I znalce může někdy cesta za poznáním zavést do slepé uličky. Stačí jen příliš slepě něčemu věřit nebo se nechat ve svatém nadšení unést víc, než je zdrávo. Příkladů by se našlo bezpočet. Všichni lidé jsou totiž omylní. Včetně archeologů.

Jeden značně křiklavý případ máte nejspíš ještě v paměti. 8. září loňského roku proběhla médii senzační zpráva, že archeologové objevili na pohřebišti z doby stěhování národů jen kousek od Prahy unikátní sošku perské bohyně plodnosti Anáhity! Figuru napůl klečící ženy v plášti, zakrývající si tvář knihou, zdobil na spodní straně odvážný erotický motiv. Do české kotliny se podle znalců mohla dostat ve 4. – 5. století n.l. s obchodníky nebo díky kontaktům germánských kmenů s Římany. Byl tu však háček…

Příliš mnoho sestřiček
Ihned po zveřejnění nálezu tiskem a televizí se začali ozývat majitelé dalších podobných sošek. Přihlásil se také člověk, v jehož vlastnictví se nacházela forma, z níž bylo možné tyto figury odlévat. Sám ji před mnoha lety vyrobil, prý podle sošek, které kdysi produkovaly teplické Keramické závody – údajně šlo o zobrazení „meditující jeptišky“. Muž byl dokonce přesvědčen, že nalezená soška je nepodvedeným odlitkem přímo z jeho formy, starým jen pár let, což se však nepotvrdilo.
Týden po svém odhalení už měla údajná Anáhitá více než deset sestřiček a odborníkům nezbylo než kajícně přiznat, že se ve svém hodnocení poněkud unáhlili. Soška není staroorientálního původu, ale jde o novověký předmět, starý asi 100 let. Může jít o kopii secesní sošky, pro něž byly podobné erotické motivy typické, nebo o suvenýr z cest. Kde se však falešná Anáhitá vzala na pohřebišti z doby stěhování národů?
Problém byl v tom, že neležela přímo v některém z hrobů, ale v ornici nad nimi. Ta však mohla být na místo nálezu přivezena prakticky odkudkoliv. Podle platných nařízení se totiž při každé stavební činnosti z plochy stavby nejprve odváží ornice, nevedou se však záznamy o tom, kam se nakonec dostane. Archeologům se proto občas stává, že v ornici nad výkopy najdou předměty, které jsou jen obtížně určitelné. Málokdy však přistoupí s takovým zápalem a nadšením k jejich výkladu a interpretaci, jako tomu bylo v případě bohyně Anáhity.
Buďme však objektivní – falešných bohů je z historie archeologie známo opravdu hodně.

Prototyp slovanského boha
Kolem roku 1760 se mezi tehdejšími znalci rozneslo, že zlatník Gedeon Sponholz z německého Neubrandenburgu vlastní sbírku kovových figur. Vykopány prý byly roku 1687 ve vsi Prillwitz v Meklenbursku, v místech, kde se údajně kdysi nacházelo kultovní centrum pobaltských Slovanů Retra. V tamní svatyni prý stávaly modly pohanských bohů. Co když je pohanští kněží po vyvrácení chrámu ukryli do země? Bůžkové s runovými nápisy budili od počátku senzaci i nedůvěru, jejich podoba totiž přesně odpovídala dobovým představám romantiků.
Roku 1794 se ukázalo, že Sponholz má ve sbírce ještě další bůžky, které našel nedávno on sám. Celou kolekci, čítající nakonec na 200 figur, nádob a nápisů, prozkoumal v roce 1825 berlínský archeolog Konrad Levezow. Došel k jednoznačnému závěru – mladší část souboru je podvrh! Vyšetřování prokázalo, že bůžkové byli dílem bratrů Gedeona a Jakuba Sponholzových, v té době již zesnulých. Jeden ze svědků se dokonce přiznal, že sám ryl do kovových odlitků runy. Původ starší části kolekce se zjistit nepodařilo, podezření z podvodu však padlo i na ni. Naši romantici se s tím dlouho nechtěli smířit. Až roku 1852 označil Pavel Josef Šafařík, jako první z našich badatelů, celý soubor prillwitzských idolů za podezřelý.
Definitivní tečku však napsal až roku 1881 slavista Vartoslav Jagić. Po důkladném rozboru runových nápisů na bůžcích určil, že nemohly vzniknout před rokem 1737. Špatně to dopadlo i se samotnou Retrou. V Prillwitzi jistě nestála! Tamní hrad totiž pochází až ze 13. století.

Záhadný Glozel
Daleko větší aféra než ta prillwitská vypukla ve 20. století ve Francii. 1. března 1924 oral mladý rolník Émile Fradin ze statku Glozel s pluhem taženým dobytčaty pole, když tu jedno ze zvířat zapadlo nohou do díry. V ní Fradin našel hliněnou destičku a jiné zvláštní předměty, jejichž počet vzápětí zmnožil dalšími vykopávkami.
O nálezu se dozvěděl Antonin Morlet, lékař z nedalekých lázní Vichy a zároveň amatérský archeolog. Pronajal si za 200 franků právo na vykopávky v Glozelu a slíbil další peníze, budou-li nálezy zajímavé. O tři roky později měli u Fradinů na statku celé muzeum se dvěma tisíci bizarních starožitností!
Hrubě provedené, ale sugestivní artefakty z kamene, hlíny i kostí, rytiny zvířat na kamenech a nádoby s lidskou podobou měly podle Morleta pocházet z 8. tisíciletí př.n.l. Největší senzaci vzbudily hliněné tabulky s neznámým písmem. Tisk tehdy psal o „nejstarším písmu Evropy“ a do Fradinova muzea se hrnuli turisté. Glozelským nálezům přidala na popularitě i skutečnost, že znalci se v jejich hodnocení nedokázali shodnout. A tak byla roku 1927 na Světovém kongresu antropologů a archeologů ustavena komise nestranných odborníků, která měla záhadu objasnit.
Její členové se v Glozelu objevili ještě téhož roku. Tři dny prováděli kontrolní výzkumy a ve velmi vypjaté atmosféře, za asistence policie odhánějící zvědavce. Závěry byly zdrcující. Některé předměty, které sami členové komise v Glozelu vykopali, jsou pravé, jiné falešné. Všechny bez rozdílu však byly do nálezových vrstev zakopány dodatečně. 

