Každý z nás má bezpočet nejrůznějších vlastností a schopností a geny se na nich podílejí různou měrou. Co ještě můžeme ve svém těle ovlivnit sami a co již ne? Proč někdo podléhá závislostem a jiný ne?
Na co geny ještě stačí?
Některé naše vlastnosti jsou na genech prakticky nezávislé nebo jsou jimi ovlivněny jen zprostředkovaně. Máme je tedy více či méně pod kontrolou. Sami se například rozhodneme, jestli se necháme očkovat a zajistíme si tak odolnost organismu proti nebezpečné chorobě (třeba tetanu, záškrtu nebo obrně), naše geny by nám ji nezajistily.
Jiné vlastnosti jsou naopak pod tvrdým diktátem genů a naší kontrole se vymykají. Tak dědíme například barvu očí nebo krevní skupinu. Tyto vlastnosti kódují jednotlivé geny a způsob jejich dědění jsme schopni celkem snadno vysledovat. V zásadě se jejích předávání z rodičů na potomky řídí zákonitostmi objevenými již v 19. století brněnským mnichem Johanem Gregorem Mendelem.
Mnoho vlastností formuje velké množství genů i široká škála vnějších vlivů. Například dědičný sklon k obezitě, zčásti podmíněný větším počtem genů, se prosadí jen v případě, že přijímáme s potravou více energie, než kolik jí spotřebujeme na základní životní pochody i tělesnou aktivitu.
Kde se bere inteligence?
Čím složitější je daná lidská vlastnost nebo schopnost, tím větší propletenec vlivů se kolem ní uzlí. Například agresivní chování nebo inteligence jsou z tohoto hlediska pro vědce velmi oříškem.
Genetici zatím neznají všechny geny, které k formování těchto vlastností přispívají. Jejich podíl určují tzv. dědivostí. V případě inteligence se udává dědivost 0,2, což znamená, že o naší inteligenci rozhodují z 20 % geny a z 80 % vnější prostředí. Pokud jde o vlivy vnějšího prostředí, byla by ovšem chyba si je redukovat třeba jen na školu a výchovu. Inteligenci ovlivňuje kromě jiného i dostatečný přísun živin v raném dětství, kdy se rozvíjí mozek a jeho funkce. Ukazuje se, že podvyživené děti za svými vrstevníky ve výsledcích inteligenčních testů silně zaostávají. Někteří badatelé ale považují podíl genů na duševních schopnostech za mnohem vyšší (až 60%).
Patent na rozum
Někteří vědci jsou přesvědčeni o silném genetickém základu lidské inteligence, jiní zastávají názor, že inteligence je z valné části výsledkem výchovy a dalších faktorů vnějšího prostředí. K těm, kdo na „geny inteligence“ věří, patří Robert Plomin z londýnské King´s College. Podařilo se mu získat vzorky dědičné informace 200 amerických dětí, které si vedly výjimečně dobře při testech inteligence. Plomin je srovnává s dědičnou informací dětí dosahujících v IQ testech jen průměrných výsledků a tvrdí, že se dostal na stopu nejméně tří genů přispívajících k vyšším duševním schopnostem. Všechny by se měly nacházet na lidském chromozomu 4. Plomin také ohlásil objev genetické „značky“, která má v naší dědičné informaci signalizovat schopnost učit se. Vytypovaná oblast dědičné informace neobsahuje „patent na rozum“, ale měl by se v ní nacházet gen či geny, které přispějí k tomu, abychom nad učebnicemi a skripty nevysedávali nadarmo.
Gen pro homosexualitu neexistuje!
V roce 1993 vyvolala velký rozruch vědecká studie týmu amerických genetiků vedených Deanem Hamerem z National Cancer Institute v Bethesdě. Z výsledků zveřejněných v prestižním vědeckém týdeníku vyplývala existence genu pro homosexuální orientaci mužů. Gen se měl nacházet na „ženském“ chromozomu X, který muži dědí výhradně od matky.
V roce 1999 prověřil tým kanadských genetiků z University of Western Ontario, vedený neurologem Georgem Ricem, výsledky Hamerova výzkumu genetickými analýzami mnohem početnější populace a došel k závěru, že „gen pro homosexualitu“ neexistuje.
Proč máme chuť na cigaretu?
Proč někdo propadne závislostem nejrůznějšího druhu, zatímco jiný pokušení úspěšně odolá? Odpověď na tyto otázky hledají i genetici.
Tým vědců z University of Toronto vedený Rachel Tyndaleovou například zjistil, že mezi lidmi vybavenými určitou variantou genu CYP2A6 je výrazně méně kuřáků. Pokud už nositelé genu upadnou do tenat tabákového návyku, spotřebovávají méně cigaret než jiní kuřáci. Jejich gen vyrábí enzym, který není dostatečně účinný v rozkládání nikotinu a ten proto vydrží kolovat v krvi kuřáka o poznání déle. Nástup neodolatelné „chuti na cigáro“ se tak oddaluje. Geny ale nikoho kouřit nenaučí ani mu v tomto zlozvyku nezabrání. Můžou však představovat příslovečnou poslední kapku, po které pohár závislosti na tabáku přeteče.
