Zoologům se nedávno povedl nevídaný kousek. Objevili nový druh primáta, kterému hrozí bezprostřední vyhubení. Kdyby ještě pár desítek let unikal pozornosti vědců, nemuseli bychom se o něm už dozvědět vůbec.
Pralesy rovníkové Afriky ukrývají mnohá tajemství. Jedno z nich se loni v květnu podařilo odhalit hned dvěma zoologůn najednou. První, Američan, na území Tanzánie rok pátral po stopách pravdy z domorodých báchorek o opici s názvem kipundži, druhého, Brita, vyrušil tajemný primát ve chvíli, kdy se zrovna věnoval jiným živočišným druhům. Vzhledem k tomu, že kipunži má tmavý obličej „zarámovaný“ ve světlejší naježené srsti doplněné slušivým „čírem“ na vrcholu hlavy a vypadá tak trochu jako šílený šaman, údajně vědce doslova vyděsil. Opice dostala vědecký název Lophocebus kipunji a díky společné publikaci obou týmů v prestižním americkém časopise se o ní mohl dozvědět celý svět.
Ještě větší senzace, než se čekalo
Objev nového druhu primáta už je sám o sobě značným úspěchem. Před rokem však měli oba vědci k dispozici pouze obrazové a zvukové záznamy, a proto bylo zařazení nového druhu primáta značně nepřesné. Morfologicky připomínal nejvíce mangabeje, od kterých se na první pohled lišil jen svou punkerskou úpravou hlavy, a tak v tomto rodu také zůstal.
Mangabejové jsou středně velké opice (od 5 do 15 kg hmotnosti), které většinu času tráví na zemi a živí se různými plody a semeny. Jedná se o společenské druhy, které se často sdružují do velkých tlup (u některých druhů dosahují až 90 členů) samců, samic i mláďat. Všech šest známých zástupců rodu žije ve střední Africe.
Že má objev ještě mnohem větší význam, se podařilo zjistit až letos na konci jara. Kipundži totiž není jen nově objevený druh primátů, ale také vzhledem k jeho odlišnostem od všech doposud známých opic patří i ke zcela novému rodu.
Co odhalila pitva
I když byl kipundži zařazen k mangabejům, vědci si jeho příslušností nebyli vůbec jistí. Mátl je především zcela odlišný hlasový projev a onen inkriminovaný hřebínek naježených chlupů na hlavě. Jelikož má kipundži stejně výživné maso jako jakákoli jiná africká opice, často končí na talíři domorodců. Zoologům tedy příliš dlouho netrvalo, než se jim mrtvého vzácného primáta podařilo od místního kmene koupit a podrobit řádné anatomické a genetické analýze.
Zatímco struktura DNA tvrdí, že kipundži má velmi blízko k paviánům, jeho tělesná stavba je jiného názoru – mnohem více sympatizuje s mangabeji. Nesrovnalost byla vyřešena vytvořením zcela nového rodu a Lophocebus kipunji musel být přejmenován na Rungwecebus kipunji. Teď tedy nese název tanzánského pralesa Rungwe, který je zároveň jediným místem výskytu vzácného primáta.
Na pokraji vyhynutí
Že kipundžiové tak dlouho unikali pozornosti vědců, není způsobeno jen jejich relativně samotářským způsobem života a těžko dostupným terénem v oblasti výskytu. Je jich totiž tak málo, že stejně rychle, jako se v systematické zoologii objevili, nejspíš i zmizí. Vlivem intenzivního lovu a devastace životního prostředí se jejich stavy pohybují kolem 1000 kusů a jejich teritorium se smrsklo na pouhých 120 km2 (rozloha srovnatelná např. s naší chráněnou krajinnou oblastí Český ráj na Jičínsku).
Je tedy velmi pravděpodobné, že za pár desítek let bude kipunži zcela vyhuben. Jedinou možnost, jak jeho druh zachránit, představuje vyhlášení rezervace na místě jeho výskytu a také pečlivé dodržování všech pravidel včetně přísného zákazu lovu a kácení stromů. Na to ovšem chudá Tanzánie nemá dostatek prostředků, a tak je osud senzačního objevu zřejmě zpečetěn.
Hibernační primát mezi primáty
I když vědci o nové opičí druhy nezakopávají každý den, neznamená to, že by byla mezi primáty nouze o velké objevy. Maki tlustoocasý je malá madagaskarská poloopice dosahující hmotnosti kolem půl kilogramu a, jak jeho název napovídá, má velmi tučný ocas. Tenhle prcek dlouhou dobu dělal biologům vrásky na čele, jelikož na období sucha vždycky někam zmizel a nikdo nevěděl kam. I když jej vědci podezírali z hibernace, nikdy se jim to nepodařilo spolehlivě prokázat. Při činu byl maki přistižen až v roce 2004 a stal se tak prvním primátem na světě, u kterého byl zimní spánek spolehlivě prokázán. Zdaleka se však nejedná o učebnicový příklad. Namísto běžného snížení tělesné teploty na minimální hladinu si primát zahraje na chladnokrevného živočicha, který kopíruje teplotu okolního prostředí. V zimě je na Madagaskaru od 5 do 30 oC, a tak se teplota jeho tělíčka pohybuje v rozmezí od 9 do 36 oC. Pro makiho je totiž energeticky výhodnější se o termoregulaci nestarat vůbec, než v tamních vedrech udržovat konstantní nízkou teplotu. Jedině tak mu zásoby energie v tučném ocase vystačí na celých sedm měsíců spánku.
