Rostlinný příkrov naší planety je nezbytnou součástí naší existence. Nejen z toho důvodu, že je zdrojem vzdušného kyslíku, který potřebují téměř všechny živé organismy. I výživa nás, lidí je zcela závislá na rostlinách, které konzumujeme buď přímo, nebo zprostředkovaně v mase zvířat, která se rostlinami živí.
Mnozí vědci považují rostlinný chlorofyl za nejdůležitější sloučeninu na zemi, protože dokáže měnit sluneční energii na potravu. Rostliny využívají energii slunce ke slučování vody s oxidem uhličitým a vzniká jednoduchý cukr glukóza. Celý proces známe jako fotosyntézu. Za pomoci glukózy pak rostliny rostou a potřebují ji i při tvorbě sladkých plodů, či nektaru, nezbytného pro život hmyzu. Přebytečný cukr pak uchovávají v kořenovém systému a semenech.
Životní rovnováhu udržují lesy
Přestože se dnes s oblibou hovoří o bezlesnaté Evropě, ve které živoří poslední zbytky lesů, není to až tak dalece pravdou. Evropské smíšené lesy zabírají plochu 4,7 milionů km2 a to je téměř tolik jako Středoafrický deštný prales a deštné pralesy jihovýchodní Asie spolu s Indonézskými pralesy dohromady ( 5 milionů km2). I největší deštný prales světa v Amazonii má rozlohu „jen“ 6 milionů km2.
Pokud bychom měli určit největší lesy světa, tak se bezesporu na prvním místě objeví Euroasijský boreální les, rozkládající se od Skandinávie až k východnímu pobřeží Ruska, známější spíše pod názvem tajga. Ten má neuvěřitelnou rozlohu téměř 9 milionů km2. Na druhém místě by pak byl Severoamerický boreální les, pokrývající asi třetinu Kanady o rozloze 6,25 milionu km2. Na vysvětlenou, termínem boreální lesy označujeme lesy na severu Eurasie a Ameriky od 50° severní šířky, ve kterých převažují stále zelené jehličnany, či opadavé modříny.
Za horní hranici výskytu stromů se považuje nadmořská výška 2000 metrů, od které už se vyskytují pouze zakrslá křoviska.
Pro nový život musejí stromy umírat
Život stromů není nekonečný, i když známe stromy existující více než pět tisíc let a jsou tedy staré jako egyptské pyramidy (jde o některé druhy borovice osinaté v severoamerických Skalistých horách). Stářím lesa se postupně mění i profil ve skladbě jednotlivých stromů. Staré stromy, rostoucí do výšky, zastiňují místo mladším, které se musí buď rychle probojovat ke světlu nebo hynou. Na jejich místo pak nastupují jiné druhy stromů, které na světle nejsou tolik závislé. Pokud strom padne stářím, uvolní se na místě proluky přístup rostlin ke světlu a mladé semenáčky bouřlivě vyrazí vzhůru. Proces regenerace lesa je neustálý a řídí si jej, vyjma rozvinutých průmyslových krajin, sama příroda. Proto je třeba v některých ekosystémech důležitým činitelem i přirozený požár (např. příčinou blesku), který uvolní velký prostor od starých stromů a umožní klíčení obrovského množství semen ukrytých v půdě. Jejich rychlému růstu pak prospívá i hojná zásoba živin v popelem pokryté půdě.
I mrtvé stromy patří do lesa
V závěru loňského roku na konferenci organizace WWF (Světový fondu pro přírodu), zabývající se přírodním prostředím, vyzvali přední světoví odborníci k tomu, aby byly v evropských lesích ponechávány odumírající i mrtvé stromy. Jejich odstraňováním se narušuje přirozený vývoj v přírodě, trpí ptáci, hmyz i savci.
Padlé a trouchnivějící stromy pak podle výzkumu zlepšují celkový stav porostů, které lépe odolávají škůdcům a chorobám, včetně globálního oteplování. Odstraňování mrtvých stromů kriticky ohrožuje existenci některých druhů. Mizí tak některé druhy hub, lišejníků a hmyzu, závislých na hnijícím dřevě, o své domovy přicházejí někteří ptáci, veverky, či netopýři, hnízdící v dutinách mrtvých stromů. Jeden z představitelů WWF Daniel Vallauri říká: “Tím, že zbavujeme les jeho rozkládajícího se dřeva a starých stromů, uskutečňujeme zbytečný a nepotřebný zásah do přírodního ekosystému“. Mrtvé dřevo navíc zásobuje les organickou hmotou a živinami, brání půdní erozi a je dlouhodobou zásobárnou uhlíku – tlumí tak dopady klimatických změn. WWF nyní dokonce požaduje od evropských vlád direktivní stanovení podílu mrtvého dřeva v evropských lesích, které by nesmělo být odstraněno.
Celá teorie má však řadu odpůrců, a i u nás panuje u odborníků přesvědčení, že mrtvé a odumírající stromy jsou líhní škůdců, zejména kůrovce a musí být co nejrychleji odstraněny. Ovšem i zde přišli ochránci mrtvých stromů s protiútokem a tvrdí, že je tomu právě naopak. Pokud odstraníme pro kůrovce hlavní zdroj potravy, tedy nemocné a mrtvé stromy, pustí se samozřejmě do zdravých.
Zázračný cyklus uhlíku
Uhlík je považován za základ veškerého života na Zemi. V průběhu uhlíkového cyklu se vzdušný oxid uhličitý dostává působením fotosyntézy do uhlíkových sloučenin v rostlinách a fytoplanktonu. Uhlík se pak vrací do ovzduší jako vedlejší produkt dýchání rostlin, fytoplanktonu a živočichů.
Odkud se vlastně uhlík v ovzduší bere? Na to je jednoduchá odpověď. Uvolňuje se například při sopečných erupcích, při těžbě ropy a plynu, při hnití fytoplanktonu a rozkladu dalších organických látek a stranou nezůstává dnes ani průmysl, jehož exhalace jsou velkými zdroji uhlíku. Při koloběhu se uhlík dostává zpět do půdy, při rozkladu rostlin jej absorbují horniny, či sedimenty na mořském dně. Uhlík se dostává do svrchních vrstev zemské kůry, částečně se přeměňuje i na fosilní paliva, jako uhlí, ropu, či zemní plyn. Zpět do ovzduší se dostává zase při sopečných výbuších, tektonických poruchách a ze země jej čerpají zpět i mikroorganismy.
