Česká egyptologická expedice působí od roku 2003 v oáze Baharíja. Její objevy, uskutečněné pod pískem egyptské Západní pouště během tří výzkumných sezón, zásadně mění dosavadní pohled na historii oáz.
Výzkumy v oáze přirovnává vedoucí expedice, egyptolog Miroslav Bárta, k chození po minovém poli. Archeologické poklady jsou v písku takřka všude, na povrchu však jejich přítomnost prakticky nic neprozrazuje.
Dobře to ilustruje událost z listopadu loňského roku. Když se naši egyptologové na sklonku dne vraceli z výzkumu na základnu, jejich terénní vůz uvízl v písku. Po jeho vyproštění se ukázalo, že je v onom místě, jen těsně pod povrchem pouště, ukryta nedotčená a písečnými přesypy dokonale zakonzervovaná cihlová klenba římské vily. Váhu písku sice unesla, automobil už ne. „Podobných památek jsou pod povrchem pouště desítky – domy, dílenské komplexy, pece, skladiště i rozsáhlé systémy zavlažovacích kanálů…“, říká Miroslav Bárta.
Bránou, která se jejich prostřednictvím před archeology otvírá, vede přímá cesta do dávno ztraceného světa.
Údolí zlatých mumií
Oáza Baharíja je jednou z pěti oáz egyptské Západní pouště. Kdysi se v ní křížily významné karavanní stezky, dnes je to místo ztracené na okraji civilizace. Sto kilometrů dlouhá oválná prohlubeň s členitým kopcovitým terénem je pokryta převážně pouští, z níž jen místy, především na jihu, vyrůstají ostrůvky zeleně kolem několika aktivních pramenů a zbytků starých jezer. Baharíja je strategicky významnou oblastí střeženou vojáky egyptské armády a donedávna nebylo vůbec snadné se tam dostat, ani pro archeology. Vědomosti o historii oázy byly proto jen velice kusé.
Vědělo se například, že Baharíja byla v období egyptské Střední říše, asi před 3800 až 4000 lety, kdy ji s nilským údolím spojovala pouštní Benhásská cesta, pod přímou kontrolou egyptských panovníků. Z té doby však archeologové nenašli nic zásadního. Nejstarší opravdu významný archeologický objev, hrobky na pohřebišti Káret Hilva při vstupu do Bavíti, správního centra Baharíje, pocházel až z období Nové říše, ze 14. a 13. století př. n. l..
Vůbec nejvýznamnějším nálezem se stalo rozsáhlé pohřebiště z doby římské, odkryté před deseti lety také nedaleko Bavíti, na takzvaném 6. kilometru. Známý egyptský badatel Zahí Havás tam vykopal více než sto mumií z prvních století našeho letopočtu, z nichž některé byly zabaleny zdobenou zlatou kartonáží. Místo vešlo ve známost jako Údolí zlatých mumií, proslavilo Baharíju ve světě a obrátilo k egyptským oázám zájem archeologů z celého světa.
Ani ránu bez mapy!
El-Hajez, kde od roku 2003 pracují čeští egyptologové, patří sice administrativně k Baharíji, prakticky je to však samostatná oáza v tzv. Černé poušti, 30 kilometrů jižně od Baharíje a 450 kilometrů jihozápadně od Káhiry. Oblast je velmi řídce osídlena, v tuctu malých vesniček tam žije asi 7000 obyvatel.
O podstatně slavnější minulosti El-Hajezu svědčí řada dobře viditelných stop v krajině. Stojí tam římská pevnost, trosky raně křesťanské baziliky z 5. století a také dva dodnes žijící pamětníci dávných zemědělských aktivit, stromy Ziziphus spina-christi (česky cicimky). Tyto asi 1500 let staré stromy dodnes plodí ovoce nabak, podobné malým švestkám. Kolem nich je jen poušť.
