Yperit neboli hořčičný plyn získal svou nechvalně známou pověst za 1. světové války, kdy jej Němci roku 1917 poprvé nasadili proti britským vojákům. Používání chemických zbraní je dnes sice oficiálně zakázáno, yperit však i nadále zůstává hrozbou, kterou není radno podceňovat.
Ani po 100 letech neexistuje protijed!
Z chemického hlediska je yperit relativně jednoduchá sloučenina, která se za pokojové teploty vyskytuje v kapalném stavu. Uvolňují se z ní však nebezpečné výpary, které svým zápachem připomínají hořčici (proto se yperitu kdysi říkalo „hořčičný plyn“).
Nejčastěji se yperit dostává do kontaktu s kůží, kde způsobuje bolestivé popáleniny a puchýře, nebezpečný je však i v očích a v dýchacím ústrojí. Mechanismus jeho zhoubného působení na lidský organismus byl zatím objasněn jen zčásti, neboť yperit je velmi reaktivní sloučenina a poškozuje řadu biologických molekul. Nejničivější účinek má yperit na DNA, která je nositelkou dědičné informace a je zcela nezbytná pro život každé buňky.
Zrádnou vlastností yperitu je to, že jeho účinky se neprojeví ihned, ale většinou až po několika hodinách. Tehdy už je ovšem pozdě na oplachování kůže a vymývání očí, neboť jed již dávno pronikl dovnitř organismu, kde mění vlastnosti molekul (působí jako účinné alkylační činidlo), napadá zasažené tkáně a způsobuje jejich vážná poškození.
Přestože je yperit znám již téměř 100 let, dosud nebyl objeven žádný protijed, který by postiženým přinesl úlevu. Způsob ošetření se tedy od první světové války příliš nezměnil. Lékaři ošetřují rány jako popáleniny a dohlížejí na pitný režim postiženého člověka. Přínosem bylo jedině používání antibiotik, aby se do otevřených ran nedostala infekce.
Útočí za úsvitu…
Yperit byl poprvé připraven v německých laboratořích v druhé polovině 19. století, jako bojový plyn byl však nasazen až roku 1917 u belgického města Yprès (odtud také pochází jeho název). Poprvé jej sice použili Němci, záhy jej však začala nasazovat i vojska dalších zemí.
Yperitový útok byl obvykle zahájen v noci, kdy chladné teploty a inverzní atmosféra udržovaly páry této toxické látky ve smrtelných koncentracích při zemi, popřípadě i v kapalném stavu. Po východu slunce se ovzduší oteplilo a yperit se začal rychleji odpařovat. Vojáci byli přesvědčeni, že útok již dávno pominul, ale opak byl pravdou. Yperit účinkoval nejsilněji právě ve chvílích, kdy vojáci vylézali ze zákopů. Uvědomili si to až po několika hodinách, kdy však již bylo pozdě.
Obávaný yperit byl použit i relativně nedávno, a to během války mezi Irákem a Íránem, která se odehrávala v 80. letech 20. století. Saddám Husajn tehdy nařídil svrhnout na několik oblastí v Íránu nálože s yperitem. Postiženy byly desetitisíce Íránců, několik stovek z nich bylo převezeno k léčení do nemocnic v západní Evropě. Rozsah tragédie to však nijak nezmenšilo a ani nebyly nalezeny nové účinné léčebné postupy, v což experti původně doufali.
Hrozí nebezpečí i dnes?
Dosud však ani nebyla vyřešena otázka, jak naložit se zásobami yperitu, který byl vyroben během obou světových válek. Spojené státy i evropské mocnosti se chemických zbraní v prvních fázích po 1. světové válce snažily „zbavit“ tak, že je jednoduše uložily na mořské dno. To dnes představuje vážnou ekologickou hrozbu, neboť ochranné schránky korodují a hrozí, že se jejich obsah uvolní do okolního prostředí.
Další zásoby yperitu leží ve vojenských skladech a jejich zneškodňování probíhá převážně metodou řízeného spalování za přísné mezinárodní kontroly (podle mezinárodní Úmluvy o zákazu chemických zbraní z Paříže v roce 1994).
