Stále nové překvapivé poznatky dokazují, jaké neprobádané šance pro léčbu různých závažných zdravotních postižení ukrývají léčivé rostliny.

Věda dosud popsala 700 tisíc rostlinných druhů. Hospodářsky se využívá asi 17 tisíc druhů rostlin, uměle se jich pěstuje na pět tisíc. Výsadní postavení však získaly léčivé byliny, ze kterých se získávají rozmanité rostlinné (vegetabilní) drogy. V zemích Evropské unie se používá asi 1400 vegetabilních drog a byla přijata zásada, že byliny jsou vlastně léky, i když volně prodejné. Nejnovější poznatky vedou k jejich  stále častějšímu využívání.

Fytoterapie žije už 600 tisíc let!
Léčení nemocí pomocí léčivých bylin provází lidstvo odpradávna. Moderní medicína, která takovou léčbu označuje jako fytoterapii, se stále častěji právě k léčivým bylinám vrací.

Léčí jen to co je schváleno?
Ne všechny léčivé rostliny jsou oficiálně uznávány za takto prospěšné. To se stát od státu liší a za „oficiální“ se tedy považují jen rostliny zahrnuté ve státním lékopisu. Léčení nemocí pomocí takových léčivých bylin a léčiv je pak označováno jako fytoterapie.

Nic nového pod sluncem
Nejnovější objevy ukazují, že lidé se bylinami léčili již před 600 000 roky. I ve starověkém Egyptě léčitelé některé byliny upřednostňovali pro jejich účinky na různé choroby.
S tím souvisela tzv. nauka o signaturách, podle které si na základě zevnějšku (barvy a tvaru) vytváříme obraz o vnitřku (podstatě a účinku). Například podobnost tvaru listu (třeba plicníku lékařského) s nějakým orgánem (plicními laloky) či barvy (třeba červených hroznů) s tělesnou šťávou (krví) tak prý dává tušit žádoucí léčivé síly. V renesanci tuto dávnověkou nauku znovu objevil legendární lékař Paracelsus. Ten také tvrdil, že lékaře učí příroda, nikoli člověk.

Ani antibiotika nejsou všemocná
Mnozí moderní vědci si uvědomují, že příroda a obrovská historická zkušenost skrývají v tomto směru netušené možnosti. Také proto v rámci Evropské unie vznikla loni biotechnologická platforma Rostliny pro budoucnost. ČR v ní reprezentují RNDr. Ivana Macháčková, CSc., ředitelka Ústavu experimentální botaniky AV ČR, a doc. ing. Jan Krekule, DrSc., z téhož vědeckého pracoviště. Program, který vychází z růstu světové populace, přisuzuje velmi důležitou roli právě rostlinám jako zdroji léčivých látek.
Na nedávném zasedání Učené společnosti ČR kandidát na Nobelovu cenu za medicínu prof. Emil Skamene, světoznámý genetik českého původu, jehož domovské vědecké pracoviště je na prestižní McGill University v Montrealu, 21. STOLETÍ v této souvislosti řekl: „Ukazuje se, že antibiotika nejsou všemocná. U mnoha závažných chorob se stávají neúčinná, protože mikrobi jsou na ně již rezistentní. Musíme proto vymýšlet, jak lze k léčbě využít vlastní sílu organismu…“
Právě tady mohou výrazně napomáhat léčivé byliny. O nich nám profesor Skamene řekl:„Je faktem, že ve velkých kulturách, například v Číně či Indii, jsou rostlinné výtažky základem všech léčiv. Jak s těmito velmocemi navazujeme stále širší spolupráci, tak i my začínáme provádět pokusy s nejrůznějšími výtažky, které indičtí kolegové při léčení různých chorob dostatečně  vyzkoušeli. Mnohé teď testujeme ve velkých klinických souborech, tedy na mnoha lidech.“

