Zdejší domorodci své domovině na osamělém Velikonočním ostrově uprostřed Tichého oceánu říkají Rapa Nui – Velká země. Už 20 let tady uctívají Čecha Pavla Pavla, protože rozluštil jednu z jejich největších záhad.
První obyvatelé se tady objevili ve 4. století našeho letopočtu. Podle ústních legend připluli na obrovských kanoích i s domácími zvířaty. Odkud však pocházeli? Norský archeolog a antropolog Thor Heyerdahl si, i podle dlouhých lebek nalezených soch, myslel, že z Jižní Ameriky. A dokázal to, mimo jiné i tím, že z balzového dřeva zhotovil primitivní vor Kon- Tiki, se kterým v roce 1947 přeplul od pobřeží Jižní Ameriky až do Polynésie.
Pomáhali mimozemšťané?
Další záhadou je, proč osídlenci ze sopečné lávy nebo čediče tesali obrovské sochy moai. Ty nemají nohy, zato hlava je pořádně velká. „Porodnicí“ asi tisícovky těchto velikánů se stal kamenolom ve strmé stěně vyhaslé sopky Rano Raraku. Šikovní tvůrci je zde tesali přímo do skály, poté hotový kolos postavili, vyleštili, dozdobili záda a přemístili na určené místo ostrova.
Jak to ovšem dokázali, když například odhadovaná hmotnost dosud v lomu ležící nejvyšší sochy o výšce 22 metrů je 260 – 300 tun? I největší kdysi přestěhovaná socha váží asi 80 tun je vysoká 16 metrů. Domorodci kdysi tvrdili, že sochy chodily samy. Nechybějí však ani „modernější“ spekulace o zásahu mimozemské civilizace.
Nezastřelili mě!
„Malé sochy mohlo odnést několik lidí v rukou, střední šlo táhnout na saních. A velké? Ty podle legend chodily kroutivým pohybem,“ řekl 21. STOLETÍ ing. Pavel Pavel, současný starosta Strakonic. Ten nyní vrací čas o dvacet let zpět: „Tehdejší expedici organizovalo norské Muzeum Kon-tiki. Slavný Thor Heyerdahl navštívil Velikonoční ostrov už v roce 1956. O třicet let později jsme měli vyzkoušet, zda jde přestěhovat skutečnou sochu moai. Slavný cestovatel, jehož knížky jsem dychtivě četl už jako kluk, si mě vybral jako odborníka na stěhování těžkých břemen.“
Pavel Pavel měl dokázat, že se i velké moai daly z lomu kamkoli přesunovat. Vybral si k tomu kolos vysoký čtyři metry a vážící několik tun. „Nejprve jsme si vše nacvičili s jednou malou sochou, kdy nám pomáhali domorodci. Potom jsme v zátoce Tongariki odstěhovali čtyřmetrovou sochu vážící kolem devíti tun. S tou jsme skutečně šest metrů prošli, filmaři to natočili a agentura Reuters poté zprávu vyslala do celého světa. Thor Heyerdahl byl spokojen, právě tak jako archeologové, kteří na nás dohlíželi, abychom sochu nepoškodili. A já byl šťastný, že mě nezastřelí. Ministr kultury Chile, které ostrov patří, mě totiž předtím vážně varoval, že když vzácnou památku poškodím, nechá mě zastřelit.“
Naštěstí se, díky důkladné přípravě a tréninku několik mužů, za pomoci lan podařilo sochu rozkývat, takže jakoby kráčela. Pavel Pavel tak dokázal, že šlo moai z lomu dopravit i mnoho kilometrů daleko.
Z vězňů ostrova sochaři
Nikdo však neví, čemu sochy sloužily. „ Někteří badatelé tvrdí, že hlídaly ostrov před nepřáteli. Ovšem to by musely mít oči obrácené k moři, u kterého většinou stojí,“ upozornil 21. STOLETÍ ing. Pavel. „Skoro všechny však hledí do vnitrozemí! Je jich teď prý je 847. Když jsem tam byl před dvaceti lety já, evidovali jich 670,“ vzpomíná Ing. Pavel.
