Některá vědecká tabu se občas zbortí jak domeček z karet, když se ukáže, že šlo o omyl. Pochybení se někdy podaří odhalit vzápětí, u jiných to však trvá podstatně déle. Právě to platí o kdysi tolik populární psychoanalýze, kterou se pyšnil rakouský lékař a psycholog, moravský rodák Sigmund Freud (1856 -1939).
Mnozí kolegové se k Freudovi chovali s nezakrývaným odstupem. Hlavním důvodem měl být charakter jeho názorů na podstatu člověka, kdy kladl značný až přehnaný důraz na sexualitu.
O sexu se nemluví!
V tehdejší konzervativní společnost bylo něco podobného považováno za hříšné. Mnohé nemálo šokovalo, že zcela otevřeně mluvil o sexu a jeho projevech a všude horlivě dokazoval význam sexu pro lidskou přirozenost. Právě tím ale velice ovlivnil myšlení společnosti celého dvacátého století, i když ani pozdější bádání vědců některé jeho hypotézy nepotvrdilo. Dokazoval například, že hysterie se neomezuje jen na ženy, jak dosud tvrdila tehdejší medicína. Za pravdu mu však v praxi dali neurotici, kteří se hrnuli do jeho ordinace. Hysterické projevy potlačené sexuality, které se v jeho současnosti zdály být tak běžné, už dnes asi nenajdeme.
Je to věda?
Ve studii „Projekt vědecké psychologie“ Freud píše „Záměrem je vybudovat psychologii jako přírodní vědu, tj. vyjádřit psychologické procesy jako kvantitativně určené stavy specifikovatelných hmotných částic.“ Chtěl, aby psychologie měla rovnoprávné místo podobně jako třeba fyzika a chemie, stejný vědecký statut.
Ke konci svého života přímo vyzýval, aby statut přírodní vědy dostala psychoanalýza, u jejíhož počátku stál i Freudův přítel Joseph Breuer.
Začalo to Annou O.
Doktor Breuer byl rodinným lékařem Berty Pappenheimové, velmi inteligentní mladé ženy z puritánské rodiny. V červenci 1880 její otec vážně onemocněl a hodná dvacetiletá dcera se o něj pečlivě starala. Jeho nemoc ji velice stresovala, což se negativně projevovalo i na jejím zdraví – zeslábla, ztrácela chuť k jídlu, kašlala. V takovém stavu nemohla o otce dál pečovat, což ji ještě více deptalo. Situace se zhoršovala a od prosince 1880 již neopustila lůžko. Měla těžké bolesti hlavy, dvojité vidění, křičela, že se s ní houpe pokoj. Přišla obrna svalů, ztráta citlivosti v končetinách, závažná porucha řeči. Stěžovala si, že slepne a hluchne.
Breuer se domníval, že útrapy nejsou následkem organické nemoci a z toho vyvodil, že Berta byla kdysi „něčím“ velmi silně postižena. Usoudil, že v souvislosti s ošetřováním umírajícího otce onemocněla hysterií, ale nedokáže o tom mluvit. Proto ji důrazně přesvědčoval, aby se mu „vyzpovídala“. Psychicky zdeptanou ženu nakonec přiměl ve stavu hypnózy, aby mu sdělila, co tíží její mysl. Všechno souviselo s událostmi kolem umírajícího otce a vzpomínkami na něj. Tak rozptýlil útlum, kterým nemocná, trpěla.
Breuer informoval Freuda, že nemocná, označovaná pro utajení šifrou Anna O., nebyla naprosto schopna uvést souvislost příznaků s životními zážitky. V hypnotickém stavu mu je však prozradila. Tvrdil, že když pacientka prožila všechny emoce příslušející potlačenému psychickému hnutí, příznaky zmizely a už se nevrátily. Tento způsob nazval katarze.
Chatrné základy pro vědu
Freud pak uvedenou metodu použil při léčení hysteriků. Po dvou letech připojil čtyři vlastní případy a oba lékaři napsali knihu „Studie o hysterii“. Freud to vše považoval za významný krok k psychoanalýze. Uváděl, že každý člověk má konstantní množství tzv. psychické energie. Pokud se jí nahromadí příliš velké množství, přičemž nenajde nějaký „ventil“ k úniku, většinou se projeví jako patologický příznak.
Na základě těchto pouhých pěti případů pak vznikl „vědecký“ základ psychoanalýzy. Ona „léčba rozmluvou“ mnoho lidí ovládla jako „náboženství“ – s četnými dogmaty, jejichž zpochybňování se považovalo za kacířství.
Byla to jiná choroba
Někteří učenci však stále více psychoanalýzu označovali za pavědu, které chybí dostatek argumentů, podložených vědeckými důkazy. Zvlášť, když se až po několika letech ukázalo, že Annu O. nezachránil dr. Breuer. Netrpěla totiž hysterií, ale mozkovou infekcí – tuberkulózním zánětem mozkových blan. Závažné onemocnění, se kterým souvisely i zmíněné útrapy, léčila v sanatoriu Bellevue ve švýcarském městě Kreutzlingen.
Psychoanalýza však přetrvala dodnes – navíc v podobě rozmanitých tzv. škol. Skutečnost, že často má přívlastek „pseudověda“ nijak nesnižuje význam Sigmunda Freuda v jiných oblastech.
Více se dozvíte:
Robert M. Younson,Vědecké omyly, bludy a podvrhy, H+H, 2004
http://jung. sneznik. cz/freud.htm
http://www.pribor.cz/fruv1.html
Inspiroval ho Goethe
Světoznámý lékař a psycholog Sigmund Freud se narodil 6. 5. 1856 do početné židovské rodiny v Příboru na Moravě, což tehdy bylo Rakousko – Uhersko. V jeho metropoli Vídni prožil většinu života – plného utrpení způsobeného rakovinou čelisti a problémy se srdcem. Roku 1938 odešel s rodinou (se ženou Martou měli šest dětí) před nacistickým nebezpečím do Velké Británie, kde 23.9. 1939 zemřel.
Jak Freud přiznával, v mládí ho Goethova báseň „Příroda“ přivedla k rozhodnutí věnovat se vědě. Vídenští židé však mohli studovat jen obchod, práva či medicínu. Právě poslední obor si Freud zvolil; studium zahájil na podzim roku 1873. Nejvíce času pak prožil ve fyziologické laboratoři, kde ho ovlivnil prof. Ernst Brück. Jako příznivci Darwinova evolučního učení se snažili vyplňovat mezery v poznání vztahů mezi články organického vývoje od jednobuněčných organismů k vyšším živočichům, včetně člověka. Od roku 1876 byl ambiciózní Freud vědeckým pracovníkem Brückova Fyziologického ústavu.
V roce 1882 začal tříletou praxi ve vídeňské Všeobecné nemocnici. Po působení na oddělení interních chorob se věnoval psychiatrické praxi. V laboratoři se zabýval i zkoumáním vývoje mozku, zvláště prodloužené míchy, od dětství až po dospělost.
Stal se renomovaným neurologem. V roce 1885 splnil požadavky na místo soukromého docenta neurologie. Byl ředitelem neurologické kliniky v novém ústavu pro dětské choroby ve Vídni.
Úspěšně přednášel na univerzitě. Perfektně ovládal četné jazyky – vedle rodné němčiny i angličtinu, francouzštinu, italštinu, španělštinu, latinu a řečtinu.