Zázračný kořen všehoj
Za rostlinu, která dokonale dokumentuje sílu přírodních léčiv a je i ve vědeckých kruzích považována za nejkomplexnější léčivku na světě, považuje většina odborníků ginsengovou rostlinu vědecky zvanou Panax ginseng C.A. Meyer (všehoj léčivý, všeobecně známý jako ženšen). Vyrůstá do výše 40 – 70 cm, plody má zářivě červené. Pro výrobu léčiv se však používá výhradně její kořen, připomínající svým tvarem lidskou postavičku (vzpomeňme na výše zmíněnou nauku o signaturách). Ve stáří 4 – 6 let dosahuje průměru 2 – 3 cm a délky 10 – 12 cm.  
Tajemný kořen  obsahuje tzv. ginsenosidy (ginsengové saponiny), z chemického hlediska části obsahující cukry (glykoly) a struktury bez cukru (aglykony). Dosud se vědcům podařilo izolovat více než 200 různých komponent. Jde o tzv. adaptogen – tedy komplex účinných látek, který umožňuje posílit se proti škodlivým zevním vlivům. V domovské Asii se tradičně využívá jako ochrana jater, proti nádorovým onemocněním a k posílení imunity. Mnozí ho oceňují jako sexuální tonikum. Drogu ženšenu vědci považují za psychotonikum, které odstraňuje fyzickou i duševní únavu, depresivní nálady, kolísání krevního tlaku, nervozitu. Léčitelé ho označují za „královský“ lék a „elixír života“.
Nejznámější druhy rostou v Číně a Koreji, jiné se rozšířily v Japonsku, Severní Americe, Nepálu, ve stinných místech Ussurijské oblasti Ruska. Dávkování pravého ženšenu se doporučuje 1 – 2 g drogy denně či 200 – 600 mg extraktu.

Čeho se bojí rakovina?
Není nadsázkou tvrzení, že zhoubné bujení je postrachem současnosti, naštěstí většina druhů se dá již úspěšně léčit. Cílem vědců je proto najít co nejkomplexnější medikamenty a velkou naději zde jsou právě některé byliny.  Uznávanou královnou se v tomto směru stala tropická dřevnatá liána (dlouhá až 30 metrů) Vilcacora (Uncaria tomentosa), rostoucí zejména v Amazonské džungli.
Nejnovější chemické rozbory potvrdily, že nejdůležitější skupiny jejích biologicky aktivních substancí tvoří alkaloidy. Unikátní je zejména alkaloid izopteropodin. Dokáže výrazně aktivizovat imunitní systém, zejména mechanismy odpovědné za odolnost vůči virům a novotvarům. Její kyselina ursulová zas, jako silný antioxydant, vyvolává sebezničení v novotvarových buněčných liniích rakoviny plic, vaječníků, kůže, trakčníku, žaludku, melaninů a leukémie. Účinkuje i při mozkových nádorech a jiných závažných postiženích. Může významně zmírnit i vedlejší účinky léčení chemoterapií a radioterapií. V Evropě (Londýn) se mj. prodává ve formě čaje.
Z rostlin, které běžně rostou u nás, odborníci zjistili protirakovinné účinky především u jedovatého páchnoucího vlaštovičníku, jehož čerstvá oranžová mléčná šťáva obsahuje asi 14 alkaloidů. Tradičně se za výbornou prevenci považuje i cibule a zejména česnek.
V poslední době se zvýšené pozornosti lékařů dočkal i chmel, který obohacuje pivo nejen o hořkost, ale i o četné další komponenty. Zvlášť důležité jsou polyfenoly, které mají silné antioxidační, antikarcinogenní, protimikrobiální, protitrombózní a další prospěšné vlastnosti, chránící organismus před civilizačními chorobami. Nyní se odborníci soustřeďují mj. na flavonoid xanthohumol (XN), který se může stát skutečně efektivním protinádorovým léčivem.
Stále více oceňovaným pomocníkem v neúprosném boji se zákeřnou chorobou  se stává olej z rakytníku, který má několik druhů. Nejvíce se rozšířil rakytník řešetlákový (Hippophaë rhamnoides ), rozvětvený keř dorůstající výšky 1,5 – 6 metrů.

