Výbuchy duní lidskými dějinami už dlouho –střelný prach (černý) objevili Číňané asi roku 1000, v roce 1232 již znali válečné rakety. Výbušniny čekala zlatá éra hlavně ve vojenství, ale i v dolech, lomech, při úpravách terénu… Jsou pochopitelně i středem zájmu moderní kriminalistické pyrotechniky.
Kriminalistická pyrotechnika je obor relativně mladý, význam získala až po skončení druhé světové války, kdy se všude nacházelo obrovské množství nevybuchlé munice. Její likvidace a zároveň vyšetřování následků nežádoucích explozí se stalo úkolem zejména policejních složek. Další podnět pro kvalitativní změny přišel na konci 70. let 20. století, po první vlně krvavého terorismu.
Vše co může explodovat…
„Rozsah zkoumání, kterými se kriminalistická pyrotechnika zabývá, je velmi široký,“ řekl 21. STOLETÍ prorektor pro vědu a výzkum a vedoucí katedry kriminalistiky Policejní akademie ČR plk. prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc. „Kriminalistickou pyrotechniku zajímá vše, co může být přivedeno k výbuchu a dále zkoumá objekty, které s výbuchy bezprostředně souvisejí. Zabývá se i účinky výbuchu na okolí“.
Další praktickou činností je vyhledávání výbušnin a výbušných objektů, zabránění jejich výbuchu a případně i jejich zneškodnění. Nechybí ani prověřování, zda předmět výbušninu neobsahuje.
Co je to výbuch?
A jak definovat výbuch? Je to děj, při kterém dochází k náhlému uvolnění energie. Doprovází ho zvukový, tepelný a světelný efekt. Uvolněním energie pak dojde k prudkému stlačení plynů (vzniklých výbuchem i okolního vzduchu), což následně způsobí tlakovou vlnou, do které se přenáší rozhodující část energie výbuchu.
Podle principu uvolnění energie se výbuchy rozlišují na:
fyzikální – prudká expanze plynů a par, např. u parních kotlů,
jaderný – štěpná reakce či termojaderná fúze,
chemický – uvolnění energie látek chemickou reakcí.
Kriminalistická pyrotechnika se zabývá jen těmi chemickými. K tomu může dojít u látek v jakémkoli skupenství – plynném , kapalném i pevném.
Podle rychlosti chemické reakce vedoucí k výbuchu se můžeme setkat se třemi druhy výbušných přeměn – tepelným výbuchem, explozivním hořením a detonací, pří které detonační rychlosti dosahují až několik tisíc metrů za sekundu! „Detonace je typickou výbušnou přeměnou třaskavin a kondenzovaných trhavin,“ zdůraznil plk. Straus.
Schopnost výbušnin působit ničivě na okolí kolem místa výbuchu pak odborníci nazývají brizance.
SEMTEX nemá konkurenci
Policejní pyrotechnici dělí výbušniny na: střeliviny, trhaviny, třaskaviny a pyrotechnické slože (směsi), ke kterým se zpravidla řadí i podomácky vyrobené výbušniny.
Střeliviny jsou typické svým explozivním hořením. Používají se zejména jako prachové náplně do nábojů, ale mohou se stát mj. i pohonnou hmotou v některých raketách. Pradědečkem střelivin je černý střelný prach, vnuky pak různé dnešní druhy bezdýmných střelných prachů.
Trhaviny – mezi ty vojenské patří starší trinitrotoluen (TNT), mladší sourozenec dinitrotoluen (DNT), pentrit, hexogen, ontogen. Průmyslové trhaviny (Danubit, Permonex) burácejí v dolech, lomech, při demolicích…
Plastické trhaviny – patří do zvláštní skupiny, ve které kraluje světově nechvalně proslulý český SEMTEX. Připomínají plastelínu, z níž se dají oddělovat jakékoli části a z nich pak vytvarovat cokoli, třeba i napodobeninu neškodného předmětu. To jako včely med přitahuje teroristy! Riziku zneužívání mají bránit mezinárodní dohody o povinném značkování u výrobce.
Velkými citlivkami jsou třaskaviny, které probudí k činnosti i malý impuls – elektrická jiskra, tření, úder, plamen. Slouží jako roznětky, rozbušky, palníky, startující střeliviny či trhaviny. Zacházení s třaskavinami je velmi riskantní, což si neuvědomují amatérští „experimentátoři.“ Někdy je to jejich poslední činnost v životě!
Totéž platí o pyrotechnických složích, které si hazardéři zhotovují podomácku, hlavně na silvestrovské oslavy. Jinak se legálně vyrobené slože užívají k přípravě zvukových, dýmových či světelných (ohňostroje) efektů.
