V současné době známe na 5743 druhů obojživelníku, žijících na naší planetě, a jejich počet katastrofálně klesá. Obojživelníci patří mezi nejrychleji vymírající zvířata na Zemi. Odborníci zatím neznají příčinu a hledají cesty, jak tomu zabránit.
Polovinou všech kriticky ohrožených druhů živočichů jsou právě obojživelníci. V některých lokalitách prohlášených za chráněná území nepomáhá ani jejich důsledná ochrana. Největším tempem mizí různé druhy obojživelníků především v Jižní Americe a v Austrálii. Podle celosvětového průzkum je celá třetina tohoto druhu na pokraji vymření.
Likviduje obojživelníky vražedná plíseň?
Velkým tempem mizí žáby, mloci, čolci i ropuchy. Část jich vezme za své jako potrava, část přijde díky lidským zásahům o své domovy a další druhy mizí zdánlivě bez jakéhokoliv důvodu.To jsou závěry bádaní více než 500 herpetologů z celého světa, zveřejněné koncem loňského roku. Podle vědců tak zmizí během sta let celá polovina představitelů tohoto druhu. Simon Stuart z Mezinárodního institutu ochrany, přišel s novou teorií, která by měla alespoň částečně objasnit záhadné vymírání obojživelníků. Jde podle něho o velmi nešťastné spojení dvou příčin. Jsou to klimatické změny a rozšíření plísňového onemocnění, zvaného chytridiomycosis, které napadá kůži dospělých obojživelníků i ústní partie pulců. Ona houbovitá plíseň koexistovala s některými obojživelníky po celé věky více méně mírumilovně. Globální změny klimatu a nová proudění vzduchu však mohly způsobit rychlé rozšíření choroby, která pak napadá i jedince, kteří proti jejím účinkům nejsou imunní a rychle jí podléhají.
Jako kanárek v dole
Na druhé straně jsou však někteří vědci k této teorii skeptičtí a nevěří, že příčinou vymírání obojživelníků je ona záhadná plíseň. Chybí jim pro to konkrétní svědectví a dlouhodobější studie. Jeden z odpůrců teorie například tvrdí, že i to zdánlivě nejčistší přírodní prostředí je dnes napadeno jak civilizačními vlivy, tak živočichy, kteří v něm působí nepřirozeně. Tak například i ve zdánlivě sterilním prostředí karibských lesů, kde se to obojživelníky jen hemží, byly objeveny celé kolonie evropských krys. Ty jsou považovány za největší nepřátele obojživelníků, kteří před nimi nemají šanci uniknout. Některé velmi zajímavé druhy obojživelníků zmizely jako mávnutím kouzelného proutku během pouhého čtvrtstoletí. Uvést můžeme například celou rodinu australských žab, které používaly k rozmnožování svůj vlastní zažívací trakt. Žáby spolykaly svá vlastní vajíčka a poté co prošla pulčím stádiem, je vyzvrátily jako zralá mláďata.
Žáby, mloci a jejich jednotlivá vývojová stadia jsou velmi citliví na změny prostředí. Velmi nízká je zejména jejich odolnost proti suchu. Potřebují vlhké prostředí a na sucho je jejich kůže velmi citlivá. „Je to pro nás varovné znamení, upozorňuje nás na blížící se katastrofu“ říká Simon Stuart. „ Je to jako kanárek v uhelném dole, kterého používali horníci jako indikátor blížícího se nebezpečí. Vždy podlehl jedovatým vlivům jako první. Vzhledem k jejich citlivosti na přírodní změny, jsou obojživelníci prvním druhem, který reaguje na nepříznivé změny klimatu. Měli bychom si toto varování vzít velmi rychle k srdci“!
Milostné hrátky skokanů
Pozorovat milostné snažení skokanů může být pro někoho pěknou zábavou, pro jiného cílem jeho vědeckého bádání. Tu druhou formu zvolil tým španělského zoologa Davida Vieitese, který se rozhodl objasnit některé zcela unikátní formy chování těchto obojživelníků. Pokud jste někdy pozorovali pářící se skokany, určitě vám neušlo, jak pevně a dlouho se dokáže sameček držet na hřbetě své vyvolené. Má to svůj účel. Skokaní samci jsou totiž pěkná sebranka a v honbě za vlastním potomstvem se neštítí ani zlodějiny. Tak se nerozpakují zaútočit na samečka, který si právě na hřbetě samičky užívá zázrak plození, shodit jej a zaujmout jeho místo. Jsou ovšem i jedinci daleko mazanější. Ti si prostě počkají, až samička vypustí vajíčka a ta si pak zcela sprostě přivlastní a oplodní je. Vědci zjistili, že až 84% vajíček je oplodněno více než jedním samcem, vajíčka v jednom hroznu, vypuštěném samičkou, tedy mají celou řadu otců. První ze samečků, kterému samička podlehne totiž oplodní sotva 70% vajíček a ta ostatní už si vezmou na starost další samečkové, kteří využijí situace a oplodní je vlastním spermatem. Někteří žabáci se neštítí ani tak drzých krádeží, jako je ukradení celého hroznu vajíček zpod zadečku samičky. To ovšem samičky vědí a tak často čekají na vhodnou chvíli, kdy jsou úplně samy a vajíčka vypustí na skryté místo. Někdy tak putují i se samečkem na zádech dlouhé hodiny, což můžeme často pozorovat i u našich rybníků a nemusíme jezdit až do španělských Pyrenejí, kde popsaný vědecký výzkum probíhal.
