Znáte někoho, kdo ještě nemá zřízený email? Možná, že ano, ale takových lidí bude stále ubývat. Podobné je to s mobilními telefony. Každá komunikace, dokonce i potrubní pošta, však má své „mouchy“. Spam, viry, červi, to vše je nepříjemným společníkem moderních komunikačních technologií.
Zešílíme ze spamu?
Zná to snad každý, po příchodu do práce si zapneme počítač a otevřeme došlou elektronickou poštu a v tu chvíli nás zavalí nejrůznější nabídky medicínských preparátů, výhodných investic, erotických služeb… To všechno je spam neboli nevyžádaná pošta.
Podle průzkumů tvoří spam v České republice až dvě třetiny veškeré elektronické pošty. Nejde jen o to, že obtěžuje a může se stát, že při jeho odstraňování dojde ke smazání nějaké skutečně důležité zprávy, ale navíc může přinést i nějaký počítačový virus. Po jeho spuštění pak už jen se zoufalým výrazem ve tváři sledujeme, jak se nám pomalu ale jistě maže hard disk. Kromě toho spam krade zdroje z našeho počítače. V některých případech dokonce přenáší nemalou část svých nákladů na příjemce, který o to pochopitelně nemá zájem.
I když se legislativa zpřísňuje, rozesílat spamy se pirátům stále vyplatí. Pořád je mezi uživateli internetu dost lidí, kteří tuto nevyžádanou poštu otevřou, ba dokonce na ní i odpoví. Z průzkumu společnosti Mirapoinl a Radic.ili, v USA vyplývá, že 55 % uživatelů internetu někdy kliklo na odkaz slibující ukončení posílání nevyžádané pošty, a 39 % jich dokonce někdy kliklo i na jiný odkaz ve spamu.
Snadný výdělek
Pro šiřitele spamu je hlaví snahou vydělat naráz hodně peněz. Uživatelé internetu je sice proklínají, ale to jim je srdečně jedno. Konkurence i v tomto bizarním oboru je nemilosrdná. I zde vzniká cosi na způsob monopolů, jeden spamer se „stará“ o více serverů. Odhaduje se, že pouhých 150 spamerů zajišťuje až 90 procent veškerého spamového provozu.
Podle asi nejznámějšího světového spamera, Američana Alana Ralskyho, odpoví na spam až čtvrt procenta adresátů. V případě, že je spamová zpráva rozeslána na 100 000 adres, odpoví tedy 250 lidí. A to už je slušné číslo, díky kterému se taková pirátská činnost evidentně vyplatí. Ralsky tvrdí, že tento způsob komunikace umožňuje malým firmám konkurovat nadnárodním společnostem. Zda tomu tak skutečně je, zda se opravdu jedná jen o čistý obchod, to se dá z dostupných informací těžko posoudit.
Snad největším nebezpečím spamingu je skutečnost, že přenáší významnou část nákladů na své fungování i na další subjekty, nejčastěji na adresáty reklamních kampaní. Jsou to tedy příjemci spamu, kteří jsou nuceni podílet se proti své vůli na financování aktivit, o které nestojí , se kterými nesouhlasí, a proti nimž často i aktivně bojují.
Jak se spamu bránit?
Kromě prášků na bolení hlavy a antistresových preparátů, lze využít i jiné metody ochrany před spamem. Zásadně nedávat svou emailovou adresu do různých rozesílacích programů, kterých je na internetu spousta. Kromě toho se u freemailů doporučuje po skončení práce s ním odhlášení, na které mnoho lidí zapomíná.
Další možností jsou pak různé obranné technologie. Jednou z nich je SpamAssassin, který funguje na základě bodovacího systému, kdy došlému e-mailu přiděluje body (například za výskyt slova tří písmen X za sebou) a v případě dosažení jisté bodové hranice zprávu označí jako spam.