Mnohé však bezmocně leží na zemi a zarůstají travou. Je to možná němá připomínka krvavých událostí před stovkami let, kdy si soupeři navzájem svrhávali jim zasvěcené moai, což se považovalo za nepředstavitelnou urážku. Řadu zbývajících soch pokácela i vlna tsunami, která ostrov zasáhla v roce 1960.
„Místní archeoložka mi letos řekla, že stále vykopávají nové a nové sochy. Překvapující je, že tyhle vypadají úplně jinak. Dokonce klečí nebo sedí, některé mají krátké uši. Není to ten jeden unikát, který objevil Thor, to byly moai – dlouhé uši, sevřená ústa.
Tesat sochy umějí národy celého světa, ale tyhle jsou zvláštní proto, že se na ostrov dostala osídlovací vlna, která zde uvízla. Noví obyvatelé zjistili, že jsou vězni ostrova a už se odtud nikdy nedostanou. Za několik generací zapomněli mořeplavectví, neměli odvahu, navigaci ani jiné znalosti potřebné k překonání obrovské vzdálenosti.Duševní kapacitu tedy věnovali na neobvyklou kulturu,“ vysvětluje Ing. Pavel.
Expedice Rapa Nui 2006
„Když jsem poprvé opouštěl Velikonoční ostrov, tak jsem plakal, že se tam už nevrátím,“ svěřil se 21. STOLETÍ ing. Pavel. Ovšem vrátil se, a ne jednou! V roce 1996 doprovázel skupinu českých turistů a potřetí tu byl v roce 2002, kdy se zde natáčel film. Počtvrté se na tajuplný ostrov vypravil letos, jako člen české Expedice Rapa Nui 2006. „Po příjezdu jsme tu potkali další krajany, takže Češi v tu chvíli představovali více než jedno procento všech obyvatel Velikonočního ostrova. Zrovna se tam konal folklórní festival , kdy domorodci soutěží v tradičním zpěvu, tanci, v plavání na rákosových člunech, lovení ryb, přebírání provázků, což je jejich tradice.“
Šťastnou náhodou na ostrově potkal i Heyerdahlova syna, jenž tady natáčel film o tatínkovi. Heyerdahl junior se pak stal i kmotrem španělské verze českého filmu „Návrat na Rapa Nui“.
V rámci letošní návštěvy zde Ing. Pavel uspořádal i výstavu svých fotografií, protože mnohé zvěčnily místa, která kvůli současné výstavbě už zanikla – staré domečky, prašné cesty v místech dnešních dlážděných silnic…“Na vernisáži byli guvernér, starosta, prezident domorodé rady. Přišli i domorodci, kteří mi před 20 lety pomáhali.“
Nový živý skanzen
Pavel Pavel si jako vzpomínku doma ve Strakonicích odlil sochu moai z betonu. Když se letos na Velikonoční ostrov vrátil, na vlastní oči viděl, že takový nápad neměl sám. „Začínají si tam také odlévat betonové sochy. Už je netesají, protože skály jsou pod ochranou UNESCO. Hoteliéři ale potřebují sochy na výzdobu hotelů, tak se mě při mých předcházejících návštěvách ptali, jak jsem ji doma vyráběl. Jeden majitel hotelu vybudoval tradiční domorodou vesnici i s plošinou ahua. Na ni postavil čtyřmetrové betonové sochy, takže vlastně vytvořil kopie. Je to živý skanzen připomínající, jak se tady dříve žilo.“
Jak se tu žije dnes?
Ostrov začíná rozevírat nůžky mezi nejbohatšími a nejchudšími. Někteří lidé vlastní pozemky, na kterých vyrostly hotely či bungalovy. Majitelé měli často zdroj peněz zvenku, když se na pevninu provdala dcera nebo syn. Ti, kteří žili ve své chýši a neměli peníze na investování, ani nepřikoupili pozemky. Lidé bez vzdělání, znalosti cizích jazyků nemohou poskytovat servis turistům. Mnozí si vydělali nedávno, když zde natáčel americký herec a režisér Kevin Costner celovečení film. Filmaři některé domorodce zaměstnali jako kompars, od některých si pronajali pozemky či služby.
Taková je současnost „pupku světa“, jak ostrůvku pyšně říkají domorodci.
