Bez vody by na naší planetě nebyl život. Přesto se k ní lidstvo leckde chová macešsky. Vypouští do ní jedovaté látky, plýtvá s ní, zatímco v leckterých oblastech světa je slovo „žízeň“ jedním z nejpoužívanějších pojmů.
Máme se bát o vodu na planetě?
Dva atomy vodíku a jeden kyslíku, prostě jen jednoduchá chemická sloučenina H2O. Snad právě proto na ní ve vesmíru narazíme na každém kroku.
Voda je základní látkou, podmiňující existenci života. Za normální teploty a tlaku je to bezbarvá, čirá kapalina bez zápachu, v silnější vrstvě namodralá. V pozemské přírodě se vyskytuje ve třech skupenstvích: v pevném (led), v kapalném (voda) a v plynném (vodní pára).
Na Zemi se nachází 1,4 miliardy kubických kilometrů vody. Zaujímá 71 procent veškerého zemského povrchu. Z tohoto množství připadá přes 97 procent na slanou vodu moří a oceánů. Sladké vody, z níž většina je vázána ve věčných ledech na pólech či v Grónsku, ve velehorských ledovcích, v atmosféře a půdě, tvoří pouze 2,5 procenta.
Ze zbývajících sotva 10 milionů krychlových kilometrů vody je podstatná část ukryta hluboko pod povrchem v podzemních jezerech (neobnovitelné zdroje). Použitelné a pro lidi dosažitelné vody v jezerech, nádržích a tocích tedy zbývá pouze 0,26 procenta celkového množství sladké vody. S tím v podstatě musí lidstvo vystačit, protože masivní odsolování mořské vody je ještě hudbou budoucnosti.
Vesmír je plný vody!
V kosmu nalezneme vodu buď ve formě plynu, nebo jako led usazený na kosmických tělesech či v kosmickém prachu. Vodu v mezihvězdném prostoru našla už i řada družic. Zejména v molekulárních mračnech, a to jak v jejich teplejších, tak i chladnějších částech. Zdá se tedy, že vodě je celkem jedno, do jakého kouta vesmíru se zatoulá.
Nedávno ji americká družice SWAS pozorovala například i v okolí hvězdy CW Leonis (též IRC+10216), která leží 500 světelných let od nás. Jedná se o hvězdu, která má většinu svého života již za sebou a nyní je z ní uhlíková hvězda, v okolí jejíhož jádra dochází k přeměně vodíku a helia na uhlík. Ten poté stoupá k povrchu hvězdy a váže se na kyslík, takže ve spektru hvězdy lze pozorovat oxid uhelnatý CO. Jelikož je většina kyslíku vázána tímto způsobem na uhlík, jehož je ve hvězdě nadbytek, neměla by v okolí hvězdy vznikat v současné době žádná voda. Přesto jí obklopuje ohromný mrak vodní páry, což astronomové interpretují tak, že se jedná o vodu z mračna ledových komet, který tuto hvězdu obklopoval. Nyní, vzhledem ke zvýšené teplotě rozpínající se hvězdy, se začala tato voda vypařovat. V naší Sluneční soustavě najdeme obdobu takového úkazu v Kuiperově pásu či Oortově oblaku.
Předpokládané množství vody odpovídá ledu o hmotnosti asi 10krát převyšující hmotnost Země. Tento překvapivý objev podporuje hypotézu, že v Galaxii můžeme najít mnoho soustav podobných té naší.
Přinesly nám vodu komety?
Na otázku, kde se na Zemi vlastně voda vzala, vědci ještě nenašli stoprocentní odpověď. Obecně se má za to, že ji na Zemi dopravily komety nebo meteority. Důležitým indikátorem, který nám může pomoci najít původce vody na Zemi, je poměr zastoupení deuteria D, tedy těžkého vodíku (má kromě jednoho protonu ve svém jádře ještě jeden neutron) k vodíku H. Pokud si budeme všímat zastoupení deuteria ve pozemské vodě a v kometách, zjistíme, že jsou si tyto poměry sice velmi blízké, nejsou však zcela totožné, což by nastalo v případě, kdyby veškerá voda pocházela z dopadů komet.
Kolik má voda skupenství?
Ve chvíli, kdy se zemské nitro začalo pomalu ochlazovat, došlo zároveň i k jeho odvodnění. Během miliardy let se z hornin, které se dostávaly na povrch, uvolňovala do ovzduší voda. Při chladnutí měnila voda skupenství a postupným vysrážením vznikly oceány, řeky jezera a později i ledovce.
