Životní osudy, úspěchy i prohry mnoha slavných lidí v historii byly samozřejmě ovlivňovány i jejich nemocemi.

Přitom naše vědomosti o těchto chorobách jsou často závislé na dobových zprávách a kusých záznamech kronikářů vycházejících z úrovně medicíny té či oné doby. Pojďme se s 21. STOLETÍM podívat, jaké nemoci sužovali vladaře, politiky, umělce a jiné známé a slavné osobnosti minulých staletí.

Například o francouzském králi Ludvíkovi XIII., kterého jistě znáte z Dumasova románu Tři mušketýři, víme, že v mládí trpěl častými záchvaty slabosti. Královští lékaři, nebo spíše felčaři, ho přitom zcela nevhodně léčili pouštěním žilou, projímadly a klystýry. Takových klystýrů za jediný rok absolvoval až 215! Musel tedy ve skutečnosti mít velice silnou fyzickou konstituci, aby takový nápor vůbec vydržel.
Začneme ale nejdříve doma a podíváme se, co trápilo české panovníky.

Případ pro psychiatra?
Václav II. 
Král Václav II., syn Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské, měl od dětství chatrné zdraví. Sám papež mu dovolil, aby si ve dnech půstu dopřával maso, protože jeho nemocný žaludek prý nesnášel ryby a postní jídla. Vyhýbal se velkým shromážděním a sněmům a nejraději býval zcela sám. Míval chorobný strach z koček, nesnášel jejich mňoukání, bál se blesků a proto se za bouřky schovával do dutého oltáře s ostatky svatých. Zbraslavská kronika zaznamenala případ, kdy si sám pálil lýtka hořící svíčkou, aby se potrestal za to, že nevyslyšel prosbu jednoho šlechtice.
Z toho vyplývá, že byl těžkým neurotikem trpícím různými fobiemi a navíc i paranoikem. Historik profesor Josef Šusta například uvádí, že Václav II. „mnohdy z obavy otrávení jídlem při hostině nechal se pověsit v audienční síni nohama vzhůru, aby lépe dávil“.
Přesto tento neurotik dokázal získat hned tři královské koruny – kromě české i polskou a pro svého syna Václava III. i uherskou. Zemřel v pouhých 34 letech, podobně jako jeho matka, na plicní tuberkulózu. Kronikář zaznamenal, že ho trápila vysoká horečka a ukrutné bolesti, jež „prozrazovala vyčerpanost údů a ukazovala tvář, kterou pokrýval nádech modravé barvy“.

Utopil svého lékaře!
Jan Lucemburský
Rytířský král Jan Lucemburský byl dědičně postižen silnou krátkozrakostí. V roce 1337 při návratu z křížového tažení na Litvu začalo jeho pravé oko slábnout. Patrně se jednalo o zelený zákal. Panovníkův francouzský lékař Barrot se ho pokoušel léčit mastmi obsahujícími dokonce kafr a jedovatou rtuť. Králův zrak tím ještě více poškodil a Jan nakonec na pravé oko zcela oslepl. V záchvatu vzteku pak dal neúspěšného léčitele zašít do koženého pytle a hodit do řeky Odry.
O dva roky později začalo slábnout i Janovo levé oko. Král tentokrát povolal do Prahy věhlasného arabského lékaře Hadrata il Malim Mahlaka ze španělské Cordoby. Arab, poučen osudem svého předchůdce, si nejdříve nechal vystavit ochranný glejt, který mu měl zaručit bezpečný odchod z Lucemburkových služeb bez ohledu na výsledek léčení. Tušil zřejmě, že to bude nutné, protože panovník nakonec stejně zcela oslepl. Ani to však Janovi, jak známo, nezabránilo ve válčení a jako slepec na koni, vedený mezi dvěma rytíři, nakonec v roce 1346 padl v bitvě u Kresčaku.

Záhadné onemocnění
Karel IV.
V říjnu 1350 teprve čtyřiatřicetiletý král římský a český Karel IV. těžce onemocněl. Podle kronikářů byl trvale upoután na lůžko, nemohl hýbat ani rukama, ani nohama a jeho potíže se stále zhoršovaly. Jeden z letopisců označil jeho nemoc za „zvlášť těžkou a trvalou bezmocnost“. Panovníkův stav vyvolal vážné obavy jak v Čechách, tak i v Německu a na papežském dvoře, sídlícím tehdy v jihofrancouzském Avignonu. V únoru 1351 se radil mohučský arcibiskup Gerlach s rýnským falckrabětem Rudolfem, otcem druhé Karlovy manželky Anny Falcké, co dělat v případě královy smrti. Sám Karel si dobře uvědomoval svůj stav a písemně požádal svého prastrýce, trevírského arcibiskupa Balduina, aby se ujal řízení některých záležitostí Svaté říše římské. Nicméně po deseti měsících došlo k takřka zázračnému uzdravení.
Většina tehdejších letopisců se přiklonila k názoru, že se Karla IV. kdosi pokusil otrávit. Jenže odborníci neznají žádný jed, který by způsobil desetiměsíční onemocnění končící úplným vyléčením. Proto se český historik profesor Josef Šusta (1874-1945) přikláněl k názoru, že Otec vlasti trpěl polyartikulární dnou, vyznačující se současným zánětem několika kloubů. Jistě, Karla IV. v pozdějším věku sužovala dna, ale tato choroba se nikdy neprojevuje úplným dočasným ochrnutím všech čtyř končetin. Přední český neurolog profesor Ivan Lesný proto přišel s domněnkou, že Karel IV. trpěl zánětem nervů a míšních kořenů, který má právě uváděné příznaky. Také následné ohnutí šíje, jak ho známe z Karlových podobizen, mohlo být důsledkem tohoto zánětu.
Hypotézu profesora Lesného potvrdil antropolog profesor  Emanuel Vlček, který v roce 1978 zkoumal panovníkovi kosterní pozůstatky. Objevil totiž na levé straně krční páteře, asi ve výši třetího a čtvrtého obratle, zřetelný otisk krevního výronu. Právě tento výron mohl vyvolat zmíněné ochrnutí. Historikové se domnívají, že se jednalo o důsledek zranění při rytířském turnaji, nejspíše někde v severní Itálii, jehož se Karel IV. inkognito zúčastnil. Panovníkova družina se pak postarala o to, aby byla tato nešťastná událost ututlána.
 
