Existují i české megality? Mýty a fakta kolem kamenů

Na území České republiky stojí desítky velkých vztyčených kamenů, považovaných tradičně za pravěké megality. Je však tato víra, živená občas i přesvědčením o tajemné moci těchto kamenů, opodstatněná?Na území České republiky stojí desítky velkých vztyčených kamenů, považovaných tradičně za pravěké megality. Je však tato víra, živená občas i přesvědčením o tajemné moci těchto kamenů, opodstatněná?

Archeologové označují za megality pravěké objekty, jejichž základním stavebním prvkem jsou velké, víceméně neopracované balvany. Jednotlivé vztyčené kameny se nazývají menhiry. Mohou stát osaměle nebo v tzv. kamenných řadách (nejslavnější jsou ty ve francouzském Carnaku) a také v kruhových nebo oválných sestavách, nazývaných kromlechy a henge (například v britském Stonehenge).
Kameny mohou vytvářet i složitější konstrukce s uzavřenou komorou, využívanou k ukládání pohřbů. Tyto tzv. dolmeny existují v mnoha variantách, pokaždé však jde o několik stojících kamenů, krytých kamennými překlady. Megalitické objekty se stavěly především v neolitu (mladší době kamenné), zhruba od počátku 5. do počátku 2. tisíciletí př.n.l., a to nikoliv zároveň, ale v každé oblasti jindy. Rozhodně tedy nejsou, jak se i dnes občas tvrdívá, produktem nějaké předpokládané „megalitické civilizace“.
Vyskytují se především v evropském pobřežním pásu od Středomoří po Balt, na Britských ostrovech a ve střední Evropě v oblasti mezi Rýnem a Labem. Známe je však i ze severní Afriky, Předního východu, Indie nebo Dálného východu. Možná i od nás.

Kult vztyčených balvanů
Kameny, které nepostavil člověk a jejichž podoba je dílem přírodních procesů, vědci za megality nepovažují. Označením „megalit“ (česky „velký kámen“) se také zdráhají plýtvat pro kameny příliš malé. Není poněkud nadsazené nazývat takto balvan, který neměří ani metr? Přesto podobné trpaslíky v přehledech českých megalitů najdeme. K pravým megalitům podle některých archeologů nepatří ani kamenné objekty, vzniklé po skončení „doby megalitů“, tedy zhruba od začátku doby bronzové před 4000 lety až do dneška.
S názorem archeologů je však v rozporu „veřejné mínění“ v čele s milovníky záhad, přáteli Keltů a různými fantasty, kteří označují za menhiry všechny vztyčené kameny, bez ohledu na to, kdy a kým byly postaveny. Někteří zahrnují do svých seznamů i objekty přírodního původu a kamenům přičítají mnohé neuvěřitelné vlastnosti. Považují je za transformátory energií a tajemných sil, dokonce za objekty, přitahující nebo působící zvláštní jevy.
Dodnes se také staví menhiry nové, podle mínění svých stavitelů stejně významné a „výkonné“, jako ty staré, někdy za doprovodu pseudokeltských obřadů, jindy zase potají. Novodobé pseudomenhiry pak působí zmatek v evidenci – už po pár letech se totiž nepozná, jak dlouho na svém místě stojí. S ohledem na přetrvávající megalitickou „módu“, která vidí menhiry málem v každé druhé skalce, se oprávněně musíme ptát, zda u nás skutečně stojí nezpochybnitelné objekty, které bychom mohli nazývat pravými megality. Diskutuje se o tom už 150 let.

Mnich zakletý do kamene
Prvním kamenem, o kterém se v této souvislosti hovořilo, byl Zakletý mnich, plochý křemencový balvan, o něco vyšší než člověk, který stojí v polích nedaleko silnice z Loun do Žatce u obce Drahomyšl. První zprávu o něm po¬dal v 50. letech 19. století amatérský archeolog František Olbricht, roku 1859 o něm psal archeolog a buditel Jan Erazim Vocel v první české práci o menhirech Kamenné pomníky pohanských věků.
Podle pověsti, zaznamenané koncem 19. století, býval Zakletý mnich řeholníkem žateckého kapucínského kláštera. Prý se zamiloval do krásné dívky a jeho láska byla opětována. Hříšný vztah byl však krutě potrestán a mladík, prokletý převorem kláštera, se proměnil v kámen a dívku upálili jako čarodějnici. Podle odborníků vznikla tato pověst zřejmě druhotně, v reakci na lidový název kamene, odvozený z hrotitého tvaru, připomínajícího postavu v kápi. O kameni se také říkalo, že byl kdysi z pole odvezen. Protože však na novém místě budil blíže nespecifikovaný nepokoj, musel být vrácen na místo původní. Jedná se o typickou och¬rannou pověst, která měla kámen ochránit před zničením.
Nepochybuje se o tom, že Zakletý mnich byl u Drahomyšle vztyčen lidskými silami. Není přitom vyloučeno, že k tomu došlo už v pravěku, snad i z kultovních důvodů. I když tuto hypotézu jsou ochotni přijmout i mnozí archeologové a historici. Dů¬kazy však dosud chybí a rozsáhlejší archeologický výzkum kolem kamene nikdy neproběhl. Jediným nálezem z okolí je tak hrot šípu z pozdní doby kamenné, který byl náhodou nalezen v ornici.

