Odborníci na boj s dopingem upozorňují v současnosti na rostoucí riziko zneužití metod genové terapie ve sportu. Vzniká tak zcela nový druh dopingu!
Sportovci už nebudou přímo užívat žádné zakázané látky, ale nechají si vpravit do těla příslušné geny a ty jim doping vyrobí. Možností se už dnes rýsuje celá dlouhá řada.
Namíchejte si vítězství!
Ragbyový tým Mořských orlů patří v australské profesionální lize k absolutní špičce a jen těžko hledá soupeře. Recept na vítězství „Orlů“ se přinejmenším zčásti zrodil v genetické laboratoři. Většina hráčů totiž souhlasila s genetickými testy prověřujícími jedenáct genů, jež ovlivňují rychlost, sílu a vytrvalost. Trenér „Orlů“ Steve Dank teď ví, kterou z variant genů jednotliví hráči zdědili a k čemu je jejich dědičná informace disponuje. Tréninkové dávky předepisuje hráčům podle toho, na co jsou geneticky stavění.
„Nebudu nutit hráče, aby týdně naběhal sto kilometrů, když z výsledků genetických testů vím, že jeho tělo zúročí lépe dávku 50 km týdně a k tomu posilování s činkou,“ vysvětluje Dank nové metody.
Podle genetika Rona Trenta z university v Sydney zavedou testy i další ragbyové kluby a trénink zohledňující vrozené dědičné schopnosti se rychle prosadí i v dalších sportovních disciplínách. Nemůže být pochyb o tom, že jakmile budou známy žádoucí kombinace genů pro určité sportovní disciplíny, nezastaví se trenéři u výběru vhodných typů a začnou zvažovat způsob, jak si hráče ještě dále zdokonalit. Rozvojem metod genové terapie jim k tomu nabízí stále dokonalejší prostředky.
Jak usvědčit pachatele?
Experimenty na myších prokázaly, že zvýšená přítomnost genu pro růstový faktor IGF-1 zajišťuje při posilovaní lepší růst svalů. Je zřejmé, že gen pro tento růstový faktor by fungoval podobně jako anabolické steroidy, jimž ve sportovním dopingu pomalu ale jistě odzvání, protože se jejich užívání dá poměrně snadno zjistit. IGF-1 si produkuje lidské tělo v určitém množství samo a není to proto cizorodá látka. Usvědčení sportovce z takového dopingu by bylo hodně obtížné.
Dnes je podávání genů sice uvedeno na seznamu ošetření, která Světová antidopingová komise staví mimo zákon, ale předseda této komise Dick Pound přiznává „V současnosti by to bylo asi hodně těžké,“. Není si proto jist, zda by mezinárodní laboratoře dokázaly tento druh dopingu odhalit.
Pro usvědčení z dopingu genem pro růstový faktor IGF-1 by totiž nestačil běžný odběr moči, ba ani krve. Atletovi by musel být odebrán vzorek svalové tkáně. Je jasné, že by se každý sportovec proti takovému zákroku bránil, ať už by byl vinen či nevinen. Odběr vzorku svalu je citelný zásah do organismu, který nezůstane bez následků. Ale ani se vzorkem svaloviny by nebylo pátrání po „dopovacím“ genu jednoduché. Metody molekulární genetiky jsou velmi účinné v situacích, kdy vědci přesně vědí, co hledají. Pátrání naslepo po neznámém genovém produktu představuje zapeklitý úkol.
Že by už v Athénách…?
Zkušenosti s genovou terapií jsou zatím velmi skrovné. Je zřejmé, že tento postup s sebou nese určitá rizika i v podmínkách špičkových klinik. Pokoutní vnášení genů do organismu sportovců proto nelze vnímat jinak než jako hazard. To však potenciální dopingové hříšníky neodradí. Vždyť i „klasický“ doping provází hrozba vážných zdravotních následků a přesto se pokaždé najde někdo, kdo vábení dopingu podlehne. Mnozí sportovci jsou však v zavádění dopingových „novinek“ velice agilní a genový doping je musí neodolatelně lákat právě pro příslib významných výhod a obtíže provázející jeho odhalování. „Dopingoví šamani“ už na poli genového dopingu zcela jistě pracují ze všech sil. Odborníci se netají názorem, že olympiáda v Athénách v roce 2004 byla asi poslední, kde se ještě genový doping nepoužil. Skeptici však nevylučují, že některý z aténských vítězů vděčí za olympijské vavříny právě genovému dopingu.
