Gravitace nás obklopuje na každém kroku. Jednou z jejích nepříjemných stránek je však to, že je ve spojení s vodou příčinou sesouvání svahů. Takové události jsou vedle říčních povodní i v naší republice těmi nejnebezpečnějšími přírodními katastrofami. Hrozí v současnosti Česku další velké sesuvy půdy?
Když je gravitace silnější…
Odborníci těmto přírodním procesům říkají svahové pohyby, což zcela srozumitelně a jasně vystihuje charakter takové události. Dojde k nim tehdy, když člověk nebo příroda poruší stabilitu svahu a síly držící pohromadě půdu, suť či horninu jsou pak slabší než gravitace.
Nejčastěji se užívá obecného názvu sesuv. Často se pak píše o katastrofálních přívalových proudech, ve kterých se pohybuje směs jílu, úlomků hornin a vody, a které mohou téci i rychlostí několika set kilometrů za hodinu. Pokud v sesuvech převládá jíl smíšený s vodou do podoby bahna, mluvíme pak o bahnotoku. Gravitačními sesuvy jsou ale vlastně i sněhové laviny, strhávající často do údolí velké množství kamenů a suti.
Pod vodou, v mořích a někdy i jezerech zas řádí takzvané turbiditní proudy, což jsou husté proudy nasycené jílem i pískem. Dokáží přemístit neuvěřitelné množství usazenin z okraje pevninského šelfu do hlubokého moře.
Mnohde, zejména tam, kde jsou sesuvy častější, se užívá i místních názvů, které časem přešly i do odborné terminologie. Například v Alpách se přívalovým proudům s bahnem a kamením říká mury, ve Střední Asii jsou to seli. I z Česka známe horské mury, zejména z krkonošského Obřího a Dlouhého dolu.
Největší a nejtragičtější
V peruánských Andách se z hory Nevados Huascaran (čti Vaskarán) se 31. května 1970 utrhl při silném zemětřesení kus ledovce. Led roztál, smísil se se sutí a vytvořil smrtonosnou sněhokamenitou lavinu. Ta se z dvacetistupňového svahu řítila rychlostí 400 km/h a zahubila na 21 000 obyvatel včetně československé patnáctičlenné horské expedice. Pak se lavina smísila s větším množstvím vody, změnila se na bahnitokamennitý přívalový proud a zastavila se až v údolí.
Za vůbec největší sesuv v historii je pokládám gravitační proud z roku 1911 v Pamiru, kdy se po silném zemětřesení uvolnilo a sesulo na 2,5 km3 suti a zavalilo několik vesnic. Pro představu, oněch 2,5 km3 je například objem veškeré vody v Balatonu.
Nejtragičtějším sesuvem byl nepochybně sesuv v čínské provincii Kan-su v roce 1920, kdy se po zemětřesení sesuly masy spraše a žlutá smrt pohřbila 200 000 obyvatel.
Zákeřná halda
V roce 1966 zas otřásla celým světem tragédie velšského hornického městečka Aberfan (čteme Abervan). Nad městem postupně vyrostlo 7 hald po dobývání uhlí, ale ta sedmá byla založena nevhodně nad několika prameny.
Halda varovala, její úpatí se pohybovalo, vršek propadával. Avšak k opravdové katastrofě došlo, když se část haldy utrhla a rychlostí až 30 km za hodinu se za děsivého hřmotu valila na městečko. Jeho okraj byl zasypán do výšky 60 m. V cestě sesuvu stála bohužel i škola, ve které zahynulo 116 dětí a 5 učitelů. Počet obětí v celém městě dosáhl 144.
Vyšetřování potvrdilo, že sesuv způsobily vydatné deště, které nasytily vodou propustné vrstvy hlušiny na haldě a pak už přišla ke slovu ničivá gravitace.
Kdy a kde je hrozba největší
K sesuvu tedy dojde tehdy, když síla gravitace převýší stabilitu svahu. Odborníci uvádějí, že kritický úhel, nad kterým se stává svah rizikovým, je 25 stupňů. I mírnější svahy však bývají nebezpečné. Může je podemlít voda nebo se nějak „přičiní“ člověk, třeba změnou jejich zatížení, otřesy na silničních a železničních či odpaly náloží v lomech… Stačí pak zvýšený obsah vody v pórech půd, hornin a zemin, která poruší soudržnost mezi jejich pevnými součástmi.