Spojením výbušniny a rozněcovadla (a vložením do obalu) přichází na svět tzv. výbušný předmět. Někdy mívá i časovací zařízení, zdroje energie (hlavně elektrické). Pro pyrotechniky je velice důležité, že o sériově vyráběných výbušných předmětech mají konkrétní údaje. Doslova o život jim však jde v případě ilegálně zhotovených výbušných předmětů. O těch dopředu nevědí vůbec nic!
Jako rytíři v brnění…
Pyrotechnici především vyhledávají a zajišťují doposud nevybuchlé výbušné předměty. Minulostí je doba, kdy se k nim statečný muž sám přibližoval se zvláštním kufříkem.
Později se pyrotechnici oblékali do vysoce odolného třicetikilogramového pyrotechnického obleku s přední ochrannou deskou, helmou se širokým vyhřívaným průhledem, ventilačním a komunikační systém. S podezřelou věcí manipulovali na dálku, za pomoci speciální tyče dlouhé 4,25 metru. Ta má na konci zvláštní čelist, která se rozevře až na 285 mm a unese tři kilogramy. Pohání ji stejnosměrný motor s převodovkou. Pyrotechnik tyč přenáší pomocí popruhu, který se v případě exploze ihned uvolní pomocí bezpečnostní karabiny, využívané v konstrukci padáku.
Prodloužené oči pyrotechnika
Nejnověji se využívají pyrotechnické roboty na dálkové ovládání. Jejich počet na celém světě se nyní odhaduje asi na 2500 exemplářů. Také naše policie jich má několik, počínaje tuzemským malým výrobkem. Jeho optický systém slouží zejména k prohlížení, může s kamerou zajet i pod auto. Dá se na něj navěsit i další zařízení, např. vodní rozstřelovač s laserovým zaměřovačem.
Jak jsme se dozvěděli v pražské firmě ELMES, která k nám dálkově řízené manipulátory dováží, hitem je dnes britský robot The Vanguard MK2 o hmotnosti 20,5 kg. Pohybuje se (podobně jako tank) na pásech, dá se řídit kabelem dlouhým 150 metrů a obsluhu informuje prostřednictvím barevné kamery, která se otáčí o 360 °. Šířka robota 381 mm umožňuje, aby propátral třeba i paluby letadel. Pohon obstarávají baterie.
Likvidace tlakem vody
Bateriový pohon má i čtvrtmetrákový pyrotechnický robot The Allen BombTex Defender dlouhý 89 cm. Britští a američtí specialisté jej nyní vyrobili po 30 létech vývoje. Je z lehkého a velice odolného titanu a pohybuje se po šesti kolech, která překonají i značné nerovnosti terénu.
Pět zabudovaných videokamer informuje o veškerém dění kolem. Hydraulicky ovládané rameno zakončené čelistí unese břemeno o váze až 75 kg. Robot dosahuje rychlosti do 2 km/hod a lze ho ovládat bezdrátovým spojením.
Po identifikaci se podezřelý předmět odpálí menším množstvím výbušniny nebo se moderněji rozstřílí rozstřelovačem, který využívá úzkého soustředěného proudu vody s ohromným tlakem. Rychlost její destrukce je taková, že případný výbušný předmět nestačí explodovat.
Všechno se může hodit
Opačným případem je, když už k explozi dojde. Potom policisté okolí místa činu uzavřou a pečlivě shromažďují stopy. Těmi jsou povýbuchové zbytky – kusy obalů nálože, časového zařízení a dalších součástí. „V součinnosti s lékaři se zajišťují i všechny částice vyjmuté z těl poraněných nebo usmrcených osob. Pochopitelně se zajišťují i případné selhané nebo nevybuchlé výbušné předměty,“ doplnil plk. Straus.
Důležitou roli hrají i tzv. povýbuchové zplodiny – části výbušniny, která nestačila reagovat,. očazení a jiné chemické látky, které s výbušninou souvisejí. Vzorky zeminy (každý asi v množství 0,5 kg) se odebírají do sáčků z plastické hmoty. Pomocí vatových tampónů namočených do vody se provádějí i stěry zplodin (ze zdi, částí kovových konstrukcí aj.), které se pak uloží do plastových sáčků a odešlou do laboratoře. Tam je čeká chemické a fyzikálněchemické zkoumání.
Nebezpečnější než cokoli jiného
„Současné analytické metody dovolují určit prakticky všechny v úvahu přicházející výbušniny – jak vyráběné továrně, tak i zhotovené amatérsky. Využívají se metody plynové chromatografie (fyzikálně chemická metoda dělení směsi látek), spektrometrické, rentgenové fluorescenční analýzy, hmotové spektrometrie i klasické analytické postupy“, uzavřel naši výpravu do hrozivého světa výbušnin, kde není nouze o překvapení, zasvěcený průvodce plk. Straus.
