Jméno souostroví dali jeho původní obyvatelé, obrovské želvy sloní, španělsky „galapágo“. Našly zde však trvalé bydliště i další jedinečné druhy živočichů, z nichž mnohé nikde jinde na Zemi neexistují. Pro dnešní vědce je souostroví jednou velkou laboratoří. Polovina zdejších zvířat totiž jinde na světě nežije!
Kdysi zde prý asi 17 měsíců prožil kapitán ztroskotané britské lodi, jenž poté ožil v románu Robinson Crusoe. Ještě slavnějším se však stal jeho krajan Charles Darwin, který do tohoto pozemského ráje zavítal roku 1835. Shromáždil tady obrovskou sbírku rostlin, živočichů a množství poznatků, které se později staly základními kameny jeho teorie evoluce – postupného vývoje.
Na rovníku se nespálíte
Zdejší prostředí není na první pohled nijak exotické. Drtivě tu převažuje láva, takže dominuje šedé zbarvení, tak, jak je stvořily před více než třemi miliony lety sopečné erupce. Láva však mnohde vyvěrává z puklin země na povrch i dnes a v západní části souostroví burácejí vulkány. Tvar zdejší pevniny se tak neustále proměňuje. Podle nejnovějších poznatků pluje jako mohutná loď, která se každým rokem vzdaluje od pevninského Ekvádoru cca o sedm centimetrů.
Na největším ostrově Isabela ční nejvyšší hora, sopka Wolf; která by se výškou 1646 m mohla měřit s naší Sněžkou (1602 m). Přímo jejím kráterem prochází i světový rovník!
Vědci zjistili, že zásadní vliv na zdejší klima mají tří studené mořské proudy. Z nich především Humboldtův na severu zmírňuje přísun tropického vzduchu z oceánu. Přímo na rovníku, pod slunečním žárem, se tak průměrná teplota vzduchu vyšplhá maximálně k 27 °C; voda má ještě o pět stupínků méně.
A právě proto tady přetrvala neuvěřitelně pestrá květena,od orchidejí po kapradí, a prostředí, od deštných pralesů po vyprahlé pouště. Rozmanitá je v různých koutech i mozaika živočichů, od tropických želv až po tuleně či tučňáky.
Tady vládnou zvířata!
Na zvířecích obyvatelích Galapág je zvláštní, že většina z nich nemá strach z lidí. Vyplývá to z toho, že na ně vždy číhalo jen málo druhů přirozených dravců. Galapážská příroda je navíc jako jedna z mála míst na světě téměř nedotčena působením člověka.
Vedle dominantních želv sloních a leguánů poutají pozornost neobyčejní ptáci, překrásně vybarvení terejové červenonozí či modronozí. Proslavily je tance při námluvách a jejich úchvatný způsob lovu ryb, kdy se jako živé šipky vrhají z útesů z výšky 15 metrů střemhlav do moře.
Ornitologové však tereje označují za loupežníky útesu. Při hledání příhodného místa pro hnízdění jim totiž často překážejí hnízda menších ptáků, alkounů.Ty tedy vyženou a jejich vajíčka shodí z útesu. Něco podobného si však nedovolí vůči buřňákům. Ti na ně totiž mají připravenu nebezpečnou zbraň. Když to přece jen zkusí, vyvrhne buřňák z volete na útočníka olejovitou látku, která terejům poškodí peří tím, že snižuje jeho odolnost proto vodě. Toho se vodní lovci obzvlášť bojí.
Nejstarší želvě je 160 let
Obrovské želvy sloní (Geochelone nigra) váží i přes 200 kg (jako statný vepř) a jejich krunýř měří 120 – 150 cm. Žijí na lávových polích porostlých vegetací a na vlhkých místech v okolí vod a bažin. Těmto vegetariánům zvlášť chutnají šťavnaté kaktusy a výhonky trnitých rostlin, nepohrdnou však ani suchými kaktusovými porosty.
Jak konstatovali vědci, ze čtrnácti poddruhů, které kdysi obývaly Galapážské ostrovy, dnes už bohužel na souostroví žijí pouze tři typy želv sloních. Nejmenší je želva se sedlovitým krunýřem o hmotnosti maximálně 200 kg. Ta si oblíbila suché oblasti. Oproti svým příbuzným má delší nohy a krk, aby lépe dosáhla i na vyšší rostliny. Na vlhčích místech, kde je rostlinstvo i nižší, žije větší druh s kopulovitým krunýřem. Ten želvám pomáhá pronikat, jako malý tančík, hustou vegetací. Třetí typ vykazuje znaky obou zmíněných typů želv.
Při rozmnožování zahrabávají samice vejce do písku. Po 5 až 7 měsících přicházejí na svět mláďata, která mají šanci dožít se více než 100 let. Zatím nejstarší, dosud žijící zdejší jedinec, se dožil 160 let.
Skřítkové temnot
„Černá, hloupá, ošklivě vypadající stvoření“, tak přírodovědec Charles Darwin popisoval zdejší leguány, kterým dal nelichotivý přídomek “skřítkové temnot“.
Žijí zde dva druhy leguánů, dorůstající více než metrové délky. Suchozemský leguán se vyhřívá na rozpálených lávových kamenech, kde by se snad každý jiný tvor za chvíli horkem vypařil. Moudrá příroda totiž leguánovi nadělila nepropustnou kůži, takže mu rozžhavená plotna skal nijak nevadí.