Král českých menhirů
Největší z kamenů, považovaných u nás tradičně za menhiry, stojí v polích u silnice mezi obcemi Klobuky a Telce, na hranici Ústeckého a Středočeského kraje. Měří tři a půl metru, je z pískovce a říká se mu Zkamenělý pas¬týř.
Nejstarší doklad o jeho existenci lze nalézt na katastrální mapě z roku 1841. Přesně o dvacet let později o něm podal zprávu pražskému Archeologickému sboru amatérský archeolog Karel Frost. Jako první o něm psal roku 1864 v časopise Beseda Vojtěch Krupka a roku 1877 vyšel v časopisu Vesmír článek Antonína Friče.
Oba zaznamenali některé z místních pověstí, které se o kameni vyprávěly. Ta nejznámější říká, že se při každém zazvonění přiblíží o krok k věži klobuckého kostela. Až k ní dojde, má nastat soudný den. Místní obyvatelé si kamene velmi vážili a když v únoru 1852 vlivem vlhkosti padl, s velkou slávou ho znovu postavili. Poprvé byl archeologicky zkoumán roku 1893 ředitelem míst¬ního cukrovaru B. Zapem a účetním V. Sajbicem, o pět let později u kamene kopal známý archeolog Josef Ladislav Píč. Výzkum ale nepřinesl žádné nálezy.
I v případě Zkamenělého pastýře se nicméně považuje za pro¬kázané, že byl na svém místě vztyčen opravdu dávno. Záhadou zůstává kým a kdy přesně to bylo. V literatuře se objevily úvahy, které dávají do souvislosti existenci kamene a název přilehlé obce, doložené roku 1226. Výraz „klobuk” (či „klobouk”) totiž ve staročeštině označoval vysoký, špičatý vrch, homoli nebo i jakýkoliv jiný výškově orientovaný útvar. Jazykovědci však s touto hypotézu nesouhlasí a odvozují název obce spíše od vrchů v jejím okolí.

Podezřelý úkrok
O klobuckého Kamenného pastýře má dodnes veřejnost mimořádný zájem a během let se u něj konala četná pozorování. Největší ohlas vyvolalo magnetometrické měření, provedené roku 1994 pracovníky firmy Picodas, poprvé v předvečer letního slunovratu a podruhé při následném východu slunce. Byl přitom zaznamenán posun magnetické anomálie v místě menhiru, jako by menhir skutečně udělal krok!
Když v roce 1998 pracovníci firmy měření zopakovali, posun se neprojevil, což vzbudilo čilé diskuse mezi záhadology. Podle geofyzika Archeologického ústavu AVČR Romana Křivánka však mohl být ranní posun anomálie způsoben mnoha přirozenými příčinami, například nestejnými podmínkami měření nebo rušivými vlivy v okolí. K rozporuplnosti výsledků mohla přispět i přítomnost ohnišť, která v okolí kamene právě v čase slunovratu zakládají příznivci dávných druidských tradic. Ohniště jsou magnetická a značně ztěžují interpretaci měření.
O kameni u Klobuk se kromě pověstí vypráví i řada tajemných historek. O keltských svátcích se u něj shromažďují novodobí Keltové a pořádají tajuplné obřady. Pastýře ověšují posvátnými předměty, do puklin v kameni zastrkují mince a dokonce po něm šplhají a pálí u něj rituální ohně, k malé radosti vědců a majitelů pozemku, na němž menhir stojí. Někteří návštěvníci jezdí k menhiru proto, aby si nechali z těla odsát „negativní energii“ – o menhir se co chvíli někdo z nich opírá. Dějí se opravdu kolem kamene záhadné věci? Archeologové říkají, že ne. Příznivci záhad a novodobí uctívači tvrdí opak.

Kámen pro nastávající matky
S „uctívači kamenů“ u nás kdysi bojovala především katolická církev.
Svědčí o tom informace o kamenné modle, která prý stávala poblíž Sousedovic na Strakonicku. Ve svém spise Rosa boëmica z roku 1668 o ní píše Matěj Bolelucký. Jeho vyprávění je považováno za nejstarší zprávu o menhiru u nás. Kámen prý připomínal těhotnou ženu, a tak povstala dom¬něnka, že tato modla, řečená Alžběta, je „bohyně pomocnice roditelka“. Chodily k ní hlavně nastávající matky, s různými oběťmi a s vírou, že jim bude navráceno nebo uchováno zdraví. Roku 1659 byla Alžběta, na příkaz církevních i panských úřadů, odvezena na strakonický hrad, kde dlouho stála v koutě nádvoří.
Podle archeologa Karla Sklenáře Alžbětiny lidské rysy, vy¬obrazené v Boleluckého spise, přímo vybízejí ke srovnání s nálezy kamenných sloupů s hrubými lidskými tvářemi z doby železné, známými například z Německa. Protože však od Sousedovic nepocházejí žádné významnější archeologické nálezy, nelze podle Sklenáře vyloučit, že Alžběta byla přiro¬zeným balvanem, byť zvláštního tvaru.
Archeolog Jiří Fröhlich je však toho názoru, že geologické podloží místa, kde Alž¬běta původně stála, svědčí spíše pro její umělý původ. Alžběta podle něj mohla být středověkým mezníkem nebo kamenem připomínajícím nějakou událost, na kte¬rou se zapomnělo. O pravěkém stáří modly Fröhlich pochybuje.
Alžběta během staletí z nádvoří strakonického hradu bohužel zmizela. Neví se dokonce ani kdy ani kam.

Zkamenělý křivopřísežník
Ze 17. století se také dochovaly první zprávy o jednom z kamenů, který dosud stojí. Když bylo v letech 1674 – 1680 při cestě z Prahy do Staré Boleslavi vystavěno 44 kaplí tzv. Svaté cesty, v každé z nich byl vymalován motiv ze svatováclavské legendy, doplněný vyobrazením jednoho ze zázračných mariánských obrazů uctívaných v Čechách. Výzdobu kaplí známe díky rytinám z knihy Jana Tannera Svatá cesta z Prahy do Staré Boleslavi, která vyšla v 90. letech 17. století.
Osmé zastavení Svaté cesty zachycovalo Pannu Marii Družeckou, jejíž soška byla podle pověsti za husitských válek zázračně uchráněna při požáru kostela v Družci na Kladensku. Nalevo od Panny Marie je vyobrazen muž, zdvihající ruku k přísaze a napravo od ní štíhlý kámen s naznačenou hlavou i končetinami – křivopřísežník, který zkameněl!
Právě tento kámen velikosti člověka stojí u kostela Nanebevzetí Panny Marie v Družci i dnes, opřený o zeď hřbitova. O jeho stáří a původu se můžeme jen dohadovat. Jak ale ukazují dobové rytiny, pů¬vodně stával přímo před kostelem. Poučná pověst o zkamenění křivopřísežníka se zřejmě rozšířila někdy v polovině 17. století, jako barokní přívažek k už existující legendě o Panně Marii Družecké. Zda to bylo z potřeby odůvodnit existenci zvláštního „pohanského“ kamene (o čemž jsou přesvědčeni příznivci jeho menhirového původu) nebo zda šlo jen o katolickou „propagační akci“ je už dnes těžké rozsoudit.