Infarkt nebo alkohol?
Václav IV.
Podivný a náhlý konec vzal Karlův nejstarší syn a následník Václav IV. Na sklonku července 1419 ho na Novém Hradě u Kunratic zastihla zpráva, že se husité v Praze vzbouřili a vyházeli jím dosazené konšely z oken novoměstské radnice. Král na to reagoval nepříčetným vztekem. V návalu zuřivosti dokonce málem probodl dýkou jednoho ze svých šlechtických důvěrníků, který si dovolil utrousit ironickou poznámku. Výbuch královského hněvu skončil podle všech příznaků lehkým mrtvičným záchvatem.
V příštích dnech se však zcela zhroucený Václav spokojil s omluvou novoměstské obce a potvrdil nově zvolenou novoměstskou radu. To už zcela propadl duševní depresi a melancholickým náladám, občas provázeným nevolnostmi a zvracením. Historici to zpravidla přičítají utrpěné lehké mrtvici. Pravděpodobnější však je, že král už byl zcela zničen alkoholem. Dne 15. srpna se mu poněkud ulevilo a požádal o zpovědníka. Zřejmě tušil, že přichází jeho konec. Následující den, 16. srpna 1419, si Václav IV. postěžoval pouze na bolest v levé ruce. Krátce po poledni byl však stižen dalším záchvatem mrtvice. Celé tělo mu zkroutila hrozná bolest. Podle svědectví podkomořího Jana Bechyně následovala strašná tříhodinová agónie, až král, jak napsal kronikář Vavřinec z Březové, „poražen jsa šlakem, s velkým křikem a řvaním jako lvovým náhle jest umrtven…“
Známý lékař a spisovatel profesor  Josef Thomayer počátkem 20. století soudil, že příčinou panovníkova skonu byla angina pectoris a srdeční infarkt vyvolaný rozčilením ze zprávy o novoměstské defenestraci. Oproti tomu neurolog profesor Ivan Lesný připomněl, že „řvaní jako lvové“ obvykle nedoprovází infarkt myokardu, ale může být úvodním symptomem epileptického záchvatu. Takovými záchvaty podle něj trpívají alkoholici a mnozí při nich také umírají. Další odborník, psychiatr profesor Eugen Vencovský se zase naopak přiklonil ke staršímu názoru profesora Thomayera. Připomněl, že u Václava IV. nedošlo k žádným typickým projevům epileptického záchvatu – ke křečím horních a dolních končetin, slinění, pokousání jazyka, pomočení atd. Souhlasil však s  názorem, že osmapadesátiletý Václav IV. se stal obětí chronického alkoholismu.

Proč zemřel tak mladý?
Ladislav Pohrobek
Těsně před svou plánovanou svatbou s dcerou francouzského krále Karla VII. Magdalenou z Valois nečekaně v Praze zemřel teprve sedmnáctiletý český král Ladislav Pohrobek. Staré letopisy české o jeho skonu zaznamenaly: „Stalo se tu neděli po sv. Alžbětě (20. listopadu 1457), že král Ladislav křtil dietě na Hradě a u sv. Václava panu Zdeňkovi Konopišťskému. A tu neděli, když bude k večeruom, tehdy jede z Hradu král do Prahy a hned jeho hlava zabolí. A nazejtří v pondělí vyvrhle se jemu dvě hlíze, a on jich tajil pro dolejší hanbu, i kázal k sobě svým lékařuom. A jeden ohledav jemu ruku řekl: králi neškodí nic, a druhý lékař pozdržev krále za ruku, i řekl: králi, zle se máš. I dali jemu lékařství, aby se upotil a dali jemu jiné lékařství, aby jeho proskočilo, a naposléze púštěli jemu krev. A tak leže v mdlobách tento krásný mládenec pustil duši v tu středu dne sv. Klementa (23. listopadu 1457)…“
Hned následující den po Ladislavově smrti dal zemský správce Jiří z Poděbrad vystavit rakev s jeho tělem v katedrále sv. Víta, aby se mohl každý přesvědčit, že král skutečně skonal. Mnohým přitom neuniklo, že se na tváři mrtvého objevily podivné černé skvrny. Stejně tak každý, kdo krále znal, nemohl nepostřehnout nápadně nadmuté břicho. Ještě větší podezření vyvolala skutečnost, že se pohřeb konal už druhý den, tedy třetí den po Ladislavově smrti.
Lékaři vydali oficiální zprávu, že panovník zemřel na mor. Jenže mor přicházel jako epidemie, a v celých Čechách nebylo v té době zaznamenáno žádné jiné morové onemocnění. Proto se už tehdy vyskytly názory, že mladičký král byl ve skutečnosti otráven. Do podezření z travičství se dostal především zemský správce Jiří z Poděbrad. O záhadné smrti mladičkého vládce se tehdy hodně mluvilo po celé Evropě, jak o tom svědčí i verš známého francouzského renesančního básníka Francoise Villona, který si ovšem Ladislavovo slovanské jméno upravil: „Kde Lancelot je, český král?“
Příčiny smrti Ladislava Pohrobka vzrušovaly nejrůznější badatele po celá staletí. Definitivní tečku a zároveň rehabilitaci Jiřího z Poděbrad přineslo až zkoumání kosterních pozůstatků mladičkého Habsburka v roce 1985. Profesor Emanuel Vlček teprve s pomocí počítačového tomografu zjistil, že Pohrobek zemřel na jednu z forem leukémie.