„Štvavá kampaň“ akademiků
Kauza Émila Fradina doputovala až k soudu. Přestože policisté našli na statku v Glozelu řadu rozpracovaných „starožitností“, soud nakonec Fradina pro nedostatek důkazů osvobodil. Pro odpůrce jeho nálezů však zůstaly směrodatné závěry komise z roku 1927. Fradin byl pro ně padělatelem, který ze zištných důvodů využil nekritického nadšení Antonina Morleta.
Obhájci Glozelu, kteří žijí dodnes (například švýcarský biolog Hans-Rudolf Hitz), označují naopak Émila Fradina za „prostého a laskavého muže, který by nebyl takového gigantického podvodu schopen“ a hovoří o „štvavé kampani závistivých akademiků“. Odvolávají se přitom často na výsledky termoluminiscenčního datování, publikované roku 1974 v renomovaném časopise Antiquity, podle nichž pocházejí glozelské nálezy z období mezi lety 700 př.n.l. – 100 n.l. Měly by tedy být pravěké, i když ne tak staré, jak se domníval Morlet.
Odpůrci Glozelu namítají, že termoluminiscenční datovací metoda, umožňující určit, kdy došlo k vypáleníýpalu keramických předmětů, byla v 70. letech ještě mladá a nespolehlivá. Mohou přitom argumentovat výsledky dalších pokusů o datování glozelských nálezů touto i jinými metodami, k nimž došlo v pozdějších letech a které jsou plné rozporů. Zdá se, že artefakty pocházejí z mnoha nejrůznějších období – od 4. století př.n.l. až po současnost.

Dokonale zahozená šance
Jak rozpory v datování vysvětlit? Velmi jednoduše. První nálezy z Glozelu, včetně některých hliněných tabulek s geometrickými znaky považovanými za písmo, mohly být pravé. Zřejmě jich však bylo málo, a tak se kdosi postaral o další tím, že přidával do výkopů staré artefakty nejrůznějšího původu, získané např. nákupem, a také úplně nové padělky.
Přestože je většina pozoruhodných artefaktů z Glozelu dodnes pietně přechovávána v tamním muzeu, pachatele už nejspíš nikdo neodhalí. Na místě prvních Fradinových nálezů dosud neproběhl řádný výzkum a pravděpodobně k němu nikdy nedojde. V terénu rozrytém dávnými neodbornými výkopy by stejně k ničemu nebyl. Glozel je tak dokonale zahozenou šancí. Možná to mohl být zajímavý objev, kdyby se do věci nešťastně nevložil Morlet a jeho peníze. 

Ježíš skutečně žil!
„JAKUB, SYN JOSEFŮV, BRATR JEŽÍŠŮV“, tak zní aramejský nápis na vápencové pohřební schránce na kosti, tzv. ossuáriu, jejíž nález byl oznámen v roce 2002. Schránka, pocházející údajně z roku 63 n. l., byla prezentována jako první archeologický důkaz fyzické existence Ježíše Nazaretského. Obsahovala prý kdysi kosti jeho bratra Jakuba.
Pravost schránky potvrdili izraelští geologové (měla podle nich být vyrobena před 2000 lety z jeruzalémského vápence) a kladně se k ní vyjádřil i francouzský papyrolog a znalec starověkých nápisů André Lemaire. Použité písmo podle něj odpovídalo stylu, jakým se psalo v letech 10 – 70 n.l. Právě v té době bylo také u Židů zvykem pohřbeného zesnulého po roce vykopat a jeho ostatky posbírat do ossuária.
Sám Lemaire však zároveň upozornil, že podle římských údajů žilo takových Jakubů, kteří měli otce Josefa a bratra Ježíše, v oné době víc. Konstatoval také, že na ossuáriích se obvykle jméno bratra neuvádí. Muselo by jít skutečně o výjimečnou osobnost. Takovou však Ježíš Nazaretský nepochybně byl.
U ostatních odborníků vzbudil nález Jakubovy schránky pochyby, vypadal příliš dokonale. Podezřelý byl i její původ. Majitel, který si přál zůstat v anonymitě, ji údajně roku 1987 koupil od překupníka, jenž ji získal od vykradačů hrobů. Ti prý schránku vykopali přímo na úpatí Olivetské hory. Majitel si dlouhá léta nebyl vědom jejího významu, až André Lemaire mu prý otevřel oči.

Uražení a ponížení
V létě roku 2003 byly zveřejněny výsledky nových vědeckých expertiz. Izraelští badatelé zpochybnili původ vápence, z něhož byla schránka zhotovena – podobný kámen je spíše než pro Jeruzalém typický pro Kypr nebo severní Sýrii. Zároveň oznámili, že nápis byl skutečně vyryt až v moderní době a že se tedy jedná o falzifikát.
V té chvíli vystoupil z anonymity majitel schránky, izraelský inženýr a sběratel starožitností Oded Golan. Trval na pravosti nápisu na ossuáriu a znalce prohlásil za zaujaté. Ti mezitím nelenili a napadli další nález, kterým se Golan pyšnil, tabulku s instrukcemi pro údržbu židovského chrámu v Jeruzalémě, psanou starou hebrejštinou. Ve chvíli, kdy Golan nabídl jeden ze svých nálezů k prodeji, začala se o něj zajímat policie.
V únoru 2004 odvysílala izraelská televize dokument, který představil Golana jako zdatného podvodníka, jenž si prodejem padělků přišel na značné jmění. Reportéři našli dokonce v Tel Avivu jistého Egypťana, který prý celých 15 let pro Golana vyráběl falešné nápisy. V prosinci 2004 proto oznámila izraelská policie svůj úmysl Golana obvinit hned z několika zločinů, včetně podvodu a padělání. Podle samotného Odeda Golana jsou to všechno jen pomluvy a jednání policie označil za ponižující. Na jeho stranu se postavili i vydavatelé Biblical Archaeology Review, kde byly informace o schránce roku 2002 poprvé uveřejněny. O Golanovi říkají: „Je to skromný člověk“. 

