Spolu s námi obývá planetu Zemi přes milion druhů živočichů a odborníci stále objevují další. Pokud jde o vzhled a chování, je každý z tvorů unikátem, společné však mají to, že se množí.
Právě množení, zajišťující zachování druhu, je vedle potravy pro zvířata tím nejdůležitějším životním posláním. Mnohá mají mláďata každý rok (někdy i v počtu statisíců!), často dokonce i vícekrát.
Za všechno může genetický kód
Při oplodnění se spojují buňky samčího spermatu s buňkami samičích vajíček. Všichni živočichové začínají vývoj v podobě souboru buněk, který se postupně znásobuje, což způsobuje vznik tělních tkání. Mnozí takový proces prodělávají už před narozením, ovšem jindy tělo (například u hmyzu) prochází změnami až v pozdějších stadiích života. Vývoj většiny tvorů má dvě období: zárodečné (embryonální fáze), kdy se soubor buněk vzniklých z vajíčka dělí a vytváří základy všech tkání a orgánů. Následuje období dospívání (juvenilní fáze) – mladý organismus roste, aby dosáhl pohlavní dospělosti. A životní koloběh se opakuje.
Základem veškerých změn je genetický program, vycházející ze staveb jednotek molekul kyseliny deoxyribonukleové (DNK). Již při oplození je vložen do živočichů – od blech až třeba po plejtváka obrovského, který je svou průměrnou hmotností 120 tun vůbec největším savcem světa. Však také jeho potomek měří při narození 6 – 8 metrů a váží kolem tří tun.
Slepice by se divily
Zatímco četná zvířata rodí živá mláďata, neexistuje žádný obyvatel ptačí říše, který by život nezačal ve vajíčku se žloutkem – bohatou zásobárnou živin. Můžeme se setkat s vejci kulatými, ale i oválnými či připomínajícími klobásu. Některé ptačí druhy upřednostňují vajíčka na stopkách, aby si na nich nemohli pochutnat predátoři.
Pro ptačí rozmnožování je důležitá kloaka – společný vývod pohlavního, vyměšovacího i trávicího ústrojí. Při páření dochází ke styku kloak, aby se spermie přenesly do těla samičky. Embryo pak chrání pevná vápenitá skořápka zabraňující průniku bezobratlých živočichů či mikroorganismů.
Vůbec největší vejce snáší pštros dvouprstý žijící v Africe. Jeho výtvor bývá dlouhý cca 15 cm a hmotností přes 1,5 kg se vyrovná asi 25 slepičím vajíčkům.
Naše slepice by se nejspíš vyděsily, kdyby měly snášet útrapy, jaké zažívá samice novozélandského kivi hnědého. Při své váze 1, 7 kg totiž snáší vejce o neuvěřitelné hmotnosti 400 gramů, tedy téměř čtvrtinu své váhy.
Dravce snad ani neláká nejmenší vajíčko světa o délce necelého centimetru, které „vyrábí“ kolibřík jemný. Dodejme, že kolibříci jsou vyhlášení záletníci, kteří rádi navazují pohlavní vztahy s různými příležitostnými partnery. Jinak je, jak vědci nyní znovu potvrdili, 90 procent z asi 8 600 známých druhů ptáků monogamních – po jednu sezónu hnízdění žijí jen s jediným partnerem.
Vejce nejen ptačí
Vajíčko musí mít teplotu asi 37,5 ° C, čehož ptáci docilují většinou tím, že je při hnízdění kryjí svým tělem. V horkých oblastech se snaží drahocenný předmět různě ochlazovat, například zvlhčovat vodou – tak je tomu u racků a rybáků. Opačné starosti mají v chladných místech, kde vládne sníh a mráz. Typickým příkladem jsou tučňáci císařští ve vnitrozemí Antarktidy. Samice snáší vejce na své nohy, aby se nedotklo ledu, který by ho mohl prudce ochladit a zárodek zahubit. Potom se dokolébá k samci a potomka ukrytého v bezpečí skořápky mu svěří do péče. Samec si vejce položí také na široké nohy a zahřívá ho silným kožním lemem visícím z podbřišku. Samičky poté odcházejí lovit potravu do moří a vracejí až za dva měsíce, kdy se z vajec vylíhnou malí tučňáci, kteří balancují na nohách otců, dokud je nepřevezme do opatrování nasycená matka.
