Nejbližším planetárním sousedem Země není Mars, nýbrž Venuše. Planeta "dvou tváří", pozorovatelná někdy jako jitřenka, jindy jako večernice. Navíc je po Slunci a Měsíci na obloze třetí nejjasnější, a proto si nikdy nemohla stěžovat na nezájem pozemšťanů.
Dráha Venuše leží o 30% blíž u Slunce než dráha Země a obě tělesa se dovedou přiblížit až na 41 milionů kilometrů. Kosmická sonda tedy urazí tuto vzdálenost do sluneční „gravitační studny“, čímž výrazně sníží svou polohovou energii. Uvolněná energie se mění na pohybovou, tím se zvyšuje rychlost sondy a při setkání s Venuší je tedy nutný poměrně náročný brzdící manévr. Jako bychom jeli rychle dolů z prudkého svahu, na jehož úpatí se silnice napojí na jinou, kde se musíme přizpůsobit pomalejší jízdě. Startovní okno k Venuši nastává vždy zhruba po 19 měsících.
Trochu drsnější sestra Země
Venuše bývá někdy přirovnávána k sestře Země. Vznikly obě ve stejné době ze stejného materiálu, mají téměř stejnou velikost, hmotnost i hustotu. Avšak tím podobnost končí.
Planeta nemá na svém povrchu vodu. Toxická hustá atmosféra, tvořená zejména oxidem uhličiým s oblaky kyseliny sírové, vytváří na povrchu tlak 90x vyšší než na Zemi a skleníkový efekt udržuje teplotu ve výši 477 °C. Dante by si takové peklo nevymyslel…
Významným rozdílem obou světů je rotace celé planety. Sklon osy Venuše je 177,36° (u Země 23,5°), což znamená, že se planeta otáčí opačně než Země, tedy od východu k západu, a Slunce tak vychází na západě. Doba rotace je 243 dní, doba oběhu kolem Slunce 224,7 dní.
Neznámá planeta
Venuše se stala cílem meziplanetárních letů již od roku 1961, avšak zejména zpočátku řada sond selhávala. Bylo to nejen kvůli nedostatečně spolehlivé technice, ale i proto, že sondy letěly do zcela neznámého prostředí. Astronomové totiž neměli reálnou představu, jak to na Venuši vlastně vypadá…
Tehdejší Sovětský svaz vyslal celkem 32 sond, z toho tři se nedostaly ani na oběžnou dráhu. Řada dalších byla neúspěšná během letu, avšak ostatní získaly nejen většinu prvenství, ale i většinu nových informací. Z 10 amerických startů byl neúspěšný jen jeden, hned ten první. A prozatím poslední sonda je evropská, VENUS EXPRESS z loňského roku.
Kdo byl první?
O první start se pokusili Rusové 4. 2. 1961, avšak sondě se nezdařilo odletět z parkovací dráhy. Ale 12. 2. 1961 se VENERA 1 o hmotnosti 643,5 kg k Venuši vydala. Ačkoliv neměla ani motor pro korekce dráhy, mělo její pouzdro přistát do předpokládaného „oceánu“ na povrchu planety. Po 7 dnech, v tehdy rekordní vzdálenosti 2 milionů km, se vysílač sondy odmlčel a sonda 20. 5. 1961 prolétla ve výšce necelých 100 000 kilometrů kolem Venuše.
První sondou, která zblízka zkoumala jinou planetu, byl americký MARINER 2. Ten 14. 12. 1962 proletěl 34 770 km od Venuše – mj. poprvé informoval o vysoké teplotě planety.
Sondy v pekle
Roku 1966 se k Venuši dostala dvojice sond, z nichž VENERA 3 dopadla 1. 3. 1966 na povrch. 18. 10. 1967 vylepšené pouzdro VENERA 4 měřilo v atmosféře do výšky 25 km a o den později MARINER 5 proletěl jen 4 000 km od planety. Obě zařízení hlásila vysoký obsah oxidu uhličitého v atmosféře.