Hrob sv. Metoděje
Klementina Maštalířová, lidová jasnovidka z moravské Stupavy, požívala mezi lidmi jistou úctu. Když v roce 1926 na základě „tajemného vnuknutí“ začala v chřibských lesích kolem Osvětiman pátrat po hrobu věrozvěsta sv. Metoděje, zesnulého na Moravě roku 885, neměla problém se sháněním pomocníků. Její činnost se stala známou a v létě 1932 byla korunována úspěchem, nálezem Metodějova náhrobku!
Církevní činitelé i archeologové se k němu od počátku stavěli zdrženlivě a mnozí novináři je proto obviňovali ze zášti a obvyklé předpojatosti. Jáma u Osvětiman se stále prohlubovala, očekávaný nález Metodějových ostatků však nepřicházel. Zato se našla druhá náhrobní deska.
Když v hloubce 22 metrů kopáče zastavila spodní voda, dávno už nešlo jen o sv. Metoděje, ale také o výnosný obchod. Místo navštěvovaly tisíce věřících. Důvěřiví poutníci přispívali na výzkumy, kupovali si fotografie kamenů i další zboží, chtěli se najíst a občerstvit.
Pak přišlo odhalení. Ukázalo se totiž, že nápisy do kamenů vyryl kdosi skobou, navíc ve špatné chorvatské hlaholici, používané ve skutečnosti až od 13. století. Obrázek biskupské mitry obkreslil pilný tvůrce z tehdy populárních Dolenského Obrázkových dějin národa československého.
V roce 1934 kauza utichla a na Metodějův hrob u Osvětiman se zapomnělo. Dodnes nebyl nalezen ani tam, ani jinde. Vnuknutí jasnovidky Klementiny Maštalířové se po čase opakovala. Ještě v roce 1960 žádala úřady o povolení k dalším vykopávkám. Už ale nepochodila!

Nejošklivější Venuše
Dějiny české a moravské archeologie jsou plné skvělých objevů. V roce 1925 byla u jihomoravských Dolních Věstonic objevena paleolitická soška, přezdívaná dnes Věstonická venuše. Slávy kolem ní bylo tolik, že by bylo s podivem, kdyby někdo nezatoužil se na ní také trochu „přiživit“. Světlo světa proto spatřila „druhá Věstonická venuše“. Statkář F. Mühlender z Horních Věstonic ji údajně vykopal na zahradě při hloubení studně už někdy na sklonku 19. století, ale mluvit o ní začal až v roce 1927.
Popravdě řečeno, nebylo o co stát. Nová venuše příliš krásy nepobrala, byl to jen primitivní panák vyřezaný z mamutího klu. Mühlender jej nabídl ke koupi řediteli vídeňského Přírodovědeckého muzea Josefu Bayerovi. Ten však usoudil, že jde o padělek. Mühlenderovi sdělil, že soška je sice vyřezána z fosilní mamutoviny, ale v moderní době.   
V roce 1930 se brněnské policii doneslo, že statkář chce svou Venuši prodat do zahraničí za více než milion korun. Protože nebylo jisté, zda soška má či nemá historickou hodnotu, byla podle zákona o vývozu památek policisty zabavena.
V témže roce se i „druhá Věstonická venuše“ dočkala prezentace v odborném tisku. Do libereckého archeologického časopisu Sudeta o ní napsal její vášnivý obhájce Karl Schirmeisen, bývalý ředitel měšťanské školy a archeolog amatér. Sošku však už mezitím zkoumali jiní.

Plastika obličeje nikomu nepomohla
Venuše se znovu dostala do rukou Josefa Bayera, který s překvapením zjistil, že se za těch pár let dost změnila. Někdo si dal práci s detailním dotvořením obličeje a dalšími úpravami celkového vzhledu venuše! To bylo ovšem krajně podezřelé. Proti Mühlenderovi a Schirmeisenovi vystoupili věhlasní odborníci z Moravského muzea v čele s Karlem Absolonem i další badatelé zvučných jmen.
Příznivci venuše, vesměs archeologičtí amatéři, se obrátili na nejrůznější světové kapacity a kupodivu od nich dostali řadu kladných vysvědčení o pravosti nálezu. Žádný z oslovených vědců však ve skutečnosti „druhou Věstonickou venuši“ na vlastní oči neviděl.
Mühlender podal na své odpůrce celkem pět žalob pro urážku na cti, ti však soudu písemně sdělili, že na svém negativním stanovisku trvají a k líčení se nedostavili. Definitivní slovo ve sporu měl pak znalec paleolitického umění Herbert Kühn, který upozornil, že některé řezy na sošce z mamutího klu vedou přes silně zvětralá místa, čímž potvrdil dřívější Bayerův názor o nevelkém stáří Venuše. Policie Mühlenderovi sošku nakonec vrátila jako bezcennou. Prodal ji prý do Německa, kde možná dodnes „zdobí“ nějakou soukromou sbírku. Peníze si však neužil. Za pár let se pro jiný delikt ocitl znovu v hledáčku policie a uprchl za hranice.

Venuše z Modřan
I v Čechách se svého času našla údajná paleolitická Venuše. V roce 1963 ji do Muzea hlavního města Prahy donesl amatérský archeolog. Údajně ji našla jeho dcerka, když se spolu procházeli v pískovně při železniční trati mezi pražskými čtvrtěmi Modřany a Komořany.
Na tomto místě byly paleolitické nálezy docela dobře možné, a tak archeologové zpozorněli. Podezřelá byla jen skutečnost, že Venuše údajně ležela na povrchu, na hromádce štěrku, tedy v druhotné poloze. Proti její podobě neměli archeologové vcelku námitek, šlo o stylizované torzo ženského těla bez hlavy, rukou a spodní části nohou. Zato použitý materiál jim nedal spát. Soška byla totiž vybroušena z křemene.
Archeologové byli na vážkách. Byl vůbec paleolitický člověk se svými metodami a nástroji schopen tak tvrdý kámen opracovat? Neshodli se ani specialisté z turnovské šperkařské školy. Dva tvrdili, že křemen byl opracován ručně ostrým rydlem, možná i pazourkovým, podle třetího byla soška vyrobena moderními nástroji. A tak došlo na pokusy.