Zakletá dívka
Mezi českými menhiry jsou i mnozí další „zkamenělci“. Ani ne metr a půl vysoký kámen z Března na Lounsku, přezdívaný Zakletá dívka (nebo také Zakletá panna), původně stával v místech, kde se odděluje odbočka do Malnic ze silnice mezi Louny a Chomutovem. Už na nejstarší katastrální mapě z roku 1843 je toto místo označeno pomístním názvem Bei dem Stein (U kamene).
Josef Faktor zachytil před více než sto lety při svém bádání mezi místními obyvateli dosud živou ochrannou pověst o tomto kameni, který prý kdysi jistý hospodář odvezl a udělal si z něj sedátko. Když nastala noc, shromáždili se kolem kamene všichni psi z vesnice a divoce štěkali a vyli. To se opakovalo po několik nocí, až nakonec hospodář na naléhání nevyspalých sousedů kámen vrátil zpátky.
Na žádost Jo¬sefa Ladislava Píče z Národního muzea provedl Josef Faktor u bře¬zenské Zakleté dívky vykopávky. Zjistil přitom, že ká¬men „nestojí na původní skále“ a že byl postaven člověkem, nic jiného však nenašel.
Po druhé světové válce došlo k přemístění kamene z pole k silnici z Března do Malnic, kde byl použit jako pat¬ník a dokonce obílen vápnem. V dobách scelování lánů se už na nadpřirozeno nevěřilo, a tak kameni nepomohla ani jeho ochranná pověst. V únoru 1982 už menhir nesloužil ani jako patník. Ležel po¬valen v příkopu u silnice a hrozila mu bezprostřední zkáza. 21. lis¬topadu 1986 byl proto převezen do žateckého muzea, na jehož zahradě stojí dodnes.

Objevy nadšeného amatéra
Další skupinu kamenů, o nichž se v souvislosti s českými megality stále hovoří, tvoří objekty nalezené v 60. letech 19. století na Strakonicku amatérským objevitelem Augustem Česlavem Ludikarem a popsané Janem Erazimem Vocelem. Šlo o menhir a kamennou mísu na vrchu Hradiště u Libětic, dolmen na Kbýlu poblíž Smiradic, kamenné kruhy u Nihošovic a Rovné a kamenné řady na vrchu Lipovice u Zadních Ptákovic.
Během let se ukázalo, že většina těchto útvarů nemá s megality nic společného. Největší polemika se rozpoutala kolem kamenů na Kbýlu. Známý geolog Jan Nepomuk Woldřich je na konci 19. století označil za obyčejnou skupinu zvětralých balvanů.
O kbýlském dolmenu by se od těch dob možná nemluvilo, nebýt mla¬dého prehistorika Emanuela Šimka, který se roku 1913 stal přesvědčeným obhájcem jeho umělého, ba přímo megalitického původu. Považoval dokonce kbýlský dolmen za nejdůležitější památku tohoto typu u nás. Šimek provedl na Kbýlu i pr¬votní archeologickou prospekci údajné „pohřební komory“, nic však nenašel. Stejně dopadl roku 1921 archeolog Bedřich Dubský, který nakonec vzhledem k charakteru okolního terénu prohlásil kbýlský dolmen za přírodní konfiguraci balvanů.
Názor odborníků se od těch dob nezměnil – jde o útvar, vzniklý větráním a řícením rulových skal. I dnes však existují lidé, kteří jsou přesvědčeni o umělém původu kbýlského kamenného seskupení.

Menhir nebo náhrobek?
Mezi nejproblematičtější položky v tradičním seznamu českých menhirů patří asi metr vysoký pískovcový kámen, stojící u obce Kamenný Most na Kladensku. Je zna¬čen rytinou kříže a před 110 lety, při rozšiřování vjezdu na pole, pod ním místní obyvatelé našli kostrový hrob.
Zprávu o nálezu sepsal a v Památkách archeologických uveřejnil amatérský archeolog Václav Schmidt, který však bohužel na místo dorazil pozdě. Z kusých svědectví, která shromáždil, vyplývá, že místní sedláci vykopali u kamene hned dvě lidské kostry. Naložili s nimi velmi nepietně – rozkopali je a zpřeráželi. Schmidtovi ukázali už jen díru v zemi a malý kousek rezavého železa, který prý u koster ležel.
O kameni vesničané tvrdili, že stojí na svém místě odpradávna, Schmidt se domníval, že od pravěku. Podle současného „badatele v menhirech“ geologa Milana Špůrka lze existenci kříže na kameni vysvětlit jako dodatečnou christianizaci pohanského objektu, může však také jít o označení hro¬bu. Pokud kostrový pohřeb zasahoval až pod kámen (což bohu¬žel nevíme), dá se o jeho pravěkém stáří s úspěchem pochybovat.
Podle archeologa Karla Sklenáře mohl kámen od Kamenného Mostu sloužit jako neumělé a nenápadné označení hrobu člověka, poh¬řbeného někdy v historické době nouzově bez církevních obřa¬dů na necírkevní půdě – například člověka zabitého či padlého. V takovém pří¬padě by však kámen od Kamenného Mostu nebyl menhirem, ale jen náhrobkem.