Dobře fungující ochranou před spamem jsou také statické filtry. Pracují podobně jako ochrana počítače před viry. Je nutné je často aktualizovat, podobně jako zmiňované antivirové programy. Naproti tomu Bayesiánské filtry analyzují příchozí zprávy podle toho, jaká slova jsou pro uživatele typická. Pokud se v emailu objeví více neobvyklých frází, je tento email na obrazovce vašeho počítače označen jako spam.
A když už nějaký spam dojde, v žádném případě ho neotvírat! Spam se rozpozná poměrně snadno, je totiž velice nepravděpodobné, že by si například chtěl nějaký Američan z Utahu z ničeho nic s vámi začít vyměňovat erotické fotografie.
I v Česku vede sex
V České republice tvoří patnáct procent nevyžádané pošty reklamy související se sexuální tématikou. Další v pořadí jsou e-maily doporučující nejrůznější přinejmenším zvláštní či lépe řečeno pochybné investice. Podobně je rozšířena i nabídka softwaru a zhruba pět procent spamu pak nabízí lékařské medikamenty.
Ačkoliv je rozesílání spamu v ČR trestné a jeho původcům hrozí milionové pokuty, nevyžádané pošty se jen tak lehce nezbavíme. „Devadesát devět celých devět procent spamu, který do České republiky přichází, pochází z jiných zemí než z České republiky. Dnes už i ze zemí třetího světa a proti těm se může člověk bránit jen obtížně tím, že si nainstaluje nějaké filtry. Legislativní úprava, která platí v České republice, se samozřejmě vztahuje jenom na české, případně na evropské subjekty“ prohlásil před časem bývalý ministr informatiky Vladimír Mlynář.
Zdá se, že těžiště spamerů se pomalu přenáší do třetího světa. Vzhledem k tamější situaci je jasné, že boj se spamem bude trvat ještě velmi dlouho. Takže nám zatím nezbude nic jiného, než mazat a mazat a mazat…
Více se dozvíte:
www.antispam.cz
www.icewarp.cz
Počet spamu podle vybraných domén prvního řádu:
com 66 %
net 13 %
uk 4 %
info 3 %
cz 2 %
zdroj: atlas.cz
Definice spammingu
Provozovat spamming znamená zaplavovat Internet mnoha exempláři jedné a téže zprávy, ve snaze vnutit ji lidem kteří by jinak takovouto zprávu přijmout vůbec nechtěli. Většina spamů jsou obchodně zaměřené nabídky, často jde o nabídky pochybných produktů, o nabídky postupů na rychlé zbohatnutí či o nabídky pololegálních služeb. Odesilatele přijde rozeslání takovýchto zpráv velmi lacino, protože většinu nákladů platí příjemci a poskytovatelé přenosových služeb, ne tedy odesílatel.
Kde se červům líbí?
Těžko si lze představit spolupráci byť i jen dvou lidí, kteří by se spolu aspoň nějakým způsobem nepotřebovali domluvit. Rozvoj internetu a nových informačních technologií přinesl nové, dosud netušené způsoby komunikace.
Kdo si dnes vzpomene na telegraf. I faxy jsou už na vymření. Do slovníku dnešní doby již dávno pronikly takové termíny jako ICQ, MSN Messenger nebo Miranda. Díky těmto programům je možné si popovídat s kýmkoliv po celém světě, pokud tedy má připojení k internetu. Výhodou ICQ (I Seek You) a příbuzných programů, které se souhrnně nazývají instant messengery, je především rychlost a flexibilnost. Kromě toho se tímto způsobem dají posílat i soubory, které pro svou velikost normální email nestráví.
Celý princip fungování instant messengerů spočívá v tom, že po zaregistrování, obdrží uživatel identifikační číslo. Po připojení k serveru je pak dáno ostatním na vědomí, že náš nový uživatel je už on-line. Komunikace může začít.