Vejce snášejí i různé druhy plazů – mj. krokodýli a mořské želvy. Například karety obrovské plavou i tisíce kilometrů na odlehlé ostrovy – například na Galapágy. V noci vylezou na pláž a těžká těla sunou do míst, kde má písek vhodnou vlhkost. Každá vyhrabe otvor, do něj naklade až 140 vajec, pak vše zahladí pískem a „místo činu“ opustí. Asi za deset týdnů se narodí malé želvičky, které se prohrabou pískem a pospíchají k moři.
Plazi kladoucí vejce si navíc mohou vybrat, zda chtějí, aby se vylíhly samičky či samečkové. Vše záleží na určité teplotě obklopující vejce v době inkubace. Většina plazů je zahrabe do půdy, nejlépe písku, a ponechá osudu. Naopak samice krokodýla nilského, jinak hrozivé příšery, se mění ve starostlivou mámu, která čeká u hromady písku, kam nakladla vejce, až se – asi po třech měsících – začnou potomci ozývat tenkými hlásky. Potom své potomky dlouhé cca 30 cm vyhrabe a postupně je ve vaku na dně tlamy přenese do vody.
Ještě před pářením se však odehrávají různé rituály mezi budoucími partnery: Hadí sameček se obvykle obtočí kolem budoucí matky. Samci suchozemských želv nutí řvaním a syčením partnerky, aby se vysunuly z krunýře. Krokodýl zase vsadil na to, že samici přivábí vrčením.
Nový život je občas předzvěstí záhuby
Žába pipa americká zatím nenarozené „děti“ chrání tím, že vajíčka nosí ve speciálních jamkách v kůži na zádech.
Unikátní způsob rozmnožování mají hlavonožci – chobotnice, sépie a olihně. Samci zvlášť upraveným chapadlem – hektokotylovým ramenem – ze svého těla vytáhnou malé balíčky (spermatofory) ukrývající sperma. Ty poté zasunou samicím do genitálního vývodu.
Žraloci zas mají pohlavní orgán dokonce zdvojený. Při páření navíc do samice nejprve vystřikují silný vodní proud, aby vymyli spermie předcházejícího nápadníka. Tentokrát tedy vítězí ten, kdo přijde poslední!
Za nejvíce překvapující vědci považují chování žabky tlamorodky zázračné žijící v Austrálii. Pro tu je páření signálem, že přestane přijímat potravu a 15 – 25 oplodněných vajíček spolkne. Vajíčka a z nich vzniklí pulci se tak vyvíjejí v jejím žaludku! Po čase jen otevře tlamičku a rozšíří hrdlo, aby žabky mohly vyskákat a vydat se poznávat svět.
Na mnohé samce však při milostných hrátkách číhá i nebezpečí. V mírnější formě to poznají i rozdychtění zajíci: Když chtějí oblažit samici, která na spojení ještě není zcela připravena, postaví se zaječice na zadní běhy a předními tlapkami milovníkovi uštědří několik dobře mířených boxerských úderů. Co to však je proti osudům nápadníků u některých druhů pavouků, kteří se k vyvolené musí přibližovat velice opatrně, aby je náhodou nesežrala. To hrozí téměř každému „oplodňovači“ kudlanky nábožné (Mantis religiosa): Mnohem větší samice během kopulace často samečkovi ukousne hlavu, jeho nervový reflex uvolní spermie a oplozená samička v poklidu spořádá zbytek ženicha, aby tak získala bílkoviny potřebné k tvorbě asi 1200 vajíček. Něco podobného je však v živočišné říši spíše výjimkou.