Slouha bez pověsti
Asi vás překvapí, že nejstarší dochovanou památkou v Praze je pravděpodobně také menhir, Zkamenělý slouha. Tento fakt je kupodivu víceméně ak¬ceptován všemi, kteří mají na téma „české menhiry“ co říci, i když o skutečném stáří kamene není známo nic. Zkamenělý slouha stojí v Praze 8, v Horních Chabrech, u jednoho z rodinných dom¬ků v Ládevské ulici.
Roku 1914 tento menhir jako první na fotografii zvěčnil spisovatel Eduard Štorch, milovník českého pravěku. Půldruhého metru vysoký buližníkový kámen stával tehdy osaměle v poli u chaberské váhy za Kobylisy, časem však byl pohlcen zástav¬bou a dnes stojí ve výklenku plotu.
V září roku 1980 se u kamene pokládaly inženýrské sítě, čehož využil geolog Karel Žebera. Jeho bezděčný průzkum podloží potvrdil domněnku, že kámen musel být do těchto míst odkudsi dopraven. Později bylo zjištěno, že se pod hlínou předzahrádky nachází další buližníkový kámen přibližně stejné velikosti.
Zkamenělý slouha byl podle mínění kameníků před svým vztyčením mírně přitesán. Napo¬vídá tomu jeho takřka čtvercová základna a zašpičatělý tvar. Mimořádná kompaktnost a odolnost materiálu svědčí o tom, že kámen se nepochybně do dnešních dnů dochoval prakticky v původním vzhledu. Proč se mu říká Zkamenělý slouha však není nic známo. Nedocho¬valy se o něm žádné pověsti. Přesto není vyloučeno, že jde o skutečnou pravěkou pa¬mátku.

Záhadné kamenné řady
Nejznámější českou lokalitou, která si dělá nárok na pravěké stáří, jsou tzv. kounovské kamenné řady. Najdeme je na náhorní plošině Rovina v katastru obce Domoušice na Lounsku. Jako první je popsal roku 1934 kounovský učitel Antonín Patejdl. Označil je za „jedinečnou prehistorickou stavbu v celé střední Evropě“.
K monumentalitě megalitů západní Evropy mají však kounovské řady daleko. Je jich šestnáct, až 350 m dlouhých a orientovaných severojižním směrem. Jsou složeny z neopracovaných křemencových balvanů, vysokých maximálně několik desítek centimetrů. Přímo v prostoru řad nebo jejich okolí se nalézá pouze pět větších balvanů. Řad mohlo být v minulosti víc, pamětnické zprávy hovoří dokonce o kamenných kruzích mezi nimi.
První archeologický výzkum žateckých muzejníků z roku 1935 prokázal, že balvany leží v lůžcích, tvořených menšími kameny. Jsou tedy sestaveny člověkem. Člověk se ale také zasloužil o jejich devastaci, do dnešních dnů se dochovala jen asi třetina kamenů.
V roce 1976 proběhl na řadách malý záchranný výzkum, vedený archeology Emilií Pleslovou – Štikovou a Jiřím Waldhauserem. Ti mezi kameny zjistili nedatovatelné stopy po orbě a našli úlomky keramiky z 15. století a novověku, vždy v prokazatelně mladší úrovni, než v jaké se nachází konstrukce řad. V roce 1996 byly v prostoru řad odebrány vzorky pro pylovou analýzu, o dva roky později došlo k měření geologických zlomů. V otázce datování řad se však výrazněji nepokročilo. A tak je vedle pravěkého stáří ve hře i jejich případný novověký původ.

Pravěká astronomická observatoř?
Na Rovinách bylo v první polovině 19. století pole, které jeho majitel kníže Schwarzenberg propůjčil na padesát let zdarma chudým občanům. Areál byl rozdělen mezi několik rodin. Nelze vyloučit, že počet nájemců byl přizpůsoben přirozenému dělení již existujícími řadami kamenů. Jsou však i teorie, podle kterých vznikly řady právě v této době, vysbíráním kamenů z budoucích políček.
Otevřená zůstává též otázka případných středověkých plužin (název užívaný pro všechny pozemky patřící k vesnici a využívané k zemědělským aktivitám), souvisejících s dnes již neexistující vsí Rychleby, či pravěkých políček, kterých by řady mohly být pozůstatkem. Další teorie označují kounovské řady za zbytek středověkého tržiště, slovanského posvátného háje nebo „rituálního závodiště“ pro závody koňmo či na vozech.
Velmi populární je hypotéza, podle níž byly kounovské kamenné řady pravěkou astronomickou observatoří. Některé spojnice kamenů totiž míří ve směru astronomických azimutů významných zejména pro Kelty. Není však bohužel jisté, jsou-li tyto kameny na svých původních místech. V souvislosti s kounovskými řadami se v minulosti vyskytly i některé poněkud extrémní „mimozemské“ teorie, které není nutné nijak zvlášť komentovat.
Ať už je původ kounovských kamenných řad jakýkoliv, jedná se o významnou historickou památku, která by měla být chráněna před vandaly lépe než dosud. Se zajímavým projektem na záchranu řad a jejich prezentaci veřejnosti, odpovídající významu lokality, přišli nedávno členové plzeňského Klubu psychotroniky a UFO. 

K čemu sloužily kameny na svahu?
Další kameny neznámého původu leží v borovém lese na strmém svahu severního úbočí Nečemického vrchu poblíž Nečemic na Lounsku. Jedná se o čtyři rovnoběžné řady kamenů a několik samostatných balvanů z pískovce. Všechny jsou malé a převyšují terén nanejvýš o 30 cm. Způsob usazení kamenů je stejný jako v případě kounovských řad a svědčí o jakémsi záměru dávného tvůrce.
Nečemické řady objevil roku 1950 řídící učitel školy v Kounově Václav Náprstek. Nález poprvé publikoval o rok později ředitel žateckého muzea František Kopecký. Mezi druhou a třetí řadou se v té době údajně nacházelo pravoúhlé seskupení kamenů, Kopeckým nazývané „božiště“, a uprostřed něj kámen z bílého materiálu, lišící se výrazně od ostatních kamenů v řadách. Dnes už bohužel nezůstala po „božišti“ ani stopa.
Jsou-li skutečně nečemické řady dílem člověka, zůstane asi navždy záhadou účel této stavby. Umístění polí na strmém svahu je zcela vyloučené. Případné astronomické využití řad je zas ze tří stran znemožněno Nečemickým a Sádeckými vrchy. Z úpatí svahu, kde snad řady dříve začínaly, by byl možný výhled jen na část severní a severovýchodní oblohy. Z valu na horní hraně svahu je vidět nedaleký vrch Výrov s pravěkým hradištěm Kuk, osídleným ještě Slovany v 9. století. A archeologové? Ti mezi řadami nikdy nekopali.