První byli Izraelci
Leckterý internetový surfař si dnes jen obtížně dokáže představit své počítačové vybavení bez zmíněných instant messengerů. Za praotce těchto programů můžeme považovat skupinu kamarádů z izraelské univerzity. Právě ti v roce 1996 vymysleli první komunikační program, ono slavné ICQ, které později začala využívat i izraelská výzvědná služba.
Když se program dostal i na veřejnost, ze začátku o jeho stahování příliš velký zájem nebyl. To se ale během krátké doby změnilo a ICQ se stalo celosvětovým fenoménem. Dnes ho používají miliony lidí a noví uživatelé den ode dne přibývají.
Program má v současnosti několik verzí. Nejznámějšími a nejpoužívanějšími jsou ICQ Pro 2003B, ICQ 4 a nejnovější ICQ 5. Všechny jsou pochopitelně kompatibilní, což znamená, že i když máte s kamarádem různé druhy programu, můžete vesele chatovat. „ICQ je jedním z nejpoužívanějších instant messengerů v České republice. Lze říci, ze v současné době již umožňuje komplexní pokročilou komunikaci, a to i mezi více uživateli připojenými k internetu, přičemž s ICQ můžete komunikovat i z PDA (Osobní digitální asistent) nebo mobilu,“ tvrdí Martin Kuška, který na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy přednáší informatiku.
Jde to i bez mailu
Kdo zná ICQ, ví, že zelená barva je v něm rezervována těm, kteří zrovna sedí u počítače a program ICQ mají spuštěný, tedy jsou on-line. Ti pak mezi sebou mohou nejen komunikovat, ale posílat si pohlednice nebo hrát hry.
Ovšem ICQ ani ostatní instant messengery nejsou určeny jen k zabíjení nudy, střílení protivníků v počítačových hrách nebo k bezbřehému tlachání. Střední a velké firmy mohou, zejména v krizových situacích, ocenit jeho flexibilitu. „Výhody tohoto komunikátoru se neustále rozšiřují,“ upozorňuje Martin Kuška. „Základní textovou komunikaci prostřednictvím zpráv lze používat i v chatu. Výhodou je posílání jakýchkoliv souboru z počítače bez nutnosti otevřít mailoveho klienta. Stačí pouze na ikonku souboru najet myší, kliknout pravým tlačítkem a vybrat příjemce souboru. Rozšířena je i hlasová komunikace umožňující ušetřit spoustu peněz za telefonování.“
Nevolejte, nemám čas!
Programy ICQ obvykle zaberou 10 až 30 MB operační paměti. Mají i poněkud větší nároky na počítačový procesor. Výhody ale převažují: „Žádný jiný komunikační prostředek nenabízí možnost vidět on-line tzv. status uživatelů, které máte v seznamu. Základní rozlišení je na připojené (on-line) a nepřipojené (off-line), přičemž každý z připojených má možnost upravit si svůj on-line status například na zaneprázdněného apod., aby tak dal případným zájemcům o komunikaci najevo, ze nemá příliš času na dlouhé vykecávání“, směje se Martin Kuška a přidává i vlastní zkušenost: Osobně mám ICQ zapnuté tehdy, když sedím u počítače. S jeho zapnutím, se stažením mailů a s nezbytnou ranní kávičkou startuje i ICQ. Existuje i tzv. to go verze programu, který není nutné ani instalovat. Stačí se pouze připojit na internet a na adrese www.icq.com/icq2go spustit odlehčenou verzí komunikátoru. Stačí si pamatovat pouze své ICQ číslo a heslo. Za pár vteřin máte přehled, kdo z vašeho seznamu je on-line, můžete s nimi pohovořit, i když jste zrovna na dovolené a sedíte třeba v internetové kavárně.“
Napsat lze tedy samozřejmě i nepřipojeným, kteří zprávu obdrží hned po zapnutí počítače.
Kdy zaútočí konkurence?