Není bez zajímavosti, že někteří vědci koketují s myšlenkou, že by voda ve vesmíru mohla existovat i ve čtvrtém skupenství. Zatím neznámá podoba vody by se mohla objevovat uvnitř velkých planet, třeba Neptunu.
Takové skupenství bylo označeno za „superionizované“ a mohlo by existovat jen za extrémně vysoké teploty a tlaku. Na první pohled by vypadalo jako led, ale krystalová mřížka by byla tvořena pouze atomy kyslíku, mezi kterými by rychle kmitaly atomy vodíku. Každopádně, na Zemi se s touto podobou vody jistě nesetkáme. Několik molekul superionizované vody se však nedávno v kalifornské Lawrence Livermore National Laboratory podařilo připravit experimentálně. Nově objevená exotická voda má žlutě světélkovat. Její ionizovaná podoba z ní také dělá dobrý vodič elektřiny a tvrdostí se blíží železu. Pokud skutečně existuje, ve sluneční soustavě by jí nakonec mohlo být i celkově více než vody obyčejné.
Více se dozvíte:
http://www.jergym.hiedu.cz/~canovm/hydro/h.html
Kde je voda ve vesmíru?
Ve vesmíru se velké množství vody nachází v molekulárních mračnech v mezihvězdném prostoru. Také protoplanetární mlhovina, ze které vzniklo Slunce a celá Sluneční soustava, obsahovala velké množství vody, z níž část se zachovala v Oortově oblaku, kde se z ní zřejmě ještě dnes tvoří nové komety. Jádra komet obsahují desítky procent vody. Podle jedné z teorií právě komety zanesly na Zemi většinu vody, která zde v současnosti je.
Také některé měsíce planet, tělesa Kuiperova pásu či některá tělesa za drahou planety Neptun jsou převážně tvořena vodou v pevném skupenství. Velký podpovrchový oceán vody se přepokládá na Jupiterově měsíci Europa.
plynná (vodní pára)
Merkur 3,4 procent v atmosféře
Země – souvisí s konkrétním podnebím
Mars 0,03 procent v atmosféře a zřejmě i pod povrchem
Jupiter 0,1 procent v atmosféře
Saturn 0,1 procent v atmosféře
Enceladus (měsíc planety Saturn) – 100 procent v atmosféře
kapalná
Země – 71 procent povrchu
Europa (měsíc planety Jupiter) – náznaky, protože na povrchu je led
Io (měsic planety Jupiter) – málo nebo žádná voda (předpoklad)
zmrzlá voda (led)
Mars – výskyt potvrdila na pólech orbitální sonda Mars Express
Pluto – odhad, že led tvoří asi 30 procent Pluta
Europa (měsíc planety Jupiter) – na povrchu je led
Phoebe (měsíc planety Saturn)
Enceladus (měsíc planety Saturn)
komety
okraje mlhovin, např. v Oortově oblaku
Trocha chemie
Voda vzniká prudkým až explozivním slučováním vodíku s kyslíkem (hořením bezbarvým plamenem) podle rovnice:
2H2 + O2 = 2H2O
za vývinu velkého množství tepla (exotermní reakce).
Kromě toho vzniká jako vedlejší produkt vedle solí při neutralizaci kyselin zásadami, např.
HCl + NaOH = H2O + NaCl.
Voda je obsažena ve spalných plynech při hoření většiny organických látek, např. methanu
CH4 + 3O2 = 2H2O + CO2,
nebo hexanu (hlavní složky benzínu)
2C6H14 + 19O2 = 14H2O + 12CO2.
Rozdělení vody podle vlastností
měkká – obsahuje málo minerálních látek
tvrdá – z podzemních pramenů, obsahuje více minerálních látek
mořská voda
destilovaná, deionizovaná voda – je zbavena minerálních látek
užitková – v průmyslových závodech (sníží se tvrdost vody a ta se zbaví Fe2+ a Mn2+) a v potravinářství – vyžaduje dezinfikovanou vodu (chlórování, ozonizace, ozařování ultrafialovým zářením)
minerální – obsahuje mnoho minerálních látek
napájecí – voda pro parní kotle, zbavená minerálních solí, aby nevznikl kotelní kámen, který zanáší potrubí
pitná – je vhodná ke každodennímu použití, je zbavená nečistot, obsahuje vyvážené množství minerálních látek tak, aby neškodily zdraví.