O El-Hajezu bylo do příjezdu našich egyptologů po stránce archeologické známo ještě méně, než o samotné Baharíji. Skuteční archeologové totiž přišli do El-Hajezu až v letech 1938 a 1939, kdy Egypťan Ahmet Fakhry zkoumal římskou pevnost v El-Rízu. Pak se v El-Hajezu opět víc než půl století nic nedělo. Až v 90. letech proběhly na několika zdejších lokalitách menší průzkumy, organizované inspektorátem Egyptské památkové organizace v Bavíti. Pak už přišli čeští egyptologové.
V letech 2003-2005 se sem vypravily tři české expedice, poprvé v historii financované výhradně ze soukromých zdrojů moravskou firmou UNIS. V první fázi výzkumu byla doslova klíčová účast geoinformatika Vladimíra Brůny. Pro oblast plánovaného výzkumu totiž neexistovaly žádné podrobnější mapy. Ty jsou však pro správnou interpretaci nálezů nezbytné, a tak si je naši badatelé museli sami vytvořit. Na ploše 30 x 20 kilometrů zaměřovali a zakreslovali všechny cesty, současná sídla, vegetaci, vodní plochy, studny, úpatí a vrcholky kopců i vyschlá dna rybníků a jezer. Zároveň pátrali po stopách dávných lidských aktivit.
Úžasné vodní tunely
Dokumentaci a zaměřování věnovali naši badatelé první dvě expedice. Do map postupně zakreslili i stovky archeologických objektů se stručnými charakteristikami. Zjistili, že pod pískem El-Hajezu se kromě domů a dílen s hrnčířskými a vápennými pecemi skrývají také pohřebiště, mnohé významné samostatné hrobky, dávno zaniklá pole a zahrady. Objektem jejich zájmu se stala také rozsáhlá síť zavlažovacích kanálů (manavárů) při jejímž podrobném mapování pomohl i satelitní snímek oblasti, který se egyptologům podařilo získat v roce 2004.
Manaváry tvoří v oblasti El-Hajezu více než dvacetikilometrovou síť podzemních tunelů, jejichž účelem bylo sbírat podzemní vodu a svádět ji do níže studen. Výhodou podzemního „vodovodu“ byly jen minimální ztráty odpařováním, nevýhodou náročná výstavba. – stavitelé měli k dispozici jen jednoduché kamenné kopáče.
Hloubení podzemních kanálů probíhalo za pomoci kolmých šachet, využívaných později při údržbě a čištění podzemního systému. Ústí šachet jsou dodnes v terénu snadno rozeznatelná, protože jsou rozmístěna v pravidelných desetimetrových vzdálenostech. Umožňují tak sledovat linii v poušti bez jediného kopnutí. Bohužel, tento kdysi pečlivě udržovaný zavlažovací systém už dávno vyschl.
Co pomohl odhalit satelit?
Satelitní snímek oblasti ukázal i další zajímavé detaily, ze země neviditelné. Pomohl našim badatelům určit, že největší osídlenou oblastí El-Hajezu kdysi nepochybně býval El-Ríz. Ten zřejmě ve 2. – 5. století fungoval jako správní a vojenské centrum. Hospodářské a řemeslné aktivity se soustřeďovaly do blízkosti současné vesnice Gharbíja, do míst, kterým se dnes říká Bír Šovíš, česky Policajtova studna (podle policisty, který tu kdysi žil). Celková plocha tohoto sídliště zabírala 20 hektarů, tedy o něco více než pražská Letenská pláň. Právě sem se nakonec soustředily archeologické aktivity našich egyptologů a právě tady došlo k jejich nejzajímavějším objevům.
Vykopávky, které v menší míře začaly v roce 2004 a naplno se rozběhly o rok později, přinesly mimo jiné nález velkých skalních hrobů s několika desítkami pohřbů a také překvapivý objev dvou velmi dobře dochovaných staveb ze 4. – 5. století. První z nich byla velká římská vila z nepálených cihel, jejíž stěny se dochovaly minimálně do třímetrové výše, není však vyloučeno, že pod pískem se skrývají dvě nebo tři kompletní patra. Výzkum zatím dospěl do hloubky čtyři a půl metru.
