cestu vyřazování družic na oběžných drahách z provozu studoval v 80. letech minulého století Irák. Ten připravoval, podobně jako třeba nacistické Německo, projekt několika superzbraní, které mu měly zajistit minimálně regionální nadvládu. Mezi zbraněmi bylo i superdělo Babylon, o jehož finálních technických parametrech se dodnes vedou spory.
Dle odhadů mělo mít ráži 350 mm, délku hlavně 30 metrů a dostřel 750 kilometrů, tedy jako z Rotterdamu do Prahy. Při správném nasměrování by tak pomocí projektilů mohla být dosažena oblast nízké oběžné dráhy (cca od 200 km). Iráčtí vědci přitom uvažovali o projektilech plněných lepkavou hmotou nebo lepkavými sítěmi, které by byly schopny vybranou družici „zapatlat“ tak, že by byla nepoužitelná.
Rusku se něco podobného povedlo, byť nedobrovolně, v listopadu 2003. Při oddělování přistávacího pouzdra od družice Kosmos 2399 se nepřetnul naexponovaný film, ukládaný do pouzdra. Několik desítek metrů filmu se pak svíjelo jako had v bezprostředním okolí družice, namotalo se na některé její části a omezilo budoucí aktivity…
V zaměřovacím kříži laseru
Zařízení: výkonný laser
Výsledek: poškození, oslepení nebo likvidace
Silný laserový paprsek vyslaný ze Země zamíří na družici a buď ji poškodí, nebo rovnou zlikviduje. Tato metoda je energeticky nesmírně náročná, stejně jako je náročná na infrastrukturu. Kromě toho je tu jedna nevýhoda – úspěšný „zásah“ laserovou zbraní není tak snadné rychle potvrdit, jako když se cíl rozletí na padrť.
Napadený raketoplán
Nicméně i touto cestou se ubíraly úvahy sovětských i amerických jestřábů. Z Pentagonu pronikaly nikdy oficiálně nepotvrzené zprávy o tom, že sovětské lasery čas od času zkušebně „zaměří“ a dočasně oslepí americkou vojenskou družici.
V říjnu 1984 si Sověti dokonce „troufli“ i na americký raketoplán Challenger. Při letu STS-41G ho chvíli sledovali slabým laserovým paprskem, což způsobilo výpadek některých palubních systémů a dočasné potíže se zrakem všech členů posádky. Amerika oficiálně protestovala, let totiž nebyl vojenského charakteru a navíc byli v sedmičlenné posádce i astronauti z Kanady a Austrálie. Proč byl vybrán civilní let? Důvod je jednoduchý: jeho oběžné dráha měla vysoký sklon k rovníku a vedla i nad sovětskou laserovou stanicí. Většina ostatních raketoplánů totiž létala na dráhy s nízkým sklonem k rovníku a nad územím SSSR vůbec nepřelétala.
Přesto se na raketoplán, pro změnu Discovery, zaměřil laser, tentokrát ovšem americký. V červnu 1985 sledoval modrozelený tenký paprsek o energii čtyř wattů dvě minuty 20centimetrový terčík na raketoplánu.
Zkusila to i Čína?
V červenci 1989 se američtí vědci dostali do hlavní sovětské laserové stanice Šary Šagan v Kazachstánu (odtud vyšel paprsek na Challenger) a usoudili, že sovětský laserový výzkum nepředstavuje pro kosmický program USA větší hrozbu, protože není tak daleko, jak se předpokládalo.
To ale nic nezměnilo na tom, že se Spojené státy koncem 80. let zaměřily právě na laserové protidružicové zbraně. V říjnu 1997 byl proveden test laseru MIRACL (výkon 30 wattů), který dokázal nejen zasáhnout, ale i dočasně „oslepit“ vojenskou družici MSTI-3 (laser od té doby nebyl znovu zkoušen).
Existoval dokonce plán na vypuštění družice s výkonným laserem přímo do vesmíru. Její umístění na oběžné dráze by sice eliminovalo rušící vliv zemské atmosféry, ale na druhé straně šlo o zbraň s „čitelným“ pohybem, tudíž zranitelnou.