Podivín posedlý ďáblem
Rudolf II.
Už jeho současníci označovali římského císaře a českého krále Rudolfa II. za podivína či dokonce posedlého ďáblem. Císařův zpovědník Johann Pistorius s tím však nesouhlasil: „Není posedlý, jak se někteří domnívají, ale trpí melancholií , která během dlouhé doby příliš vyhnala kořeny.“ Přitom pojmu melancholie byl v Rudolfově době přikládán mnohem širší význam a skrývaly se pod ním i duševní poruchy. Ve 30. letech 20. století profesor Luxenburger z psychiatrické kliniky v Mnichově vyjádřil názor, že „Rudolf II. trpěl schizofrenií“. Odvolával se přitom na případy duševních poruch u jeho předků, jako např. Johany Kastilské řečené Šílená či císař Karel V., i u jeho potomka levobočka Julia Caesara d´Austria, který na českokrumlovském zámku v záchvatu zmasakroval svou mladičkou milenku Markétu Pichlerovou.
Antropolog profesor Emanuel Vlček, který zkoumal Rudolfovi kosterní pozůstatky, zjistil syfilitický zánět kostí. V této souvislosti vyslovil hypotézu, že císař se zálibou v umění a alchymii trpěl progresivní paralýzou vyvolanou třetí fází luetické nákazy. S jeho diagnózou však polemizoval psychiatr profesor Eugen Vencovský. Podle jeho názoru byla Rudolfova osobnost poznamenána dědičně získanou periodickou  schizoafektivní psychózou.
Jak známo, císař nakonec zemřel 20. ledna 1612 v naprosté izolaci na Pražském hradě, když ho trůnu zbavil jeho vlastní bratr Matyáš. V oficiální zprávě byla jako příčina smrti uváděna vodnatelnost.  Při jeho známé tloušťce se tomu ani nelze divit.
 
Zahubila jí tloušťka
Marie Terezie
Když bylo císařovně Marii Terezii dvaapadesát, napsala své přítelkyni hraběnce Edlingové: „Zvnějšku vypadám sice zdravá. Jsem však tlustá, víc než byla moje matka blahé paměti, také červená, zejména po těch neštovicích, plíce a oči mi vypovídají službu. Nohy mám velmi oteklé, čekám, že se každý den zanítí. Oči mi zeslábly, a nejhorší je, že mi k ničemu nejsou ani kukátko, ani brýle. Zdá se mi, že mám pořádný náběh k dušnosti, protože se mi vstoje, ba i vleže těžko dýchá. Nesmím si však stěžovat; člověk je tvor pomíjivý…“
O Marii Terezii je známo, že ráda jedla a to bez valného výběru. V posledních letech života ztloustla natolik, že téměř nemohla chodit a musela být ve vídeňském Schönbrunnu dopravována z patra do patra v sedě na kanapi pomocí kladkostroje. Na podzim 1780, kdy jí bylo třiašedesát, se její zdravotní stav výrazně zhoršil. Trápila ji dýchavičnost a záchvaty silného kašle. Lékaři to připisovali plicní vodnatelnosti a také zápalu plic. Později se přidala vysoká horečka. Přenesli jí do postele a její nejstarší syn a spoluvladař Josef II. se jí zeptal, zda se jí leží dost pohodlně. „Dost dobře k tomu, abych zemřela,“ odsekla. To byla její poslední slova.

Jak přišla syfilida ke svému jménu?
V roce 1493 zavlekli Kolumbovi námořníci z nově objevené Ameriky do Evropy velmi urputnou a nebezpečnou pohlavní nemoc, která často měnila dějiny víc, než jsme ochotni vůbec připustit. Mikrob Treponema Pallidum, způsobující tuto chorobu, se po příchodu na starý kontinent stal mimořádně agresivní. Pronikal do lidských genitálií, využívaje nejrůznějších oděrek, častých při tehdejším nedostatku základní hygieny a nošení nepříliš často praného oblečení, a vyvolával vysoce nakažlivé příjičné vředy. Za pár týdnů se nejen pohlaví, ale celé tělo nakaženého pokrylo hnisavými puchýřky, nemoc zasáhla centrální nervový systém, postiženému vypadaly vlasy a chlupy. Za strašných bolestí se během několika měsíců dostavila smrt.
Španělští námořníci zavlekli tuto dosud neznámou chorobu do neapolských nevěstinců, kde se jí při svém vpádu nakazili francouzští vojáci. Jenže armáda francouzského krále Karla VIII. musela pod tlakem Benátské ligy sdružující papeže, římského krále, Benátskou republiku a Španělsko brzy vyklidit pozice a nakažení žoldnéři se rozptýlili po Evropě. Sebou si přinesli nepříjemnou vzpomínku na Neapol, které se právě kvůli nim začalo říkat „morbus gallicus“, tedy „galská“ či „francouzská“ nemoc.
Na celý křesťanský svět padl strach. Velký německý básník a grafik Albrecht Dürer (1471 – 1528) psal v roce 1506 ze své cesty po Itálii do Norimberka: „Vyřiďte za mne našemu panu převorovi mou oddanou poklonu. Požádejte ho, ať za mne prosí Boha, aby mne chránila zejména pak před francouzem, neboť obávám se velmi toho zla, které téměř každý už tu má.“ Italský renesanční učenec, lékař a básník Girolamo Fracastoro (1478 – 1553) dokonce složil báseň, v níž tato choroba jako boží trest stihne pastýře Syfila. Bezděky se tak zasloužil o její další pojmenování – syfilis.  