Kotoučová bruska z pravěku?
Specialisté zkoušeli různé brusné prostředky a vzniklé pracovní stopy, zanechané v křemeni, zkoumali mikroskopicky. Až toto srovnání nakonec odhalilo pravdu. Opracování povrchu Modřanské venuše neodpovídá použití pazourku nebo jiného v paleolitu dostupného prostředku! Soška byla vybroušena na kotoučové brusce, buď zubařské nebo na kovy, a to je technické zařízení, kterým u nás v paleolitu opravdu nikdo neoplýval. Po třech letech bádání skončila nakonec Modřanská venuše v depozitáři Národního muzea jako falzifikát.
Proč však vznikla? Nikdo neví. Údajný objevitel a možná i falzátor žádné nálezné nechtěl, na penězích mu tedy nezáleželo. Možná si chtěl dokázat, že umí oklamat i učené kapacity nebo mu snad šlo o vnitřní uspokojení, že také Čechy budou díky němu mít svou Venuši. Byl to dobrý pokus, ale nepovedl se.

Malý český Glozel
Historie české archeologie však zná daleko primitivnější podvody, které měly jedinou motivaci, peníze.
Dolánky, Malá Černoc a Kolešovice, to jsou jména tří obcí na Žatecku, kde došlo v průběhu roku 1933 při archeologických vykopávkách k řadě zvláštních nálezů. Začalo to hliněnými hracími kostkami s prapodivnými značkami, které měly podle nálezových okolností pocházet z doby železné či dokonce bronzové. Odborníci nad nimi vrtěli hlavou, nic podobného nikdy neviděli. Ale čekaly je ještě podivnější objevy.
Naleziště u osady Cárka poblíž Malé Černoce vydalo další unikát, čtyři hliněné destičky. Všechny byly víceméně kruhové, s řadou vrypů po obvodu, pokryté tajemnými znaky, připomínajícími písmo. Měřily v průměru asi 12 centimetrů a byly opatřené otvorem k zavěšení. O nálezu se záhy dozvěděl berlínský profesor Herman Wirth, který právě pracoval na rozsáhlé publikaci Die Heilige Urschrift der Menschheit (Svaté prapísmo lidstva) a destičky pro něj byly důkazem existence evropského písma, z jeho pohledu „indogermánského“, už před čtyřmi tisíci lety. Jeden z Wirthových oponentů, profesor Karel Kramář, zase dával destičky do souvislostí staroslovanských, ba dokonce egyptských.
Nálezy z Žatecka však vedle nekritického zájmu vzbudily i podezření. Zejména poté, kdy se (nedlouho po destičkách) objevila třetí skupina objektů – velmi zajímavé hliněné sošky. Unikátní série figurek byla údajně nalezena na poli pana Kuglera v Malé Černoci. Byly tak podivné, že se konečně někteří badatelé začali zajímat o bližší okolnosti jejich nálezu. A zjistili pozoruhodné věci.

Příliš chamtivý padělatel

Údajným nálezcem všech unikátů z Malé Černoce i Cárky byl jistý Josef Sýkora, který si od počátku 30. let přivydělával jako brigádník na výzkumech Městského muzea v Žatci. O práci projevoval neobvyklý zájem, četl dokonce archeologické knihy, a tak logicky upadl v podezření. Muzejníci si ho pozvali „na kobereček“ a kladli mu nepříjemné otázky tak dlouho, až se do svých výpovědí zapletl a nakonec se přiznal.
Všechny hliněné předměty, kostky, destičky i sošky, vyrobil on sám. Upekl je v troubě, zakopal, objevil a donesl do muzea, smíšené se skutečným pravěkým materiálem. Když se muzejníci Sýkory ptali, co ho k této činnosti vedlo, dočkali se vpravdě „švejkovské“ odpovědi – chtěl prý udělat tehdejšímu řediteli muzea Maxmilianu Wurdingerovi radost. Zapomněl se však zmínit o odměně, kterou za své nálezy obdržel. 4000 korun nebyly tehdy malé peníze. Josef Sýkora z nich dokonce financoval stavbu svého rodinného domku právě v Malé Černoci.
Muzejníci ho nešetřili a podali na něj trestní oznámení. Roku 1936 byl podvodník Sýkora odsouzen k částečné ztrátě majetku a tříměsíčnímu vězení. Přitížila mu skutečnost, že si o svých „obchodních transakcích“ vedl záznamy v nálezovém deníku. Všechny Sýkorovy sošky, kostka z Dolánek a tři hliněné destičky jsou ve sbírkách Regionálního muzea v Žatci dodnes, snad jako odstrašující příklad.