Více se dozvíte:
1000 divů přírody, Reader’s Digest Výběr, 2002
Objevujeme svět, Reader’s Digest Výběr, 2002
Modrá planeta, Knižní klub + BBC, 2002
21. STOLETÍ – č.5/2005
Dokáží měnit i pohlaví
Při normálním rozmnožování ve světě lidí platí zásada, že rodiče musí být opačného pohlaví. U různých živočichů to však často neplatí. Přeborníky v tomto směru jsou hlavně bezobratlí. Pro nezmara je typické, že mu při nepohlavním rozmnožování potomek bez oplození vypučel přímo na těle. Pozornost si zasluhují i dešťovky či hlemýždi. Mohou být současně samečkem i samičkou, tedy hermafroditem. Znamená to velkou výhodu, protože každý z nich po páření klade shluky oplozených vajíček. K hermafroditismu se hojně hlásí i kroužkovci a měkkýši (zejména plži). Mořští měkkýši, přílipky, se jak mávnutím kouzelného proutku promění v samce jakmile se v jejich blízkosti objeví vábící samička.
V USA a na britských ostrovech žije slimák hnědý, který je v mládí samcem (menší než samice). To mu velice usnadňuje zavádění spermií. Když zestárne a zmohutní, změní se v samici. Její velikost zvyšuje šanci uspět v boji s dalšími slimáky o vhodné místo ke kladení vajíček.
Není tajemstvím, že podivnou proměnou procházejí i některé druhy ryb, zvláště ty, které žijí v teplých mořích poblíž korálových útesů. Zvlášť vybarveným příkladem jsou drobní klauni. Když sameček zahyne, vystřídá ho jeden z dospívajících samečků. Pokud zahyne samice, její partner změní pohlaví v samičí a hned se k němu připojí nový pohlavně aktivní sameček. Proč takto mění pohlaví? Všechny ryby se snaží o to, aby zajistily kvalitní reprodukci potomstva. Předpokladem je samice, která dokáže v průběhu postupného dospívání naklást statisíce jisker – naděje na nový život.
Jak to dělají nepohybliví koráli?
Pár dnů po listopadovém měsíčním úplňku začíná u Velkého bariérového útesu při australském pobřeží nevídaná přírodní podívaná, rozmnožování korálů – hermafroditů. Po setmění nepohybliví koráli chrlí z úst do vodního živlu ohromná mračna vajíček i spermatu. Brzy hladina zhoustne bílými kuličkami připomínajícími polystyrén. Fascinující je, že každý druh korálů vypouští nový život jindy – v přesně daném čase. Dokážou využít fázi Měsíce, kdy je rozdíl mezi přílivem a odlivem minimální, což zvyšuje šance na splynutí onou druhů pohlavních buněk.
Ostatně, nemusí jít jen o exotické prostředí. V případě potřeby se v hermafrodity promění i nám dobře známé ryby jako mořský okoun, makrela, sleď či hejk.
Už jsme se u nezmara zmínili o tom, že některé drobné druhy živočichů se rozmnožují jinak než pářením. Patří sem i určité druhy mořských sasanek, ba i rybek. Ovšem tito osamělí rodiče plodí četné sbírky navlas stejných jedinců.
Rekordmani rozmnožování
Každý z vlastní zkušenosti ví, že počet potomků se u různých živočichů liší – někdy propastně. Vždyť například samice tresky může za jediný rok naklást až pět milionů vajíček. Drtivá většina jich však nedospěje ke zdárnému konci. Jak odborníci vypočítali, v opačném případě by do deseti let byly všechny oceány zaplněny těmito rybami. Velice produktivní jsou také mšice, které se mohou rozmnožovat rovněž bez páření. Za teplých letních dnů rodí i pětkrát za den.
Na zcela opačném konci žebříčku stojí sloni afričtí (Loxodonta africana) – největší suchozemští savci – vážící i přes deset tun. Jejich doba březosti a kojení je nejdelší ze všech savců vůbec: Roztomilá slůňátka (vážící 120 kg!) přicházejí na svět asi dva roky po oplození a po stejnou dobu vyžadují mateřské mléko. Nejmenšího novorozence v poměru k rodičům najdeme u klokana rudého (Macropus rufus). Téměř dvoumetrové mámě se rodí mládě velké necelé tři centimetry (asi jako oříšek) – navíc nevyvinuté a slepé, takže mámin bezpečný vak pak opustí nastálo až za 11 měsíců.