Dalším ve světě hojně rozšířeným komunikačním programem je součást operačního systému Windows, MSN Messenger. Kdo používá internetovou službu Hotmail, jistě si všiml řady odkazů a doporučení k tomuto programu. I tento komunikátor má mnoho dalších funkcí: můžete například posílat větší soubory a mezi další vymoženosti patří audiopřenos – telefonování přes počítač, videohovor, videokonference, posílání SMS a e-mailů či různé formy vzdáleného přihlášení.
MSN Messenger zabere na počítači asi 20 až 30 MB paměti a procesorově není tak náročný jako ICQ. Přesto zatím tento instant messenger není v České republice příliš rozšířen. I když ti, kdo ho již používají, si jej nemohou vynachválit. A jen pro srovnání, podle odhadů používá ICQ v USA 40 milionů uživatelů a MSN Messenger 14 milionů. I v Čechách se možná časem dočkáme boomu MSN Messengeru.
Něco pro slabší počítač
Mnohem více než MSN Messenger však je rozšířen komunikátor, který nese název Miranda. Jeho nevýhodou oproti dvěma již zmiňovaným programům je ale menší přehlednost. Na druhé straně se tento program spokojí se 4 MB paměti a ani procesor není příliš obtěžován. Miranda je vhodná především pro nenáročné uživatele, kteří potřebují jen posílat a přijímat zprávy bez vlezlé reklamy. Vhodná je také pro uživatele se slabšími počítači, protože není tak náročná na výkon.
Nadstavbou ke klasické Mirandě je program MirandaPack. Ani ona nezabere v počítači příliš místa. Experti však tomuto instant messengeru vyčítají, že schází sdělení, jestli člověk na pomyslném druhém konci drátu je přítomen nebo není. Ale to je přece jen malý detail, protože jinak je MirandaPack slušně vybavena mnoha funkcemi, mimo jiné umí i zkopírovat počítačovou adresu (IP adresu). Navíc je tomuto programu jedno, zda používáte ICQ nebo MSN Messenger.
Kromě již zmiňovaných messengerů samozřejmě existuje spousta dalších. V Americe je hojně rozšířen Yahoo Messenger, který zde používá 20 milionů Američanů. Dalšími, ale již méně rozšířenými jsou například AOL IM nebo odborníky velmi vychvalovaný Trillian.
Červi nikdy nespí
On-line komunikace však přináší i některá rizika. Komunikační programy bývají často napadány počítačovými červy, kteří se již nešíří jako viry infikovanými soubory, nýbrž přímo, kdy stanice se spuštěným červem kontaktuje jiné stanice připojené k internetu a při nalezení nezabezpečeného počítače se jej pokusí infikovat.
Červi určení pro instant messengery jsou v poslední době velmi aktivní. Mají na svědomí okolo poloviny veškerých velkých útoků na počítačovou síť. Umějí totiž přes instantní messengery zasílat na všechny dostupné kontakty své kopie nebo posílat zprávy obsahující odkazy na stránky s těmito kopiemi. Nové verze červů Bropia, Kelvir a Fatso, způsobily v první polovině tohoto roku celkem tři ze šesti globálních útoků.
Každopádně, instant messengery vnesly novou kvalitu do světa komunikace. Kromě zmiňovaných výhod je oceňováno i to, že jeho uživatelé se více trénují v psaném jazyce.
Slovníček pojmů
Nick: přezdívka, přihlašovací jméno
Status: označení stavu uživatele. To znamená označení toho, zda je uživatel on-line, off-line (nepřipojen), away (nepřítomen), not available (nedostupný) apod.
Smajlík: Ikona, kterou se označují emoce či nálada, většina z nás je zná i z používání v mobilních telefonech.
IP telefonie je technologie umožňující přenášet hlas pomocí počítačové sítě
IRC: Internet relay chat; systém pro textové rozhovory po internetu. Zpráva zaslaná jedné osobě se automaticky posílá všem ostatním osobám, které jsou připojeny k IRC.