Falešný neandrtálec
Aby se padělatel sám přiznal, to se stává opravdu málokdy – nicméně se to stává. Podobná aféra se nedávno provalila i na Slovensku.
U obce Hôrka-Ondrej nedaleko Popradu probíhal archeologický výzkum ještě v dobách společného federálního státu. Stejně jako jinde v okolí i tady se nacházejí minerální prameny, provázené tvorbou travertinu, pórovité vápencové horniny, vysrážené z vody s vysokým obsahem hydrogenuhličitanu vápenatého.
Zhruba 5 kilometrů odtud leží také Gánovce, kde byl roku 1926 nalezen slavný travertinový výlitek mozkovny raného neandrtálce, starý přibližně 120 tisíc let. Proto vzbudilo mimořádné nadšení, když se v roce 1988 v travertinu u Hôrky-Ondreje našla další lidská lebka. Objev však hned od počátku budil u mnoha archeologů podezření, protože nevypadal příliš pravěký a dohady o jeho stáří tak nebraly konce. Jak se nakonec ukázalo, pochyby byly zcela na místě – šlo o podvod.
Roku 2003 se k němu v televizi přiznali dva brigádníci, v době vykopávek teprve patnáctiletí. Vedoucí archeologické brigády jim prý slíbila, že najdou-li něco „velkého“, dostanou volno a navíc i nějakou tu korunu odměny. A tak se snažili. Na starém hřbitově ukradli lebku, čtyři dny ji máčeli v termálním prameni, pak ji zakopali na lokalitě a další den opatrně „objevili“. Vůbec je nenapadlo, jaký poprask svým hloupým nápadem způsobí. Báli se přiznat a celých 15 let mlčeli jako hrob. O lebce se mezitím diskutovalo i psalo. Až nyní je definitivně jisté, že není stará 100 tisíc, ale maximálně 200 let. Podvodníci se archeologům omluvili. 

Dvě tajemné pyramidky
Jak už jsme si na řadě případů ukázali, archeolog nemůže být nikdy dost opatrný. Svědčí o tom i poměrně čerstvý případ z jihu Čech. Při záchranném výzkumu na stavbě rybníka v Cehnicích na Strakonicku objevili roku 2003 jihočeští archeologové kruh z nevelkých žulových balvanů (viz 21. STOLETÍ 10/2004).
Díky nálezu amforovité zásobnice a menšího koflíku s ouškem určili, že k jejich vztyčení došlo v mladší době bronzové, v období knovízské kultury, asi před 3000 lety. Podle Jana Michálka ze strakonického Muzea Středního Pootaví se jedná o první archeologicky datovaný megalitický objekt u nás. Vše by proběhlo bez problémů, kdyby v samém závěru výzkumu nedošlo k dalšímu překvapivému objevu.
Po mimořádně suchém létě, kdy nespadla prakticky ani kapka vody, přišel prudký víkendový déšť. Když po lijáku archeologové dorazili na lokalitu, našli v jedné ze sond, vybraných během výzkumu až ke sterilnímu podloží, dva nepravidelné trojboké jehlánky o výšce 28 mm z matného tmavozeleného materiálu s vybroušenou základnou. Opravdu mimořádná záhada…

Umělohmotné amulety
Archeologové si zprvu mysleli, že jde o amulety z jadeitu, vzácného nerostu asijského původu, a v tomto smyslu se o nálezu také zprvu psalo v místním tisku. Záhy se však ukázalo, že pyramidky nejsou z kamene. Ve skutečnosti byly odlité z umělé hmoty, metakrylátu nebo polyesteru. Kdosi je záměrně ukryl do výkopu, archeologové je objevili a nechali se zmást. Pachatelem mohl být kdokoliv. V noci a v největších poledních vedrech, kdy se na místě nepracovalo, naleziště pochopitelně nikdo nehlídal. Lokalita byla během výzkumů hojně navštěvována místními obyvateli a také desítkami zájemců o megality a záhady z celé republiky. Kdo pyramidky do výkopu podstrčil se proto asi nikdy nezjistí, také motiv činu zůstává nejasný. Šlo o žert nebo chtěl archeology někdo jen škodolibě „vyzkoušet“? 

Bydlel Marobud u Litoměřic?
25. ledna roku 2000 publikoval Deník Litoměřicka na titulní straně článek s mimořádně sugestivním názvem „Kde Hitler nehledal, možná našel ženista“. O co šlo? O nic menšího, než o údajný objev sídla markomanského krále Marobuda, s nímž Římané před dvěma tisíci lety vedli urputné ozbrojené spory.
Marobud asi od roku 6 př.n.l. do roku 17 n.l. pobýval na našem území (je to mimochodem první obyvatel české kotliny, kterého známe jménem). Kde přesně žil, to nikdo z odborníků netuší. A tak místo archeologů objevil Marobudovo sídlo nezaměstnaný voják z povolání Josef Mašan z Litoměřic. Podle něj se nacházelo v prostoru mezi obcemi Miřejovice, Hlinná, Skalice a litoměřickou částí Pokratice. V těchto místech Mašan objevil a zčásti vykopal množství kamenů, které považoval za menhiry, základy svatyní nebo obětní oltář. Našel také mohyly, řemeslnické dílny, kovářské pece, přivaděče a zásobníky vody a hlavně příkopy a hradby hradiště, které je podle něj tak rozlehlé, že si ho archeologové dosud nevšimli! První z hradeb je údajně „keltská s řeckými prvky“ a druhá, kterou Mašan spojuje s přítomností Marobuda, „s prvky římskými“. Kdysi prý stálo u Litoměřic keltské oppidum, které Marobud využil a rozšířil.
Bádání Josefa Mašana vyvrcholilo nálezem vápencové desky s nápisem, který měl potvrzovat jeho teorii – MAROBUDUUS REX, TIBERIUS, BOIOHAEMU. Objevy svérázného archeologického amatéra našly ohlas nejen v tisku. Zajímal se o ně rozhlas a televize. Jak se k nim postavili archeologové?

