Král Macbeth, kterého William Shakespeare ve svém dramatu zvěčnil jako vraždícího, mocí posedlého tyrana a uchvatitele trůnu, byl ve skutečnosti naprosto jiný. Jak 21. STOLETÍ zjistilo, dokládají to nově prozkoumané staré kroniky!
Shakespeare se při psaní svého „Macbetha“ sice inspiroval skutečnou osobností, vycházel však z anglických kronik 16. století, v nichž se to hemžilo mnoha výmysly a polopravdami. Nám dnes známý MacBethův příběh, se kterým se bohužel setkáváme i v pracích erudovaných historiků, je tedy především dílem neznalosti a nepochopení historických skutečností. Je ovšem také dílem tehdejší dvorské propagandy. Staré kroniky odhalují překvapující pravdu o skutečném charakteru slavného skotského krále 11. století, MacBetha.
Svržený král
Základní linii Shakespearovy hry tvoří uchvácení skotského trůnu šlechticem Macbethem, který pro získání koruny zavraždí krále Duncana. Ten je líčen jako spravedlivý a dobrý král, který se vyznamenal mnoha význačnými skutky. Bohužel, jde pouze o historickou fikci, která nemá se skutečným MacBethem nic společného.
V době, kdy byl na skotském trůně Duncan, byl MacBeth hlavou významného klanu Morayů a vládl velkému území na severu a západě Skotska, tehdejší Alby. Jak nyní na základě dobových pramenů uvádí historik Peter Berresford Ellis a souhlasně s ním i Nick Aitchinson, byl úřadující král Duncan ve skutečnosti neschopný tyran, jenž své zemi přinesl jen ztráty a utrpení. V neúspěšných dobyvačných válkách, ve kterých prokázal absolutní strategickou neschopnost, zbytečně umírali tisíce statečných Skotů a jejich domovy byly pleněny a drancovány. Není tedy divu, že byl svržen a novým právoplatným králem byl jednomyslně zvolen MacBeth, aniž by se dopustil vraždy. Kroniky pouze uvádějí, že Duncan byl zabit v bitvě u Elginu vlastními lidmi.
Úplatek protislužbou?
Největším problémem celého příběhu je prastarý skotský systém nástupnictví, kterému ani Shakespeare, ani jeho předchůdci nemohli rozumět a pochopit ho. Zatímco ve Skotsku byl král volen shromážděním klanových náčelníků, správců provincií a duchovních podle staré keltské tradice a moc a šanci vládnout mu umožňovaly jen vlastní schopnosti, v Anglii se královská koruna dědila z otce – krále – na nejstaršího syna (primogenitura – prvorozenství) bez ohledu na charakter a osobní kvality.
Je tedy pochopitelné, že pozdější angličtí kronikáři, především Hector Boece a Ralph Holinshed, ani Shakespeare žijící o šest set let později, v době, kdy vládl princip prvorozenství, tento obyčej nechápali a tak si ho vyložili po svém. Svou roli sehrálo také to, že anglický král Jakub VI. Stuart byl patronem Shakespearovy divadelní společnosti a Shakespeare se mu chtěl hrou na skotské téma zavděčit (že by úplatek protislužbou?). Zároveň královský rod odvozoval svůj původ od rodu, který byl MacBethovou konkurencí. Propaganda zkrátka fungovala i v 17. století.
Dobrý král
Doboví kronikáři popisují MacBetha jako vysokého světlovlasého muže se smyslem pro spravedlnost, což je charakteristika diametrálně odlišná od Shakespearova popisu šíleného tyranského vraha. Ve skutečnosti byl MacBeth panovníkem vzdělaným, rozumným a oblíbeným. Jeho kvality Skotsku zabezpečily dlouhé období míru a stability, což se však nedá říci o vládě jeho předchůdce Duncana ani Duncanova syna Malcolma.
Volba a poté slavnostní prohlášení MacBetha za velekrále proběhlo v létě roku 1040 ve Scone. Tam se nacházel tajemný „Stone of Destiny“ – Kámen osudu, jenž sloužil k nastolování skotských králů až do doby, než byl na konci 13. století ukraden anglickým králem Edwardem I. Stejně jako MacBethova osobnost i charakter jeho vlády byl naprosto opačný, než jak to líčí alžbětinský dramatik.
Vše pro rozmach Skotska
Před nastoupením MacBetha na skotský trůn bylo království rozdrobené a zničené nejen nájezdy Norů, ale i díky neschopnosti krále Duncana. Tuto katastrofální situaci však MacBeth dokázal v poměrně krátké době zcela obrátit. Na severu navázal dobré styky s orknejským jarlem (náčelník vikinské družiny) Thorfinnem, nejmocnějším vikingským vládcem a na jihu odrazil Anglosasy, čímž rozšířil své království až hluboko do severní Anglie. Skotsko tak mělo větší rozlohu než dnes.