ICQ je komunikační program, který byl vytvořen čtyřmi izraelskými studenty v roce 1996. Yair Goldfinger, Arik Vardi, Sefi Vigister a Amnon Amir si v červenci 1996 založili firmu Mirabilis Ltd, s tím, že změní směrování komunikace na internetu. Už v listopadu toho samého roku uvedli první verzi audiovizuálního softwaru pro komunikaci v reálném čase, který byl zdarma. Dostal název ICQ – slovní hříčka z I Seek You. V té době byl ještě neznámým produktem, ale dnes se počet jeho uživatelů odhaduje na více než 250 milionů. V červenci roku 1998 společnost Mirabilis koupil americký telekomunikační gigant American Online a vznikla nová společnost – ICQ Inc.
Domluva možná! Start povolen!
Normálně se domluvit s počítačem na palubě kosmické lodi je ve sci-fi přece zcela běžné. Nyní se to ale stává i skutečností! Nejnovější systém už totiž reaguje na hlasové povely členů posádky.
Smysluplná konverzace s roboty či palubním počítačem je díky spolupráci vědců z Amesova výzkumného centra NASA a odborníků ze společnosti Xerox na světě. Letos v létě vědci představili pokročilý systém pro hlasové ovládání počítačových zařízení.
Kafe zatím nevaří…
Nový systém byl nazván Clarissa a měl by astronautům na palubě Mezinárodní kosmické stanice ISS usnadnit jejich každodenní práci. „Clarissa je plně hlasem ovládaný virtuální asistent posádky, který astronautům za pomoci hlasových příkazů umožňuje plně se věnovat zadaným úkolům“, představil novinku vedoucí vývojového týmu Beth Ann Hockey.
Posádka během svého pobytu na ISS plní přibližně 12 000 nejrůznějších úkonů, například údržbu systémů pro podporu života, kontroly skafandrů, vědecké experimenty nebo pravidelné zdravotní prohlídky. Clarissa přitom poslušně reaguje na hlasové povely členů posádky a nahlas předčítá instrukce potřebné pro bezchybné plnění připravených úkolů. Kafe ale zatím nevaří…
„Jen si zkuste provést analýzu vzorku vody za současného sledování podrobného manuálu na počítačové obrazovce, když se vznášíte ve stavu beztíže“, směje astronaut Michael Fincke, který se nedávno vrátil z šestiměsíčního pobytu na ISS. „Možnost mluvit na počítač, naslouchat podrobným instrukcím a mít přitom volné ruce pro plnění potřebných úkolů nám poskytne komfort srovnatelný s přítomností dalšího člena posádky.“
Které slovo je důležité?
Základním požadavkem NASA na konstrukci systému byla jeho neustálá připravenost přijímat hlasové povely a patřičně na ně reagovat. Původní verze Clarissy se tedy pokoušela o zpracování veškeré komunikace v prostoru vesmírné stanice, včetně rozhovorů mezi členy posádky, ale tento přístup dělal problémy při rozlišování mezi skutečnými příkazy směřujícími k palubnímu počítači a běžnou konverzací, třeba o fotbale.
NASA se proto v obrátila na Jeana-Michela Renderse z evropské vývojové laboratoře Xeroxu s nabídkou spolupráce na řešení tohoto problému. „NASA si přála systém, který bude připraven reagovat na příkazy bez toho, aby musel být aktivován nějakým speciálním klíčovým slovem,“ vysvětluje Renders. „Proto nebylo možné využít „startrekovského“ řešení v podobě oslovení systému specifickým výrazem před zadáním příkazu. Museli jsme vylepšit schopnost systému automaticky rozlišovat mezi příkazy a konverzací.“
Jde nebo nejde o příkaz?
Technologie, kterou Renders použil pro splnění požadavků NASA, je v Xeroxu již používána. Umožňuje systému Clarissa přesněji analyzovat každou větu, rozpoznat jednotlivá slova, ale také kompletní věty a slova v kontextu, a dokáže reagovat na spoustu příkazů, vyjádřených dokonce i různým způsobem.