Informace o tom, že po zásahu laserovým paprskem byla oslepena americká družice, se opět objevila na podzim 2006. Opět ji nebylo možné ověřit z důvěryhodných zdrojů. Paprsek měl být tentokrát čínský…
Ulov si družici!
Zařízení: chytač družic SAINT
Výsledek: vyřazení z provozu nárazem, bombou, barvou
Spojené státy začaly pracovat na první skutečné protidružicové zbrani již koncem 50. let minulého století. Tehdejší program SAINT (Satellite INTerceptors, „chytač družic“) měl ale širší určení, likvidace nepřátelských družic měla být jen jednou z jeho funkcí.
Vyvíjen měl být ve třech fázích. V rámci první se mělo otestovat prosté setkání s nepřátelskou družicí, operující na dráze maximálně 750 km nad Zemí. V rámci druhé měly být „navštěvovány“ družice pohybující se až do desetinásobné výšky s tím, že jedno zařízení by mohlo opakovat několik návštěv. Třetí fáze měla už zahrnovat vyřazení vybrané družice z provozu. Uvažovalo se buď o klasických nárazech, připevnění bomby k povrchu družice a vzdálení se do bezpečné vzdálenosti nebo o důkladném postříkání povrchu družice barvou (vyřazení orientačních čidel, kamer, slunečních baterií…).
Zařízení SAINT mělo startovat z východního pobřeží USA a už nějakých 8 až 12 minut po navedení na oběžnou dráhu mělo parkovat 12 metrů od cílového tělesa.
Pro srovnání: raketoplány se ke kosmické stanici přibližují dva dny a i nejrychlejší spojení dvou těles se odehrává až při druhém obletu planety.
Vojenská přijímací stanice v Rhodésii (Zimbabwe) tak mohla už několik desítek minut po startu přijímat první informace. Projekt SAINT byl ale odvolán poté, co se USA dozvěděly, že Sověti do svých družic, právě z obavy před podobnými aktivitami, dávají autodestrukční systém.
Plácnutí do bláta
Zařízení: rakety s jadernými hlavicemi
Výsledek: likvidace jaderným výbuchem
Amerického letectvo mělo v 60. letech Program 505 (alias Mudflap, „plácnutí do bláta“), který se dokonce dočkal operačního nasazení. Na atolu Kwajalein byly rozmístěny rakety Nike Zeus (později rakety Thor) s jadernými hlavicemi, které měly vybuchovat v těsné blízkosti ničených družic. Operační byla vždy jen jediná raketa a zbraň k úderu mohla být nasazena nejdříve dva týdny po vydání rozkazu.
Později se Amerika rozhodla pro nejaderný program boje proti družicím (kódové označení 922), který byl vyvíjen až do roku 1972. Tehdy hurikán poškodil vybavení na atolu Kwajelein natolik, že se už nevyplatilo ho opravovat. Navíc byla uzavřena smlouva o omezení zbrojení SALT-1, díky čemuž se další práce úplně zastavily.
Námořnictvo mělo svůj program Early Spring. Šlo o rakety Polaris vypouštěné z ponorek, které měly vytipovanou družici ničit kinetickou energií. Raketový motor měl za úkol udržet hlavici 90 sekund v dráze letu cíle. Bližší podrobnosti nejsou známy kromě toho, že se podle útržkovitých informací projekt dočkal i operačního nasazení.
Sovětské kamikadze
Zařízení: útočná družice s náloží
Výsledek: likvidace vlastním výbuchem
Ani Sovětský svaz nechtěl zůstat pozadu, ale vydal se trochu jinou cestou. Jeho systém je někdy označován jako ko-orbitální. Při něm je do vesmíru dopravena družice s náloží, která se přiblíží ke svému cíli a exploduje.
