Asi před čtyřmi tisíciletími se nevýznamná osada rybářů na jednom z ostrovů Perského zálivu proměnila ve významné obchodní centrum oblasti. Jeho trosky dnes zkoumají archeologové ze Slovenska.
Ostrov Failaka je archeologicky nejvýznamnější oblastí Kuvajtu. V historických pramenech bývá spojován s tzv. dilmunskou kulturou, jejíž kupci udržovali v době bronzové (2. – 1. tisíciletí př. n. l.) obchodní kontakty mezi jižní Mezopotámií a civilizací v povodí řeky Indu.
Jako první zahájila před více než 50 lety na Failace výzkumy dánská expedice s britským archeologem Geoffreyem Bibbym. Pracovali tu Italové i Američané, nejaktivnější byli Francouzi. A jak se na Failaku dostali Slováci? „Víceméně náhodou,“ říká Lucia Benediková z Archeologického ústavu Slovenské akademie věd v Nitře. „Jeden z ředitelů kuvajtské Národní rady pro kulturu, umění a literaturu byl na návštěvě Památkového úřadu Slovenské republiky. Navštívil i náš Archeologický ústav, kde zjistil, že mu můžeme nabídnout přesně to, co potřebuje k oživení archeologických aktivit na Failace.“
V současnosti má Kuvajtsko-slovenská archeologická mise (KSAM) za sebou už dvě výzkumné sezóny. Nelze pochybovat o tom, že velmi úspěšné.
Stopa Zeleného muže
Lokalita Al-Khidr leží na severozápadním pobřeží Failaky. Tvoří ji nízký tell (pahorek, vzniklý během staletí periodickým osidlováním), sestávající především ze zbytků staveb doby bronzové. Slovenští archeologové zkoumají asi sto metrů dlouhou část pobřežního pásu o šířce 30 – 40 metrů, kde vykopali několik sond, celkem asi 600 m2 odkryté plochy (zhruba rozloha tenisového kurtu). Jejich dosavadní výzkumy prokázaly, že u Al-Khidru stála zpočátku sezónní rybářská osada, po níž zůstaly především spousty rybích kostí a lastury perlorodek, někdy i se zbytky perel.
Osada po nějaké době zanikla nebo se díky svému strategickému umístění proměnila v sídliště s organizovaně budovanými kamennými a hlinitými stavbami. Došlo k tomu v první třetině 2. tisíciletí př.n.l., kdy Perskému zálivu vládla dilmunská kultura. Po zániku této osady v polovině 2. tisíciletí sloužilo území Al-Khidru k pohřbívání, patrně Kasitům, kteří na Failaku pronikli z jižní Mezopotámie. Badatelé sice dosud odkryli jen jeden nepříliš dobře dochovaný hrob, ale předpokládají existenci dalších.
Lokalita byla osídlena i v období kolem počátku letopočtu a pak až v moderní době. V 17. století se na Al-Khidr vrátili rybáři, aby tu stavěli své lehké dočasné přístřešky. V 60. letech minulého století byla na tomto místě zbudována svatyně islámského proroka Al-Khidra, zvaného Zelený muž, který měl podle tradice na severním výběžku Failaky zanechat svou stopu. Svatyně je dnes zbořena a prakticky nic z ní nezbylo.
Otisky v asfaltu
Vykopávky u Al-Khidru přinesly mnoho zajímavých nálezů, zejména z nejstarších období. Kromě keramiky je to například množství kovových předmětů – zda jde o měď nebo bronz určí až odborné analýzy. Převažují rybářské háčky, břitvy, rydla nebo jehly, archeologové však našli i plechy, části surových odlitků nebo hroty šípů. Z lokality pochází i mnoho nádob, dlabaných či broušených z měkké horniny steatitu (mastku).
Unikátní jsou také pečetidla, která sloužila dilmunským kupcům k označování zboží. Každé nese originální motiv, zobrazující místní božstva, démony a také bájná či reálná zvířata. Přítomnost pečetidel svědčí o tom, že v osadě žili příslušníci vyšší kupecké vrstvy, obchodující se vzdálenými kraji.