Veliké rozdíly jsou i v době, kdy živočichové dospějí. Taková moucha domácí se z vajíčka v dotěrného dospělce v teple postupně vyvine asi za čtrnáct dnů. Na druhé straně žije mnohem kratší dobu než třeba ptáci, plazi a savci. Jak nyní vědci potvrdili, nedospělý věk nejdéle prožívá severoamerický hmyz cikáda sedmnáctiletá. Časová číslovka současně určuje i časový interval od zrození k dospělosti. Té si ovšem příliš neužije – za necelý čtvrt rok poté hyne.
Ovšem vědecky potvrzeným unikátem je podivný tvor podobný mlokům – axolotl tygrovaný, kterému se nejvíce zalíbilo v Severní Americe. Dokáže se množit, aniž by vůbec kdy dospěl: Svoji životní pouť počíná ve vodě, časem se vydá na souš – ovšem až po změně tvaru těla. Mnohý jedinec to však tak nedělá – vodní prostředí neopustí celý život. Bez problémů se rozmnožuje, ovšem nikdy se nevyvine do podoby dospělců, který by dokázal žít na suchu.
Svižníci: detektivové přírody
Někteří živočichové mají v přírodě zcela výsadní postavení, dané jejich zvláštními vlastnostmi. Proč jsou mezi celebritami i tvorové z říše hmyzu?
Významné studie o kvalitě a vývoji životního prostředí, na jejichž základě přijímají svá opatření k ochraně přírody vlády v Africe, jihovýchodní Asii a Jižní i Severní Americe, se čím dál tím více opírají o data o rozšíření a populační hustotě dravých brouků čeledi Cicindelidae – svižníků.
Příroda pod deštníkem
Ochrana přírody je nyní ve středu celosvětového zájmu, a proto vlády požadují na odbornících rychlé a spolehlivé výsledky. Chybná a uspěchaná analýza však může vést k nenapravitelným následkům. Každý přitom jistě pochopí, že nelze individuálně zkoumat všechny živočišné všechny druhy, rody a čeledi živočichů (taxony), žijící v dané oblasti. Obvyklým postupem je proto výběr některé skupiny živočichů jako tzv. deštníkových indikátorů, překrývajících svými ekologickými charakteristikami všechny ostatní. Tím, že se zaměří na malou, avšak reprezentativní a dobře sledovatelnou skupinu, mohou vědci rychle a přesně určit charakter změn životního prostředí a s nimi související stupeň populačních úbytků živočichů, stejně tak jako účinnost přijatých nápravných opatření.
Popularita není všechno
Ještě nedávno byly taxony navržené jako bioindikátory vybírány podle jejich popularity mezi veřejností a je tedy logické, že při tomto postupu šlo převážně o obratlovce. Výsledky potom byly značně neuspokojivé a daly dokonce vzniknout pochybnostem o účelnosti užití bioindikátorů jako takových. Důvodů neúspěchu bylo hned několik. Obratlovci žijí relativně dlouho, vykazují nízký stupeň populačního růstu s relativně malým počtem jedinců a malou vázanost na konkrétní biotop. Změny životního prostředí tak lze registrovat až po mnohem delší době, s mnohem menší přesností a nízkou hodnověrností získaných dat. Hmyz se v tomto ohledu ukazuje jako mnohem spolehlivější ukazatel.
Jak se stát celebritou?