Mezi lety 1963 až 1972 uskutečnil SSSR zhruba dvě desítky testovacích startů, při nichž bylo zaznamenáno sedm úspěšných přiblížení útočných družic (váha 1400 kg) a pět následných detonací.
V roce 1972 byly testy zastaveny ze stejného důvodu jako v USA, kvůli smlouvě SALT-1. Už o čtyři roky později se ale rozjíždí vývoj nového systému, který je schopen zasahovat do výšky 1600 km (dříve 1000 km) a likvidovat cíl už na prvním oběhu planety (dříve až na druhém). Snížila se tak možnost protivníka reagovat. Mezi lety 1978 až 1982 se pak každým rokem uskutečnil jeden test systému.
O podobné koncepci dnes uvažují i v USA. Podle ní by každá potenciálně nepřátelská družice mohla ihned po dosažení oběžné dráhy dostat svůj doprovodný „mikrosatelit“, který by se na ni případně i připojil. Kdykoliv by bylo potřeba družici zlikvidovat, mohlo by se tak stát vlastně ve zlomku sekundy po vydání rozkazu…
Ze vzduchu to jde lépe!
Zařízení: rakety z letícího letounu
Výsledek: likvidace sestřelením
Koncem sedmdesátých let se v USA rozjel program SPIKE, který počítal s vypouštěním protidružicové rakety z letícího letounu F-106. Výhoda tohoto řešení oproti pozemním odpalovacím rampám je jednak v operativnosti a mobilitě, jednak v omezené zranitelnosti protivníkem – pozemní základnu je lehké vyřadit z provozu a špatně se skrývá její aktivita.
SPIKE se sice realizace nedočkal, ale v roce 1982 se z něj vyvinul program ALMV (Air-Launched Miniature Vehicle, vypouštěné miniaturních zařízení za letu). Šlo o dvoustupňovou raketu ASAT (Anti-SATellite) o hmotnosti osobního auta, 1300 kg, a délce šest metrů, vypuštěnou zpod letounu F-15 (SSSR údajně vyvíjel podobné zařízení vypouštěné zpod letounu MiG-31). Hlavice MHV (Miniature Homing Vehicle, miniaturní zaměřovací zařízení), dlouhá 46 cm a o průměru 33 cm, měla několik raketových motorů, infračervený senzor, stabilizátor a počítač.
Ostrá zkouška sestřelu
V roce 1984 byly provedeny první dva zkušební testy, ale zatím jen proti imaginárnímu cíli – hlavice měla za úkol ve stanovém okamžiku proletět určeným bodem ve vesmíru. Až 13. září 1985 došlo k ostrému testu, a to sestřelení vysloužilé družice Solwind ve výšce 555 km nad Zemí. Zkouška proběhla úspěšně. Další střelbu na skutečné cíle plánovala armáda na rok 1986, ale v prosinci 1985 vyhlásil Kongres USA zákaz dalších testů.
Armáda sice na systému dále pracovala (jen jej netestovala proti skutečným cílům), ale v roce 1993 byly práce ukončeny. Koncem 90. let došlo k pokusu o obnovení prací, v letech 2000 a 2001 na ně byly dokonce uvolněny i peníze, ale od té doby na program těchto protidružicových zbraní nešel z rozpočtu USA oficiálně ani cent.
Únos družice
Zařízení: raketoplán, vysílací zařízení
Výsledek: stažení z oběžné dráhy nebo převzetí kontroly
Existuje ještě jeden způsob vyřazení nepřátelské družice z provozu – únos. Buď fyzický, prostě jejím „sebráním“ z oběžné dráhy, nebo jen pomocí převzetí kontroly rádiovými povely.
Druhý způsob údajně postihl jistou čínskou družici pro přímé televizní vysílání, do jejíhož systému se nabourali v roce 2003 příznivci světového hnutí Falun Gong (metoda zušlechťování mysli, těla a ducha) a vysílali vlastní pořady. Ač byla zpráva oficiálně vydána, byla po několika dnech i oficiálně dementována. Zda došlo k nějakému incidentu, nebo zda šlo o záminku čínských úřadů pro represe proti tomuto hnutí, zůstává s otazníkem.