Chininovník
Výrazné léčivé účinky předvádí chininovník lékařský (Cinchona officinalis), jehož kůra se už dávno výborně osvědčila především při léčbě malárie, vysokých teplot doprovázených pocením. Poslouží však mimo jiné i při srdečních arytmiích, žaludečních potížích, jako lokální anestetikum proti bolesti. Chinin je ve své podstatě jed tlumící různé enzymatické procesy.
 
Čajovník australský
se stal mj. zdrojem farmaceutického přípravku Tea Tree Oil, nejsilnějšího přírodního antiseptika. Ničí bakterie i plísně, zabraňuje infekcím.

San Pedro
Jižní Amerika zas má magickou léčivku v podobě kaktusů – zejména zvaného San Pedro (Trichocereus pachanoi), který dorůstá až do šestimetrové výšky. Nejvíc si oblíbil peruánské, bolivijské a ekvádorské Andy. Mezi jeho alkaloidy je i mezkalin, který má halucinogenní účinky.

Chemická laboratoř přírody
Každá léčivka dostává od přírody do vínku určité účinné látky. Jsou buď v celé rostlině či pouze v některých částech. Ty se sbírají pro další využití při léčení – jak v lidovém lékařství, tak pro výrobu léků.

Všechno je použitelné
Z nadzemních částí léčivek se sbírá nať (herba), mladý vršek (summitas), lodyha (caulis), pupen (gemma), list (folium), dřevo (lignum), kůra (cortex), květ (flos, flores), plod (fructus), stopka (stipes), semeno (semen), žlázky (glandulae) a výtrusy (sporae). Z podzemních se využívá kořen (radix), oddenek (rhizoma), hlíza (tuber) či cibule (bulbus). Vedle toho lze k léčení použít i různé rostlinné produkty: pryskyřice, balzámy, zaschlé mléčné šťávy apod. „Je tedy zřejmé. že snad neexistuje část léčivé rostliny, která by se nedala medicínsky využít“, doplňuje známý český odborník MUDr. Jaroslav Korbelář, CSc.

Je podobnost čistě náhodná? 
V těle každého živočicha vznikají díky žlázám s vnitřní sekrecí hormony. Ve spolupráci s enzymy a vitamíny jsou nutné pro látkovou výměnu a také pro růst (vzrůstové hormonální stimulátory). Obdobně biokatalyzátory nacházíme i v rostlinách. K tomu doktor Jaroslav Korbelář zdůrazňuje: „Pohlavní hormony estrogeny a gonadotropiny jsou příbuzné s rostlinnými fytoestrogeny a fytogonadotropiny, i když chemicky s nimi nemají mnoho společného. Jsou – li ovšem fytoestrogeny a fytogonadotropiny vpraveny do živočišného organismu, působí stejným účinkem na látkovou výměnu a pohlavní činnost.“ Právě takové zajímavé látky objevili experti ve chmelu, anýzu, fenyklu, šalvěji. Na druhé straně však v rostlinném světě (např. v mrkvi, cibuli, lékořici, řebříčku, ovsu…) nacházíme antiestrogeny, které činnost estrogenů brzdí.
Vedle vitaminů a hormonů náleží mezi biokatalyzáry i fermenty (enzymy). Ty jsou díky živé hmotě v každé buňce a zúčastňují se všech životních procesů.
Antibakteriální účinek například vědci prokázali u fytoncidů, chemicky nejednotných látek vyšších rostlin. Některé působí jako přírodní antibiotikum a zdá se, že mají rostliny ochraňovat. Jejich výzkum stále pokračuje, už je však jisté, že sem patří alkaloidy, silice s obsahem síry, fenoly, třísloviny…