15.12.1970 zesílené pouzdro sondy VENERA 7 o hmotnosti 500 kg přistálo na Venuši a po průletu atmosférou vysílalo slabě ještě 23 minut z povrchu. 22.7.1972 úspěch zopakovala VENERA 8, která vydržela vysílat přes 50 minut. V únoru 1974 proletěla nad planetou cestou k Merkuru sonda MARINER 10, poprvé provedla gravitační manévr a zblízka pořídila první snímky Venuše.
Až 22. a 25. 10. 1975 přistály na Venuši sondy nové generace VENERA 9 a 10, které během 50 minut provedly komplexní výzkum okolí včetně složení hornin a vyslaly první panoramatické snímky povrchu. Laboratorní modely potvrdily, že pětisetstupňový žár během hodiny roztavil vnitřek sondy. Její titanový plášť však vydržel zřejmě nepoškozen a zůstane na povrchu Venuše tak dlouho, dokud ho jednou nenajde nějaký kosmonaut. Orbitální moduly obou sond se staly prvními umělými družicemi Venuše.
Invaze na povrch
V prosinci 1978 pak doletěly k Venuši postupně čtyři sondy. 4. 12. byla na oběžnou dráhu navedena družice PIONEER VENUS 1, která začala radarové mapování povrchu, skrytého pod atmosférou s rozlišením 80 km. 9. 12. PIONEER VENUS 2 vyslal do atmosféry čtyři sondy, z nichž dvě vyslaly signál i po dopadu na povrch.
Konečně 21. a 25. 12. přistály na povrchu další dvě sondy VENERA 12 a 11, podobně jako 1. a 5. 3. 1982 VENERA 13 a 14, které mj. vyslaly kvalitní (poprvé barevná) fotografická panoramata. Kromě toho byly vybaveny jednoduchou automatickou mechanickou rukou pro manipulaci s povrchovými horninami. U první sondy došlo k poškození manipulátoru při prudkém poryvu větru v závěru přistání. U druhé se při přistávání ulomila jedna z krytek optického systému a dopadla přesně na místo, odkud se měl odebrat vzorek…
Od října 1983 sondy VENERA 15 a 16 pořizovaly z oběžné dráhy radarová zobrazení s rozlišením až 1,5 km.
Mikroorganizmy nad Venuší?
Ve dnech 11. až 15. 6. 1985 proletěly kolem Venuše dvě ruské sondy VEGA, nesoucí podobná poudzra o průměru 2,4 m jako sondy VENERA 9 až 14. Při sestupu se od nich oddělila pouzdra s francouzskými balony o průměru 3,4 m, která po dobu 60 hodin vysílala informace z atmosférických vrstev kolem 50 km. Šlo o první použití aerostatů při výzkumu jiných planet.
Poslední signály od Venuše přišly 12. 10. 1994 ze sondy MAGELLAN, která od 10. 8. 1990 obíhala kolem a pořídila radarovou topografickou mapu 98% povrchu, s rozlišením pod 100 metrů.
Současný zájem je sice zaměřen více na Mars. Od jara letošního roku (v době naší uzávěrky) však máme mít Venuši opět pod kontrolou, protože loni se k ní vydala první evropská sonda VENUS EXPRESS. Planeta Venuše totiž zůstává pro geology stejně zajímavá, jako populární Mars. Zatím ale o ní víme stále velmi málo. Není sice atraktivním kandidátem na existenci života, avšak co není, může být. Odborníci ovšem nepomýšlejí na povrch, nýbrž na mikroorganismy, vznášející se možná v atmosférickém smogu kyseliny siřičité ve výšce kolem 50 km, kde je tlak podobný pozemskému…
VENUŠE JAKO PRAK
Protože Venuše se stala „oblíbeným“ gravitačním prakem, proletělo kolem ní i několik sond, které měly jiné hlavní cíle. Kromě MARINERu 10 a dvou sond VEGA šlo o následující události.
Sonda GALILEO na cestě k Jupiteru musela nejprve k Venuši. 10. 2. 1990 prolétla ve vzdálenosti přibližně 16 000 km. Sonda tím získala nejen desítky snímků, mj. poprvé v infračerveném oboru, ale především zvýšení rychlosti o 3,6 km/s.
