Masožravé rostliny kvůli zpestření jídelníčku chutným kusem libového hmyzu budují důmyslné pasti, jejichž propracovanost by jim mohl závidět jakýkoli materiálový inženýr.
Ačkoli většina rostlin spoléhá na to, že jim veškeré potřebné minerální živiny dodá úrodná půda a organickou hmotu si vyrobí za pomoci fotosyntézy, někdy podmínky stanoviště nestačí pokrýt spotřebu rostoucího těla. Proto se některé z nich rozhodly, že si nechají nedostatkové minerálie (hlavně fosfor a dusík) donést až do domu nedobrovolnými dárci orgánů. K nalákání a polapení nebohých živočichů využívají nejrůznější triky – od lepkavého nektaru, ze kterého se neopatrná mlsná moucha nedokáže vymotat, až po nádobky s kluzkými stěnami.
Nádoba pro vražedný koktejl
Jeden z posledních výzkumů německých vědců se soustředil na to, jakým způsobem rostliny dosahují maximální kluzkosti stěn svých vražedných pastí. Hmyz totiž dokáže díky různým „vynálezům“ na svých končetinách (přísavky, jemné lamely či háčky) lézt klidně po stropě a neuklouznout ani na skle. Aby se z nastražené pasti za žádných podmínek nedostal, musejí proto rostliny přijít s velmi účinným protiopatřením.
Například tropická masožravá rostliny láčkovka loví své oběti do nálevek do poloviny naplněných koktejlem z trávících enzymů. Jakmile se do něj tělo hmyzu jednou dostane, není cesty zpět. Vražedný roztok jej rozloží během několika málo minut.
Stěny „nádobky“, ve které živočicha čeká poslední koupel jeho života, má rostlina pro jistotu pokryty dvěma vrstvičkami krystalického vosku. A právě jeho vlastnosti a interakce s hmyzími končetinami se staly objektem zájmu stuttgartských biologů.
Dvoufázové kluziště
Svrchní vrstvu tvoří jednoduché nepravidelné destičky silné 30-50 nm, které jsou „naskládané“ víceméně kolmo ke stěně pasti. Ke spodní vrstvě jsou destičky připevněny za pomoci drobných „stopek“. Toto uspořádání má za následek, že se vosk oběti doslova drolí pod nohama. Nejenže se tak hmyz nemá čeho zachytit, ale drobné částečky vosku navíc zanášejí jemnou protiskluzovou strukturu na jeho chodidlech, případně ucpávají žlázky, které vylučují kapalinu zvyšující přilnavost k povrchu.
Uspořádání spodního vosku je podobné pěně. Tvoří jej drobné bublinky, tvarem podobné krevním destičkám, které pod ostrým úhlem neuspořádaně vystupují z povrchu. Nepravidelné výčnělky pak snižují styčnou plochu s chodidly hmyzu, čímž ještě více zhoršují možnosti adheze (přilnavosti). Polapený brouk pak po stěně nádoby doslova klouže a nemá prakticky žádnou možnost, jak se důmyslnému mechanismu masožravé rostliny bránit.
Pasti, pasti, pastičky
Masožravé rostliny si vyvinuly několik naprosto odlišných mechanismů lapání hmyzu. Některé se jej naučily chytat bleskurychlým sklapnutí listových „čelistí“, jiné pasivně čekají, až jim důvěřivá moucha sedne na lep.
Aktivní pasti:
Mechanické – při dosednutí kořisti bleskurychle sklapne dvě části rozevřené pasti k sobě a oběť mezi nimi uvězní. Tento styl lovu vyznává například mucholapka podivná nebo aldrovandka měchýřkatá.
Podtlakové – Rostliny (rod bublinatek) disponují měchýřky se záklopkou, která se při podrážení hmyzem prudce otevře a měchýřek oběť nasaje dovnitř, načež se vyrovnáním tlaku záklopka opět uzavře.
Pasivní pasti:
Rostliny vystavují na odiv neodolatelná lákadla (většinou sladký nektar nebo jasná barva a vábivá vůně slibující hody) a jen čekají, až se neopatrný hmyz chytí sám.
Adhezivní – listy jsou pokryté lepkavou kapalinou, která znemožní hmyzu odletět (např. rosnatky),
Gravitační – láčky naplněné trávicími enzymy s kluzkými stěnami (například láčkovky, darlingtonie),
Detentivní – využívají chodby, jejichž stěny pokrývají chlupy směřující od vchodu dovnitř. Hmyz může lézt jen jedním směrem, „proti srsti“ je pohyb téměř nemožný. Na konci chodby oběť čeká smrt v trávicím enzymu. Tento systém využívají špirlice a rod Genlisea.