Nakažení papežové i králové
Syfilis se nevyhýbal ani těm nejvýznamnějším osobnostem. V roce 1503 na tuto nemoc zemřel dokonce papež, prostopášný Alexandr VI. (nar. 1430), vlastním jménem Rodrigo de Borgia. O jeho mrtvole očití svědkové tvrdili, že se maso zbarvilo dočerna, z úst s obrovským napuchlým jazykem vystoupila pěna a z každého tělního otvoru unikaly plyny. Na příjici zemřel o deset let později i další papež Julius II. (nar.1443), na jehož objednávku vytvořil Michelangelo proslulou nástropní malbu v Sixtinské kapli. Podle vatikánského ceremoniáře často nedokázal Julius II. po modlitbě vstát, protože jedna jeho noha byla zcela pokryta syfilitickými vředy.
Velkým překvapením bylo zkoumání kosterních pozůstatků velkého renesančního humanisty a filozofa Erasma Rotterdamského (1469 – 1536). Po otevření jeho hrobky v basilejském dómu objevili švýcarští patologové na jeho kostech nepochybné syfilitické změny. Francouzský král František I. (1494 – 1547) se příjicí nakazil od své milenky, manželky pařížského právníka Ferrona. Ze své choroby se neúspěšně léčil tehdy obvyklými metodami – vývary z guajakového dřeva dováženého ze Střední Ameriky a rtuťovými mastmi.
Anglický král Jindřich VIII. (1491 – 1547) se syfilidou nakazil už v mládí. Choroba pak zcela změnila jeho povahu. Připomeňme si, že kvůli papežem nepovoleného rozvodu s první manželkou Kateřinou Aragonskou odtrhl anglickou církev od katolické církve a dvě ze svých celkem šesti manželek dal popravit.
Příjice zřejmě ovlivnila také chování ruského cara Ivana IV. řečeného Hrozný (1530 – 1584). Do dějin vstoupil nevídanými masakry, hromadnými popravami svých skutečných i domnělých odpůrců a zabitím svého nejstaršího syna Ivana. Carova choroba se před jeho smrtí projevila opuchlinami na celém těle, které začalo hnít vydávalo odpuzující zápach. V mládí získaný syfilis poznamenal i život známého českého šlechtice, generalissima císařských vojsk Albrechta z Valdštejna (1538 – 1634). V jeho případě však nemoc předešel irský žoldnéř Walter Deveroux, který ho na tajný rozkaz císaře Ferdinanda II. v Chebu zavraždil.

Alkohol a hašiš jako léky
Geniální italský houslista Niccoló Paganini (1780 – 1840) onemocněl ve čtyřech letech neštovicemi, na které se tehdy většinou umíralo. Přitom tato choroba se zkomplikovala ještě o encefalitidu, tedy zánět mozku. Zřejmě právě toto postižení vyvolalo jeho pozdější démonickou ošklivost – byl nápadně hubený s dlouhými vyzáblými pažemi, křehkým tělem a velkou hlavou s tváří ptačího dravce. Navzdory tomu byl díky své virtuózní hře obletován ženami. Při svých četných sexuálních eskapádách se nakazil syfilidou a později ještě onemocněl tuberkulózou. Chronický zánět hrtanu a krku mu stěžoval polykání a v posledních dvou letech života prakticky připravil o hlas.
Hudební skladatel Franz Schubert (1797 – 1828) dokázal složit klavírní sonátu během jediného týdne. Ve svých pětadvaceti se nakazil syfilidou, čemuž se při jeho bohémském způsobu života nelze divit. Bolesti, pocity nevolnosti a deprese léčil alkoholem. Nakonec však zemřel na břišní tyfus, když ho lékař zcela nevhodně léčil pouštěním žilou a obklady z hořčice. 
Velký německý básník Heinrich Heine (1797 – 1856), přítel Karla Marxe a zbožňovaný rakouskou císařovnou Alžbětou, „chytil“ syfilis vinou častého střídání sexuálních partnerek. Onemocnění se začalo projevovat úplným ochrnutím dvou prstů na levé ruce a poruchami vidění. Levé víčko mu zcela pokleslo a musel si pozvedat rukou. Později ztratil cit v celé levé polovině těla a těžce mluvil a polykal. Posledních osm let života byl zcela upoután na lůžko a psát mohl jen díky své nezměrné vůli a silným dávkám morfia.
Francouzský spisovatel Gustave Flaubert (1821 – 1880) musel pro postižení těžkou neurózou opustit Paříž a žít trvale na venkově, kde také napsal svůj nejznámější román Paní Bovaryová. Při cestě na Blízký východ se nakazil syfilidou. Chorobou vyvolané bolesti a depresivní stavy zaháněl nadměrným pitím a požíváním hašiše. Nakonec zemřel na mozkovou mrtvici.
Slavný český hudební skladatel Bedřich Smetana (1824 – 1884) se v roce 1874 neznámo kde nakazil příjicí. Dne 30. dubna tohoto roku si zapsal do deníku: „Od 12. (dubna) jsem nemocný se zaníceným vředem“. Koncem července se začaly projevovat druhotné následky choroby: „Občas mám zalehlé uši a zároveň se mi točí hlava, jako bych měl záchvat slabosti“. V říjnu 1874 úplně ztratil sluch a když ztroskotaly všechny pokusy o vyléčení, přestěhoval se ke svému zeti do myslivny v Jabkenicích. Zde navzdory hluchotě vytvořil cyklus symfonických básní Má vlast. Koncem roku 1882 se Smetana úplně zhroutil. Postupně ztrácel schopnost myslet a jen pomateně blábolil. Začal trpět optickými a sluchovými halucinacemi a sám sobě napsal blahopřejnou pohlednici k šedesátinám. V dubnu 1884 ho převezli do ústavu pro duševně choré, kde po měsíci zemřel.
V blázinci nakonec skončil i francouzský spisovatel Guy de Maupassant (1850 – 1893). Podobně jako Flaubert velmi pil a bral drogy. Syfilis u něho začal projevovat v roce 1880 oční chorobou. Po dvanácti letech se psychicky zhroutil a neúspěšně pokusil o sebevraždu. Po té byl umístěn v psychiatrické léčebně.
Podobný osud měl i německý filozof a spisovatel Friedrich Nietzsche (1844 – 1900). Při jeho značně ostýchavé povaze je však záhadou, kde se nakazil syfilidou. Od roku 1873 byl prakticky trvale nemocný. Trápily ho migrénové bolesti hlavy, slábnoucí zrak a časté zvracení. V roce 1889 u něho naplno propukla duševní choroba a byl převezen na psychiatrickou kliniku v Bazileji. Odtud byl později převezen do ústavu choromyslných v Jeně, kde se u něho projevila progresivní paralýza jako důsledek syfilitické nákazy. Pacient měl časté záchvaty zuřivosti, prohlašoval se za pruského krále Fridricha Viléma IV., pil vlastní moč a jedl svoje výkaly. V necelých šestapadesáti letech zemřel v opatrování své sestry Elisabeth na zápal plic.