V osidlech drog a alkoholu
Ani narkomani neuvíznou v osidlech drogy jen díky svým genům, a to navzdory faktu, že američtí genetici vedení Jackem C. Sipem ze Scripps Research Institute v kalifornské La Jolla zjistili u alkoholiků a narkomanů pětkrát častější výskyt varianty genu pro „nízkovýkonnou“ formu enzymu označovaného jako FAAH. Enzym vyráběný podle této varianty genu neodbourává v mozku dostatečně rychle přirozené látky, které se vážou na nervové buňky ve stejných místech jako účinné složky z marihuany.
Enzymy ADH a ALDH zas odbourávají v játrech alkohol. ADH mění alkohol na acetaldehyd a ALDH tuto látku dále rozkládá na acetát. Oba enzymy můžou být „vyráběny“ podle několika variant genů a liší se svou výkonností.
Asiaté mají horší kocovinu
Nízkovýkonná varianta enzymu ALDH zřejmě chrání před alkoholismem východoasijské populace. V krvi Asiatů zůstává po každé pitce hodně acetaldehydu a to s sebou nese silnou nevolnost, bolest hlavy a další projevy „opice“. Piják je tak za svůj poklesek tvrdě potrestán. Podle některých genetiků se tato varianta genu pro ALDH vyskytuje u obyvatel východní Asie proto, že zvýšené hladiny acetaldehydu ničí v těle člověka tamější nebezpečné parazity.
Stejně „protialkoholicky“ působí podle Cindy Ehlersové ze Scripps Research Institute varianta genu pro enzym ADH, která zajistí rychlejší odbourávání alkoholu na acetaldehyd. Ta by měla chránit před návykem na alkohol některé Afričany.
Jen „obranný gen“ nestačí
Můžeme se ubránit alkoholismu i bez těchto „ochranných“ genů? Na tuto otázku odpověděl celkem jednoznačně Enoch Gordis, ředitel amerického National Institute for Alcohol Abuse and Alcoholism: „Geny jsou jen rizikové faktory. V žádném případě nezakládají náš osud,“.
Na vzniku alkoholové a drogové závislosti se podílí mnoho vlivů, například rodinné zázemí, nezaměstnanost či víra. Ani optimální genetická a sociální konstelace není dokonalou pojistkou před vznikem závislosti. Řada Asiatů dokáže svůj „obranný gen“ s vynaložením značného úsilí „přepít“ a zdaleka ne všichni nositelé „riskantních“ genetických variant se stanou alkoholiky či narkomany.
Existují horolezecké geny?
Každému není dopřáno, aby se podíval na svět z výšky vrcholu Mount Everestu či Nanga Parbatu. Brita Hugha Montgomeryho z University College London zajímalo, nakolik pomáhají vynikajícím horolezcům jejich geny. Podařilo se mu přesvědčit ke spolupráci 25 špičkových britských alpinistů, opakovaně zvládajících pobyt v „zóně smrti“ v nadmořských výškách nad 7000 metrů. Genetické analýzy odhalily, že drtivá většina horolezců nese ve své dědičné informaci jednu variantu genu, podle níž se v těle vyrábí enzym, označovaný jako ACE a regulující krevní oběh. V dalších experimentech Montgomery prokázal, že nositelé „horolezecké varianty“ genu zúročí intenzivní trénink větším nárůstem fyzické kondice. Tato varianta genu se může skrývat v pozadí vrozenému talentu pro řadu vytrvalostních sportů (např. pro dlouhé běhy a plavání). Sama o sobě ale nikomu olympijské medaile nebo výstupy na osmitisícové štíty nezajistí. K tomu se musí sejít v optimální konstelaci i další významné faktory – vůle, správný trénink, výživa, životospráva, zkušenosti, špičkové vybavení. Ve hře jsou i další geny. Tým japonských genetiků vedený Masajukim Hanaokou zjistil, že horolezci nesoucí určitou variantu genu pro enzym vyrábějící v našich cévách oxid dusnatý jsou náchylnější k tzv. horské nemoci – fatální zdravotní komplikaci vyvolané těžkým otokem plic.
Jaké geny má náměsíčník?
Náměsíčnost postihuje asi 3% lidí a v některých případech se může stát příčinou vážných úrazů. Mezinárodní tým vědců vedený Mahdim Taftim z university v Ženevě prověřil dědičnou informaci náměsíčníků a zjistil, že jsou 3,5krát častěji nositeli jedné z variant genů, podílejících se na fungování imunitní obrany.
„Neobjevili jsme gen pro náměsíčnost,“ vysvětluje Tafti. „Je to spíše jeden z rizikových faktorů. Náměsíčnost je stav podmíněný prostředím a stresem a není určen výhradně geneticky.“