Člověk je vlastně tekutina
Živé organismy vodu potřebují nejen k uhašení žízně a doplnění energie. Z vody se dá i stavět. Že to zní divně? Možná ano, ale pro živé bytosti je právě voda jedním ze základních stavebních kamenů.
Všude samá voda
Lidský organismus obsahuje 70 procent vody. Voda se tak na hmotnosti lidského těla podílí převážnou měrou, i když se tento poměr během života mění. Šestitýdenní plod jí má v sobě přes 97 procent, šestiměsíční plod asi 89 procent a novorozenec 75 až 77 procent. V dospělosti pak činí podíl vody 55 až 65 procent a ve stáří pak 45 až 55 procent. Přitom ženy mají v těle o něco méně vody než muži, protože jejich tělo vytváří více tukových tkání.
Celkový objem vody v těle je navíc rozmístěn nerovnoměrně, asi 60 procent je jí ukryto v buňkách a 40 procent v mimobuněčném prostoru. Kojenec s hmotností 7 kg má tedy v těle asi 4,8 litru vody, zatímco dospělý 70kilový muž přibližně 42 litrů.
Voda slouží v těle jako rozpouštědlo živin, které umožňuje jejich vstřebávání a transport na místo dalších přeměn. Další úlohou vody je vylučování odpadních látek z těla. Voda je přítomna i ve chvíli vzniku nového života, spermie jsou totiž k vajíčku dopraveny ve vodném roztoku.
Mozek spustí poplach!
Voda musí být do organismu neustále doplňována. Doporučuje se, aby člověk denně vypil nejméně dva litry vody, v teplém počasí a při větší námaze je potřebné množství dvojnásobné. Bez vody totiž vydrží lidský organismus maximálně týden.
Ve chvíli, kdy v organismu poklesne objem vody pod určitou hranici, potřebnou pro správné fungování všech orgánů, je v mozku vyhlášen poplach a je aktivováno centrum žízně. Člověk tak pocítí potřebu pít. Probíhá to tak, že podvěsek mozkový (hypothalamus) reaguje na změny v chemických a fyzikálních parametrech tělesných tekutin, především krve a mozkomíšního moku. Centrum žízně, které je velmi úzce propojeno s ledvinami, pak spouští alarm při každém zvýšení hustoty tekutin.
Kudy voda odchází?
Prostřednictvím ledvin se z těla denně vyloučí jeden až jeden a půl litru tekutin. Dalších asi 350 mililitrů vody se denně odpaří přes kůži. Za mírného počasí vypotí člověk denně 500 až 700 mililitrů vody podle toho, v jakých podmínkách a s jakou námahou pracuje. Při tvrdších podmínkách, například při sportu, dokáže organismus vypotit 1 až 1,5 litru za hodinu. Nedávným měřením bylo například prokázáno, že někteří hokejisté vypotí během zápasu až 4 litry.
Vodu člověk dokonce i vydechuje. Denně se tak prostřednictvím dýchacích cest připravíme o 250 mililitrů vody. Další dvě deci vody odejdou z těla zažívacím traktem se dále vyloučí jedno až dvě deci stolicí. V případě zdravotních potíží se tento objem velmi významně zvyšuje, klidně až na pět litrů.
Obsah vody v některých potravinách:
máslo 18 %
chléb 40 %
sýr 30 až 60 %
jogurt, mléko 87,5 %
maso 60 – 75 %
jablko, hruška 85 %
vodní meloun 90 %
okurky, rajčata 98 %
Dokonalý filtr
Krev, drahocenná tekutina, která neúnavně proudí v našich žilách a tepnách, obsahuje vedle bílkovin, iontů sodíku, draslíku, vápníku a dalších solí, tukových částic nebo močoviny i vodu. A ne ledajaké množství, tvoří jí až z 93 procent.
Důležitou roli hraje voda rovněž v ledvinách. Ty totiž mají lví podíl na udržení stálého složení a objemu krve, a tím na zachování stabilního vnitřního prostředí v těle. Zde se krev jako v čističce zbavuje odpadních látek, hlavně močoviny, ale také léků apod. Vzniká takzvaná primární moč, které tudy denně opakovaně do systému kanálků proteče 130 až 180 litrů. Poté je dále filtrována a některé látky jako sodík, nebo voda se vstřebávají zpět do těla v takovém množství, jaká je jejich aktuální potřeba. Konečným produktem činnosti ledvin je definitivní moč, které lidské tělo vyprodukuje až 3 litry denně.