Diagnózy proslulých vědců
Významný britský přírodovědec Charles Darwin (1809 – 1882), autor převratných děl O vzniku druhu přírodním výběrem a Původ člověka a pohlavní výběr, si z výzkumné cesty kolem světa na plachetnici Beagle přivezl ve své době záhadnou chorobu, zřejmě trypanozomiázu. Jejím původcem je prvok Trypanosoma cruzio přenášený jihoamerickým hmyzem. Vědec trpěl častými bolestmi hlavy, dýchacími potížemi, bušením srdce, závratěmi a nespavostí. Nemoc postupně ovlivnila jeho život natolik, že musel přísně dodržovat denní režim, škodilo mu každé rozrušení a pracovat mohl jen dvě hodiny denně.
Do života zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda (1856 – 1939) neblaze zasáhl rok 1923. Tehdy se u něho jako důsledek nadměrného kouření doutníků objevila rakovina ústní dutiny. Po ozařování rentgenovými paprsky a několika operacích musel nosit protézu horní čelisti. Mluvit a jíst proto mohl jen s velkými obtížemi. Po anšlusu Rakouska Hitlerem byl jako Žid v červnu 1938 donucen opustit Vídeň a uchýlil se pak do Londýna. Tady si v následujícím rocen trápen nesnesitelnými bolestmi a stále pokračující rakovinou nechal vpíchnout dvě injekce morfia a zemřel.
Geniální fyzik Albert Einstein (1879 – 1955) prodělal v roce 1928 zánět srdečního svalu.O dvacet let později byla u něho zjištěna cirhóza jater, pravděpodobně důsledek dávno překonané žloutenky, a také výduť břišní tepny. Od října 1954 trpěl sekundární anémií vzniklé, podle jeho vlastního vyjádření, zřejmě z virové infekce. Tehdy si postěžoval, že jeho „mozek je s postupujícím stářím těžkopádnější a nejistější“. Počátkem jara 1955 se Einsteinovi přitížilo, byl převezen do nemocnice v Princetonu, odmítl však všechny návrhy na operaci. Zemřel 18. dubna na prasknutí břišní aorty.
Britský politik Winston Churchill (1874 – 1965) úspěšně utajil, že byl jako premiér v době druhé světové války dvakrát velmi vážně nemocen. Poprvé – v roce 1940 – málem prodělal srdeční infarkt, podruhé – koncem roku 1943 – přechodil těžký zápal plic. Navzdory tomu, že byl náruživým pijákem koňaku a kuřákem silných doutníků, se dožil devadesáti jedna let. Ale pět roků před smrtí mu už prakticky nefungovala paměť. Nakonec zemřel po záchvatu mozkové mrtvice.                                                                                       

Více se dozvíte: 
H. Bankl: Nemoci Habsburků. Z chorobopisů velké panovnické dynastie, Brána – Knižní klub, Praha 2000
H. Bankl: Obyčejné nemoci neobyčejných. Život, nemoc a smrt historických osobností očima lékaře, Brána, Praha 2001
H. Bankl: Život a smrt slavných, Ikar, Praha 2002
J. Bauer: Poslední hodiny velkých imperátorů, Formát, Praha 2001
J. Bauer: Podivné konce českých panovníků, Akcent, Třebíč 2001
J. Bauer: Podivné konce českých panovnic, Akcent, Třebíč 2002
J. Bauer: Vládci českých zemí. Historie panovnického trůnu Čech a Moravy, Beta, Praha 2004
I. Lesný: Zpráva o nemocech mocných, Horizont, Praha 1984
I. Lesný: Druhá zpráva o nemocech mocných, Horizont, Praha 1987
A. Neumayr: Diktátoři v zrcadle medicíny, Nakladatelství Jan Vašut, Praha 1999
Z. Psůtková, Z. Vahala: I nám vládli nemocní? Naši první prezidenti očima medicíny, King – Práh, Praha 1992
E. Vencovský: Duševní život Rudolfa II. a jiných osobností, NAVA, Plzeň 1993
E. Vlček: Jak zemřeli. Významné osobnosti českých dějin z pohledu antropologie a lékařství, Academia, Praha 1993