K nejzajímavějším nálezům z Al-Khidru patří otisky dávno zetlelých předmětů z organických materiálů, především košíků, v přírodním asfaltu (bitumenu), kterým je pravěcí obyvatelé Failaky vymazávali. Díky tomu bylo možné identifikovat čtyři košíkářské techniky, které se kdysi v oblasti používaly a porovnat je s technikami současnými. Ukázalo se, že nová doba mnoho inovací nepřinesla. V bitumenu se dochovaly také otisky šňůr, používaných v době bronzové při rybaření. Z etnografických paralel je známo, že se bitumenem kdysi vymazávaly i rybářské čluny. Kus bitumenu, který má z jedné strany otisk palmového listu a z druhé strany měkkýší schránku svědčí možná o tom, že se tak dělo i v době bronzové.
Co prozradily ryby?
Na výzkumech v Kuvajtu se podílí řada specialistů, kteří pomáhají rekonstruovat přírodní prostředí ostrova v dávné minulosti. Probíhající analýzy rostlinných makrozbytků například umožní zjistit, jaký druh porostu Failaku v době bronzové pokrýval.
Zajímavé informace přináší už teď analýza otolitů. Jedná se o ušní kamínky, tělíska v rovnovážném ústrojí ryb, která umožňují registrovat změny polohy těla. Otolity jsou tvořeny uhličitanem vápenatým a s přibývajícím věkem ryby se zvětšují, každý rok na nich přibude nová vrstvička. Z těchto „letokruhů“ je možné určit stáří ryby. Otolity, získané pečlivým propíráním vykopaného materiálu, archeologům prozradí, zda dávní rybáři upřednostňovali při lovu staré nebo mladé kusy či jaké ryby lovili a ve kterém ročním období. Už teď je možné na základě analýz říci, že hlavní lovnou sezónou na Failace byly měsíce duben a květen. Lovilo se asi osm rybích druhů a dávní rybáři se nebáli ani třímetrových žraloků.
Rostly tu datlové palmy
Rybí kosti tvoří až 80 procent veškerého biologického materiálu, nalezeného archeology u Al-Khidru. Moře dodávalo i další suroviny do kuchyně failackých rybářů – měkkýše a vodní ptáky. Zdá se, že ovce, kozy nebo hovězí dobytek se na jídelníčku tehdejších obyvatel objevovaly jen výjimečně.
Z rostlinných produktů stojí za zmínku především hojně nalézané zbytky datlí. V mezopotamských pramenech jsou dokonce jako oblíbený obchodní artikl té doby uváděny právě dilmunské datle. Je proto pravděpodobné, že na ostrovech v Perském zálivu, včetně Bahrajnu nebo Failaky, kdysi rostly háje datlových palem, které produkovaly zboží, s nímž se v regionu čile obchodovalo.
Pod zem bez lopaty
Na Failace proběhl také geofyzikální výzkum za pomoci radaru a elektromagnetu. Tento výzkum umožňuje vědcům „nahlédnout“ pod zem bez namáhavého kopání a odhalit charakter podloží nebo výskyt anomálií, prozrazujících přítomnost archeologických objektů.
Těmito metodami byla například proměřena plocha novodobého islámského hřbitova u Al-Khidru, v těsném sousedství slovenských výzkumů, kde z pochopitelných důvodů není možné kopat. Bylo přitom zjištěno, že i na tomto místě kdysi stávala obydlí.
Geofyzikální měření provedli specialisté ze Slovenska i na dalších místech Failaky. Na lokalitě Al-Qusur v centrální části ostrova například zaměřili 37 obytných dvorců raně křesťanské osady z 6. – 8. století našeho letopočtu, jedné ze dvou známých křesťanských osad této oblasti (druhá se nachází na území Spojených arabských emirátů).
Satelitní archeologie
V Al-Qusuru vykopali v minulosti Italové a Francouzi základy 120 dvorců, ohraničených kamennými ohradami a také pozůstatky kostela. Slovenští badatelé přispěli k dosavadním nálezům z Al-Qusuru objevem většího množství střepů křehkých nádob z barevného skla poblíž jedné z dosud nezkoumaných usedlostí
Další významný příspěvek slovenské expedice je spojen s geodetickým zaměřováním archeologických lokalit na Failace pomocí satelitního navigačního systému GPS. Přesné mapy s novým systémem souřadnic budou v příštích letech využívat i další archeologické expedice. Výsledky systematického průzkumu ostrova by měly později posloužit při turistické prezentaci jeho archeologického dědictví.