Králův stůl od Velehradu
Nejslavnějším kamenem Moravy je pro příznivce megalitů zřejmě Králův stůl ve Chřibech, ležatý pískovcový blok v lese u silnice ze Zdounek do Modré u Velehradu, na katastru Jankovic. Měří přes dva a půl metru a zdvihá se asi metr nad okolní terén.
Už roku 1228 je v listině vyme¬zující pozemky velehradského kláštera uváděn jako mezník. Tradičně se předpokládá jeho prastarý původ, snad velkomoravský nebo dokonce pravěký. Archeologický výzkum z roku 1929 prokázal na kameni neurčité stopy po umělém opracování. Za megalitický dolmen považoval Králův stůl F. Soják, který zveřejnil roku 1964 teorii, opírající se o staré nákresy z počátku století. Na nich je Králův stůl ohrazen jakýmisi „lavičkami“, které podle Sojáka sloužily k určování slunovratu a rovnodennosti.
K otázce původu Králova stolu se roku 1981 vyjádřil geolog Antonín Přichystal, který vysvětlil jeho vznik přírodními procesy a označil jej za přirozený skalní útvar. O Králově stolu se pak delší dobu psalo jako o přírodním kameni, nesoucím sice stopy lidských zásahů, avšak nejistého a nezjistitelného stáří a účelu. Až roku 1998 interpretoval Jiří Pavelčík zdejší seskupení kamenů jako pozůstatek pravěkého henge (kruhové kamenné obrazce), kruhového útvaru ze 3 – 4 řad malých kamenů, uvnitř kterého se nachází Králův stůl.
Poslední dobou byla velká pozornost věnována i značkám, vyrytým na jeho horní straně. Některé připomínají runy. Řada badatelů se však k jejich existenci i předpokládanému stáří staví odmítavě, a tak je jisté, že diskuse o této lokalitě bude ještě pokračovat.

Baba maskovaná křížem
Pokud si někdy přátelé tzv. archeoastronomie v Čechách dělali zásadnější naděje na potvrzení teorií o dávném využívání našich menhirů při pozorování astronomických jevů, zejména slunovratových východů či západů slunce, upínaly se tyto naděje velmi často ke kameni, zvanému Baba. Stojí západně od obce Slavětín na Lounsku, pod osamělou lípou na křižovatce polních cest nedaleko rybníka.
Je z pískovce rezavé až oranžové barvy, neznámého stáří, o něco vyšší než průměrný člověk. Jako menhir identifikoval Babu roku 1981 lounský badatel Jaroslav Helšus. Ká¬men do té doby unikal pozornosti odborníků především proto, že byl koncem 17. století zasazením velkého železného kříže změněn v poněkud neforemná boží muka. Kříž vzal za své po druhé světové válce, kdy byl násilím vylomen neznámým vandalem i s kusem kamene.
Asi 100 metrů od slavětínské Baby objevili počátkem 80. let minulého století „megalitičtí badatelé“ ještě další velký balvan. Měl tvar žemle o takřka dvoumetrovém průměru, s hlubokým žlábkem, namířeným směrem k Babě. Podle astronoma Zdeňka Horského mířila spojnice, vedená od středu žlábku přes vrchol nedalekého menhiru přesně do míst, kde zapadá slunce při zimním slunovratu. Kámen se žlábkem koncem 80. let zmizel a nějakou dobu trvalo, než ho badatelé znovu našli u nedalekého stavení za rybníkem, osázený netřesky… Unikátní situace tak byla bohužel zničena. Dějiny bádání o českých megalitech jsou však plné i mnohem smutnějších historií

Zmizení dvou generálů
Asi kilometr severozápadně od Droužkovic u Chomutova stávaly při rozcestí polních cest dva nevy¬soké vztyčené kameny, dosahující sotva výšky jednoho metru. Materiál kamenů, rezavě hnědý železitý hrubozrnný pískovec, se v okruhu 25 km od Droužkovic nikde nevyskytuje a tak sem kameny musely být kýmsi přivezeny. Byly to menhiry?
Jako první o nich psal koncem 20. let 20. století Ludwig Schellberger. Zaznamenal i pověst, která se k nim váže. Prý tu byli kdysi zabiti tři generálové a proto se kamenům říkalo Generalsteine.
V roce 1994 zkoumal jejich blízké okolí ar¬cheolog Zdeněk Smrž, nenašel však nic, co by je  pomohlo datovat klasickými archeologickými metodami. Vzhledem k rozsáhlým skrývkám ornice v celém širokém okolí (ve spojitosti s důlní činností) víme, že v okruhu do 350 m kolem kamenů nebyly žádné archeologické objekty. Asi do jednoho kilometru je však doloženo téměř úplné spektrum pravěkých síd¬lišť a pohřebišť, počínaje neolitem a konče 11. stoletím na¬šeho letopočtu. Menhiry mohly patřit kterékoliv z těch¬to kultur. Droužkovické kameny vzaly za své 13. března 1996, při likvidaci černé skládky a rekultivaci terénu. Podle všeho byly odstraněny buldozerem a odvezeny na skládku do Tušimic.
 