Nejasné příčiny úmrtí
Markýza de Pompadour

Markýza de Pompadour, původním jménem Jeanne Antoinette Poissonová, milenka krále Ludvíka V. je dodnes považována za nejkrásnější Francouzku všech dob. Vynikala nejen svými půvaby, ale i hereckým talentem a politickým a kulturním přehledem.Dopisovala si s rakouskou císařovnou Marií Terezií i s ruskou carevnou Kateřinou II. a přátelila se s filozofem Voltairem. Po své čtyřicítce však předčasně zestárla. Špatně se jí dýchalo, trpěla nechutenstvím a otékaly jí nohy. Protože jen s obtížemi chodila do schodů, museli ji ve Versailles vybudovat provizorní výtah. Koncem února 1764 ji král nechal přestěhovat do zámečku Choisy na předměstí Paříže, který se dal snadněji vytopit, nežli pokoje ve Versailles.
V té době už markýzu sužoval těžký katar, k němuž se přidaly vysoké horečky. V polovině března se její stav neočekávaně zlepšil a horečka ustoupila. Počátkem dubna se dokonce znovu vrátila do Versailles. Pak však znovu dostala vysokou horečku, těžce dýchala a vykašlávala krev. V noci na 15. dubna 1764 přijala z rukou kněze poslední pomazání a k večeru toho dne vydechla naposled. Bylo ji pouhých čtyřiačtyřicet let. Oficiálně byla příčinou jejího skonu plicní tuberkulóza. Ovšem vzhledem k tomu, že i všechny předcházející královy milenky předčasně zemřely, nemůžeme vyloučit, že skutečnou příčinou smrti půvabné a vzdělané markýzy byla pohlavní choroba.

Napoleon Bonaparte

Smrt francouzského císaře Napoleona 5. května 1821 ve vyhnanství na ostrově Svaté Heleny v jižním Atlantiku dodnes vyvolává nejrůznější spekulace. Způsobily to především celkem tři verze pitevního protokolu. Oficiální verzi uzavřel britský vojenský lékař doktor Shortt konstatováním, že příčinou Napoleonovy smrti byla „rakovina žaludku, která se v rodině Bonaparte vyskytovala údajně často“. Doktor Antommarchi, kterého na Svatou Helenu poslala Napoleonova matka, sice ve své zprávě uznal, že „skoro celou vnitřní plochu žaludku … zaujímal rakovinný vřed“. Zároveň však na rozdíl od britských lékařů upozornil na „játra, postižená chronickým zánětem a svou svrchní plochou těsně srostlá s bránicí“.
Už krátce po Napoleonově smrti se vyrojily pověsti o tom, že byl vlastně úmyslně zabit. Sám k tomu bezděčně přispěl větou ve své závěti: „Umírám předčasně zavražděn anglickou oligarchií a jejími pohůnky!“ Fámy o zavraždění císaře s časovým odstupem narůstaly a v roce 1955 přišel jeden švédský napoleonský nadšenec a zubní lékař Sven Forhufvud s hypotézou, že slavný vojevůdce byl na příkaz královského rodu Bourbonů otráven arzénem. Jako důkaz mu posloužil ústřižek Napoleonových vlasů, kterých se dochovalo poměrně hodně. Sám excísař je totiž odkázal svým příbuzný. Podnikavý Švéd nechal jeden vojevůdcův hlas podrobit spektrální analýze  a zjistil přitom, že obsahuje třináctkrát více arzénu než normální lidský vlas. Forshufvud měl hned po ruce pachatele. Údajně jím měl být generál Montholon z Napoleonova doprovodu, kterého prý podplatil francouzský král Ludvík XVIII.
Opustíme-li tuto i další více méně fantastické domněnky, zbývají nám ještě další teorie o příčinách excísařova skonu. Už v roce 1952 zveřejnil americký lékař doktor Dale z Oklahomy názor, že Napoleon nezemřel na rakovinu žaludku, ale na prasknutí žaludečního vředu. Jeho názor později podpořil i další americký lékař Ralph Korngold. Naproti tomu přední rakouský patolog profesor Hans Bankl si přiklonil k dřívějšímu názoru britských lékařů, kteří Napoleona pitvali. Tedy že zemřel na rakovinu žaludku s tím, že na ostrově Svatá Helena prodělal také žloutenku, která poznamenala jeho játra. Císař zřejmě trpíval občasnými bolestmi žaludku už dříve. Dokonce i jeho pověstný vojevůdcovský postoj, při němž měl pravou ruku zasunutou mezi knoflíky vesty, prý nebyl ničím jiným než instinktivním hlazením bolavého žaludku.