Co se skrývá uvnitř rostlin?
Podívejme se na stručný přehled léčivých i nebezpečných látek tajených v léčivkách:
Alkaloidy – představují dusíkaté látky, které veskrze silně působí na organismus. Často to jsou prudké jedy, které i v malém množství mohou napáchat značné škody. Důkazem jsou zástupci čeledi makovitých (mák setý obsahující morfin, vlašťovičník větší), lilkovitých (rulík zlomocný s atropinem, blín černý, durman obecný), pryskyřníkovitých (oměj šalamounek ukrývá alkaloid akonitin), liliovitých (ocún jesenní). Odborníci dosud prozkoumali přes 400 alkaloidů.
Hořčiny (hořké látky) – povzbuzují chuť k jídlu ( hořec žlutý), příznivě ovlivňují činnost trávicího ústrojí, jater a žlučníku. Tak zasahují trávicí systém. Některé mohou být i jedovaté.
Silice – jsou směsi těkavých (zpravidla výrazně vonících) látek (nejčastěji terpeny a jejich sloučeniny). Podporují vyměšování žaludečních šťáv, vzbuzují chuť k jídlu a mívají antiseptické účinky. Některé působí na centrální nervovou soustavu. Nejznámější: mateřídouška, kmín, petržel zahradní, máta peprná.
Sacharidy – cukry obsažené v léčivkách. Jsou zdrojem energie, zasahují i do látkové výměny.
Glykosidy – éterické sloučeniny cukrů, které se vyskytují jen v rostlinách. Díky enzymům se snadno štěpí na cukernou složku a necukerný anglykon a  vzhledem k tomu, že aglykonem mohou být opravdu nejrůznější látky, bývá struktura i jejich léčebné působení velmi rozdílné. Mají výrazné léčivé účinky např. na srdce působí glykosid obsažený v náprstníku či konvalince vonné. Bylo dokázáno, že existuje výrazná shoda v mechanismu účinků mezi glykosidy konvalinky a osvědčenými chemickými léky. Mezi glykosidy řadíme i četné zásobní látky, barviva a třísloviny (viz).
Třísloviny – působí svíravě, rozkládají se oxidací na vzduchu, ale i při dlouhém vaření. Hojně se vyskytují v růžovitých a vřesovcovitých rostlinách. Medicína využívá jejich svíravý stahující (adstringentní) účinek na kůži a sliznici. V současnosti se pozornost soustřeďuje i na jejich objevené antibakteriální a protivirové účinky. Objevíme je mj. v borůvkách.
Saponiny (název odvozen od latinského sapo = mýdlo) chemicky patří ke glykosidům, bývají však často jedovaté. Umí pročistit krev, ovšem při větším množství rozrušují červené krvinky – jako krevní jed. Působí močopudně, rozpouštějí hlen. V praktické medicíně podporují vstřebávání jiných účinných složek léku. Zdrojem je mj. mydlice trnitá, divizna velkokvětá, petrklíč a saponiny z kořene lékořice pomáhají i při léčení žaludečních vředů.
Slizy – glycidy, které působením vody silně bobtnají. Vytvářejí na povrchu sliznic a kůže ochranný film. Jsou i výbornými projímadly, osvědčily se při postižení žaludku, střev, úst a hrtanu. Výborným zdrojem je např. lněné semeno.
Pryskyřice – rostlinné exkrece využívané k dráždění pokožky i sliznic. Slouží k přípravě mastí.
Flavonoidy – reprezentují fenolické látky s bohatou škálou účinku: ovlivňují cévy a krevní tlak, zabraňují bakteriím vniknout do buněk. Ze známých rostlin uveďme česnek, cibuli, křen, jitrocel, kopřivu, hořčici, černý rybíz, vlaštovičník.
Glukokininy – látky s účinkem podobným inzulínu, které snižují hladinu krevního cukru. Najdeme je např. ve fazolích.
Vitaminy (od slova vita =  život) působí jako biokatalyzátory, jejichž nedostatek v lidském organismu vyvolává poruchy. Obsah rostlinných vitamínů kolísá podle různých okolností; jejich obsah klesá při sušení (např. šípku, který obsahuje hodně přírodního vitamínu C). V některých rostlinách se naopak vytvářejí unikátní tzv. antivitamíny – např. dikumarol v komonici bílé. Ten  zabraňuje srážlivosti krve.
Organické kyseliny (jablečná, vinná, citrónová, mravenčí.) na nás čekají téměř ve všech dužnatých plodech. Mají rozmanité účinky – často jako účinná projímadla či močopudné prostředky. Kyselina ze šťavele a šťovíku působí ve velkém množství jedovatě.
Minerální látky – dodávají do lidského organismu potřebné stopové prvky. Velmi důležité jsou soli vápníku (např. v kopřivě) a draslíku (jehlice trnitá). Dostatek sodných solí nabízí např. pampeliška a čekanka. Kyselinu křemičitou zas najdeme mj. v přesličce, truskavci apod.