Skupina, která má sloužit k tomuto účelu, musí splňovat sedm přísně volených předpokladů, aby dostatečně reprezentovala zkoumané prostředí:
1. dokonale známá a stabilní, aby se populace jednotlivých druhů dala spolehlivě a rychle identifikovat
2. podrobně popsaná biologie a způsob života – dají se tak odlišit přirozené vlivy životního prostředí do mimořádných
3. jednotlivé exempláře musí být snadno pozorovatelné v terénu
4. celosvětově rozšíření v rozsáhlém spektru odlišných biotopů – výsledky výzkumu pak mají obecnou platnost
5. poměrně úzká vazba jednotlivých druhů na konkrétní biotopy, jejich stav pak přímo odráží zhoršování či regeneraci prostředí
6. četnost této skupiny v relaci k jiným příbuzným i nepříbuzným taxonům
7. zřejmý ekonomický význam této skupiny (kvůli přesvědčení politiků
Svižníci splňují všechna tato kritéria nejlépe ze všech navrhovaných skupin. Plní dobře i sedmý požadavek, neboť jako největší dravci říše brouků hubí mnoho škodlivého hmyzu.
Tygří brouci
Angličané nazývají svižníky pro jejich dravost, rychlost a pestré zbarvení tygřími brouky. Ne bezdůvodně. Zeptáte-li se specialisty, který se touto čeledí zabývá, nadšeně vám odpoví: „Svižníci? To je vzrušující skupina dravých brouků, vývojově velmi stará a přitom úžasně moderní. Zahrnuje nejsilnější dravé brouky světa i drobounké několikamilimetrové dravčíky, rychlé jak blesk. Obsahuje kolem 2.500 druhů a z různých konců světa jsou stále popisovány nové. Zdrcující většina miluje slunce a je nádherně pestře zbarvena, bleskurychle běhá a pohotově létá. Spolu s potápníky, žijícími ve vodě, jsou největšími dravci broučí říše. K lovu jsou dokonale vybaveni. Mají štíhlé dlouhé nohy, mohutnou hlavu s mimořádně velkýma očima a ostrá, srpovitě zahnutá kusadla, na vnitřní straně navíc ještě ozubená. Kromě polárních oblastí a několika izolovaných ostrovů jsou rozšířeni po celém světě, od propadlin dvě stě metrů pod úrovní mořské hladiny až po nadmořskou výšku 3500 m. Daří se jim jak na alpínských loukách, tak i v polopouštích, v tropických deštných pralesích i pobřežních plážích. Bez nadsázky lze říci, že svižníci patří mezi nejlépe prozkoumané čeledi hmyzu.“
Šavlozubí tygři hmyzí říše
Tak jako kočkovité šelmy vytvořily během svého vývoje hrozivé monstrum v podobě šavlozubých machairodů a smilodonů, tak má i svět hmyzu své dravé nestvůry, vymykající se všem ustáleným zvyklostem – mantikory. Je jich celkem 13 druhů a největší z nich – Manticora imperator – je svou délkou až 7 cm nejen největším svižníkovitým broukem, ale i nejmohutnějším a nejsilnějším dravými broukem světa. Mantikory loví různý hmyz a často útočí i na kořist větší než jsou samy, dokonce i na obratlovce, např. na gekony, čerstvě narozená mláďata malých hlodavců a mláďata drobných ptáků hnízdících na zemi. Žijí v jižní části Afriky a patří k prastaré skupině. Po afrických pláních se proháněly již v druhohorách.
Naši svižníci
Na území České republiky žije osm druhů svižníků, z nichž nejznámější jsou čtyři. Nejběžnějším druhem je svižník polní (Cicindela campestris), zelený brouk s bílými skvrnami na krovkách, dosahující délky 12 – 15 mm. Již od časného jara oživuje slunné lesní cesty a paseky. Největším naším svižníkem je vzácnější svižník lesní (Cicindela sylvatica), dorůstající délky až 18 mm. Je to elegantní brouk, bronzově tmavě hnědý, někdy s nádechem do zelena. Na krovkách má úzké bílé pásky. Je náročný na prostředí a dává přednost slunným místům písčitých borových lesů. Téměř stejně velký je i hnědozelený svižník lesomil (Cicindela sylvicola), nalézaný na prosluněných lesních cestách a pasekách, často na vápencovém podkladě. Velmi podobný je svižník písčinný (Cicindela hybrida), žijící s oblibou v okolí vodních toků.
Mají zvířata šestý smysl?