Karel Hynek Mácha

Záhadami je opředena také předčasná smrt českého básníka Karla Hynka Máchy. Obvykle se traduje, že šestadvacetiletý autor Máje pomáhal v Litoměřicích hasit velký požár, poté se celý napil vody z kbelíku, následující den dostal horečku a 6. listopadu 1836 zemřel údajně na zápal plic. Ovšem tato verze je v rozporu s oficiálním matričním záznamem o Máchově smrti, v němž je německy uvedeno: Brechdurchfall. Což přeloženo do češtiny znamená zvracení s průjmem. Takové potíže by však nijak nesvědčily pro zápal plic, ale spíše by naznačovaly, že Mácha zemřel na choleru. Však také právě tuto infekční chorobu zmiňoval básníkův přítel a student teologie Vincenc Náhlovský v dopise budoucímu vyšehradskému kanovníkovi Václavu Štulcovi. Podle něj Mácha zemřel „nešťastnou cholerou poražen“.
Ovšem vyskytly se i názory, že příčinou básníkova skonu byla otrava zkaženým masem. Oporou pro toto tvrzení by mohl být Máchův vlastní dopis, v němž píše rodičům, že si koupil bochník chleba a za čtyři groše uzeného masa. K tomu pak dodal: „Maso jsem musel vyhodit, protože smrdělo.“  Tvrzení o zápalu plic zase vychází z toho, že se při hašení požáru vodou poléval a pak se ještě celý uřícený pořádně napil. To by mohlo za chladného podzimního počasí u oslabeného organismu vskutku způsobit nachlazení. Ale že by se rovnou jednalo o zápal plic?
A pokud by však příčinou Máchovy smrti byla cholera, kde se jí mohl nakazit? V Litoměřicích, kde básník působil jako advokátní praktikant, se tato nebezpečná infekční choroba v té době nevyskytovala. Zato v Praze máme tehdy zaznamenány případy cholery. Básník navštívil Prahu 16. října a zřejmě se tady tehdy nakazil. Naznačuje to i jeho korespondence, podle níž se necítil zdravotně dobře už před litoměřickým požárem.

Vladimír Iljič Lenin

První vážné zdravotní potíže postihly ruského revolucionáře a zakladatele Sovětského svazu Vladimíra Iljiče Lenina v zimě 1920 až 1921. Údajně ho sužovaly úporné bolesti hlavy a neurasténie, jež mu znemožňovaly pracovat a přemýšlet. Původně tyto příznaky připisoval jedné ze dvou kulek, které mu zůstaly v těle po atentátu z konce srpna 1918. Pozvaný německý chirurg profesor Klemperer mu je tedy vyňal z těla. Bolesti však pokračovaly a Lenin začal vadit jakýkoliv venkovní zvuk. V červenci 1921 musely být stěny jeho bytu v moskevském Kremlu zvukotěsně upraveny a podlahy nesměly vrzat.
Dne 26. května 1922, pouhý měsíc po zvolení Stalina generálním tajemníkem bolševické strany, postihl Lenina první záchvat mozkové mrtvice. Jeho následkem mu ochrnula pravá polovina těla. Později se musel za pomoci své manželky Naděždy Krupské dokonce znovu učit psát. Špatně artikuloval, trpěl vážným selháváním paměti a nedokázal vypočítat ani ty nejjednodušší aritmetické příklady. První zprávy o Leninově onemocnění však zveřejnil sovětský tisk až 4. července 1922.  Od té doby se stalo utajování skutečného zdravotního stavu představitelů sovětského státu pravidlem.
Vedení bolševické strany se rozhodlo povolat na záchranu Leninova života lékaře z Německa, protože jak známo, Vladimír Iljič obdivoval všechno německé. Začátkem léta byl vůdce revoluce ve velké depresi a vážně uvažoval, že zanechá politiky a bude pěstovat žampióny a chovat králíky. Ještě 10. října ošetřující lékaři zaznamenali, že nervy jejich pacienta jsou nemocí natolik otřeseny, že má neustále pláč na krajíčku.  Ale tři týdny na to už Lenin promluvil na zasedání výkonného výboru sovětu. Mluvil hlasitě, souvisle a ani jednou se nepřeřekl.
Koncem listopadu však při chůzi po kremelské chodbě pocítil prudkou křeč v noze a upadl. Lékaři mu okamžitě nařídili klid na lůžku. 16. prosince 1922 postihl Lenina druhý záchvat mrtvice. Zdravotní stav sovětského předáka se prudce zhoršil a byl spojen s dočasným výpadkem paměti. Vedení bolševické strany přijalo na žádost lékařů Stalinův návrh, aby byl „Vladimír Iljič izolován, pokud jde o osobní vztahy a korespondenci“.
V noci z 6. na 7. března 1923 dostal Lenina další záchvat a opětovně ztratil schopnost mluvit. Později se mu sice přechodně ulevilo, ale 10. března měl ještě silnější záchvat, znovu mu ochrnula pravá polovina těla a nemohl ani číst a mluvit. Následující den ho prohlédl doktor Koževnikov a konstatoval: „Pacient je bledý a sinalý… Stále se pokoušel něco říci, ale z úst mu vycházely jen nespojité zvuky…Většinou nerozuměl tomu, co mu bylo řečeno…“
Dne 15. května byl Lenin převezen z kremelského bytu do sanatoria pro funkcionáře v Gorkách u Moskvy. Do auta ho přenášeli v nosítkách. Nešťastný bolševický vůdce se prý usmíval „nic nechápajícím úsměvem idiota“. Od té doby se jeho zdravotní stav už nezlepšil. Podle vzpomínek Krupské byl prý v druhé polovině roku 1923 schopen sám o holi přešourat pokoj. Profesor Kramer ve svých lékařských záznamech uvedl, že byl „v listopadu a ještě více v prosinci s to vyslovit několik slov, aniž mu kdokoliv napovídal…“ Večer  20. ledna 1924 dostal nový záchvat mrtvice a den na to v necelých čtyřiapadesáti letech zemřel.
Podle oficiální zprávy, kterou podepsalo šest ošetřujících lékařů a lidový komisař zdravotnictví Semaško byla příčinou Leninovy smrti nevyléčitelné cévní choroba. Provedená pitva prokázala „dalekosáhle rozvinutou sklerózu celého cévního systému s obzvláště závažnými změnami mozkových tepen, které vykazovaly vysoký stupeň zkornatění…“.
Ruský historik Dmitrij Volkogonov soudí, že bolševický vůdce zemřel z řady příčin, z nichž nejdůležitější byla zděděná ateroskleróza. V této souvislosti připomíná předčasnou smrt v důsledku cévního onemocnění Leninova otce, dvou sester a bratra Dmitrije. Zároveň popírá, že by zemřel na následky syfilidy, jak se občas traduje.