Systém posoudí pravděpodobnost, podle které jsou jednotlivá slova správně identifikována, a poté rozhoduje, zda jde nebo nejde o příkaz. Je to podobné jako antispamové programy, které rozhodují, zda váš E-mail je normální zpráva nebo nevyžádaná reklamní pošta.
Clarissa nyní rozpozná 75 různých příkazů, které mohou být zadány prostřednictvím 260 slov. Některé příkazy jsou opravdu jednoduché, ale další jsou naopak poměrně složité,“ vysvětluje Beth Ann Hockey. „Často jen řeknete ‚další‘ nebo ‚přejdi na krok osm‘. Ale někdy také potřebujete říct něco jako ‚v 10:25 zruš nastavený alarm‘ nebo ‚přejdi na ověřovací režim u kroků tři až čtrnáct‘.“
Více se dozvíte:
tc.arc.nasa.gov/projects/clarissa/
www.xerox.cz
Zapněte si pásy, nekuřte a… telefonujte
Zdá se, že doba, kdy telefonování na palubách letadel bylo zakázáno, pomalu končí. Některé letecké společnosti již testují technologie, díky kterým získají cestující možnost mít svůj telefon zapnutý i během letu.
Telefonování v dopravním letadle bývalo vždy tabu. Vnitřek tubusu letadla je izolován od pronikání rádiových vln a telefon tak musí napnout všechny síly, aby vůbec nějaký signál zachytil. Navíc tato snaha může mít na svědomí rušení důležitých přístrojů, které jsou pro let nezbytné, zejména pak bezpečnostní a navigační systémy.
Za vteřinu je na zemi
V nových modelech Superjumbo, které vyrábí švýcarský Airbus, by telefonování již nemělo být problémem. Testy, které již společnost dokončila, zahrnovaly i možnosti telefonování, posílání elektronické pošty, surfování na internetu a některých dalších datových technologií.
V některých letadlech lze telefony používat už nyní, ale jen tam, kde se letadlo pohybuje v malých výškách a letí na krátkou vzdálenost. Signál telefonu totiž musí být v dosahu pozemních stanic.
Nový systém má umožnit příjem dat i v mnohakilometrové výšce, třeba kdesi nad Pacifikem. V letadle bude umístěna takzvaná pikobuňka, která umožní volat i více lidem najednou. Ta odešle signál k satelitu a z něj je přeposlán zpět na zem. Doprava signálu touto cestou trvá asi jednu vteřinu.
Pozor na teroristy!
Je ovšem více než jasné, že cena hovorů z palub letadel nebude nijak nízká. Její výši požene nahoru především fakt, že spojení musí být řízeno přes satelit a ten jak víme není levný. Další možnou nepříjemností je i to, že během nočních letů na delší vzdálenosti by velmi hovorný člověk rušil své spolucestující, což mnozí známe i z jiných hromadných dopravních prostředků. K tomu je třeba přičíst i nebezpečí současného terorismu, protože možnost volání z palub letadel by sebevražedným útočníkům pořádně nahrávala.
Nebezpečný počítač
Technologicky je asi největším problémem to, jak zabránit vzájemnému působení (interferenci) mezi signály telefonní sítě a palubních přístrojů. To už tu přeci bylo! Například v roce 1995 jeden cestující na palubě letadla Boeing 737 si, jistě v dobré víře, zapnul svůj notebook. Jenže ten zavinil výpadek autopilota po startu. Pilot naštěstí celou situaci včas rozpoznal a zvládl, takže se nic nestalo. Nicméně později byl pasažérův počítač podroben laboratornímu měření a zjistilo se, že jeho vyzařování překročilo povolené hranice.