Stačí pravidelně pít
Voda v lidském organismu má několik funkcí, které by jiné médium nezvládlo. Zajišťuje přísun a odsun látek – kyslíku, kysličníku uhličitého, laktátu, hormonů… Má na starosti i udržování rovnováhy ve vnitřním prostředí.
K tomu, aby mohla voda zajišťovat tyto funkce ale i díky jejich vykonávání, je v ní obsaženo velké množství minerálů, bílkovin, tuků, cukrů ale i buněk. Aby voda fungovala v organismu tak, jak má, stačí drobnost, pravidelně pít.
Jedy v těle
V České republice ročně umírají desítky tisíc lidí na rakovinu. Nemalou měrou se na tom podílejí i těžké kovy (kadmium, zinek, olovo) obsažené v pitné vodě. Tyto jedy se totiž s chutí usazují v lidském těle, nejčastěji v mozku, ledvinách, játrech a kostech.
I voda, která jinak odpovídá všem normám, obsahuje určité množství pro náš organismus nežádoucích látek. Byť jen jeden gram odpadu a jedů denně, který by se usadil v lidském těle, vytvoří za rok 365 g. Během 10 let se tak v těle usadí 3,65 kg a po 50 letech je to víc než 18 kg jedů.
Blíží se války o vodu?
Člověk bez vody vydrží asi pět dní. Zatímco vodních zdrojů na planetě ubývá, lidská populace, zejména ve třetím světě, se neustále rozrůstá. Již dnes je v některých oblastech světa voda vzácností. Války o přírodní zdroje nejsou ničím novým, takže po válkách o ropu se brzy můžeme dočkat konfliktů, ve kterých půjde o vodu.
Mnozí vědci tvrdí, že lidstvo koncem 21. století nečeká nic moc příjemného. Klimatické změny, které naši planetu zasáhnou kolem roku 2100 povedou k tomu, že polovina zemského povrchu bude postižena katastrofálním suchem. Důsledkem pak bude hlad, masová migrace a zejména války o vodní zdroje. Alespoň to tvrdí studie britského klimatologického ústavu Hadley Centre for Climate Prediction and Research.
Nejvíce postižen bude třetí svět, což povede k izolaci Evropy a severní Ameriky, které se o své zdroje nebudou chtít příliš dělit. Ovšem podle některých expertů dosáhne migrace takové úrovně, že západ nebude vůbec schopen ji zabránit.
Již staří Sumerové…
Válka o vodní zdroje není v lidské historii neznámým pojmem. Už v roce 2525 před naším letopočtem se do takového konfliktu dostaly dva sumerské městské státy Umma a Lagash mezi řekami Eufrat a Tigris. Panovník Lagashe jménem Eannatum chtěl ovládnout nejen ummské úrodné oblasti, ale především její vodní zdroje. Což se mu také podařilo.
Ačkoliv se od té doby v lidských dějinách neuskutečnila další regulérní válka, jejíž předmětem sporu by byla voda, několik ojedinělých vojenských akcí přece jen proběhlo. Zejména ve výbušné oblasti Blízkého východu. Například v 60. letech minulého století zaútočil Izrael na syrské zařízení, které mělo odvádět vodu z řeky Jordán.
Rizikovou oblastí je i Egypt, který je, co se týče vody, zcela závislý na řece Nilu. Pro Egypťany je představa, že by třeba Súdán začal na Nilu stavět přehradu noční můrou. Už v roce 1956 byla proto v Káhiře podepsaná smlouva, že 60 % vody, která ročně proteče Nilem, patří Egyptu. Průšvih je v tom, že egyptská populace se rozrostla, takže dnes už ne každý má přístup k čisté vodě.
Nebezpečí špinavé vody
Podle odhadů denně ve světě umře až 35 000 lidí kvůli tomu, že se do jejich organismu dostala voda s choroboplodnými zárodky. To rozhodně není malé číslo, tolik lidí žije například u nás ve Žďáře nad Sázavou nebo v pražských Vršovicích.