Edvard Beneš

V roce 1936, tedy pouhý rok po jeho zvolení československým prezidentem, se v britských novinách The Manchester Guardian objevila zpráva, že Edvard Beneš trpí srdeční chorobou a hodlá odstoupit. Beneše to rozčílilo, zpráva musela být dementována, nicméně omezil počet audiencí a lékaři mu upravili denní režim. Po svém příjezdu do Londýna v říjnu 1938 se Beneš tělesně i duševně zhroutil. V průběhu války pak v londýnském exilu trpěl menšími závratěmi a občasnou ztrátou řeči nervového původu. Například při projevu k našim vojákům v Británii se z ničeho nic v půli věty odmlčel a nebyl schopen říci jediné slovo.
Po návratu do Československa v květnu 1945 u něho naplno propukla Meniérova choroba, projevující se především úpornými migrénovými bolestmi hlavy. Beneš měl problémy s chůzí a občas dokonce omdléval, což bylo zaznamenáno například v roce 1947, když měl podepsat naší Stalinem vynucenou neúčast v Marshallově plánu. V době únorové krize měl Beneš problémy s řečí a bolestmi hlavy a musel často brát sedativa. V tomto neblahém stavu musel denně vzdorovat arogantnímu přiopilém předsedovi vlády a předákovi komunistů Gottwaldovi. V březnu 1948 ve své vile v Sezimově Ústí často omdléval, chodit mohl pouze o holi a vlivem aterosklerózy měl problémy s řečí.
Po vynucené abdikaci se jeho stav ještě výrazněji zhoršil. Odchodem z politiky jakoby v pouhých čtyřiašedesáti letech ztratil vůli žít. Takřka nemohl chodit, ztěžoval si na bolesti, občas se bezdůvodně smál a při mluvení, pokud mluvit dokázal, výrazně slinil. Ve světlejších chvilkách se těšil, že ještě bude jezdit na koni. Zemřel ve spánku 3. září 1948 o půl sedmé večer. Jako hlavní příčina úmrtí byla v lékařské zprávě uvedeno kornatění mozkových cév a pokročilé arteriosklerotické změny na tepnách srdce a aorty.

Klement Gottwald

Někdy koncem roku 1944 nebo počátkem roku 1945 vůdce československých komunistů Klement Gottwald v moskevském exilu nečekaně ochrnul na polovinu těla. Přivolaní lékaři zjistili, že trpí syfilidou v pokročilém stádiu této choroby. Díky tehdy už používanému penicilinu, který Rusové získali od svých amerických spojenců, se podařilo Gottwaldův stav upravit.
Na podzim 1947 vyšetřil Gottwalda, tehdy už předsedu vlády,  internista docent Richard Smělý a zjistil že je v důsledku pohlavní choroby postižen výdutí srdeční aorty. Označil pacientův zdravotní stav za vážný a předpověděl, že má před sebou dva roky života. Připomenul zároveň, že v ojedinělých případech takto nemocní přežili i patnáct let. V následujícím roce se těžce nemocný a stále více se k alkoholu uchylující Gottwald stal prezidentem. Na jaře 1951 dostal těžkou chřipku, z níž se nemohl dlouho vzpamatovat. Dokonce ještě v červenci toho roku nemohl přijmout Stalinovo naléhavé pozvání do Moskvy a místo sebe poslal svého zetě ministra národní obrany Alexeje Čepičku.
O dva roky později se jeho čas naplnil. V pondělí 8. března 1953 odcestoval do Moskvy na Stalinův pohřeb. Přes varování lékařů použil k cestě letadlo. Hned po návratu z pohřbu onemocněl oficiálně „prudkým zánětem plic a pohrudnice“. Ve skutečnosti, jak zjistil přivolaný přední český chirurg profesor Diviš, výduť aorty nevydržela při letu letadlem prudkou změnu atmosférického tlaku a praskla. Sovětský poradce profesor Markov přivolal z Moskvy sovětského chirurga profesora Bakuleva, ale i on byl bezmocný. Tehdy totiž ještě nebyl zaznamenán jediný případ úspěšné operace výdutě srdeční aorty.
Ráno 14. března došlo u pacienta k poruše ústředního nervstva a ztrátě vědomí. Sovětští a čeští lékaři udržovali prezidentův stav masážemi jeho srdce. Víc nemohli. Přesně v 11 hodin Klement Gottwald zemřel. V oficiálním nekrologu se mluvilo o „krátké těžké nemoci“, což pochopitelně vyvolávalo nejrůznější spekulace včetně těch, že byl Gottwald v Moskvě otráven.

Autor: Jan Bauer