Sonda New Horizons, která se před jedenácti lety zapsala do historie prvním průletem kolem Pluta, se znovu ozvala Zemi. Po rekordních 321 dnech v hibernačním režimu se ve vzdálenosti 9,5 miliardy kilometrů od Země probrala a podle NASA je ve výtečném stavu.
Nyní ji čeká další etapa její mise, jejíž ambicí je přinést dosud nejpodrobnější pohled na samotný okraj Sluneční soustavy..
V tak obrovských vzdálenostech se většinu času nic dramatického neděje. New Horizons už dávno minula Pluto i planetku Arrokoth, kolem které prolétla v roce 2019, a nyní se řítí napříč Kuiperovým pásem, rozsáhlou oblastí plnou ledových těles za drahou Neptunu.
Proto NASA sondu na dlouhé měsíce uspává, když v hibernačním režimu zůstávají aktivní pouze nezbytné systémy, zatímco vědecké přístroje dál pasivně shromažďují data. Tak se šetří energie a koneckonců i opotřebení palubních systémů.
Tentokrát šlo o nejdelší období hibernace v celé historii mise, kdy sonda nanejvýš vysílala krátké týdenní zprávy o svém zdravotním stavu. „Každá stavová zpráva během této hibernace byla zelená, což znamená, že na palubě New Horizons bylo po celý týden všechno v pořádku,“ uvedla vedoucí letových operací Alice Bowman z Johns Hopkins Applied Physics Laboratory.
New Horizons odstartovala v roce 2006 a po devítileté cestě se stala první sondou, která zblízka prozkoumala Pluto. Snímky ledových hor, dusíkových ledovců nebo ikonické oblasti ve tvaru srdce zcela změnily pohled astronomů na tuto trpasličí planetu.
O čtyři roky později následoval průlet kolem tělesa Arrokoth, nejvzdálenějšího objektu, který lidstvo kdy navštívilo.
Ani tím ale mise neskončila. Sonda pokračuje dál rychlostí přibližně 483 milionů kilometrů ročně a postupně se dostává do oblastí, které byly dosud prakticky neprozkoumané a už za několik týdnů zahájí New Horizons nové měření zaměřené na vodík ve vnější heliosféře.
Jde o oblast, kde postupně slábne vliv slunečního větru a začíná mezihvězdný prostor. Signál odsud na Zemi putuje dlouhých devět hodin.
Právě zde se nachází takzvaná terminační rázová vlna, což je oblast, kde proud nabitých částic ze Slunce prudce zpomaluje po střetu s mezihvězdným prostředím. Tuto hranici už sice překonaly sondy Voyager 1 a Voyager 2, jejich vědecké vybavení ale pochází ze sedmdesátých let minulého století, zatímco New Horizons disponuje výrazně citlivějšími přístroji, které mohou odhalit detaily, jež byly dosud mimo dosah vědců.
„Data z průchodu terminační rázovou vlnou budou pro kosmické fyziky po celém světě doslova pokladem. Všichni se snaží pochopit, jak tato obrovská hranice funguje,“ řekl již dříve hlavní vědecký pracovník projektu Pontus Brandt z Johns Hopkins Applied Physics Laboratory.
„Každý podobný průkopnický projekt nám zároveň připomíná, jak málo toho zatím víme o prostoru za hranicemi vlivu našeho Slunce.“.