Filutové tvrdí, že nejlepší je být takový akorát, ani malý, ani velký, ani moc žhavý, ani moc hladný… Přesně taková je i naše planeta Země. Bez výjimečné průměrnosti by se na ni život nikdy nezrodil.

Co zatím víme, široko daleko ve vesmíru je Země jedinou živou planetou. Když se po velkém třesku začala shlukovat vesmírná tělesa a vznikaly planetární soustavy, ta naše byla jen drobným smítkem v celém vesmíru. Z titěrné sluneční soustavy ale jen planeta Země má všechny potřebné parametry pro vytvoření životních podmínek.
Zpočátku to vypadalo beznadějně. Panovaly podmínky přímo pekelné. Když pak na Zemi konečně začala tuhnout první zemská krusta, srazilo se s ní obrovské těleso, které ji opět rozžhavilo. Katastrofa měla ale pozitivní vliv pro budoucnost.
Z vyvrženého materiálu vznikl Měsíc a začaly se tvořit vulkanické plyny a pára, jako prazáklad života. Vznikající atmosféra, vulkanická činnost, četné vodní srážky a časté dopady meteoritů pomohly ochladit povrch Země pod 100 stupňů celsia. Voda se tak mohla hromadit v zemských prohlubních, jako základ oceánů. Vznikal věčný koloběh vody a po další miliardě let se na Zemi objevily první mikroorganizmy.
Kdyby ale Země neměla úplně ty správné rozměry a potřebnou vzdálenost od Slunce, životní podmínky by tu nevznikly. Při menším průměru by například příliš brzy ochladla a nevytvořily by se hory a zřejmě by se tu ani neudržela voda. Ani atmosférický obal by nebyl dostatečně veliký. Při větším průměru by zas byla vulkanická činnost mnohem razantnější a znemožnila by jakýkoli život.  Kdyby byla Země jen o pár procent vzdálenosti blíže k Slunci, veškerá voda by se už dávno vypařila.