Česnek je přírodním antibiotikem
Ostrý česnekový pach (způsobený sloučeninou allicinem) vane dějinami už více než pět tisíc let. Jeho kladné účinky prý jako první využívali dávní Egypťané – třeba pro dobrý zdravotní stav tisíců otroků na stavbách pyramid.
Ačkoli se v tradiční medicíně využívá již po staletí, mnoho nových objevů o chemickém složení česneku se zrodilo teprve před několika lety. Například kolem roku 1990 vědci zjistili v česneku další sloučeniny. Objevili rovněž unikátní stopový prvek – germanium, který lidský organismus brání proti rakovinným buňkám.
Chemické složky v česneku kladně ovlivňují dýchací systém, trávicí soustavu a trakčník, srdce, játra, slezinu, slinivku, žlázy jako štítnou, brzlík, hypotalamus. Výrazně prospívá nervovému a zejména imunitnímu systému. (Studený vývar z rozkrájeného stroužku spolehlivě ničí uhry.) Stále častěji hovoří odborníci o česneku jako o jednom ze zázraků rostlinné říše.

Léčit dovedou i jedy
Příroda si s námi dokáže někdy až neskutečně zahrávat, a tak není divu, že i z prudce nebezpečných rostlinných jedů mohou farmaceuti připravovat  léky, které zachraňují zdraví. 

Jed číhá na lidi i zvířata!
V rostlinách najdeme velmi účinné látky, které při konzumaci v malém množství působí na náš zdravotní stav blahodárně, ovšem ve větším množství se už chovají jako zlé jedy. Hranice mezi těmito protipóly je často velice nezřetelná!
Věřili byste například, že nepatrné množství jedu ukrývají například některé části (například listy) rajčat, papriky, lilku či obyčejných brambor? Z pokojových ozdob je to zas azalka, fuchsie či vánoční hvězda. Naopak psům hrozí nebezpečí v podobě reveně (rebarbory), kočku zas otráví psí víno, jmelí či nádherná orchidej…
Zástavu srdce mohou způsobit srdeční glykosidy – jedovaté látky skryté v konvalince, oleandru či náprstníku. Alkaloidy durmanu, blínu a rulíku zlomocného zase rozvracejí nervovou soustavu.

Zlý pán se stává dobrým sluhou!
Bylinkáři jen velmi zřídka používali do čajů určité množství rostlin jedovatých (např. konvalinky). Názornější ukázkou ale může být mák setý. Jeho makovice se, jak je všeobecně známo, dají zneužít jako omamné látky. Z morfinu, který v nich jistý lékárník roku 1805 náhodně objevil, se vyrábějí morfium a opiová analgetika (opinoidy) k tlumení bolestí. Další alkaloid kodein se používá mj. při kašli.
Podobným příkladem je i konopí seté, které svět zná už přes 10 000 let. Pěstuje se všude, kromě oblasti pólů a tropických deštných pralesů. Pro Evropany bylo původně většinou zdrojem vlákna. Ovšem pro jeho částečné psychotropní účinky ho používali i v lidovém léčitelství, především jako analgetikum při bolestech uší, zubů, revmatismu, artritidě… Někdy mělo pomáhat i při epilepsii, léčení zánětů, proti kašli, žloutence, křečích. Podle moudrosti „Co je dobré pro člověka, je dobré i pro zvíře!“ se konopím léčilo i domácí zvířectvo. Semena obsahují fytin – účinnou látku k léčbě chudokrevnosti, neurastenie a dalších chorob.
Díky schopnostem durmanu zas mohou vznikat účinné léky proti astmatu, Parkinsonově chorobě či známý Solutan proti kašli. Dokonce i látky z prudce jedovatého rulíku zlomocného pomáhají léčit astma, nervové problémy i jiné neduhy.