Nebezpečí, které z daného stavu vyplývá, jsou si vědomi především mezinárodní organizace. Programu OSN pro rozvoj bombarduje vlády světa nejrůznějšími doporučeními, zatím se však tyto rady jen těžko uplatňují v praxi. Vždyť každý rok okolo 1,8 milionu dětí umírá na průjmová onemocnění, kterým by dokázal zabránit pouhý přístup k čisté vodě. V nejchudších zemích světa navíc trpí téměř polovina obyvatel nemocemi způsobenými nekvalitní vodou.
OSN navrhuje, aby každá vláda zajistila občanům nejméně 20 litrů čisté vody na osobu a den a vyčlenila určitou část financí na zajištění dodávek vody a její čištění. „Národní vlády musí přijít s realizovatelnými plány a strategiemi, jak čelit současné krizi nedostatku vody a její čistoty,“ prohlásil jeden ze členů expertního týmu OSN a šéf výzkumu v čelné britské charitativní organizaci Oxfam Kevin Watkins. „Současně potřebujeme globální akční plán, který nahradí roztříštěné snahy o mobilizaci zdrojů a vyburcuje politickou akci, jež postaví otázku vody a její čistoty popředí,“ dodal Watkins.
Aby nepřítel neměl co pít
Mark Twain kdysi tvrdil: „Whisky je určena k tomu, aby se pila, a voda k tomu, aby se o ní bojovalo.“ Twain byl mistrem ironie, ale zdá se, že v tomto svém tvrzení nemusel být daleko od pravdy. Například při nedávném konfliktu mezi Izraelem a libanonským radikálním šíitským hnutí Hizballáh se jedním ze strategických cílů izraelského letectva staly právě zavlažovací kanály. Organizace Tamilských tygrů, která bojuje za nezávislost na srílanské vládě, zas s oblibou používá jako způsob boje vypouštění vodních nádrží.
Plýtvání vody v zemědělství
Mezi další lokality ohrožené nedostatkem vody patří některé čínské oblasti, Indie, okolí Aralského jezera, Střední východ a samozřejmě subsaharská Afrika. Na naší planetě žije v současnosti celkem 6 miliard lidí, kteří využívají 54 % pitné vody. Podle odhadů OSN to za dvacet let bude už 70 % a o pár let později již 90 %. Zároveň však tři pětiny lidí přístup k pitné vodě stále mít nebudou.
Největším „žroutem“ vody je v současnosti zemědělství. To ročně využívá 70 % pitné vody, v Africe dokonce 90 %. Do průmyslu se nalije ročně 23 % vody a 8 % spotřebují domácnosti. Zároveň průmysl a zemědělství značné množství vodních zdrojů znehodnocují tím, že do nich vypouští znečisťující a toxické látky.
Pokud se lidstvo chce v budoucnu vyhnout konfliktům o vodu, bude s ní muset nakládat hospodárněji. Kromě toho musí vyspělé státy zajistit přístup k vodě každému jedinci. Jinak se v análech historie můžeme dočkat rozepsání kapitoly s názvem „Válka o vodu“.
Malá vodní kuriozita
Obyvatelé australského Melbourne nevěřili vlastním očím, když nedávno obdrželi účty za vodu. Někteří měli zaplatit téměř 100 milionů australských dolarů, což je více než 1,5 miliardy korun. Množství vody za takovou cenu by naplnilo 35 000 padesátimetrových bazénů. Nakonec se ukázalo, že chybu způsobil počítač.
Jen příroda nás ochránit nedokáže!
Technologická vyspělost naší civilizace má i své stinné stránky. Jednou z nich je vysoká produkce odpadů. Řada z nich končí právě ve vodě. Naštěstí jsou už pryč doby, kdy špinavá a leckdy i jedovatá voda nikoho nezajímala.
Vysoký objem odpadních vod produkují především průmyslové aglomerace a velká města. Ani naše hlavní město není výjimkou. Odpadní voda je pomocí kanalizačního systému, který je v Praze delší než 4200 km (například délka Chile od severu k jihu), odváděna do čistíren odpadních vod. Na veřejnou kanalizaci je dnes napojeno 1,18 milionu obyvatel Prahy.
Převážná většina odpadních vod (více než 95 %) je v Praze čištěna na Ústřední čistírně odpadních vod (ÚČOV), která je vybudována na Císařském ostrově. Zbývající odpadní vody jsou čištěny v malých pobočných čistírnách.