O tři roky později si na palubě letadla Boeing 747 jiný cestující zapojil svůj kapesní počítač a ten způsobil okamžité vychýlení letadla z kurzu. Poté, co byl počítač vypnut, letadlo se vrátilo do svého původního směru. Ovšem zmást letecké přístroje zvládne třeba i pouhá digitální hra. Proto je zatím lepší podobné přístroje ve vzduchu nezapínat. Koneckonců, v letové výšce dopravních letadel stejně zatím signál není.
Odborníci si samozřejmě jsou těchto problémů vědomi. Testy, které Airbus prováděl zatím bezpečnost provozu letadla neohrozily. Pokud nějaký problém vyvstane, jsou podle vyjádření konstruktérů k dispozici moderní technologie, které jej dokáží vyřešit. Podle slibů společnosti Airbus si tedy z jejich letadel zatelefonujeme už v příštím roce.
Co může zapnutý telefon způsobit?
Letadlo bývá vybaveno anténními systémy, které umí přijímat navigační a rádiové signály. Tyto systémy nekomunikují jen s leteckými dispečery na zemi, ale i s jinými letadly, která jsou právě ve vzduchu. Pokud se jim však do cesty připlete cizí signál, například právě ze zapnutého mobilního telefonu, může nastat problém. Komunikace je zmatečná a bezpečnostní systém začne preventivně odpojovat některé systémy nezbytné pro ovládání letadla. Výsledkem pak může být neřiditelné letadlo, řítící se do záhuby.
Má v tomto století potrubní pošta ještě šanci?
Moderní komunikace dokáže mnohé, ale klobásu e-mailem nepošlete! To umí jen potrubní pošta. A Praha jí má dokonce dodnes funkční. Může být i v dnešní době něčím „potrubka“ prospěšná?
Neviditelná síť pod Prahou
Potrubní pošta v Praze už dávno překročila století své existence. První linka, která propojovala Hlavní poštu v Jindřišské ulici s poštovním úřadem v dnešním domě u Rottů na Starém Městě byla otevřena již v roce 1887. Tato trasa byla později prodloužena až na Pražský Hrad, takže k ní získaly přístup i nejvyšší úřady. Měřila více než pět kilometrů, zpočátku sloužila toliko pro účely pošty a od března roku 1899 pak začala sloužit i veřejnosti.
Skutečný boom zaznamenala pražská potrubní pošta v období první republiky. Do roku 1932 bylo postaveno mnoho dalších tras, prokličkovala se na Pohořelec, do Holešovic, na Smíchov, na Palmovku nebo až do Vršovic. Vltavu „potrubka“ překonala v konstrukcích Mostu Legií, Mánesova mostu a Hlávkova mostu.
Celková délka potrubí neviditelné sítě potrubní pošty, položeného asi jeden metr pod povrchem, se rozrostla na úctyhodných 55 kilometrů. Kromě pošty ji využívaly i redakce novin nebo Československá tisková kancelář. Ještě dnes jsou v mnoha redakcích strojovny pro potrubní poštu. Širší veřejnosti přestala „potrubka“ sloužit krátce po válce v roce 1945, nicméně sdělovací prostředky ji používaly nadále. Zejména jí putovaly zprávy z ČTK.
Trochu větší vysavač
Základem každé potrubní pošty je pochopitelně potrubí, dále pak strojovna a pouzdro pro přepravu zásilek. Ocelové roury mají vnitřní průměr 6,5 centimetru, pouzdro je dlouhé 30 centimetrů a váží 3,5 kilogramu, tedy docela slušná střela. Ze strojovny se do potrubí vhání vzduch a ten pak pod tlakem 0,5 atmosféry žene pouzdro k adresátovi, přičemž dosáhne rychlosti okolo 35 kilometrů za hodinu.
Samozřejmě se mnohokrát stalo, že pouzdro v potrubí uvízne. V takovém případě je k němu vysláno těžší pouzdro, které má za úkol cestu „prošťouchnout“ a linku zprovoznit. Pokud i tento způsob selže, nezbývá nic jiného, než potrubí vykopat a vyčistit ručně.