Ing. Pavel pro 21. STOLETÍ krátce po návratu řekl: „Já jsem tato tajemná místa poprvé navštívil ve svých 29 letech,. V kapse jsem měl 20 dolarů, které jsem si mohl doma podle předpisů vyměnit na měsíční cestu. Nyní jsem už mohl zaplatit svým dětem – šestnáctileté Veronice a devatenáctiletému Danovi – cestu, abych jim představil kout světa, který velmi ovlivnil můj život.“ .
Na mapách opuštěný kousíček země připomíná špendlíkovou hlavičku v oceánu, ale slavný Thor Heyerdahl o něm dojatě říkal: „Na světě jsou tisíce ostrovů, ale pouze jeden je Velikonoční!“
Velká země je malá
Velikonoční ostrov (Rapa Nui – Velká země) leží 3600 km západně od Valparaisa v Chile, které od roku 1888 patří (od roku 1966 má statut provincie). Má tvar trojúhelníku o stranách 16, 18 a 24 km, tedy rozlohu 162,5 km2 (jako například Lichtenštejnsko). Chodec ho tedy kterýmkoli směrem přejde za pár hodin.
Nyní zde žije 4500 stálých obyvatel, mezi nimiž z národností převažují Polynésané (60 %) a Chilané evropského původu (39 %). Úředním jazykem je španělština, metropolí Hanga Roa.
Zatímco dřív bylo zdrojem obživy zemědělství, dnes je to rozvíjející se turistický ruch. Na maličké letiště dvakrát týdně přilétá boeing, který ročně využívá 40 000 turistů. Několik let se tady už můžou dívat i na televizi, využívat internet.
Nežijí tu žádní jedovatí živočichové ani šelmy. Návštěvníci si však musejí dát pozor na nesčetné polodivoké či úplně divoké koně.
Letos objevil velikonoční vajíčka
Na Velikonočním ostrově převažují křesťané, kteří mají i starý kostel – dějiště nádherných nedělních mší v polynéském stylu. A znají tam i velikonoční vajíčka?, zeptali jsme se Pavla Pavla „ Ano, tentokrát jsem zahlédl domorodou paní, která na tržišti se suvenýry do dřevěné vysoustružené kraslice vyrývala ornamenty. Mají také vajíčka kamenná, ale i malovaná jako u nás,“ prozradil svůj letošní „objev“.
Sochy nahých mužů
Podle nejnovějších výzkumů pocházejí kamenní giganti moai z období let 856 – 1680. S jedinou výjimkou jde o sochy nahých mužů, kteří jako jediný kus oděvu měli pás vroubený kruhy a různými symboly. Největší obr měří dvaadvacet metrů, v průměru má sedm metrů a podle odhadu váží 260 až 300 tun.
Sochy byly dopravovány z „dílny“ už zcela dokončené, vyhlazené a vyleštěné. Chyběly jen oční důlky a oči. Na místě určení domorodci slepé sochy vztyčili, vydlabaly jim oční důlky a pravděpodobně vsadili i oči.
Stojící giganti dostali na hlavu dva až deset tun vážící pukao, uzel vlasů, obvyklý účes dávných mužských obyvatel. Červený materiál na něj se dovážel z opačného konce ostrova.
Jak vznikl název ostrova?
O Velikonočním pondělí roku 1722 sem náhodně doplula holandská loď admirála Jakoba Roggeveena. Odtud tedy název ostrova! Námořníky na tajemné pevnině uvítaly stovky mohutných soch ze žlutošedého kamene. Byly to spíš podlouhlé hlavy s velkými nosy a dlouhýma ušima.
Teprve poté se opatrně objevovali domorodci. Měli pleť tmavou, jiní červenou, výjimkou nebyla ani bílá. Někteří se chovali přátelsky, což dokazovali gestikulací a zapalováním ohňů. Naopak jiní se tvářili nazlobeně a sbírali kameny, aby se bránili proti neznámým vetřelcům. Většina lidí však zůstala v úkrytu podzemních jeskyní. Domorodci prý vše kradli, takže Holanďané, kteří tehdy na ostrově strávili pouhý jeden den, jich několik zastřelili.