Spor o hradiště
Oldřich Kotyza z litoměřického muzea je jednoznačně odmítl. To, co Josef Mašan považuje za hradby, vzniklo ve skutečnosti naplavením horniny při tání ledovců. Podle archeologických nálezů se velké keltské sídliště nacházelo v Lovosicích, zatímco Litoměřice byly v té době jen pouhou zemědělskou osadou. Nálezy ze starší doby římské, tedy z časů Marobudových, chybí v Litoměřicích docela. V místech, kde své objevy učinil Josef Mašan, už archeologové kopali, ale nic podobného oppidu nenašli.
Podle Vladimíra Salače z Archeologického ústavu Akademie věd, který prováděl v 80. letech výzkumy v Lovosicích, je už samotná myšlenka, že by mohlo být Marobudovo sídlo nalezeno, chybná: „Germáni na přelomu letopočtu a po celé 1. století nikdy nebudovali opevnění, nestavěli pevnosti ani valy a bojovali za pochodu. Nesídlili na kopcích, vždy jen v rovině.“ Ani král Marobud nemohl podle Vladimíra Salače žít trvale na jediném místě a „sídel“ měl patrně víc.
Archeologové se teoriemi Josefa Mašana zkrátka vůbec zabývat nechtěli, ale nakonec museli. Na podnět objevitele byla totiž litoměřickým Okresním úřadem svolána odborná komise, po níž byl žádán posudek. Její členové strávili s čiperným amatérem celý den, Mašanovy závěry však nepotvrdili. Ten zaslal kopie svých map, výpočtů, měření a hypotéz také do Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou mnichovské univerzity. Věřil, že alespoň němečtí odborníci mu uvěří. Zdá se, že neuvěřili. Mašanovy spisy se po nějaké době tiše vrátily zpátky na stůl našim archeologům. Jejich stanovisko známe. Co bylo dál? Ticho po pěšině. Zatím… 

Hrob nejstaršího pivaře
Archeologové nemají lehký život. Jejich vědní obor je mezi laickou veřejností dost populární, hodně a často nekriticky se o něm píše a mnohým z nich to možná není příjemné. Najdou se však i takoví badatelé, kteří s takřka cimrmanovskou vášní, humorem a citem pro detail tuto dychtivou veřejnost sami nijak nešetří.
K jejich nejoriginálnějším objevům patří hrob, odkrytý prý 1. dubna roku 2001 pod dlažbou  žateckého náměstí. Patří údajně zvláštní kultuře Homolupulů, kterou lze datovat do období mezi 3. až 4. tisíciletím př. n. l. Pro Homolupuly je typická mohutnější stavba skeletu a páteř deformovaná dlouhodobou zátěží v oblasti břicha a zad. I hrobová výbava je charakteristická – nikdy v ní nechybí úlomky opracovaného dubového dřeva a záhadná kovová kolečka o velikosti pivního tácku.
Nález z roku 2001 obsahoval prý i téměř kompletní hliněnou nádobu o objemu 0,492 litru a malou destičku se sedmi vrypy. Nejstarší pivní účet historie! Rozbory ukázaly, že hliněná nádoba, kterou kostlivec držel v pravé ruce, kdysi obsahovala mok z chmele otáčivého (latinsky Humulus lupulus). „Toto zcela evidentně prokázané používání chmele při přípravě nápoje odlišuje tohoto starověkého člověka od ostatních jeho současníků natolik, že byl ve vědecké literatuře pojmenován Homo lupulus nebo i Homolupulus,“ uvádí se na webových stránkách žateckého Muzea Homolupulů. Mrtvému z náměstí neřeknou ve městě chmele jinak, než Lojza Lupulín a jeho hrob je velkou turistickou atrakcí. Nevěříte? Přesvědčte se sami – v Žatci nebo na internetu!

Podvodníci, blázni a hledači pravdy
Není pochyb o tom, že podvodníci to budou na archeology zkoušet i v budoucnu. Jejich pokusy, někdy mazané a jindy zase primitivní, však budou nakonec odhaleny. Půjde při nich o peníze, slávu, škodolibé vnitřní uspokojení a o tisíc dalších důvodů. Jen pár odborníků se jimi skutečně nechá napálit. Zmatou je nepřehledné okolnosti nálezu, možná i touha po odborné prestiži, přání objevit něco opravdu výjimečného nebo prokázat nějakou důmyslnou hypotézu.
Dál budou existovat také amatérští badatelé, donkichoti, ale i blázni, skálopevně přesvědčení o své pravdě, za kterou se budou bít až do krve. Budou tu i někteří profesionálové, kteří pro oči neuvidí důkazy svých vlastních omylů a tvrdošíjně, navzdory všem varováním, povedou své kroky do slepé uličky.
Nikdy také neumlknou reptalové, pro něž jsou zástupci oficiální archeologie jen zkostnatělí „suchaři“, lpící na přežitých teoriích, kteří klamou veřejnost, zatajují významné objevy a bagatelizují snahu všech hledačů „skutečné pravdy“. Ta bývá trochu jiná, než jak si ji tito „hledači“ představují. Neznamená to však, že by byla méně zajímavá.
K přehmatům či nedorozuměním dochází tu a tam ve všech oborech lidského bádání, archeologové jsou však víc na očích. Nemají to snadné. Vždyť minulost, kterou zkoumají, se i díky jim samotným neustále přetváří a mění. Držme jim proto palce.

Více se dozvíte:

Karel Sklenář: Objevitelé zlatého věku. Praha 1979
Karel Sklenář: Za jeskynním člověkem. Praha 1984
Petr Holodňák: Střepy přinášejí nejen štěstí. Ústí nad Labem 1990
Karel Sklenář: Slepé uličky archeologie. 2. vydání, Hořovice 1995
Karel Sklenář: Archeologie a pohanský věk. Praha 2000
Luc Bürgin: Utajené poklady archeologie. Praha 2000
http://www.glozel.net
http://www.rozhlas.cz/planetarium/_zprava/65469
http://www.chrampiva.cz/kostra.php

Rytiny, runy a falešná zvířata
 
Kameny z Mikorzyna
(Polsko)
Dva kameny s runovým písmem a rytinami koně a lidské postavy, považované za vyobrazení staroslovanského boha Prova, byly objeveny v letech 1855-56. Dočkaly se velkého zájmu badatelů, roku 1872 však byly odhaleny jako padělky. Iniciátorem jejich „nálezu“ byl zřejmě Piotr Droszewski, synovec majitele mikorzynského statku. Předlohu pro rytiny našel ve spise slavisty Joachima Lelewela o náboženství starých Slovanů z roku 1855.