Američané naprosto vážně počítali s „únosy“ sovětských družic přímo z oběžné dráhy pomocí raketoplánu. Ten totiž může přistávat až s 15tunovým nákladem (například i s tankem). Je pochopitelné, že takto získaný špičkový satelit by měl pro zpravodajce cenu zlata. Sověti však už od počátku 60. let instalovali do svých družic autodestrukční systémy, takže je nepravděpodobné, že by Amerika riskovala ztrátu raketoplánu s posádkou poté, co by na jeho palubě vybuchl ukradený satelit. Ale představa to byla příliš lákavá, takže se dlouhé roky v Pentagonu objevovala.
Výbuch do vlastních řad
Jak je to vlastně s možností zlikvidovat družici jaderným výbuchem? Musíme si uvědomit jednu skutečnost: jeho následky jsou impozantní především v pozemských podmínkách, ale nikoliv ve vakuu. Hlavním důsledkem jaderné exploze ve vesmíru tak je nesmírně silný elektromagnetický puls. Ten je mnohem silnější než u nejintenzivnějších slunečních erupcí.
Pro srovnání se podívejme na test Starfish Prime, provedený v červenci 1962. Uskutečnil se ve výšce 400 km, přičemž jeho důsledky byly zaznamenány až na 1300 km vzdáleném havajském Honolulu, to je např. jako z Prahy do Londýna. Ve městě Oahu spálil 300 pouličních lamp a spustil stovku domovních alarmů. V jeho důsledku bylo poškozeno vybavení telefonní ústředny na ostrově Kauai, což znamenalo výpadek spojení mezi jednotlivými havajskými ostrovy. Test prokázal, že v okruhu 80 km by byly všechny družice spolehlivě zničeny. Ostatně, nejméně tři (Ariel, Traac a Transit-4B) skutečně v důsledku elektromagnetického pulsu zničeny byly (ne ihned, ale ve velmi krátké době) a další tři (Kosmos-5, Injun-I a Telstar) byly poškozeny.
Jaderný útok na družice ale má spoustu nevýhod. Třeba tu, že jeho zásah je velmi široký, takže s vysokou pravděpodobností postihne i vlastní kosmická zařízení. A jeho následky jsou dlouhodobé – některé vysoce energetické částice z exploze Starfish Prime existovaly ještě pět let po výbuchu.
Čínské chuligánství
Letos 11. ledna došlo k události, která opět rozvířila otázku protidružicových zbraní. Test svého vlastního systému totiž provedla Čína. Ta se rozhodla obětovat svoji stále ještě fungující, leč přesluhující meteorologickou družici Feng Yun 1C (Vítr a mrak), vypuštěnou do vesmíru v roce 1999.
Jak později vyšlo najevo, šlo už o čtvrtý test této zbraně, předchozí tři pokusy „minuly“. Vzniklo při něm přes 1000 úlomků, které se přidaly ke kvantu „kosmického smetí“ na oběžné dráze. Ruští vědci neváhali čínský akt nazvat „chuligánstvím“.
Z trosek Feng Yun 1C zanikl během dvou měsíců po incidentu jen jediný úlomek. Například trosky americké družice Solwind, zasažené protidružicovou raketou v roce 1985, zanikaly v atmosféře 14 let.
Orbitální stanice s kanónem
Na sovětské orbitální stanice Saljut-2 a -3 (jejich skutečné jméno bylo Almaz, Diamant, ale v rámci utajení dostala stejné označení jako řada civilních stanic) byly umístěny 23milimetrové letecké rychlopalné kanóny NR-23 Ščit-2 (Štít), které je měly chránit před případnými americkými pokusy o prozkoumání nebo zničení. Na Saljutu-3 byl údajně dokonce v době, kdy byla stanice bez posádky, i otestován. A nepotvrzené informace hovoří o tom, že další vojenská stanice Saljut-5 nesla pro svoji obranu dvě neřízené střely.
