Miniaturní výkonné počítače voperované přímo do mozku jsou v dílech science-fiction celkem zcela běžnou rekvizitou. Vize fantastů se nyní začínají pomalu uskutečňovat. Zatím by ale měly mozkové čipy především pomáhat nemocným.
Stačí si jen pomyslet!
V roce 1998 voperoval americký neurolog Philip Kennedy ze společnosti Neural Signals muži zcela ochrnutému po vážné mozkové cévní příhodě do mozku zařízení umožňující komunikaci s počítačem. Pacient, který pro utajení totožnosti vystupoval pod pseudonymem John Ray, ovládal prostřednictvím dvou elektrod v mozku kursor počítače a díky tomu dokázal psát jednoduché zprávy. První věta, kterou napsal na počítači pouhou myšlenkou zněla: „Mám hlad.“. Mozkový čip ulehčoval Johnu Rayovi život až do jeho smrti na jaře roku 2002.
Mozkové čipy prodělaly od dob Johna Raye dramatický vývoj a odborníci v současnosti dospěli k názoru, že je na čase přistoupit ke klinickým zkouškám komerčně vyráběných zařízení, jež by mohla pomoci mnohem širší skupině postižených.
Z mozku nejen na počítač
První vlaštovkou by se stal takzvaný Brain Gate firmy Cyberkinetics. Čip tvoří destička o velikosti 2 x 2 mm, naježená stovkou jehličkovitých elektrod. Při klinických zkouškách ji lékaři „zapíchli“ asi milimetr do mozku pěti pacientů s bezvládnými pažemi. Elektrody snímají elektrické signály z mozkové kůry pohybového centra a ty předávají počítači, který signály pomocí speciálního software dešifruje a převede je na povely pro pohyb kurzoru po monitoru počítače.
Po počítači by měl Brain Gate zprostředkovat ochrnutým lidem nadvládu i nad dalšími zařízeními. S jeho pomocí ovládnou robotické ruce, budou řídit jízdu invalidního vozíku nebo si podle potřeby zapnou spotřebiče v bytě. Brain Gate jim udělá opravdu doslova pomyšlení.
Když má člověk pod čepicí…
Zavádění elektrod do mozku je složité. Jednu z hlavních komplikací představuje krátká životnost elektrod, které nelze pacientům každou chvíli měnit. Elektrody také nesmějí poškozovat nervovou tkáň nebo otevírat bránu pro infekci mozku. Proto mnozí vědci upřednostňují elektrody „v čepici“, která se připíná na hlavu pacienta a snímá nervové vzruchy přes kůži a přes lebku. Nevýhodou ovšem je, že takto nelze zachytit aktivitu jednotlivých neuronů, ale jen větší změny v aktivitě mozku, takzvané mozkové vlny. Pacienti se proto musí nejprve naučit vědomě měnit charakter některých mozkových vzruchů a takto navozenou změnou pak vydávají povel počítači.
I tento na první pohled možná trochu neohrabaný systém už má na kontě řadu úspěchů. Počátkem devadesátých let 20. století například zkonstruoval neurolog Niels Birbaumer z university v německém Tübingenu „hláskovací zařízení“, které umožňovalo ochrnutým pacientům vybírat písmena zobrazená na obrazovce počítače a skládat z nich text. Tempo komunikace bylo ale zoufale pomalé – pouhé 2 znaky za minutu.