Rytiny pana lékárníka
(Francie)
V roce 1864 vyšla kniha Epoques antédiluvienne et celtique du Poitou (Předpotopní a keltská doba v kraji Poitou), jejímž autorem byl lékárník a obchodník se starožitnostmi M. Meilled. Publikoval v ní i soubor paleolitických rytin, vykopaný ve Velké jeskyni u obce Chaffaud. Rytiny zachycovaly zvířata a lidi a nechyběly na nich ani zvláštní značky podobné písmu. Než rytiny odsoudili znalci, stačil je Meilled dobře prodat. Měl proč spěchat – sám je vyrobil.

Padělaná zvířata
(Švýcarsko)
Po objevu slavných (a pravých) paleolitických rytin soba, koně a pižmoně v jeskyni Kesslerloch nabídl roku 1873 jejich objevitel učitel Konrad Merk za další nálezy peněžitou odměnu. Dvě nově objevené rytiny medvěda a lišky mu však byly značně podezřelé. Pravdu odhalil archeolog Ludwig Lindenschmit – „paleolitický umělec“ svá zvířata obkreslil z dětské knížky. Autorem falzifikátů byl jeden z kopáčů, tkadlec Martin Stamm, který se tímto způsobem pokoušel vyřešit svou tíživou finanční situaci.

Kostěné řezby z Mnikowa
(Polsko)
Roku 1882 publikoval archeolog Godfryd Ossowski nález mnoha set kostěných předmětů, vykopaných v jedné z jeskyní Mnikowské doliny poblíž Krakova. Figurky lidí a zvířat, různé rytiny, hroty, dokonce i vidličky a nože měly pocházet z neolitu. Pravda vyšla najevo až dlouho po Ossowského smrti. Roku 1929 se někteří z dělníků, zaměstnaných kdysi na jeho výzkumech přiznali, že předměty z fosilních kostí sami vyřezali, zakopali a před Ossowského očima později „objevili“. Motiv? Prémie v podobě peněz, vodky a cigaret.

Kensingtonský kámen
(USA)
Poblíž Kensingtonu ve státě Minnesota byl roku 1898 při kácení stromů nalezen kámen s runovým nápisem ve starém švédském nářečí. Vyplývalo z něj, že tuto oblast u pramenů Mississippi navštívila roku 1362 výzkumná výprava „8 Gótů a 22 Norů“. Kámen vyvolal ostrou a mnoho let trvající polemiku odborníků, z nichž většina se nakonec přiklonila k názoru, že jde o falzifikát, jehož pravděpodobným autorem byl nálezce kamene, původem švédský farmář Olof Ohman. Kensingtonský kámen má však dodnes své obhájce.

Bizon ze skicáku
(Francie)
Pod skalním převisem La Genière u obce Serrières-sur-Ain byla v roce 1926 objevena rytina bizona na vápencové destičce, nápadně podobná slavné malbě z jeskyně Font-de-Gaume v Dordogni. Archeology podobnost zcela zmátla a na svět přišla teorie o „kamenném skicáku“ pravěkého malíře. Až po třiceti letech se zjistilo, že jde o podvrh. Podle obrázku v knížce jej vyrobil jeden z dělníků, zaměstnaných na výzkumu u La Genière. K činu ho inspirovala vzrušená atmosféra spojená s nálezy ve francouzském Glozelu.

Rytec z Aerzenu
(Německo)
Roku 1933 se proslechlo, že jistý student vykopal na slepičí farmě svých rodičů v Aerzenu tři paleolitické rytiny zvířat. Pro nacistickou propagandu byly dalším důkazem o výjimečnosti starých Germánů. Když se nálezcovi příbuzní rytiny pokusili prodat do zahraničí, do věci se vložila policie – a hoch se přiznal. Náhodou našel kamenné destičky, jen tak pro legraci do nich za čtvrt hodiny všechny obrázky vyryl, odnesl je do školy a chlubil se, že je vykopal. Další sled událostí nejspíš překonal i jeho nejbujnější představy. Není divu, že se bál přiznat.

Podnikatel v kameni
(Holandsko)
Od roku 1965 prodával Tjerk Vermaning z holandského Assenu muzeím staropaleolitické kamenné nástroje, které údajně nacházel v Hijkenu a Hogersmilde ve Frísku. V roce 1975 začali mít někteří badatelé pochyby o jejich pravosti. Jak se ukázalo zcela oprávněně. Vermaning nástroje otloukal sám a jejich hrany dobrušoval elektrickou bruskou. Do roku 1986 jich prodal víc než tisíc. Dřív, než se o něj začala zajímat policie, Vermaning zemřel.

Knížata, bohové a střepy
Omyly a podvody z domácích luhů a hájů

Přemyslova otka
Pod Volskou horou u Stadic nedaleko Ústí nad Labem byl roku 1836 nalezen kovový předmět, který rychtář Franz Guth považoval za otku z pluhu knížete Přemysla. Předmět se dostal do Národního muzea v Praze, kde si s ním nikdo nevěděl rady, až nakonec ve sbírkách tiše zrezivěl a rozpadl se. Podle dochovaných vyobrazení šlo o keltskou sekerku.

Rastislavovy mince
Ve 40. letech 19. století se ve sbírkách Národního muzea objevilo několik údajných velkomoravských mincí knížete Rastilava s nápisem RASTISL. Část z nich prý byla nalezena u Třemošné na Litomyšlsku. Jde však o falza. Pomineme-li keltské a antické mince, nejstarší peníze u nás pocházejí z konce 10. století. Duchovním otcem padělků mohl být historik Antonín Boček, o němž se říká, že falšoval některé staré listiny, nedá se vyloučit ani jistý podíl Václava Hanky, tehdejšího správce numismatických sbírek Národního muzea.
 
Božiště Černoboha
Archeologický romantik, páter Václav Krolmus, se roku 1852 dozvěděl o objevu starého zazděného sklípku ve Skalsku na Boleslavsku. Našel v něm nádoby a také dva kameny s runovými nápisy. Z nich usoudil, že sklípek býval pohanským božištěm zasvěceným Černobohu, Bělbohu Radegastovi, asyrskému Baalovi a dalším bohům. V roce 1864, tři roky po Krolmusově smrti, sklep znovu prohlédli archeologové. Ukázalo se, že sklípek i nádoby pocházejí nanejvýš ze středověku a „runy“ jsou jen rýhami ve zvětralém pískovci.