Ještě zajímavější je však pohled na leguány mořské, jediné takové ještěry na celé planetě. Jejich potravou jsou řasy, které rostou na skalách, neustále bičovaných mohutnými příbojovými vlnami.
Po ránu leží studenokrevní plazi na kamenech a nabízejí se slunečním paprskům, aby z nich načerpali energii. Velké drápy na nohou jim umožňují šplhat po skalách a přidržovat se, aby je mohutné vlny neodnesly na volné moře. Jako adrenalinoví sportovci se pak vrhají z útesů do hlubiny, protože vědí, že nejkvalitnější řasy jsou na skalách pod hladinou. Pod ní vydrží i deset minut.
Samice se „hrátek“ s oceánem neúčastní, to přenechávají statným samcům.
Při pojídání mořských řas přijímají leguáni hodně soli, které se potom zbavují vyfukováním nozdrami.
Život pod vodou
Podmořský život souostroví si v ničem nezadá s tím na břehu. Vedle nám již známých nevýrazných leguánů zde můžeme spatřit celý ohňostroj barev. Hejna 300 druhů ryb, spousty zajímavých korýšů, pestrobarevných sumýšů. Jako malířská paleta září výjimečný krab se zploštělým tělem. Občas tu prosviští žralok, který hledá svou oblíbenou potravu, lachtana galapážského o hmotnosti až 250 kg. Setkat se zde můžeme se zvědavými delfíny, velrybami či hlubokomořskými polorejnoky, kteří nejspíš lidi nikdy neviděli.
Nevídanou pestrost zdejší mořské fauny vysvětlují odborníci tím, že zde protékají teplé i studené mořské proudy.
Více se dozvíte:
www.galapagos.org
Film Galapágy 3D (v kinech IMAX)
http://www.marcelino.cz/cestovani.html
Andrew Batt, Modrá planeta, Knižní klub,2002
Galapážské souostroví
Souostroví Galapágy leží v rovníkové oblasti Tichého oceánu, 1000 kilometrů od pobřeží Ekvádoru, k němuž územně náleží. Oficiální název Galapágos archipelago (Galapážské souostroví) schválila vláda Ekvádoru v roce 1832.
Jeho 13 velkých a šest menších ostrovů a 107 ostrůvků a skalnatých útesů je roztroušeno na celkové rozloze 50 000 km2 (rozloha Slovenska), vlastní pevniny však mají jen 7882 km2. Z toho přes polovinu zabírá největší ostrov Isabela.
Zapomenutý kout světa objevil roku 1535 při plavbě španělskou lodí z Panamy do Peru panamský biskup Tomáš z Berlanga. V 17. a 18. století na ostrovech nalezli úkryty piráti, později se pevnina uprostřed oceánu stala místem zastávek lovců tuleňů a velrybářů. Stále hojnější námořní výpravy si zde doplňovaly cenné zásoby dříví, vody a „živých masových konzerv“, obřích želv.
Od roku 1934 jsou Galapágy chráněným přírodním územím. Kolem 18 000 stálých obyvatel žije na pěti příhodných větších ostrovech. Ročně sem zavítá 60 000 návštěvníků, což je úředně omezený počet.
Národnímu parku škodí vetřelci
Rozloha souostroví je z 97 % pod ochranou Národního parku. Jeho novou ředitelkou se, jako první žena, stala letos v červnu bioložka Raquel Molina. Jak se od ní 21. STOLETÍ dozvědělo, starosti jí stále dělá odstraňování následků obrovské havárie tankeru Jessica v roce 2001. Unikající pohonné hmoty tehdy poškodily vodu na ploše 1000 km2.
Stále aktuálnějším problémem se stává ilegální lov, zejména žraloků a mořských lvů. Jsou zde však i jiní nepřátelé původních zvířat. Jde o živočichy, které si dřívější usedlíci přivezli z pevniny. Například zdivočelí psi a kočky útočí na leguány a mláďata mořských ptáků. Krysy a prasata zase s gustem požírají želví vejce. Kozy spásají traviny, obživu pro původní býložravce, želvy a leguány.
Národní park se hodlá těchto „vetřelců“ zbavit a vrátit přírodu do původního stavu. Zájem o návštěvu parku stále roste, a proto se nyní provádí průzkum, jaké je maximální vhodná kapacita.
Na prahu evoluční teorie
Dlouhých pět let, mezi roky 1831 – 1836, trvala výzkumná výprava britské lodi „HMS Beagle“. Jejím posláním bylo vytvořit navigační mapy pro námořnictvo. V roce 1835 proto účastníci zavítali i na Galapágy. Spolu s nimi tehdy na ostrovy vstoupil mladý neznámý přírodovědec Charles Darwin.
V průběhu pětitýdenního pobytu v úžasu nalézal stále nové a nové druhy živočichů. Velice ho zaujalo, že na každém ostrově, v závislosti na jeho podmínkách, žije zvláštní druh želvy. Díky tomu mu hlavou bleskly první myšlenky evoluční teorie o vývoji druhu, která ho pak proslavila. Dnes ho tady připomíná Darwinova stanice pro uchování a množení rozdílných druhů želv.