Psi vycítí, že člověk onemocněl rakovinou. Takové jsou závěry nejnovějšího výzkumu britských odborníků z univerzity v Cambridgi. Je to jen nový důkaz toho, že zvířata mají schopnosti, o jakých mohou lidé jen snít.
Štěkající detektory
Podle vědců zjistí psí čich, stotisíckrát citlivější než lidský, chemické látky, které do moči vylučují rakovinové buňky v měchýři. Toto závažné poznání, podobně jako mnohá jiná, se zrodilo díky šťastné náhodě. Vědci se dozvěděli o zkušenosti dermatologa z Londýna, jehož pacientka chtěla odstranit na noze mateřské znaménko. Těch po těle měla více, ale její psík soustavně čichal jen k onomu jedinému a snažil se ho vykousnout. Testy dokázaly, že nešlo o neškodné znaménko, ale o maligní melanin – smrtelnou formu rakoviny kůže. Za zažehnání hrozby tak pacientka může děkovat věrnému čtyřnohému příteli.
Při jednom z testů použili vědci šest psů – tři kokršpaněly, papillona, labradora a „voříška“. Ti absolvovali sedmiměsíční perný výcvik, při kterém se používaly vzorky moči jak lidí zdravých, tak postižených rakovinou i nezhoubnými chorobami. Na zvířata poté čekala pěkná řádka vzorků od 108 dobrovolníků, z toho 36 účastníků prokazatelně trpělo rakovinou. Ačkoli výzkumníci předpokládali, že psi budou úspěšní maximálně v 14 % případů, zvířata docílila obdivuhodných 46 procent! V této souvislosti stojí za zvláštní pozornost případ muže, jenž měl být podle původních vyšetření zcela zdráv. Psi však „tvrdili“ že ho sužuje rakovina. Za pravdu čtyřnohým „detektorům“ dala podrobná vyšetření, která odhalila, že pacient má na pravé ledvině nádor.
Sloni zachraňovali před tsunami
Zvýšená citlivost není příznačná jen pro psy. Dosud máme v živé paměti 300 tisíc bezbranných obětí ničivých vln tsunami z loňského 26. prosince. Počet mrtvých mohl být mnohem vyšší, kdyby mnohé obyvatele nevarovali sloni. Ti dávno před tím, než se přivalily vraždící vodní masy, rozrušeně spěchali na bezpečnější místa. Přitom se vzájemně dorozumívali hlubokými zvuky, které letí mnoho kilometrů. Člověk tyto hlasité signály o nízké frekvenci neslyší.
Hrozící nebezpečí však v předstihu tuší třeba i myši – například na lodi, která se začíná potápět. Nemusíme ovšem procestovat svět, abychom se o takovýchto schopnostech přesvědčili. Podobně jako sloni se při zdejších katastrofických záplavách chovali i koně, krávy, králíci, ba i slepí krtci.
Copak to tady tiká?
Výzkumníci zatím zcela neprozkoumali u zvířat ani tzv. biologické hodiny. Například přesně nevědí, proč se mění biologický cyklus u ovcí. Když žily v Austrálii, přiváděly na svět jehňata v říjnu, kdy tam vládne jarní období. Co se však stalo, když pokusné ovce převezli do Severní Ameriky? Měly mláďata v květnu, kdy je pro změnu jaro na severní polokouli.
Biologické hodiny, které řídí každodenní život, mají všechny druhy organismů – od miniaturních řas přes člověka až po obrovité kytovce. Reagují na každodenní proměny světla a tepla související s otáčením Země a sezónní změny ročních období spojené s obíháním Země kolem Slunce..
A to již šířeji nerozvádíme schopnosti všeobecně známé, o kterých si lidé mohou nechat jen zdát. Namátkou uveďme výtečný zrak, sluch, čich, rychlost pohybu, schopnosti stěhovavých ptáků, využívání elektrického pole paúhořem elektrickým, tajuplné světélkování (bioluminiscence) ve vodě (mj. ryby, chobotnice) i na souši (světlušky, brouci).
