Imunitní obraně vděčíme za život. Chrání nás před choroboplodnými zárodky i před buňkami, které se nám v těle „zblázní“ a promění se v nádor. Sveřepost, s jakou imunitní systém útočí na všechno co považuje za cizí je nám ale někdy i na obtíž. Dokonce nás ohrožuje na zdraví i životě. Jak ale ukonejšit zbytečně „rozezlenou“ imunitní obranu?
Žena, která přežila smrt
Rok 1979 byl pro Američanku Betty Lewisovou hodně rušný. Stihla sice svatbu, ale mnoho manželského klidu si neužila. Záhy jí začalo být zle a verdikt lékařů byl krutý – vážné nevyléčitelné onemocnění jater. Betty tedy začala bojovat doslova o holý život. Dlouho s nervy drásajícím napětím čekala na orgán, který by jí mohli lékaři transplantovat. Nakonec se dočkala! Úspěšná transplantace jí zachránila život! Ten se už ale nevrátil do poklidných kolejí. O dva roky později se s ní manžel rozvedl, když čekala dítě. Šťastně porodila a z náhlého popudu přestala užívat léky, které „konejšily“ její imunitní systém, aby se snesl s transplantovanými játry. Léky jí nedělaly dobře a Betty byla přesvědčená, že bez nich se bude cítit líp. Marně lékaři tvrdohlavou ženu varovali: „Budete mít vážné zdravotní problémy, můžete umřít!“
Jenže Betty popřela léty ověřené pravdy o fungování lidského imunitního systému – žije spokojeně bez léků. Její tělo se záhadným způsobem naučilo transplantovaný orgán tolerovat.
Podobné případy se stávají jen zcela výjimečně, lékařům však nedávají spát.
Jak uzavřít příměří?
Kdyby dokázali navodit tak dokonalou snášenlivosti těla k transplantovanému orgánu uměle, přineslo by to zcela zásadní zvrat do celé transplantační medicíny. Za tlumení imunitního systému a život s transplantovaným orgánem se platí někdy velmi krutá daň. Léky sice konejší ostražitost celého imunitního systému, ale pacientovi s uspanou imunitní obranou pak zase hrozí zvýšené riziko infekčních chorob nebo i rakoviny.
Případů podobných příběhu Betty Lewisové bychom však našli v záznamech transplantačních center mnohem více. „Mírové soužití“ s transplantovaným orgánem je sice vzácné, ale jak je zřejmé, ne zcela nemožné. Thomas E. Starzl z Transplantačního ústavu při University of Pittsburgh už více než deset let zkouší „odstavit“ pacienty po transplantaci jater od léků potlačujících funkce imunitní obrany. Na rozdíl od tvrdohlavé Betty Lewisové jsou ale Starzlovi pacienti pod neustálým lékařským dohledem. Při sebemenším náznaku potíží začnou léky znovu užívat. Nejeden pacient však „odstavení“ od léků úspěšně zvládl a žije nadále bez potíží s plně funkční imunitní obranou. Thomas Starzl je přesvědčen, že o úspěchu rozhodují vrozené vlohy pacientů.
Špetka kostní dřeně
Vzniku „imunitního příměří“ lze i významně napomoci. Na transplantovaný orgán útočí bílé krvinky vznikající v kostní dřeni. Vědci proto zkoušejí dodat do pacientova těla spolu s transplantovanými ledvinami, játry nebo srdcem i trochu kostní dřeně od dárce orgánu. Kostní dřeň pacienta by pak kromě vlastních krvinek produkovala i „cizí“ bílé krvinky, které transplantovaný orgán nevnímají jako cizí. Vytvářejí tak v imunitní obraně „enklávu“ buněk, jež se k novému orgánu v cizím těle chovají přátelsky.
Při transplantacích ledvin, provedených na Stanford University v Kalifornii, pomohla taková současná transplantace kostní dřeně třem ze čtyř pacientů a ti se následně obešli bez léků potlačujících imunitní obranu. Přesto se tento postup zatím používá jen ve velmi omezené míře, protože si lékaři stále nejsou tak úplně jisti jeho bezpečností. Obávají se totiž, že se transplantované buňky kostní dřeně nesžijí se svým novým prostředím a začnou produkovat bílé krvinky, které zaútočí proti tělu svého hostitele. Takovou „imunitní vzpouru“ pak provázejí opravdu vážné zdravotní komplikace a může skončit i smrtí pacienta.
Proti alergiím i cukrovce
Nežádoucí reakce „nevraživých“ bílých krvinek zdaleka netrápí jen lidi s transplantovanými orgány. Potíže vyvěrající z přemrštěné reakce imunitního systému na jinak celkem neškodné podněty trápí i alergiky. Cílené uklidnění popleteného imunitního systému by jim ulevilo stejně jako pacientům strádajícím autoimunitní chorobou, při níž imunitní obrana útočí na vybrané buňky vlastního těla.
K vážným autoimunitním chorobám patří například cukrovka prvního typu, vyvolaná atakem imunitního systému na buňky slinivky produkující inzulín. Americký imunolog Kevan Herold z newyorské Columbia University se pokusil zvláštní protilátkou „oslepit“ bílé krvinky napadající buňky slinivky u diabetiků. Z dvanácti diabetiků, kterým Herold podával „oslepující“ protilátky, se po roce snížila produkce inzulínu jen u tří. Ze stejného počtu pacientů, kteří na tom byli původně stejně jako léčená skupina, ale protilátku nedostávali, se mohli těšit ze snížených hodnot inzulínu jen dva.
Čekání na zisky
Škody napáchané zmateným imunitním systémem na nervových vláknech rozvádějících po těle nervové vzruchy se projeví jako roztroušená skleróza. Pokusy o „oslepení“ bílých krvinek, napadajících nervová vlákna, protilátkou, prováděné na myších, sváděly k optimismu. První klinické zkoušky na pacientech trpících roztroušenou sklerózou musely být zastaveny poté, co se u pacientů projevila zvýšená srážlivost krve a riziko ucpání životně důležitých cév krevní sraženinou.
I tento případ dokládá, že o podmínkách, za jakých náš imunitní systém uzavírá příměří se svými potenciálními nepřáteli, toho víme ještě příliš málo. Proto se investoři do výzkumu na tomto poli příliš nehrnou. Velká farmaceutická firma, jež vlastní patent na protilátky použité Kevanem Heroldem k léčbě cukrovky, neinvestovala do klinických zkoušek zatím ani dolar a čeká, co přinese výzkum na akademické půdě sponzorovaný ze státních peněz.