Kromě již existujících zásob yperitu však hrozí i nebezpečí, že by jej mohly vyrábět teroristické organizace a zneužívat ho ke svým útokům. Technologie výroby totiž není příliš náročná a stačilo by pak proniknout k ventilačním systémům, aby se yperit na místě teroristického útoku rychle rozšířil. Každý si jistě dokáže představit paniku, která by vypukla po zamoření jediné budovy, v níž pracují stovky lidí…
Konečně svitla naděje
Není proto divu, že dnes již existují výzkumné programy na likvidaci yperitu a na prevenci jeho děsivých účinků na zdraví lidí. Byly již navrženy některé způsoby jeho chemického rozkladu, ale používané látky většinou vážně zatěžují životní prostředí a pro aplikaci u postiženého člověka jsou zcela nevhodné.
Nicméně se zdá, že se začíná blýskat na lepší časy. Skupina českých výzkumníků z Loschmidtových laboratoří Masarykovy univerzity a Vojenského technického ústavu ochrany v Brně, v projektu koordinovaném NATO, nedávno vyvinula ekologicky nezávadný způsob likvidace yperitu. Dovedou přeměnit obávanou chemickou zbraň v neškodnou sloučeninu thiodiglykol (viz obr. 3). Přeměnu zajišťuje enzym získaný z bakterií (viz obr. 4), což je látka přírodního původu, a je tudíž šetrná k životnímu prostředí.
Narozdíl od jednoduchých chemických činidel funguje enzym jako katalyzátor, může tedy odbourávat jednu molekulu za druhou a sám zůstává nezměněn. S využitím tohoto enzymu by bylo možné postupně zlikvidovat veškeré staré zásoby yperitu nebo dekontaminovat zamořené objekty. Ochrana osob však stejně bude vyžadovat vývoj vhodného nosiče, který by se aplikoval na kůži ohrožených osob a zajistil tak rozklad yperitu dříve, než pronikne do organismu. Nezbývá než doufat, že takovou ochranu nebudeme v budoucnu potřebovat.
Nejen první světová válka…
Yperit se smutně proslavil v první světové válce, ale nasazován byl i v dalších válečných konfliktech minulého století. Je známo, že yperit byl jako bojová látka použit v následujících válkách :
• 1919 – Velká Británie proti Afghánistánu
• 1925 – Francie a Španělsko proti Maroku
• 1934 – 1944 – Japonsko proti Číně
• 1935 – Itálie proti Etiopii
• 1963 – 1967 – Egypt proti Jemenu
• 1983 – 1988 – Irák proti Íránu a proti kurdskému obyvatelstvu
Co je to yperit?
Technický (nepřečištěný) yperit je při pokojové teplotě nažloutlá olejovitá kapalina, která se jen málo rozpouští ve vodě a silně zapáchá po česneku nebo hořčici. Charakteristický zápach pochází z nečistot, které se do surového yperitu dostávají při výrobě.
Čistý (destilovaný) yperit je bezbarvá kapalina bez zápachu. Dobře se rozpouští v olejích, tucích a v organických rozpouštědlech, např. v alkoholu, acetonu nebo éteru. Yperit snadno proniká oblečením, obuví i jinými materiály.
Výpary jsou téměř šestkrát těžší než vzduch, proto se drží u země a při nasazení ve válečných konfliktech klesají do zákopů. Bod tání a současně tuhnutí je 14°C. Proto není yperit účinnou zbraní v zimním období. Za první světové války se však do yperitu přidávaly příměsi, které jej udržely v kapalném stavu i v chladnějším počasí (podobně jako nemrznoucí směsi do ostřikovačů automobilů).
Smrtelná dávka pro člověka o hmotnosti 70 kg je 7 g kapalného yperitu, který se dostane do styku s kůží. Toto množství odpovídá asi jedné čajové lžičce. Lidé jsou však nejčastěji postihováni výpary yperitu, kde záleží na koncentraci plynu ve vzduchu a na délce pobytu člověka v zamořeném prostředí. Nepříjemné pocity, pálení a puchýře se obvykle objevují s několikahodinovým zpožděním.