Přímo šokujícím objevem byl dílenský komplex, v němž se kdysi zpracovávalo víno a některé další zemědělské produkty. Na jeho podlaze tu zůstaly ležet nástroje dělníků tak, jak je před 1500 lety zanechali. O tom, co dělníky přimělo k tak náhlému odchodu, se můžeme jen dohadovat. Po nich sem přišel už jen písek.
Útěk před pouští
V oblasti El-Hajezu se v době římské nacházelo nejméně osm velkých osídlení zemědělského charakteru, vedly tudy obchodní cesty a žily tu tisíce lidí. Oblast střežily dvě pevnosti. A samotný Bír Šovíš? „I když pro to zatím nemáme definitivní doklady, je možné se na základě mnoha paralel domnívat, že tu v malém městečku žila jakási zapomenutá raně křesťanská komunita. Tuto domněnku podporuje i přítomnost raně křesťanské baziliky sv. Bartoloměje, datované do 5. století, která se nachází nedaleko, na lokalitě El-Ríz,“ řekl vedoucí české expedice v El-Hajezu Miroslav Bárta.
Ke starověkému osídlení v oblasti Bír Šovíše patří i rozsáhlá síť manavárů, která prozrazuje, že oblast byla intenzivně obdělávána. Už ve starověku tu ale byla poušť a krajina i přes neustálé zavlažování dále vysychala. Není vyloučeno, že k tomu docházelo právě vinou intenzivní zemědělské činnosti, která způsobila ubývání vodních zdrojů a následné odlesnění.
Všechno nasvědčuje tomu, že zdejší osídlení zaniklo velmi rychle. Totéž se opakuje i dnes. Voda se nachází přibližně v hloubce jednoho kilometru a je dosažitelná jen za pomoci vrtů. Z pouště se blíží duny a oázu pomalu pohlcují, co rok, to metr terénu. I dnešní domy tak jednou překryje písek. Než k tomu dojde, chtějí se archeologové prokopat k tomu, co zbylo po starověkých zemědělcích. Nepochybují o tom, že se tam skrývá mnoho významných archeologických i historických památek z doby zániku římské říše a počátku raného středověku. Je nejspíš jen otázkou času, kdy bude u Bír Šovíše objeveno něco podobného, jako bylo před deseti lety Údolí zlatých mumií!
Střepy faraonů
Síť manavárů nebo zbytky obydlí v Bír Šovíš však nejsou jedinými překvapivými objevy českých egyptologů v El-Hajezu. Zatímco o osídlení této oblasti v době římské se už dříve vědělo, z doby velkých faraonů Staré říše nebylo dosud v oáze objeveno nic. Až v listopadu loňského roku našli archeologové důkaz, že i tehdy Egypťané El-Hajez navštěvovali.
Na lokalitě Gard El-Abijad, 10 kilometrů od Bír Šovíše, objevili stopy osídlení z doby stavitelů pyramid. Šlo o střepy z nádob, které ležely přímo na povrchu pouště, v místech, kde zřejmě kdysi stávaly lehké přístřešky. Střepy je možné datovat asi do 3. tisíciletí př. n. l. Starověká minulost El-Hajezu i samotné Baharíje se tím posouvá o dalších 1500 let dozadu.
Česká expedice bude pokračovat ve výzkumech El-Hajezu dál. Pro léta 2006 – 2008 jejich práci finančně podpořila Grantová agentura České republiky. Badatelé doufají, že se časem objeví i nějaký další nadšený a movitý sponzor. Jak dlouho výzkumy ztraceného světa v poušti potrvají, nelze v tuto chvíli odhadnout. Zkušenosti z mnohaletého působení českých egyptologů v Abúsíru však napovídají, že tyto výzkumy rozhodně nebudou záležitostí jen několika výzkumných sezón. Potrvají dlouho a určitě budou stát za to.