Klobása z Hlavního nádraží
Potrubní pošta má mnoho způsobů využití. V době největší slávy se v ní přepravovaly nejen telegramy, ale i fotografie nebo i menší konstrukční vzorky. Pamětníci dodnes vzpomínají na případy, kdy si pošťáci mezi sebou posílali klobásu z hlavního nádraží. K adresátovi na druhém konci Prahy vždy dorazila ještě teplá. Zkuste si dnes poslat emailem párek v rohlíku…
Velkou devizou takového zařízení je rychlost a spolehlivost. Cesta pouzdra, například z Jindřišské ulice na Pražský Hrad, trvala pouhých sedm minut, to dnes nestihne ani ten nejrychlejší messenger, a zásilka dorazila tak, jak byla do pouzdra vložena. Kdo občas pracuje s faxem, ví, k jakým deformacím zde někdy dochází. Pneumatická přeprava pracuje s originálem a v reálném čase, tuto výhodu ji nemohou upřít ani největší zastánci moderních komunikačních technologií.
Co to stojí?
Ještě koncem 20. století byla pražská potrubní pošta relativně hodně vytížena a jedna zásilka křižovala druhou – měsíčně jich přepravila osm až devět tisíc. Poplatek za provoz unikátní pošty odpovídá výši poplatku za telefonní linku, tedy paušál za připojení a platba za každé poslané pouzdro.
Pak bohužel přišel rok 2002 a s ním nejhorší záplavy v novodobé historii Prahy. Ty nešetřily nikoho a nic, ani potrubní poštu. Zatopena byla polovina všech podzemních strojoven a voda natekla i do potrubí.
O potrubní poštu kupodivu nepečuje Česká pošta, nýbrž Český Telecom. Tato společnost má přece jen jiné priority, takže oprava „potrubky“ nepostupuje tak rychle jak by mohla, nicméně už v tomto roce je opraveno sedmdesát procent poškozeného potrubí a opravy nadále pokračují.
Má potrubní pošta šanci?
Věk emailů a esemesek je tu, ať se nám to líbí nebo ne. Nicméně, bylo by předčasné potrubní poštu zatracovat nebo posílat do muzea. I dnes může v mnoha případech najít praktické využití. Podobný princip například využívá nemocnice v pražském Motole. Tamější „potrubka“ sice už nemá páky a ventily, je podstatně modernější, ale základní princip zůstal stejný. Nemocnici slouží k přepravě operačních dokumentů, vzorků krve nebo rentgenových snímků mezi sálem a jednotlivými odděleními nemocnice. Podobně využívá potrubí i personál nemocnice v Karlových Varech, kde byla propojena transfůzní stanice s ambulancí a operačním sálem, což výrazně snížilo čekací lhůty na krev.
Pražská potrubní pošta donedávna sloužila i na nejvyšší vládní úrovni. Proudily jí i ty nejtajnější materiály. V této oblasti ale už směrnice EU a NATO nutí zákonodárce k zavedení nového vládního systému utajeného spojení. Zde se do budoucna počítá s digitálním šifrováním.
Spojení potrubní poštou se tedy dá využít i v 21. století. Jsou zásilky, které prostě nikdy emailem nepošleme. I kdyby to měla být jen ta klobása z Hlavního nádraží.
První potrubní pošta byla v Londýně
První krůček k vynálezu potrubní pošty byl udělán již v 18. století. Francouzský vynálezce Denis Papin tehdy přemýšlel nad tím, jak přenášet energii pomocí stlačeného vzduchu. Zjistil však, že za určitých okolností lze dopravovat stlačeným vzduchem i předměty. K tomu bylo potřeba splnit tři podmínky – potrubí, pouzdro a kompresor, který dovede vyrobit tlak. Projektu se ujali Angličané a v roce 1853 byla v Londýně otevřena první linka pneumatické pošty, dnes již nefunkční.