Zvířata se dokážou sama léčit
V poslední době se věda snaží zjistit, zda se primáti umí sami léčit díky nějakým vrozeným schopnostem. Například šimpanzi mnohde záměrně vyhledávají určité léčivé rostliny. Tak odborníci z japonské univerzity pozorovali v Tanzanii opici, která byla očividně velmi nemocná. Z posledních sil se však vzchopila a v hustém porostu vyhledala tropickou rostlinu Vernonia amygdalina, kterou vymačkala a její hořkou šťávu, která pomáhá při žaludečních a zažívacích potížích, dychtivě slízala. Druhý den už zase byla fit. Podobně americká výzkumnice Bernardette M. Mariottová v Nepálu s údivem pozorovala, jak makaci (opice z čeledi kočkodanovitých) občas vyhrabávají v půdě malé prohlubně a konzumují vyhrabanou hlínu. Později zjistila, že si vybírají pouze jíl, při jehož laboratorním rozboru se ukázalo, že obsahuje jak mnoho prospěšných minerálních látek, tak značnou koncentraci kaolinu, který zabraňuje průjmu.
Růžovošedý jíl s přírodním kaolinem si oblíbili i papoušci arové, z peruánského národního parku Manu. Odborníci myslí, že pestrobarevní ptáci tak neutralizují jedy některých rostlin. S velkou chutí totiž pojídají četné nezralé plody, které často skrývají značné množství toxinů.
Lék i antikoncepce
Japonští a američtí badatelé zjistili, že šimpanzi požírají léčivky hlavně v období dešťů, kdy se zvyšuje nebezpečí onemocnění zápalem plic a různými infekčními chorobami.Vědci se však zatím neshodli, zda je možné, aby tito naši příbuzní dokonce předvídali možné ochoření a tak se preventivně chránili.
Ostatně nemusí jít jen o opice. Vhodné rostliny, které prokazatelně zlepšují trávení či naopak vyvolávají zvracení při žaludečních potížích, vyhledávají i domestikovaná zvířata. Snad nejznámější jsou psi, kteří někdy „žerou trávu“.
Ovšem opice asi nejvíce překvapili vědce, pokud jde o záležitosti související se sexuálním životem. Například samičky vřešťanů rezavých (Allouatta seniculus), žijících v Kostarice, před pářením konzumují určitý druh rostliny, který jindy nežerou. Vyhnou se tak nežádoucímu oplodnění a jedná se tedy o přírodní antikoncepci. Výzkumníci zatím nemohou přesně říci, která složka rostliny usmrcuje spermie.
Něco obdobného využívají i chápani pavoučí z Brazílie: Po narození mláděte matky spolykají hrst listů ze stromu, který se dosud botanikům nepodařilo určit. Pouze se ví, že listy obsahují chemické látky isoflaviny, složením podobné hormonu estrogenu. To dočasně omezuje plodnost samic.
Po více jak dvaceti létech pozorování opic experti zjistili, že tato zvířata znají léčivé vlastnosti rostlin a v případě nutnosti je vhodně využívají. Například červená olejovitá šťáva rostliny Aspilia (čeleď hvězdicovitých), kterou opice, ačkoli jim příliš nechutná, velice hojně konzumují, jim slouží jako prevence proti napadení parazity a houbami. Důkladný laboratorní rozbor nyní tyto účinky plně potvrdil. Přinesl však ještě nečekanější velmi překvapivé zjištění. Ukázalo se totiž, že účinná látka z aspilie dokáže ničit buňky rakovinného bujení, zejména v jejich počátečním stadiu. Lidstvo se opět díky primátům významně poučilo!
Četná zvířata také neomylně rozeznají tzv. geopatogenní zóny, které při dlouhodobém pobytu mohou být nebezpečný pro lidské zdraví. Pes se takovým zónám úzkostlivě vyhýbá. Naopak kočka je přímo vyhledává.
Více se dozvíte:
1000 divů přírody, Reader´s Digest Výběr, 2002
Tajemství kolem nás, Redaer’s Digest Výběr, 2003
Budou nás zachraňovat žáby a korýši?