Minulost čtená z datlí
Slovenští archeologové pobývali na Failace poprvé na podzim roku 2004 a podruhé letos na jaře. Expedice Archeologického ústavu Slovenské akademie věd, vedená archeologem Karolem Pietou, se do oblasti vydá ještě minimálně třikrát. Výzkumy na ostrově financuje kuvajtská strana. Slovenští archeologové však mají velké plány, k jejichž naplnění však bude nutné získat i další finanční zdroje. O jaké plány jde?
Datování nálezů z Al-Khidru je totiž založeno na analogiích, tedy na srovnání předmětů materiální kultury (např. pečetidel nebo nádob) s podobnými artefakty z jiných lokalit. To ale může vést, z hlediska zkoumání absolutního stáří, k nepřesnostem.
Slovenští badatelé by proto rádi spustili projekt absolutního datování památek v oblasti Perského zálivu za použití přírodovědných metod. Nebude to jednoduchá práce. „Projekt datování je během na dlouhou trať,“ říká archeolog Peter Barta, „rozhodně nebude hotový za půl roku nebo za rok.“ Odborníci vkládají naděje zejména do analýz vzorků rostlinného původu, například pecek.
Kdysi proslavené dilmunské datle by tak v budoucnu mohly vrátit alespoň část zašlé slávy místům, na která se v průběhu staletí tak trochu zapomnělo.
Více se dozvíte:
http://www.rozhlas.cz/sever/planetarium/_zprava/247479 (rozhovor s archeology)
Dilmun a dilmunská kultura
Země Dilmun, známá ze sumerských mýtů o stvoření jako pozemský ráj, kde se nestárne, je v klínopisných pramenech poprvé zmiňována koncem 4. tisíciletí př. n. l. O její reálné existenci svědčí obchodní záznamy, z nichž vyplývá, že dilmunští kupci zprostředkovávali obchody mezi Mezopotámií a říší zvanou Meluhha. Ta se dnes ztotožňuje s harappskou civilizací v povodí řeky Indu.
První zmínky o obchodech s Meluhhou pocházejí z akkadského období, ale obchodní styky začaly zřejmě již v období raně dynastickém, asi 2600 let př. n. l. O jejich intenzitě svědčí mj. nálezy harappských pečetí v Mezopotámii a dilmunských na území Indie.
Za centrum starověkého Dilmunu je dnes považován ostrov Bahrajn v Perském zálivu. Na jeho severním pobřeží objevili archeologové zbytky velkého sídliště pro několik tisíc obyvatel z let 2800 – 1800 př. n. l., což časově odpovídá zmínkám o Dilmunu v písemných pramenech. Nálezy podobné bahrajnským jsou známy i z jižního pobřeží Perského zálivu a z řady ostrovů, včetně Failaky.
Obchodní styky Mezopotámie s údolím Indu ustaly ve starobabylónském období. „Zlatý věk“ Dilmunu trval asi od roku 2200 do roku 1600 př. n. l., kdy došlo k dodnes neobjasněnému zániku harappské civilizace. Úpadek těžce poznamenal i Dilmun, který postupně ztratil svůj statut tranzitního obchodního centra a kolem roku 600 př.n.l. byl pohlcen Novobabylónskou říší.
Jak vypadá Failaka?
Plochý ostrov v Perském zálivu o rozloze 24 km2 (polovina plochy Lipenské nádrže) s bohatou, až 4000 let starou minulostí. V době bronzové byl významným střediskem dilmunské kultury, mezi lety 325 – 150 př. n. l. řeckou kolonií. V 6.- 8. století stála na Failace křesťanská osada.
Failaka dnes patří Kuvajtu a nachází se asi 20 km od hlavního města Kuwait City. Pokrývá ji poušť, na níž letní teploty běžně stoupají nad 40°C. Na jaře je však na Failace klima příjemnější (okolo 20oC) a krajina porostlá trávou místy připomíná mongolskou step.
Před iráckou invazí v roce 1990 měl ostrov přes 2000 obyvatel, kteří před vojáky uprchli na pevninu. Irácké jednotky zničily na ostrově infrastrukturu a zaminovaly pláže. Po válce byl ostrov od min vyčištěn, tu a tam jsou však stále vidět krátery po výbuších. Většina obyvatel se na Failaku nevrátila, ostrov je však dnes oblíbeným výletním místem. Kuvajtská vláda pracuje na projektu jeho obnovy, aby se mohl v budoucnu stát skutečným turistickým centrem. Součástí plánů je obnovení archeologických výzkumů na ostrově, na nichž se podílejí i slovenští badatelé.