Více se dozvíte
http://egyptologie.ff.cuni.cz
http://www.national-geographic.cz/egyptologie.asp
http://egypt.geolab.cz
http://www.rozhlas.cz/sever/planetarium/_zprava/213134 (rozhovor s Miroslavem Bártou)
Jiří A. Svoboda: Egypt před faraony. Vesmír 2/2005, s. 79-84
Miroslav Bárta – Vladimír Brůna: Pyramidy a vodovody v poušti. Vesmír 2/2006, s. 80-85.
Český tým
Vedoucím expedice je egyptolog Miroslav Bárta z Českého egyptologického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a jeho zástupcem archeolog Jiří Musil z Ústavu pro klasickou archeologii téže fakulty, specialista na památky doby římské.
Za egyptskou stranu se na výzkumech účastní Egyptská památková organizace, reprezentovaná svým inspektorátem v Bavíti a jmenovitě inspektorem Sámím Mohammadem Šriavem.
V letech 2003-2005 se expedic účastnil i známý egyptolog Miroslav Verner, jehož autorita zahájení českých výzkumů v oáze umožnila.
Oázy v pravěku
Poslední výzkumy pouštních oblastí východně i západně od údolí Nilu přinesly řadu důkazů o tom, jak významnou roli při zrodu staroegyptské civilizace sehrála východosaharská kultura plají, dnes již vyschlých pravěkých jezer. Ukazuje se, že v období přechodu egyptské lovecké populace k pěstování obilnin v 7. a 6. tisíciletí př. n. l. byla jezerní oblast na východním okraji Libyjské pouště osídlena stejně hustě, jako samo nilské údolí. Právě tady pravděpodobně došlo k prvotní domestikaci zvířat. Oblast byla tehdy ještě plná zeleně, s dostatkem ryb a lovné zvěře, jak o tom svědčí skalní rytiny a malby, nalezené před časem německými badateli v pohoří Gilf el Kebír na jihozápadě Egypta. Egyptská civilizace tedy nevznikla v údolí Nilu sama o sobě, ale podléhala i vlivům z okolních, převážně pasteveckých oblastí.
Okolí El-Hajezu bylo podle nejnovějších zjištění českých badatelů osídleno možná už před půl milionem let. Dokládají to ojedinělé nálezy pěstních klínů acheuléenské kultury. Ze středního paleolitu, před 200-40 000 lety, se dochovala nakupení kamenných artefaktů na kopcích, kde se nacházely dílny na výrobu nástrojů, a také na březích jezer, kde tehdejší lidé sídlili. Další významné stopy lidské činnosti v okolí El-Hajezu pocházejí z pozdního paleolitu a raného neolitu (asi 10-6 000 let před Kristem). Opět se jedná o dílny na výrobu kamenných nástrojů a stopy osídlení na jezerních březích. Koncem 4. tisíciletí před Kristem začala Sahara vysychat a život se soustředil jen do oáz. Kdo žil v El-Hajezu od 6. do 3. tisíciletí před Kristem není známo. Nic co by pocházelo z té doby se dosud nepodařilo nalézt.
Naše pomoc v oáze
Roku 2000 se v Káhiře konal 8. světový egyptologický kongres, na kterém egyptští vládní představitelé vyzvali přední světové egyptologické instituce, aby pomohly při výzkumu ohrožených a archeologicky zanedbávaných oblastí Egypta, například nilské delty nebo právě oáz v Západní poušti. Pracovníci Českého egyptologického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se rozhodli zajímavou nabídku využít. V letech 2001-2002 se do Baharíje dvakrát vypravil Miroslav Verner, ředitel české egyptologické koncese v Abúsíru, aby zjistil, která část rozlehlé oázy by mohla být z hlediska výzkumu zajímavá. Nakonec se rozhodl požádat egyptskou vládu o přidělení nové archeologické koncese v oblasti El-Hajezu. V roce 2003 čeští egyptologové povolení k výzkumům dostali.