Příroda má vždycky pravdu!
I zkušení chemici říkají, že nejlepší učitelkou chemie, nejen při výrobě syntetických léčiv, bývá příroda. Farmaceuti tvrdí, že jen v tropických oblastech roste asi 40 tisíc druhů rostlin, které se už nyní využívají, nebo v budoucnu budou využívat, k přípravě účinných léků. Samozřejmě mnoho podobných druhů léčivek najdeme i v subtropickém a mírném pásmu. Mnohé z nich ještě nejsou zdaleka prozkoumány. Takovým doslova rájem je například Tasmánie. Většina léčivých rostlin v odlehlých částech zeměkoule čeká na důkladné prozkoumání a dá se tedy předpokládat, že nejspíš dojde k mnoha překvapujícím zjištěním, směřujícím k nalezení nových účinných léčiv.

Pověry někdy přetrvávají
Generace si předávaly různé znalosti, některé je však bylo třeba časem opravit. Mezinárodně uznávaný expert na léčivé byliny Lubomír Kříž například upozorňuje: „Poranění dásně po vytržení zubu se většinou rychleji zahojí, vyplachujeme – li ústní dutinu nálevem z islandského mechu (lišejníku). Nikoli, jak se traduje, ze šalvěje nebo heřmánku. Ostatně tradiční podávání odvaru z heřmánku při bolení bříška kojenců a malých dětí je rovněž výsledkem staré, ale dodnes platné pověry. Mnohem lepší je v takovém případě použít meduňku…“

Pozor na odvar!
Od pradávna se léčivé rostliny rozdělovaly na převažující nejedovaté (neškodné) a jedovaté (rostliny obsahující prudce účinné látky). Mezi oběma skupinami však existují určité přechody, které nezasvěcený člověk nemusí rozeznat. Tak se může mj. stát, že odvar složený jen z tzv. nejedovatých drog, ale poměrově sestavený neodborníkem, zaviní zdravotní komplikace, třeba i otravu.
Komplex hlavních a vedlejších látkových složek (např. v čajích) má totiž někdy jiné vlastnosti než samostatná čistá (izolovaná) hlavní látka. Jednotlivé složky se totiž mohou vzájemně ovlivňovat.

Opice si umí poradit
Není výjimkou, že odborníci – význační vědci, lékaři, farmakologové či botanici – pořádají náročné expedice do málo známých oblastí Střední a Jižní Ameriky, Afriky, Asie. Hojně totiž využívají znalostí přírodních národů, které účinky různých, nám neznámých rostlin po dlouhá léta zkoušejí v každodenní praxi sami na sobě. Kupodivu i domorodci se zase mnohdy nechali poučovat zvířaty, protože ta mají k přírodě nejblíž.
Vědci z japonské univerzity sledovali v Tanzanii šimpanzici, která byla očividně vážně nemocná. S vypětím posledních sil se však dostala k tropické rostlině Vernonia amygdalina; vymačkala a vypila její šťávu. Druhý den už zase čile běhala!
Jiné badatele sledující opice zaujala rostlina Aspilia. Její červenou, ale nechutnou, olejovitou šťávu zvířata užívají jako prevenci proti napadení parazity a houbami. Důkladný laboratorní rozbor nyní tyto účinky potvrdil. Navíc přinesl šokující zjištění: Účinná látka z aspilie ničí buňky zhoubného bujení.Vědci tak opět učinili zásadní objev díky primátům!
Nikoho jistě nepřekvapí, že pátrání po takových nových rostlinných lécích štědře financují i farmaceutické koncerny. Vždyť lidstvo stále ohrožuje mnoho nemocí, s nimiž si dosud nevíme rady. A naděje je v nenápadných bylinách!

EU neuznává podběl …
Při EU působí Evropská nadace pro fytoterapii a vědecká organizace ESCOP (European Scientific Cooperative on Phytoterapy).
Nedávno zde vznikla „černá listina“ léčivek, které se nesmějí vůbec distribuovat. Komise několika lidí tak mj. „rozhodla“, že žádné léčivé účinky nemají četné byliny, které se i v českém lidovém léčitelství úspěšně užívaly po staletí. Platí to mj. o podbělu, kostivalu, devětsilu, bazalce, ba i andělice lékařské a mnoha jiných.