Rozstřílený menhir
Koncem roku 1989 byl při výkopech na poli východně od Chlumčan na Lounsku nalezen více než tři metry dlouhý a dva a půl metru široký křemencový balvan hrotitého tvaru. Informace o něm se donesla Jaroslavu Helšusovi, který místo neprodleně navštívil a usoudil, že by mohlo jít o povalený menhir.
V lednu 1990 obhlížel kámen u Chlumčan archeolog Bedřich Štauber. Podle jeho názoru možná kdysi na tvaru kamene zapracovala lidská ruka. Viděl ho také geolog An¬tonín Hluštík, podle jehož mínění byl tento křemencový balvan vůči podložním horninám v místě nálezu cizorodým prvkem – podloží je tu totiž opukové. V širším okolí našel i mnoho dalších, o něco menších křemencových balvanů. Velikost a nápadné seskupení kamenných bloků bylo podle něj nepřirozené a dávalo před¬poklad k domněnce, že jde o lidský záměr, narušený později zemědělskou činností. Pokud byl chlumčanský kámen skutečně padlým menhirem, došlo k jeho pádu pravděpodobně před několika ti¬síci lety. Díky zachovalé posloupnosti horninových vrstev (stratigrafii) mohl být tento pád datován ještě přesněji. K archeologickému výzkumu však nedošlo. Znemožnili ho pracovníci firmy provádějící výkopy, kteří kámen ještě v lednu 1990 rozstříleli na kusy, odvezli a nálezovou situ¬aci zničili, dřív než byla zdokumentována. A to přesto, že věděli o zájmu odborníků o tuto lokali¬tu…
 
Nadšení proti skepsi
Kamenů, aspirujících na označení „české megality“, u nás stojí mnoho a stále jich přibývá. V nejrůznějších databázích najdeme dlouhé seznamy objektů, považovaných za menhiry, kamenné kruhy, řady, dolmeny a henge. Některé z nich jsou důvěryhodnější, jiné zcela nekritické. Záleží na metodách, kterými tvůrci těchto seznamů pracují. V naprosté většině se jedná o nadšence, amatéry. Jejich činnost zasluhuje obdiv a pozornost, protože může vést k objevu dosud neznámých objektů, které by jinak byly nepoznány a možná zničeny. Nadšení však někdy vede k nekritičnosti a produkuje chyby.
Profesionální archeologové svůj postoj k českým megalitům postupně mění. Od počátečního nadšení došli až k naprosté skepsi a popírání výskytu pravěkých kamenných objektů u nás. Teprve rozsáhlá debata, vyvolaná před čtvrtstoletím zejména články geologa a menhirového optimisty Milana Špůrka a jeho odpůrce, archeologa Karla Sklenáře, vedla k částečné změně názoru odborné veřejnosti.
Dnes archeologové většinou říkají, že výskyt skutečných pravěkých megalitů na území naší republiky nelze vyloučit. Některé z lokalit, o nichž jsme se zmínili, k takovému hodnocení přímo vybízejí. Optimisté, především z řad amatérských badatelů, je počítají na desítky. Archeologové jsou opatrnější a pravěké stáří jsou ochotni připustit jen u několika největších kamenů. Žádné skutečné a nevyvratitelné archeologické důkazy o pravěkém původu českých megalitů se totiž dosud nenašly.

Více se dozvíte:
(výběr z novějších souhrnných prací)

Milan Špůrek: Menhiry v Čechách. Památky a příroda, č. 1/1984.
Karel Sklenář: Ještě k otázce českých „menhirů“. Památky a příroda, č. 9/1984.
Milan Špůrek: Další menhiry v Čechách. Památky a příroda, č. 4/1987.
Milan Špůrek: Původ menhirů v Čechách. Památky a příroda, č. 7/1987.
Anna Bauerová: Zlatý věk země Bójů. Praha 1988.
Karel Svoboda: Tajemné megality. Praha 1990.
Jaroslav Helšus – Antonín Hluštík: Kamenné otazníky aneb Megality v Čechách. Praha 1991.
Milan Špůrek: Tajemné menhiry v Čechách. Příloha Technického magazínu č. 7/1995.
Karel Sklenář: Slepé uličky archeologie. 2. vydání, Hořovice 1995.
Anna Bauerová: Keltové v Čechách. Praha–Litomyšl 1996.
Radko Šarič – Petr Štěpánek: České megality. (rok vydání neuveden)
Karel Sklenář: Hromové klíny a hrnce trpaslíků. Praha 1999.
Otomar Dvořák: Kamenné otazníky české historie. Praha 2003.
http://www.kpufo.cz/oblasti/meg/album/album.htm (Album megalitických památek)
http://eldar.cz/archeoas/index.html (Archeoastronomické otazníky)

Další české megality?
Výběr z kamenů, které se objevují v menhirových soupisech

Hodkov na Příbramsku
Na vrchu Homole, na mýtině mimo turistické stezky jihovýchodně od obce, stojí 180 cm vysoký zašpičatělý žulový kámen. Podobných balvanů se údajně v okolí nachází víc.

Horoměřice u Prahy
Malý čtyřboký pískovcový hranol u polní cesty ke Kozím hřbetům. Ještě před 70 lety měl tesanou „hlavu“ s plochým obličejem. Kámen byl později přeražen buldozerem, slepen a dnes ho chrání kovová ohrádka.

Hřivčice na Lounsku
Štíhlý slepovaný sloupek z šedého pískovce přímo uprostřed obce označil za menhir roku 1987 Milan Špůrek. Patrně se však jedná o starý milník nebo ukazatel cest.

Hřmenín (Sedliště) na Jičínsku
Tři kameny na Hřmenínském vrchu byly „v podezření“ od 30. let 19. století, kdy se u nich dokonce bezvýsledně kopalo. Do dnešních dnů se dochovaly dva. Jsou značené křížem, a tak se předpokládá, že jde o středověké kří¬žové kameny.

Chlístov u Sedlce-Prčic
Dva metry vysoká plochá zašpičatělá stéla z granitového porfyru stojí na palouku v bučině u lesní cesty severovýchodně od obce.

Kersko (Hradišťko) u Nymburka
Tři čtvrtě metru vysoký pískovcový kvádr, na spodku pravděpodobně opraco¬vaný, stojí jen 100 metrů od labského břehu. Vypráví se o něm kla¬sická pověst – prý byl kdysi ze svého místa odvezen, aby ho nakonec lupiči zase vrátili.