Želka libeňská
Zvláštní název pro urnu ze žárového hrobu, nalezenou roku 1871 v Libni, vymyslel její objevitel, archeolog-amatér a farář František Petera Rohoznický. Na dně nádoby, jaké podle něj „želící“ pohané vkládali do hrobů zemřelých, našel staročeský nápis ŽIVIELKY HLAVY 1XXXX. Snadno jej vyluštil. Nádoba prý obsahovala popel ze spálené hlavy, zakopaný do země roku 90 „před Kristem-li, čili po Kristu, kdožby uměl a mohl určitě povědíti?“ To, že by pravěký hrnčíř 90 let před Kristem jen stěží datoval svůj výrobek podle křesťanského letopočtu, Peteru zjevně nenapadlo.

Dílny na podvrhy
Na přelomu 70. a 80. let 19. století vznikly v obcích pod vrchem Hradiště u Stradonic, na němž stojí známé keltské oppidum, celé falzátorské dílny. Zdejší vesničané se snažili výrobou zaručeně „pravých starožitností“ pokrýt zájem o stradonické nálezy, zvýšený po objevu pokladu zlatých mincí roku 1877. Falešných keramických nádob, hliněných náramků, nejrůznějších sošek i bronzových spon ze Stradonic jsou dodnes desítky kusů v mnoha muzejních sbírkách.

Poklady z Leskouna
Zbytky pravěkého sídliště na hoře Leskoun u Olbramovic vydaly v 70. a 80. letech 19. století mnoho zajímavých nálezů. Panoval tam čilý ruch a kopali sběratelé. Kde je poptávka, musí být i nabídka, a tak se asi roku 1889 v obcích pod Leskounem začaly vyrábět „nálezy“ ve velkém – z kamene, hlíny, kostí, dokonce i ze dřeva. Odbyt byl dobře organizovaný a odborníci dlouho netušili, že nakupují falza. Prodaly se jich desítky, možná i stovky.

Podnikavý cukrář
Roku 1922 získal ředitel královéhradeckého muzea Ludvík Domečka hliněnou desku s runami, nalezenou prý na kopci Vražba mezi Neznašovem a Velichovkami a další desku v podobě bůžka, opět s runami, z Pardědubu u Skalice. Nálezcem byl jistý cukrář z Josefova, který se záhy objevil v muzeu s dalšími nálezy, což bylo Domečkovi podezřelé. Koupil je a odvezl do Prahy, aby se na ně podívali odborníci. Jel se také podívat na cukrářovy výkopy, za jeho přítomnosti však k žádnému nálezu nedošlo. Pak se Domečka dozvěděl stanovisko znalců – všechny nálezy jsou falešné. Jejich autorem byl cukrář, který takto vylepšoval napjatý rodinný rozpočet. Věc se urovnala mimosoudní cestou a o falzech se víc nemluvilo.

Eneolitický betlém 
Před druhou světovou válkou byla ve Lhánicích u Náměště nad Oslavou nalezena kamenná sekerka z pozdní doby kamenné s rytinou komety, považovaná za důkaz zájmu pravěkých lidí o vesmírné jevy. Až do 50. let kupodivu nikomu nepřišlo zvláštní, že umělec ztvárnil kometu v duchu klasické betlémářské tradice – jako cípatou hvězdu s ohonem. Nejedná se však o falzifikát, ale o doklad lidových pověrečných praktik. Kamenné sekerky vznikaly podle představ obecného lidu za bouří a jako tzv. „hromové kameny“ měly nejrůznější magické využití.

Falšování a politika
aneb Padělek za všechny peníze

Jak prokázat, že prostor ve východní polovině střední Evropy byl odjakživa „pragermánský“? Němečtí nacionalisté věděli, že nejlepším důkazem pro takové tvrzení může být vhodný archeologický nález. Není-li k dispozici, dá se vždycky nějak získat. Takové bylo asi podhoubí, z něhož vyrostla pochybná sláva tzv. klimkovické orlice.
Roku 1937 se mnichovský obchodník s uměním Herbert Marwitz pochlubil znalci evropské raně historické doby a oddanému nacistovi A. van Scheltemovi zlatou sponou ve tvaru orlice, objevenou prý v rašelině u Klimkovic na Ostravsku. Byla zdobená polodrahokamy almandiny a svým provedením se hlásila do doby stěhování národů (5.- 6. století) a okruhu germánského uměleckého řemesla.
Sponu koupilo Germánské národní muzeum za 42 000 marek, záhy však vznikly pochybnosti o její pravosti. Odborná komise zjistila, že při její výrobě byl použit tažený drát a válcovaný plech. Sintrová vrstva na rubu spony, jež měla potvrzovat její stáří, vznikla za pomoci vodního skla, plavené křídy a písku. Archeolog von Stockar, který analýzy prováděl, podal prostřednictvím spolku Dědictví předků (Das Ahnenerbe) žalobu „na neznámého pachatele“ pro podvod.
Herberta Marwitze zatklo gestapo. Doma u něj našli i další germánské „starožitnosti“, a tak ho roku 1940 poslal soud na pět let do vězení. Scheltema však orlici nadále bránil jako „jedno z nejkrásnějších děl starogermánského zlatnického umění“. Šlo o politický spor – obhájci pravosti měli blízko ke špičkám SA, za odpůrci stály vlivné složky SS. Orlici zkoumala další komise, došlo i na analýzu zlata. Bylo tak čisté, že ho v době stěhování národů nemohl vyrobit ani ten nejšikovnější Germán!
Kdo byl skutečným autorem spony? Roku 1949 nabídl své služby mnichovskému Úřadu pro památkovou péči jakýsi zlatník Pirzl a předložil přitom fotografie svých starších prací. Byla mezi nimi i klimkovická orlice, kterou prý, spolu s dalšími „starogermánskými“ šperky, vyrobil před válkou pro jednoho mnichovského obchodníka jako „stylové imitace“…

Autor: Frederik Velinský