Lepkavá látka získaná ze žabí kůže může léčit lidské kolenní klouby. Taková je podstata nového objevu australských vědců. Neplatí to ovšem o všech žabích druzích. Odborníci zvláštní přírodní lepidlo zatím odhalili u dvou druhů australských žab rodu Notaden, které přežívají pod zemí a
na povrch vylézají jen při přívalových deštích. Tehdy na ně útočí hmyz, proti němuž jako spolehlivou zbraň používají právě lep, který štípajícím vetřelcům slepí kusadla. Hmyzí útočníci se navíc přilepí na žábu a poslouží jako zásobárna potravy.
Látka za pouhých pár vteřin ztvrdne, ale i ve vlhkém prostředí si zachovává pevnou soudržnost. Přitom je pružná a pórovitá, takže jí prochází plyn a živiny napomáhající hojení. Není toxická – na rozdíl od silných medicínských lepidel vyráběných uměle. Dokáže proto například zafixovat kolenní chrupavku při poškození (například při sportu). Žabí lepidlo experti velice úspěšně vyzkoušeli na poškozených kolenních chrupavkách deseti ovcí. Nyní se chystají testy na lidských dobrovolnících.
Smrtelné krvácení není nutné
Další přírodní látkou, které i seriózní vědci dávají přídomek „superzázračná“, je chitosan. Ukrývají ho krovky hmyzu či krunýře korýšů. Velmi dobře si rozumí s červenými krvinkami, které mají negativní náboj, zatímco chitosan pozitivní. Znamená to, že se navzájem přitahují. (Obrazně se to snad dá přirovnat k působení magnetu na kovový předmět.) Tak společně vytvářejí krevní sraženinu a dokážou nejpozději do třiceti vteřin zastavit i masivní krvácení.
Není tajemstvím, že účinky chitosanu se nyní využívají v „superobvazech“ k záchraně životů vojáků postřelených v Iráku i Afghánistánu. Po střelném zraněné totiž hrozí rychlé vykrvácení. Tradiční přiložená gáza prudké krvácení nezastavuje, pouze nasakuje krev. Navíc se po nasáknutí od kůže odlepuje. Naopak „superobvazy“ s chitosanem k ráně pevně přilnou a stabizilují ji. Díky přírodnímu původu jsou biologicky kompatibilní a mají antibakteriální účinky. Vyrábí je firma HemCon v americkém Portlandu, jejímž spoluzakladatelem je známý kardiolog Kenton Gregory, který tvrdí: „Zatím se nové obvazy vyrábějí jen pro americkou armádu, ale jsem přesvědčen, že zanedlouho budou v každé ambulanci, nemocnici i domácí lékárničce.“ To bude jistě vítané například při autonehodách.
Regenerace není legrace
„Kočka se z mnoha zranění bez problémů vylíže,“ říká jedna životní moudrost. Tato zkušenost obdobně platí i pro mnohá jiná zvířata – například psy. Vědci dokázali, že většina živočichů dokáže snadno „ opravit“ menší poškození různých tkání těla. Připomeňme alespoň protivníkem pokousané či jinak poraněné svaly či kůži. Mnohý takový tvor se nemusí bát, že by mu nevyrostl třeba ztracený zub. Zatímco u člověka je to možné dvakrát, u mnoha zvířat v podstatě non stop.
Mnohem horší postižení představuje ztráta části těla. Tady je šampiónem ještěrka, která zmate predátora tím, že mu nechá celý ocas. Však on ji zase časem naroste jiný! Také hvězdice si nechávají velice často dorůstat ztracené končetiny – ramena, o která přijdou při útoku či naopak obraně.
Snad nejpodivnější zbraně využívá sumýš jedlý –podle tvaru těla přezdívaný „mořská okurka: “.Při napadení se prudce stáhne, aby ústy i řitním otvorem nečekaně vyvrhl na útočníka část svých útrob. Jedná se o hmotu tvořenou malými lepkavými trubičkami, která predátora zalepí. (pokud je menší, může se v šoku i utopit.) Sumýš mezitím po mořském dnu zmizí do bezpečí. Vnitřní orgány mu za krátký čas – během pár týdnů – zas dorostou.