Výbušnina je pro laika nebezpečnější než cokoli jiného, protože je bez potřebných znalostí nevyzpytatelná. Hlavní je totiž poznání. S takovou výbavou a pochopitelně i s moderní technikou a moderními vědeckými metodami dnes pracuje kriminalistická pyrotechnika.
Více se dozvíte:
Jiří Straus a kol., Kriminalistická technika,Vydavatelství a naklad. Aleš Čeněk, 2005
Stačí jeden tužkový monočlánek
Pachatelé teroristického útoku většinou důkladně ukrývají nástražné výbušné systémy. Ty se liší různou úrovní provedení, od diletantského až po profesionální, s použitím účinné trhaviny (plastické, TNT, dynamit) a elektrické rozbušky.
Těch je pestrá škála, s různou konstrukcí iniciačního okruhu. Do elektrického obvodu je zapojena rozbuška a zdroj napětí přes spínač. Co je však používáno jako zdroj? Vede suchá baterie (často stačí jeden tužkový monočlánek), u automobilu pak stejně poslouží autobaterie.
Vraždit může i dopis!
Nejzákeřnějšími výbušnými předměty jsou tzv. systémy kamuflované, které vzhledově připomínají poštovní zásilky, kapesní svítilny, fotoaparáty, telefony a jiné běžné předměty. Člověk, který je bere do rukou, stěží tuší, že za okamžik explodují.
Platí to zejména pro systémy s kvalitními časovými rozněty nebo uváděné do činnosti dálkově pomocí bezdrátového spojení. Není výjimkou, že k „řeznické práci“ poslouží i signál, který zločinec vyšle z mobilního telefonu.
Komplikované je vyhledávání neobvyklých výbušných předmětů i při kontrole leteckých zásilek a zavazadel cestujících. Prohlídky se provádějí pomocí detektorů i cvičených psů. Čtyřnozí pátrači se osvědčují rovněž při prohlídkách objektů, o kterých přišla informace (většinou anonymně) že tam číhá výbušnina. Psi jsou totiž na pach některých výbušnin cvičeni.
Nyní se velice osvědčuje detektor poštovních zásilek Scanmail 10K, který bez nutnosti zásilku předem otevřít rozpozná uzavřené elektrické obvody, nedílnou součást pekelného stroje, ale také třeba žiletky.
Jak pracují detekční přístroje?
Speciální detektory slouží k vyhledávání výbušnin v zavazadlech a zásilkách, využívají se při domovních prohlídkách. Mohou nalézt i místa, kde se někdy výbušnina objevila.
Pokud využívají principu rentgenového přístroje, po prozáření předmětu se na stínítku monitoru objeví jeho obsah, například zavazadla. Tím snadno odhalí mj. elektrické vodiče, baterie, roznětky. Např. britský rentgen značky Conpass perfektně určí i nekovové předměty, třeba i záludné keramické zbraně.
Detektory reagující na výpary výbušnin pracují na principu plynového chromatografu. „Zaměstnávají“ kolonie bakterií, které v přítomnosti výbušnin výrazně fluoreskují (mohou se použít i při detekci drog.) Jedná se však pouze o signalizování možné výbušniny. Definitivně to potvrdí až následná analýza. Háček je v tom, že někdy detektory reagují na přítomnost nevýbušných doprovodných látek typických pro výbušniny, nikoli však na výbušninu samotnou. Tím dochází k omylům, které je schopna napravit až příslušná chemická analýza.
Velmi moderní jsou dnes detektory založené na analýze hmoty výbušniny. Jak fungují? Z okolí prověřovaného objektu, jeho povrchu i zevnitř se odebírají a analyzují částice. Umožňuje to sonda, která je buď připojena na vývěvu (vysavač) anebo omývá povrch předmětu usměrněným a případně ohřívaným proudem inertního (chemicky neaktivního) plynu. Takto odebrané částice nebo páry se dostávají do analyzátoru či se zachycují na adsorpčním filtračním elementu, kde je lze i určitou dobu uchovat. Na vyhodnocení jediné položky potřebuje jen 20 – 30 sekund.
Velkou oblibu si získala tzv. milivize, která umožňuje u osob vyhledávat výbušniny a nekovové zbraně metodou pasivního zobrazování elektromagnetického vlnění tepelného sálání těles, především lidského těla. Děje se tak v oblasti vlnových délek na rozhraní infračerveného záření a rádiových vln – na vlnové délce cca 3 mm (lze tedy hovořin o terahertzovém záření.)