100 let pražských čističek
Provoz stávající ÚČOV byl zahájen v roce 1966. Do té doby byla v provozu čistící stanice z roku 1906 v Bubenči. V objektu staré čistírny je v současné době Ekotechnické museum s unikátní expozicí čistírenské technologie ze začátku 20. století. ÚČOV byla ve své době moderně koncipovanou aktivační čistírnou, která patřila k největším v Evropě.
Zvyšující se požadavky na kvalitu vyčištěné vody si vynutily během doby modernizací. V 90. letech minulého století byla provedena postupná rekonstrukce některých částí čistírny a také výstavba několika nových objektů. Byla zvýšena kapacita biologického stupně včetně zavedení procesu nitrifikace (oxidace dusíkatých látek) a vyměnily se zastaralé strojně-technologické celky za moderní.
Současná kvalita vyčištěné vody je výrazně lepší než dříve, avšak přesto zatím neodpovídá (dusík a fosforu) přísným limitům, předepsaným našimi zákony a směrnicemi Evropské unie.
Najde se tu všechno
Pracovníci provozu stokové sítě by mohli vyprávět neuvěřitelné historky o tom, co jsou lidé schopni vyhodit do kanálu. V kanálech se našel dětský kočárek, kolečka betonu, slamníky, starý šicí stroj, velké množství posekané trávy, mobilní telefony nebo třeba i mrtvý had.
Lidé jsou ale schopni vylít do kanálu i toxické látky, které ohrožují zdraví a bezpečnost práce pracovníků starajících se o kanalizaci. Jde například o kyanidy, rozpouštědla, větší množství benzínu atd.
Jak se čistí?
ÚČOV používá mechanicko-biologický čistící proces s projektovanou kapacitou 7 m3/s. Současný průměrný přítok odpadní vody se pohybuje okolo 4 m3/s. Čistírna biologicky odstraňuje uhlíkové znečištění a částečně okysličuje dusík. Fosfor se z vody odstraňuje srážením železitými solemi.
Přebytečný biologický kal je po zahuštění na odstředivkách smíchán s primárním kalem a putuje do dvoustupňových vyhnívacích nádrží, v nichž je udržována teplota 55°C. Vyhnilý kal je pak odvodňován na odstředivkách. Bioplyn, který pří vyhnívání kalu vzniká, je využíván k výrobě tepla a elektrické energie. Kalová voda (fugát) ze zahušťovacích a odvodňovacích odstředivek je čerpána zpět do regenerační nádrže.
Z Lisabonu do Moskvy
Kanalizační sítí v Praze o celkové délce téměř 4300 km, což odpovídá vzdálenosti z Lisabonu do Moskvy, bylo v roce 2005 odvedeno a na čistírnách odpadních vod vyčištěno celkem 126 181 000 m3 odpadní vody. Převážná většina odpadních vod 119 639 000 m3, tj. 94,8 %, byla vyčištěna na Ústřední čistírně odpadních vod, zbývajících 6 541 000 m3 bylo vyčištěna na pobočných čistírnách.
Příroda si umí poradit
V současnosti je stále populárnější čištění odpadních vod přírodními způsoby. Jeho výhodou je především šetrnost k okolnímu prostředí. Takové čištění má však nejen výhody, ale i své nevýhody. Za jeho zápory lze například považovat velké nároky na prostor či omezenou schopnost odstraňovat živiny, zejména dusík a fosfor.
Moderní půdní filtry jsou dnes používány zejména při čištění a dočištění odpadních vod velmi malých sídel do 100 obyvatel. Ty nejmenší jsou v železobetonových skružích či nádobách z plastů nebo kovů, větší se pak umisťují do těsněné zemní jímky nebo do rýhy vyplněné filtračním materiálem.
Návrat k mokřadům?
Dalším druhem ekologického čištění odpadních vod jsou kořenové nebo též mokřadové čistírny. Jsou to vlastně uměle vytvořené mělce zaplavené komplexy, které v podstatě napodobují přirozené mokřady. V kořenových čistírnách totiž probíhají naprosto stejné procesy.
První pokusy využití kořenových čističek při čištění odpadních vod se objevily již v 50. letech 20. století, úplně první začala pracovat v roce 1974 v německém Othfresenu. Kořenové čistírny se dnes v řadě zemí (Dánsko, Německo, Velká Británie či USA) staly běžnou alternativou pro čištění odpadních vod. U nás se kořenové čistírny začaly prosazovat koncem 80. let a již v roce 2003 překročil jejich počet 150 a do provozu jsou uváděny další a další.