MacBethovou velkou oporou byla jeho manželka Gruach, která byla dobrotivou a milovanou královnou a v žádném případě ji nelze spojovat s Lady Macbeth.
Faktem je, že král MacBeth jako první sjednotil Skotsko, provedl významné právní reformy s důrazem na sociální stránku, podporoval keltskou církev a zemi celé zajistil blahobyt.
Začátek konce
K obratu v poklidné době MacBethovy vlády došlo roku 1054, kdy Malcolm, syn svrženého Duncana, začal uplatňovat nároky na skotský trůn. Silně ho v tom podporoval anglický král Edward Vyznavač, který tak doufal v odklizení nepohodlného soupeře. Takový požadavek byl však ve Skotsku, kde se král od nepaměti volil, absurdní a nemyslitelný. Není tedy divu, že se na severu Anglie začala shromažďovat invazní vojska, která měla odstranit MacBetha a na trůn dosadit Malcolma.
Cílem anglo-dánské armády, vedené protřelým earlem Siwardem, bylo Scone, korunovační centrum. Malcolm si totiž od jeho dobytí sliboval skotskou korunu a svržení MacBetha. Na to si však ještě musel počkat. V následné bitvě padlo na 3000 Skotů a asi 1500 Angličanů a Dánů. Výsledek bitvy byl však nerozhodný a pro Malcolma znamenal zklamání.
Malcolm a jeho stoupenci pracovali další tři roky na MacBethově zničení, téměř bezvýsledně. I tato dlouhá doba jasně vypovídá o MacBethových kvalitách, které mu zajistily širokou podporu poddaných.
Rozhodující bitva
15. srpna 1057 však došlo k nerovnému boji mezi Malcolmem a MacBethem, který byl přesilou poražen. Malcolm se ale trůnu nezmocnil. Novým skotským velekrálem byl zvolen MacBethův nevlastní syn Lulach, ten byl však po sedmi měsících Malcolmem zavražděn. Teprve nyní se Malcolm zmocnil vytoužené koruny jako král Malcolm III.. Jeho vláda však znamenala pro Skotsko pád, porobu a ztrátu jeho původní gaelské kultury.
MacBeth byl pochován na posvátném ostrově Iona, kde byly pochováváni všichni významní a právoplatní králové, což opět potvrzuje MacBethovu význačnou roli právoplatného panovníka. Spolu s ním zde byla pohřbena i jeho žena Gruach. Uchvatiteli Malcolmovi byla tato pocta odmítnuta a byl pohřben v Dumfermline.
Z dobrého krále tyranem
I když byla historie jiná a MacBethova proměna trvala dlouhá staletí, až byla nakonec dovršena propagandistickým dílem Williama Shakespeara, je ironií osudu, že si hrdinové dávných dějin vyměnili role. Z původně dobrého, schopného a spravedlivého krále MacBetha se stal tyran a vrah, pod jehož vládou trpělo celé království.
Naopak jeho předchůdce Duncan byl svržen pro svou krutovládu a naprostou neschopnost, ale pozdější kronikáři a s nimi i významný dramatik mu připsali charakter skutečného MacBetha.
Jaký byl MacBeth?
Zajímavé svědectví o MacBethově vládě přináší ve svém spisu sv. Berchan, jenž napsal:
„Po vraždění Skotů a po vraždění cizinců bude Skotsku vládnout liberální král. Byl silák, světlých vlasů, vysoké postavy. Tento hezký mladík mi byl velmi sympatický. Od východu na západ překypovalo Skotsko hojností jídla za vlády tohoto statečného rudovlasého krále.“
Tato slova jsou absolutně rozdílná od vymyšleného Shakespearova popisu, podle nějž bylo Skotsko zdecimované a temné pod vládou krvežíznivého despoty.
První Skot v Římě
Jako první skotský král vůbec navštívil MacBeth roku 1050 Řím. Dochovala se zpráva, že v jeho ulicích rozdával peníze chudým a velice výmluvné je také to, že během jeho šestiměsíční nepřítomnosti se nikdo nepokusil uchvátit trůn. To tehdy nebývalo zase až tak obvyklé.
Moudrý a mocný
Ještě v 16. století o MacBethovi kronikář William Stewart napsal:
„Ten Macbeth moudrý a mocný byl, a jako ocel ve sváru rozhodný a spravedlivý. Věčný obránce blaha veřejného, poctivý soudce, tak nestranný a čestný, jak nám hodně jeho spravedlivých skutků prozrazuje.“