Kluček na Lounsku
Neobvyklé seskupení křemencových balvanů na okraji náhorní plošiny mezi Klučkem a Lhotou. Některé z nich měří až tři metry. Nadšenci z Klubu psychotroniky a UFO se několikrát, zatím bezvýsledně, pokoušeli jeden ze zdejších kamenů vztyčit.

Ledce u Slaného
Dvojice malých kamenů na styku katastrů obcí Ledce, Řisuty a Přelíc se dnes řadí spíše mezi smírčí kříže než menhiry. V roce 2003 byl jeden z nich ukraden. Ostatní kamenné objekty v  okolí jsou novodobé.

Louny
Kámen, který stával poblíž jižního nároží Jeronýmovy ulice, proti bývalé barokní budově Glásrova statku, skončil v navážce při budování silničního nadjezdu železniční trati.

Orasice na Lounsku
Nevelký křemencový balvan za bývalou školou objevil roku 1992 Jaroslav Helšus. Má klasický menhirový tvar, ale je poměrně malý – neměří ani metr. Všechny ostatní kameny poblíž postavil v letech 1999 a 2000 místní nadšenec pan Peterka.

Rakovník
„Kamenná panna“ u silnice do Lišan, o níž poprvé informoval roku 1888 Augustin Hlaváček, je dnes častěji než za menhir považována za smírčí kříž se zvětralými a odlomenými rameny.

Selibice na Lounsku
Rulová plochá stéla, nalezená náhodně v roce 1983 v údolní nivě opuštěného mean¬dru řeky Ohře západně od obce, je díky svému tvaru považována za padlý menhir. V současnosti stojí na dvoře lounského muzea.

Slaný
Na čedičové Slánské hoře se nachází hned několik zvláštních balvanů ze zcela cizorodého materiálu – křemence. Jedna z teorií předpokládá, že by mohlo jít o pravěké menhiry.

Smečno na Kladensku
Plochá stéla s rytinami křížů, sekery a nože, stojící za zahradnictvím poblíž silnice ze Smečna do Kačic, setrvává v menhirových přehledech jen ze setrvačnosti. Nepochybně se jedná o křížový kámen.

Zbudov na Českobudějovicku
Tři neopracované ka¬meny menhirového vzhledu se tyčí mezi Zliví a Zbudovem na levém břehu Soudného potoka. Jsou tvořeny pegmatitem – horninou, která se nikde poblíž nevyskytuje.

Zbuzany u Prahy
Plochý pískovcový kámen stojí u bývalé polní cesty poblíž ulice U menhiru III. Působí dojmem náhrobku a je značen jednoduchým křížem. V poslední době proto převládá názor, že jde o křížový kámen.

Problematické lokality, omyly a „novostavby“

Dobrá Voda u Třebíče
V kaňonu poblíž Dobré Vody byl roku 1995 pod vedením filozofa Roberta Nového postaven novodobý menhir, „oživený“ za pomoci ohně, oleje a zpěvu pos¬vátných manter. Poblíž stojí i další novodobé megality.

Horní Stropnice na Českobudějovicku
Kamenné pyramidy na svazích kopce Světlíku, považované za zbytky „prastarého astronomického souboru“, navršili možná v 50. letech traktoristé při úpravách pozemků.

Hostišovice na Blatensku
V zajímavém kamenném objektu v lese u obce, připomínajícím západoevropské dolmeny, byla nakonec badateli rozpoznána umělá jeskyňka z počátku 19. století.

Hrádek u Trhových Svin
Tajemné „božiště“ z uspořádaných balvanů v lese u Hrádku, považované za kultovní a sněmovní středisko slovans¬kého kmene Doudlebů, popsal roku 1921 historik Jan Peisker. Bohužel se však nejedná o dílo lidských rukou.

Krbice na Chomutovsku
„Největšího českého menhiru“ si na katastru zrušené obce Krbice roku 1998 povšiml geolog Dolů Nástup Tušimice František Foltýn. Později se ukázalo, že podobných balvanů jsou tam desítky. Na své místo se dostaly přirozenou cestou, bez přispění člověka.

Malé Hradisko na Prostějovsku
Nedaleko keltského oppida Staré Hradisko byl v roce 1997 péčí obecního úřadu postaven dvoutunový novodobý menhir, pietní připomínka dávných prapředků. Za zvuku skotských dud byl pokřtěn pivem, pomazán máslem a medem a nakonec o něj rozbili vejce.

Mořinka u Řevnic na Berounsku
Na Silvestra roku 1999 vytáhlo a vztyčilo 150 dobrovolníků na vrch Vinice u obce Mořinka za pomoci lan a kladek třímetrový vápencový balvan o váze necelých pěti tun. Iniciátorem akce byl akademický sochař Petr Váňa.

Nový Dvůr na Prachaticku
Podle geologů Radka Šariče a Petr Štěpánka slouží prý krásný dvoumetrový menhir, stojící pod lampou veřejného osvětlení na louce u potoka v Novém Dvoře, hlavně místním štamgastům. Označuje, kudy bezpečně přejít louku při noční cestě z pohostinství.

Písek
Kruhové seskupení žulových balvanů na tzv. Vyhlídce píseckých lesníků v Píseckých horách u Velkého Mehelníku není keltským kalendářem, jak se domníval badatel O. Hovorka. Kameny zde zasadili sami písečtí lesníci, a to v roce 1975.

Praha – Vyšehrad
Tři kamenné sloupy, složené do trojhranu na okraji parčíku u vyšehradského hřbitova, byly považovány za rozlomený megalit nebo „časoměrné zařízení“ starých Slovanů. Podle kameníků je tzv. Čertův sloup ve skutečnosti pozůstatkem dvou až tří sloupů z blíže neurčené stavby nejvýše středověkého stáří.

