Co předcházelo prvním pokusům s raketami? Nejprve museli lidé vymyslet vhodné palivo. Pak teprve mohli dostat slovo „otcové“ kosmonautiky.
Bez střelného prachu to nejde
Historie prvních raket zřejmě zůstane navždy zahalena tajemstvím. Její stopy vedou do dálné Číny. Bylo to sice dávno, ale určitě nikoliv staletí před naším letopočtem, jak se dlouho tradovalo.
Nejdříve totiž musel přijít střelný prach, na němž jsou rakety závislé. Jeho hledání sice trvalo dlouho a máme o něm jen kusé zprávy, ale víme, že první experimenty se směsí síry a ledku (sanytru) prováděli alchymisté za císaře Wu-Di (156 – 87 př. n. l.) z dynastie Han. Až v 8. století za dynastie Tang bylo ke směsi přidáno rozdrcené dřevěné uhlí, čímž vznikla výbušnina nazvaná huoyao. Uložena do bambusových trubek stačila pro pořádání ohňostrojů, ale nebyl to ještě „pravý“ černý střelný prach, protože ten vyžaduje přeměnu přírodního ledku na ledek draselný a takový postup byl popsán až počátkem 13. století.
Nicméně v rukopise z roku 1045 jsou kresby „šípů létajícího ohně“, vystřelovaných z luků, kde poblíž hrotu byla umístěna zaslepená trubka, naplněná zápalnou směsí. Jejich cílem bylo především způsobit v místě dopadu požár a lze se jen dohadovat, do jaké míry zápalná směs přispívala ke zvýšení doletu.
První zprávu o bojovém použití máme z konce 10. století, ale zřejmě až za dynastie Sung počátkem 13. století se šípy naučily „pohybovat samy“…
Český hrabě byl první!
Otcem kosmonautiky bývá nazýván Rus K. E. Ciolkovskij (1857–1935). Jistě právem, protože se možností letů do vesmíru zabýval jako první. V poslední době však archivy naznačují, že v mnohém nebyl úplně první, což ovšem jeho zásluhy nijak nesnižuje.
Pohybovou rovnicí tělesa s proměnnou hmotností se zabývali mnozí fyzikové již dříve. Zřejmě úplně prvním však byl hrabě Jiří Buquoy (1781 – 1851), významná osobnost českého osvícenství, který svůj výsledek publikoval již roku 1812.
V obecnějším tvaru je řešení známé jako Meščerského rovnice z roku 1897 (I. V. Meščerskij, 1859 –1935) a speciálně pro pohyb rakety ji odvodil roku 1898 právě K. E. Ciolkovskij.
Objev rukopisu v Rumunsku
Ciolkovskij rovněž dospěl k vícestupňové raketě, ovšem až ve 20. letech minulého století. Jeho zásluhou je především fyzikální teoretické zdůvodnění a aplikace „pro vesmír“ – vícestupňové rakety byly na základě empirických zkušeností popsány již v 16. století.
Dlouho byl za vynálezce dvoustupňových raket považován německý výrobce ohňostrojových raket Johann Schmidlap. V polovině 17. století publikoval podrobné nákresy několikastupňových raket i polský šlechtic Kazimierz Siemienowicz z Litvy. Roku 1961však byl v archivu v rumunském Sibiu objeven cenný rukopis o dělostřelectví a balistice od Konrada Haase (asi 1509-1579). Tento rakouský důstojník z Dornbachu u Vídně byl roku 1556 převelen do Transylvánie, kde dokončil dílo, na němž pracoval od roku 1529. Popisuje a zobrazuje konstrukci 17 typů raket nejen klasických, nýbrž i dvoustupňových (vynález z roku 1529), třístupňových (1536) a čtyřstupňových (1555). Navrhuje lepší stabilizaci, poprvé se zmiňuje o využití kapalného paliva (alkoholu přidaného k pevnému palivu) a navrhuje použít trysek ve tvaru zvonu.