Sonda CASSINI, která se v létě 2004 stala první umělou družicí Saturnu, se nechala Venuší zrychlit dokonce dvakrát. Poprvé prolétla 26. 4. 1998 pouhých 284 km nad povrchem a zvýšila rychlost o 7 km/s, podruhé 24. 6. 1999 ve vzdálenosti 603 km, čímž zvýšila rychlost o 6,7 km/s a přitom ověřila činnost většiny svých přístrojů.
Nyní čeká dvojí průlet sondu MESSENGER, vypuštěnou 2. 8. 2004 směrem k Merkuru. Poprvé se s Venuší setká 24. 10. 2006, kdy se k ní přiblíží na vzdálenost 3612 km, podruhé proletí 6. 6. 2007 ve vzdálenosti 300 km.
CO VENUŠI ČEKÁ
PLANET-C (start počátkem 2008, přílet k cíli v září 2009)
Japonská umělá družice Venuše o hmotnosti 650 kg (300 kg sonda, 34 kg přístroje, asi 320 kg palivo) pro výzkum dynamiky atmosféry, zejména velmi rychle rotujících horních vrstev a prostorového pohybu spodní části pomocí sady zobrazovacích systémů v různých oborech záření, zejm. infračervném. Měřit bude rovněž výškový teplotní profil, příp. stopy po vulkanické aktivitě a blescích. Ke startu bude použita raketa M-V, která sondu dopraví na eliptickou dráhu kolem Země, odkud bude 6. 6. 2008 převedena na přechodovou dráhu, po níž 4. 9. 2009 dorazí k cíli a bude navedena na oběžnou dráhu.
VISE – Venus In-Situ Explorer, (start nejdříve v září 2013).
Nová kosmická sonda programu New Frontiers, která přistane na povrchu planety a bude studovat chemické i mineralogické složení a další vlastnosti povrchu Venuše. Je pravděpodobné, že let bude o několik roků oddálen.
VSE – Venus Surface Explorer (start v intervalu 2020 až 2025)
Výhledově uvažovaná sonda pro komplexní dlouhodobější studium povrchu a atmosféry Venuše mj. pomocí mobilní laboratoře.
VSR – Venus Sample Return (start kolem 2035)
Výhledově uvažovaná sonda pro přivezení vzorků z povrchu Venuši na Zemi.
Co vše dopadlo na Venuši
Název stát dopad/
přistání Hmotnost (kg) poloha
VENERA 3 SSSR 1966 300 ?
VENERA 4 SSSR 1967 385 19° N, 38° E
VENERA 5 SSSR 1969 405 3° S, 18° E
VENERA 6 SSSR 1969 405 5° S, 23° E
VENERA 7 SSSR 1970 495 5° S, 351° E
VENERA 8 SSSR 1972 495 10° S, 335° E
VENERA 9 SSSR 1975 760 32° N, 291° E
VENERA 10 SSSR 1975 760 16° N, 291° E
PIONEER VENUS Bus SSSR 1978 290 37.9° S, 290.9°E
PIONEER VENUS Large probe USA 1978 315 4.4° N, 304.0° E
PIONEER VENUS Small probe – North USA 1978 90 59.3° N, 4.8° E
PIONEER VENUS Small probe – Day USA 1978 90 31.3° S, 317.0° E
PIONEER VENUS Small probe – Night USA 1978 90 28.7° S, 56.7° E
VENERA 11 SSSR 1978 760 14° S, 299° E
VENERA 12 SSSR 1978 760 7° S, 294° E
VENERA 13 SSSR 1982 760 7.5° S, 303° E
VENERA 14 SSSR 1982 760 13.25° S, 310° E
VEGA 1 sestupový modul SSSR 1985 660 7.5° N, 177.7° E
VEGA 2 sestupový modul SSSR 1985 660 8.5° S, 164.5° E
hmotnost zařízení na povrchu (kg) 9240
N ….sev. šířka, S …. již. šířka, E … vých. délka