Někde jsou podmínky ke sklouznutí svahu dány již tím, že pod povrchem je jílová vrstva, která se při zvlhčení začne chovat jako mýdlo, po němž vrchní vrstva horniny snadno klouže. K narušení soudržnosti svahů přispívá i střídavé zamrzání a rozmrzání. Když se pak k tomu všemu přidá nešetrné odlesňování svahů, kdy stromy i keře svými kořeny svah zpevňují, je zaděláno na „pěkný“ malér.
405 nebezpečných svahů
Pro naší republiku z tohoto ohledu platí jednoduchá rovnice: mnoho vody = mnoho sesuvů. Když například v červenci 1997 postihly Moravu a východní Čechy katastrofální povodně, začaly se v zatopených územích sesouvat svahy tvořené měkčími horninami a do pohybu se znovu daly i staré sesuvy. Stoupající hladiny řek totiž zdvihly hladinu podzemní vody a ta nasytila okolní horniny a zeminy.
Navíc rozdivočelé toky na mnoha místech podemílaly svahy a narušily tak jejich stabilitu. Desítky pohybů na svazích byly zaznamenány na Vsetínsku, Zlínsku, Frýdecko-Místecku, Kroměřížsku, Novojičínsku a Uherskohradištsku. Odborníci v těchto oblastech registrovali 405 nebezpečných svahů, z toho 130 dokonce mimořádně nebezpečných.
Opilý les
A jak rozpoznat hrozbu? Svahy, které hrozí nebezpečným pohybem mají určité charakteristické rysy, z nichž některé jsou tak zřetelné, že je odhalí i laik. Nejjednodušší je případ, kdy jsou na strmých svazích nestabilní haldy kamení, skalní stěny jsou rozervány puklinami či ze svahu vyčnívají skalní bloky. Tady jistě hrozí zřícení a zabydlet se na podobných místech je naprostým hazardem.
U pomalejších pohybů nejsou sice znaky tak jasné, ale přesto typické. Dlouhé, mírnější svahy v pohybu bývají boulovité, jsou na nich otevřené trhliny a terénní stupně. V horní části sesuvu se pak často objeví jakási souvislá „jizva“, podél níž se posléze svah uvolní. U úpatí pohyblivého svahu se naopak materiál kupí a vytvoří podezřelé haldy.
Čerstvé sesuvy se prozradí trhlinami bez vegetace, pomalejší pohyby mohou způsobit zakřivení stromů. Pokud je jich více, říká se takovému porostu opilý les.
Kde hrozí nebezpečí?
První pohled na mapu svážných území ukazuje, že v Česku jsou rozmístěna velmi nerovnoměrně. Neplatí zde, že čím vyšší hory, tím více nebezpečných svahů. Třeba na Šumavě, v Českém lese jsou vzácnější. Naopak v Českém středohoří, na Moravě v Beskydech, Hostýnských a Vizovických vrších jsou neobyčejně časté. Geologické podmínky a zásahy člověka do krajiny proto hrají větší roli než strmost svahů a nadmořská výška území. Například pískovce a jílovce Moravských Beskyd jsou choulostivější, než pevné žuly a ruly Šumavy.
Některé starší sesuvy na našem území se staly přímo učebnicovými příklady a dostaly se i do odborné literatury. Nejznámější je zřejmě případ Hazmburku, kopce pod stejnojmenným hradem u severočeských Libochovic. V letech 1882 až 1890 tam byla sesuvem zničena část obce Klapý. Pohyb začal v noci, suť však slézala poměrně pomalu, rychlostí několika metrů za hodinu, a obyvatelé tak měli čas uprchnout. Dodnes je však zvlněný svah Hazmburku s trhlinami a ohnutými stromy „báječným“ příkladem pohybu svahů.
Zahynulo sedm obyvatel
V roce 1919 zas byly na Vsetínsku sesuvem pobořeny dvě osady, Elčice a Nevole. Jiným příkladem je sesuv na kopci Mužský u Mnichova Hradiště, kde se v roce 1926 sesunuly pískovcové suti se slínovci a zničily obec Dneboh. I zde však stačili obyvatelé včas utéci.