Valteřice u Vrchlabí
Úzká, takřka dvoumetrová stéla, nazvaná Švédův kámen, stojí u kraje lesa mezi pastvinami pod vrcholkem Skalka severně od obce jen sedmnáct let. V roce 1989 ji tu vztyčili nejmenovaní Švédové.

Co objevili archeologové?

Čakovice (dnes Praha 9)
Součástí knovízského sídliště z mladší doby bronzové, odkrytého v roce 1954 Bohumilem Soudským, byl okrouhlý příkopový objekt o průměru 17,5 m. V něm byla umístěna malá pískovcová stéla. Čakovice se proto někdy řadí mezi české menhirové lokality. Kámen však nebyl uchován a nemůžeme o něm říci nic bližšího.

Libenice u Kolína
Roku 1959 odkryli archeologové Alena Rybová a Bohumil Soudský u Libenic keltský kultovní objekt ze 3. století př. n. l., jehož součástí byla velká rulová stéla dvoumetrové výšky. Tuto interpretaci, zveřejněnou roku 1962, v polovině 90. let zpochybnil archeolog Jiří Waldhauser, který provedl revizi libenických nálezů a část z nich označil nikoliv za keltské, ale germánské. Kamenná stéla podle jeho názoru do objektu vůbec nepatřila a byla mylně interpretována. Waldhauser je přesvědčen, že kámen je středověký či dokonce novověký. Názorový boj, do něhož se zapojili i další badatelé, dodnes neustal. Libenická stéla stojí na nádvoří Archeologického ústavu v Praze.

Žerčice u Mladé Boleslavi
V září 1995 vykopal Jiří Waldhauser při výzkumu mohyly ze střední doby bronzové v lese zvaném Hole plochý pískovcový kámen, asi metr dlouhý a půl metru široký. Přesně v jeho středu se nachází pravidelný kruhový otvor o průměru 3,5 cm a 10 cm hluboký.

Cehnice na Strakonicku
Na východním okraji obce odkryl v roce 2004 archeolog Jan Michálek kruh ze žulových balvanů, datovaný do období knovízské kultury, tedy asi 3000 let starý.

Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Smutné výročí konce legendární aerolinky

Smutné výročí konce legendární...

Včera tomu bylo rovných 26 let, co definitivně skončila...
Vánoce ve Smrčkově domě v Soběslavi

Vánoce ve Smrčkově domě v Soběslavi

Od 5. do 30. 12. bude v Blatském muzeu v Soběslavi k vidění letos...
V tureckém jezeře byla nalezena starověká pevnost

V tureckém jezeře byla nalezena...

Objevitele přilákala do tureckého jezera Van pověst o příšeře...
Masové nasazení tanků – bitva u Cambrai

Masové nasazení tanků –...

Dnes je tomu rovných 100 let, co došlo k prvnímu masivnímu nasazení...
Berlín, Vídeň, Lvov i chuť na kolonie. I Češi měli svou expanzivní politiku.

Berlín, Vídeň, Lvov i chuť na...

České země nikdy pravidelně nepatřily mezi velmoci, které by rozprostíraly moc...
Velká pyramida v Gíze skrývá velký prázdný prostor

Velká pyramida v Gíze skrývá velký...

Pyramidy v Gíze patří k nejnavštěvovanějším místům na světě. I když se je...
Churchillův vojenský kultivátor

Churchillův vojenský kultivátor

Jednalo se o další ze zajímavých nápadů britského premiéra Winstona...
U Ústí nad Labem bylo nalezeno pravěké pohřebiště

U Ústí nad Labem bylo nalezeno...

Stavba skladovací haly u obce Hrbovice poblíž Ústí nad Labem přinesla zajímavý nález...
Zavinila zánik starověkého Egypta přírodní katastrofa?

Zavinila zánik starověkého Egypta...

   Vědci mají novou hypotézu o zániku starověkých egyptských dynastií....
Starověký vrak u řeckého ostrova je zlatým dolem archeologů

Starověký vrak u řeckého ostrova...

Bronzová paže z neznámé sochy je dalším nálezem ze starověkého vraku lodi...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Múza Jindřicha Štyrského: Věrná Toyen vyprovodila malíře až do náruče smrti!

Múza Jindřicha Štyrského: Věrná Toyen...

Nevšední žena oblečená v černém zaujme při procházce na pobřeží ostrova malíře...
Video: Duch Pepka námořníka se usadil na Maltě!

Video: Duch Pepka námořníka se...

Do roku 1980 nemá Malta s Pepkem námořníkem nic společného. Jenže pak se sem...
Budoucnost přežití? Vypustit krev, zchladit tělo na 10 stupňů!

Budoucnost přežití? Vypustit krev,...

Každá živá buňka potřebuje kyslík. Když ho nemá, umírá, pokud se...
Proč skáčou psi z mostu? Překvapivé vysvětlení!

Proč skáčou psi...

Thomas pustí z vodítka svoji fenku retrívra. Nemá strach, že by začala vyvádět....
Stal se za první republiky benzín pro československé letectvo předmětem nekalých obchodů?

Stal se za první republiky benzín pro...

Československá armáda potřebuje začátkem 20. let benzín pro svoje auta a...
Sekta s názvem Fiat Lux: Členové nosí bílé šaty na znamení čistoty!

Sekta s názvem Fiat Lux: Členové nosí...

Žena v bílých šatech a černé paruce se evidentně nachází v transu a mluví...
Jak se slaví Vánoce ve světě?

Jak se slaví Vánoce ve světě?

Jak se stalo, že tento křesťanský svátek dodržujeme do dnešních časů? Jaké...
Pohani v Česku: Krvavé pohřební orgie na Býčí skále!

Pohani v Česku: Krvavé pohřební...

Na první pohled vypadá téměř obyčejně. Když se ale přiblížíte k jejímu vchodu, možná se...
VIDEO: Keifer Sutherland a jeho Bedna vod whisky

VIDEO: Keifer Sutherland a jeho...

Kiefer Sutherland (*1966) je sice hvězdou řady úspěšných...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.