Jak tedy taková kořenová čistírna funguje? Nezbytné je před kořenovou čistírnu předřadit septik nebo usazovací nádrž.. Odpadní voda je pak potrubím přivedena do umělého mokřadu, který tvoří drobné kamenivo nebo štěrk. Díky mikroorganismům a bakteriím, které ve štěrku a na kořenech rostlin žijí, se voda naprosto přirozeným způsobem čistí. Není to sice proces nikterak rychlý, voda se v čistírně zdrží několik dní, ale na druhou stranu to stojí podstatně méně peněz.
Chemičtí bubáci ve vodě
A co vlastně vodu znečišťuje nejvíce a nejnebezpečněji. Zejména to jsou chemické sloučeniny, takzvané polychlorované bifenyly (PCB) Ty jsou čistě produktem chemické výroby a v přírodě vůbec nevyskytují. Proto se staly doslova ekologickým strašákem. PCB jsou toxické pro ryby a jiné vodní organizmy. I při nízkých koncentracích byly u ryb pozorovány reprodukční a vývojové problémy. Nadměrné vystavení se působení PCB může ohrozit mozek, oči, srdce, imunitní systém, ledviny nebo játra.
Dalšími chemickým strašákem, který by ve vodě neměl co pohledávat, jsou umělá hnojiva a postřiky. Například amoniak, dusičnany nebo DDT. Právě DDT bylo v 50. a 60. letech hojně využíváno v zemědělství jako účinný postřik proti hmyzu a v přírodě se stále nachází. DDT je však velmi nebezpečné pro ekosystémy v celoplanetárním významu. DDT účinně hubí jak živé komáry a jejich larvy, tak s úspěchem hubí či ohrožuje všechny formy živočišného života včetně člověka. V životním prostředí je to velice stálá chemikílie, která není biologicky rozložitelná, dostává se potravními řetězci do těl mnoha živočichů a usazuje se v těle všech organismů na celé planetě. Přítomnost DDT byla zjištěna i u mořských ptáků v Antarktidě a dokonce u ryb žijících v hloubce až 3000 m. Jeho nejznámějším neblahým účinkem je, že působí na rozmnožovací schopnosti ptáků, spojované se ztenčováním skořápek jejich vajíček. Vzhledem k rozpustnosti DDT v tucích a olejích se stává součástí potravního řetězce. Naštěstí, dnes se v našich končinách DDT již nepoužívá.
Více se dozvíte:
www.hostetin.org
Bakteriální život
• Escherichia coli
Vyskytují se ve fekáliích člověka a ostatních teplokrevných živočichů, ale i v pitné vodě bohaté na živiny. Mají tendenci přežívat v pitné vodě (upravené chlorem) a při poklesu chloru se kultivovat při 35 až 37 °C. V pitné vodě se nesmí objevit ani jediná tato bakterie.
• Koliformní bakterie
Jsou variantou výše uvedené skupiny, kultivovanou při 42 – 45 °C. Jejich výskyt svědčí o čerstvém fekálním znečištění a také o účinnosti či neúčinnosti desinfekce.
• Enterokoky
Jsou též fekálními strepkokoky, považovanými za spolehlivého ukazatele fekálního znečištění (ecky enteron = střevo). Jsou také indikátorem možného výskytu virů, neboť viry jsou vůči chloru odolné . Na likvidaci enterokoků je třeba vyšší dávky chloru, oproti koliformním bakteriím. Kultivují se při 37 °C. Jejich výskyt je důkazem závažných hygienických závad.
• Mezofilní bakterie
Jedná se o mikroorganismi, jejichž přirozeným biotopem jsou přírodní vody. Kultivují se při 37 °C.
• Psychrofilní bakterie
Další druh mikroorganizmů, běžně se vyskytujících ve vodě, tzv. vodní bakterie. Kultivují se při 20°C.
• Patogenní bakterie
Jejich přirozeným prostředím je krevní a lymfatické řečiště člověka a jiných teplokrevných živočichů. Z toho důvodu se v pitné vodě běžně nerozmnožují a jsou citlivé i na běžnou koncentraci chloru. Ze zdravotního hlediska jsou velmi nebezpečné, mohou způsobit závažná průjmová onemocnění, jako je úplavice. Mohou být příčinou ale i tak nebezpečných nemocí, jako jsou tyfus či cholera.