Dříve, v roce 1820, jak dokazují přesné historické záznamy, byla na Žatecku zničena obec Stará Stranná. Později se zde sesuvy opakovaly a dokonce na čas přehradily řečiště Ohře.
Ve stejné oblasti dokonce musila být kvůli sesuvům zrušena železniční trať Žabokliky – Březno, která tudy vedla od roku 1873.
K opravdové katastrofě došlo 29. a 30. července 1897 v krkonošském Obřím dole. Bahnitokamenité proudy, uvolněné velkými lijáky, tu smetly dvě horské boudy i s jejími obyvateli, vymýtily les a přerušily komunikaci. Zahynulo 7 obyvatel.
Ani Praha není bezpečná
Z pražských sesuvů jsou nejznámější případy Letné a Petřína. Letná je tvořena lavicemi prvohorních pískovců s vložkami břidlic. Vrstvy jsou bohužel skloněny rovnoběžně se svahem směrem k Vltavě, a to není příliš bezpečné.
Například v roce 1941 vydatné dešťové srážky způsobily, že se stráň uvolnila a zavalila pobřežní silnici až čtyřmetrovou vrstvou suti. O život sice ani tentokrát nepřišel nikdo, ale odklízení trvala několik týdnů.
Na Petříně se zas v letech 1965 a 1967 daly do pohybu svahy a na dlouho přerušily provoz lanovky. Hlavním viníkem byla opět voda!
K nebezpečným pohybům, vyžadujícím neustálou pozornost však dochází i na jiných místech Prahy. Sesuvy například před časem ohrozily železniční trať pod Bohdalcem v Michli , kde se naklonil horninový blok, nestabilní je okraj Prosecké plošiny, Vypich i Strahov.
Hrozící labský kaňon
V roce 1995 se mnozí dočetli o zřícení skal na Čertovce, ve čtvrti Vaňov v Ústí n.L.. Koryto Labe zde při svém zařezávání do okolních kopců obnažilo strmé stěny sedimentů a vyvřelin. Horniny jsou tu navíc porušeny, a tak jsou jejich svahy velice nestabilní.
Suť se začala sunout se svahů a bloky se řítily na obytná stavení. Odborníci proto začali okamžitě hledat příčiny a hodnotit rizika sesuvů, jelikož na mnoha dalších místech labského kaňonu až po Hřensko je situace obdobná. V Hřensku je nebezpečí zřícení pískovcových bloků dokonce tak velké, že bylo přikročeno i k částečné evakuaci.
Nepříjemnost zavinila i Mariánská hora v Ústí nad Labem v listopadu 1998, kdy bloky skály zavalily železniční trať a přerušily ji na 12 hodin. I severnější Pastýřská stěna v Děčíně musí být stále pod kontrolou!
Dvě třetiny Lipna ročně
Po roce 1961, kdy došlo k největšímu svahovému pohybu v tehdejším Československu u slovenské Handlové, se u nás začalo s registrací všech starších a nových sesuvů.
Do roku 2005 tak bylo zaznamenáno 7410 sesuvů, z toho přes 2500 aktivních a nebezpečných. Plocha takových svážných území je téměř 8000 hektarů, což je rozloha srovnatelná například s první, nejvíce chráněnou zónou Národního parku Šumava. Ročně je tak jen u nás takto přírodou přemístěno více než 200 milionů m3 materiálu (pro srovnání Lipenská nádrž zadržuje 306 miliónů m3 vody).
Jak rychlý je sesuv půdy?
Nejpomalejší pohyby, o rychlosti pouhých centimetrů až desítek centimetrů za rok, jsou nazývány plouživé.
Velmi časté jsou sesuvy o rychlosti několika metrů za měsíc až rok, považované odborníky za středně rychlé až rychlé.
U velmi rychlých pohybů jde již o metry za minutu až den a u mimořádně rychlých o metry za sekundu. Právě k těm mimořádně rychlým patří skalní řícení, bahnotoky, podmořské turbiditní proudy, sněhové i sněhokamenité laviny (v Alpách se řítily některé proudy rychlostí až 300 km za hodinu).