Otců bylo víc…
Návrh kapalinového raketového motoru se donedávna přičítal Ciolkovskému. Teprve v posledních letech však již odborníci uvádí, že první konkrétní návrh pochází z osmdesátých let 19. století a jeho autorem byl inženýr C. C. Neždanovskij. Jeho projekt dvousložkového kapalinového raketového motoru, spalujícího kapalné uhlovodíky a kyselinu dusičnou nebo oxid dusičitý, však v té době upadl v zapomnění.
Ať již ale kapalinové raketové motory vymyslel Ciolkovskij nebo Neždanovskij, nezávisle dospěli k jejich koncepci i další odborníci. Především Američan Robert H. Goddard, který se počátkem 20. let minulého století dostal až k praktickým zkouškám. Motor vyzkoušel poprvé roku 1926 a o rok později ho použil v raketě.
V roce 1930 vyzkoušeli v Evropě nezávisle na sobě podobné motory Němci Hermann Oberth (kapalný kyslík a petrolej) i Johannes Winkler (kapalný kyslík a metan) , který v následujícím roce vypustil do výšky 200 m první kapalinovou raketu na evropském kontinentu a dlouho se domníval, že byl první na světě!
Neznámý tvůrce raket
K pokusům s kapalinovým raketovým motorem, které údajně prováděl o 30 let dřív, se však přihlásil i peruánský inženýr Pedro Paule (nar. 1874). Navrhl a poté začal experimentovat s raketovým motorem o hmotnosti 2,25 kg, který spaloval oxid dusičitý a benzín, přičemž se každou minutu uskutečnilo asi 300 explozí. To umožnilo vyvíjet prakticky souvisle tah kolem 880 N, aniž by se motor během téměř hodiny poškodil. Cílem tvůrce bylo sestavit dvě synchronizované baterie motorů po mnoha exemplářích, které by mohly pohánět kosmickou loď. Jeho tvrzení jsou ale doložena jen několika nákresy, žádný z pokusů není přímo svědecky doložen a některé údaje jsou přinejmenším nadsazené. Pokud bychom Pauletovi věřili vše, co napsal, měl by kapalinový raketový motor svou kolébku na Institutu užité chemie Pařížské univerzity.
V polovině 60. let si na Pauletovy práce vzpomněl i nestor kosmonautiky Hermann Oberth a Wernher von Braun ho rovněž zmiňuje mezi pionýry kosmonautiky!
Čínský Ikaros
V moderních populárně odborných publikacích se připomíná příběh o císařském hodnostáři jménem Wan Hu, který se v éře Ming pokusil vzlétnout na křesle, k němuž bylo připoutáno 47 raket… Jenže tato legenda nepatří mezi historické a v čínských kronikách ji nenajdeme. Ač je kladena na přelom 15. a 16. století, poprvé se objevuje až roku 1945, autorem je Američan H. S. Zim a do čínštiny byla přeložena z angličtiny!
Kde se vzala raketa?
Název „raketa“ (rocket, raquette, rakete…) odvozujeme z italského slova „roccheta“, poprvé použitého roku 1379 italským historikem Muratorim při popisu typů ohnivých šípů, poháněných střelným prachem. Ty byly použity v bitvě u Chiozzy. Dnešní italština užívá termín razzo..
Vynálezce aerosaní
Neždanovskij se zapsal do dějin techniky i jako tvůrce prvních ruských aerosaní, i když ani tento návrh mu příliš slávy nepřinesl. Roku 1905 použil osobní automobil Russo-Balt, kola nahradil lyžemi a motor pomocí řetězového převodu poháněl vrtulí.
Stroj se začal vyrábět sériově a od roku 1912 jej začala využívat armáda. Sloužily po celou dobu 1. sv. války i ve válce občanské. Aerosaně se ukázaly jako ideální dopravní prostředek v oblastech Sibiře a Dálného východu, kde neexistovaly pevné cesty a věčný sníh znemožňoval použití kolových prostředků. Byly rychlé, zvládly pohyb na sněhu i bažině. Využívala je nejen armáda, sloužily pro dopravu pošty, nákladu i cestujících.
Po roce 1919 se jejich koncepce díky A. N. Tupolevovi změnila a začala vycházet z konstrukce trupu letadla. Unikátní zajímavostí je jediný prototyp aerosaní Tatra V855, postavený roku 1942 pro německou armádu v Rusku…