Opatrnost se dost podceňuje
Není tajemstvím, že (podobně jako u syntetických léků) existuje rovněž tzv. kontraindikace bylin: Zdánlivě neškodné byliny se nesmějí používat bez rozvahy či v kombinacích.
Známý bylinkář Lubomír Klouda varuje, že například ženy při menses by si měly dočasně odpustit aromatické drogy, řebříček a kontryhel. Těhotným a kojícím může škodit mj. pelyněk, petržel, rebarbora, majoránka, mateřídouška a všechny drogy aromatické. Naopak laktaci, tedy tvorbu mateřského mléka, zvyšuje kopr a fenykl.
Při poškození ledvin se nedoporučuje: brusinka, syrový česnek, přílišná konzumace kmínu, petržele a dobromyslu.
Poškození jater: meduňka, jakákoli ředkev, brusinka.
Při dýchacích a alergických potížích se mj. vyvarovat šípků, při vysokém tlaku máty.
Nemocné srdce se nesnáší s mateřídouškou, tymiánem, trnkou.
Při problémech s krví (včetně srážlivosti) nepoužívat mátu, mařinku, drogy obsahující saponiny – podobně jako při poškozené sliznici trávicího traktu.
Ani zdravé děti by neměly dostávat v jakékoliv podobě jalovec, mátu, pelyněk, řešetlák a libeček.
Při slunění nejsou vhodné mrkvovité rostliny, třezalka, řebříček a siličné drogy.

Kde se ženšen mění v lék
Poblíž švýcarského města Lugano, na hranicích s Itálií, uvidíte velké haly. Ukrývají četné laboratoře, ale i moderní stroje.Všude je cítit zvláštní vtíravá vůně – vydává ji ženšen.

Tenhle sen všech lidí toužících po zdraví přilétá na nedaleké firemní letiště až z daleké Číny. „Tam máme vlastní farmy na pěstování ženšenu. Potřebuje stín, dostatek vlahy. Poprvé ho sklízíme až sedm let po vysazení,“ říká mi „ženšenová“ expertka dr. Käthi Strübyová. Hlavním kritériem je kvalita, kterou důkladně prověřují už na poli. Teprve pak se „kořen života“ dostane k dalšímu zpracování.
Ani nepřekvapí, že i tady se provádějí neustálé laboratorní testy. V produktu nesmí být ani náznak mikroorganismu, těžkého kovu, plísně či pesticidu – chemického prostředku proti škodlivým organismům, biologickým škůdcům…
„Na trhu se objevuje mnoho preparátů obsahujících ženšen, ale většinou nejsou po skutečně důkladné vědecké analýze a ověření klinickými studiemi jako náš standardizovaný extrakt G115. Pojem standardizovaný  znamená záruku, že každá kapsle přípravku obsahuje určité stejné množství hlavních účinných složek z kořene ženšenu. Vedle přírodního výtažku označovaného G 115 je v preparátu kombinace 27 vitaminů, minerálů a stopových prvků,“ upřesňuje Strübyová.
Přípravek pro fyzickou a duševní svěžest, vitalitu i pohodu ve starším věku, který se tady vyrábí, je jedním z preparátů, jež firma PHARMATON, specializovaná na výrobu a prodej přírodních léčiv, ze ženšenu vykouzlí. 

Více se dozvíte:
J. Heinerman, 7 báječných přírodních léků, Euromedia CS, 2001
Emil V. Havelka, P. Valíček, Rakytník – jeho pěstování a využití, Astrál 2005
J. Gräu, R. Jung, B. Münker, Bobulovité, užitkové a léčivé rostliny, Ikar, 2001 J.Korbelář, Z.Endris, Naše rostliny v lékařství, Avicenum, 2003
J.Janča, J.A. Zentrich, Herbář léčivých rostlin, Eminent , 1998

Autor: Milan Koukal