Jaro, které právě přišlo, rozvířilo hormony nejen u lidí, ale i u zvířat – od jepic až po slony. Nejnovější výzkumy odhalily překvapivou skutečnost: Ve dvou třetinách případů zahajují námluvy ženy! V tom se podobají samičkám šimpanzů, i když se chovají rafinovaněji.
Vědci v britském Oxfordu zjistili, proč muži považují sebemenší známky zájmu od žen za výzvu k milostnému kontaktu. Došli k závěru, že iniciátorem mužského výboje bývá instinktivní ženské chování, které je tak lstivé, že za iniciativnější jsou mylně považováni muži.
Kde se vzaly milostné rituály?
Žena během první minuty setkání s mužem vyšle intenzivní sérii signálů a svůj protějšek tak nejen bleskově vyhodnotí, ale snaží se ho i zmást. Odborníci toto chování nazvali – podle řeckého boha – „Proteův efekt.“ Muži nedokážou vyslané signály správně dešifrovat, a proto vypínají hruď, stejně jako opičí samci, aby co nejvíce ukázali svou mužnost.
Rituál lidí se do značné míry podobá chování ptáků či jiných živočichů při namlouvání. U těch však převažuje snaha o zachování rodu, tedy nové plození, které ale není možné bez vhodného partnera. Relativně snadné to je v situaci, kdy zvířata žijí ve větší skupině – hejnech, stádech. Hůře na tom jsou živočichové samotářští, sloni či tuleni, kde samice po většinu roku pobývají odděleně od samců. Vzájemně příbuzensky spřízněné slonice tvoří stáda, zatímco sloni přežívají sami či vytvářejí malé skupinky „starých“ mládenců.
Takoví samci pak spolu soupeří o to, kdo dostane šanci k plození a při získávání partnerky využívají rozmanité signály a finty – zejména chemické, vizuální i zvukové.
Feromony mnohé napoví
Většina savců žije ve světě, který ovládají pachy, jež slouží k přenosu rozmanitých informací – důkazem je mj. „psí pošta“. Pachové žlázy najdeme na nejrůznějších místech těla – u králíků pod bradou, u jezevce pod ocasem…
Například kočka přichází do říje, kdy je sexuálně vnímavá, dvakrát do roka. Tehdy produkuje pachy a hlasitě mňouká, aby přilákala kocoura. Nápadníci o ni bojují a vítěz ji pak oblažuje tichým mňoukáním. Kočička přitom slastně zavírá oči, přede, občas kocoura pohladí ťapkou. Něco obdobného člověk vidí u lidí.
To jezevec si pachem značkuje příslušníky vlastního stáda, takže hned pozná, pokud se objeví jinak páchnoucí jezevčí záletník.
Také stejné druhy hadů se vyhledávají pomocí feromonů – chemických pachových stop. Rekordmany jsou některé můry, které citlivým čichem zachytí jedinou molekulu feromonu samice až na pětikilometrovou vzdálenost.
Nové poznatky dost zdůrazňují, že i lidé se namnoze podvědomě přitahují specifickou vůní těla
Elegáni zvířecí říše
Ještě více se lidé podobají zvířatům pokud jde o parádu. Zvlášť to platí o pestrém zbarvení tokajících ptáků, kteří velmi dobře vnímají barvy a podle nich pak reagují. Mezi největší elegány patří páv, který rozprostřením ocasních per do vějíře předvede až 200 modrozelených skvrn a pávice si tak druha vybírají podle velikosti ocasu. Ten je totiž důkazem, že nápadník dokáže přežít i s tak značnou fyzickou zátěží. Velice křiklavé zbarvení, zdůrazněné navíc tancem, předvádějí samci rajek a papoušků. To u jeřábů dokonce divoce tančí oba „snoubenci“: vyskakují vysoko do vzduchu, uklánějí se, vyhazují trávu a dvojhlasně volají.
Do svatebních rouch se převlékají i některé ryby. Například samec koljušky před třením „oblékne“ karmínově červenou barvu a samičce předvádí vodní tanec.
Pohádkovou pastvu pro oči dokážou vykouzlit různé druhy světlušek- zvláště tropických. Samička sedí na listu a až devadesátkrát za minutu bliká, aby přilákala poletujícího samečka. A aby nedošlo k omylu, má každý ze 130 druhů svůj vlastní „světelný kód“.
Zpěvem k srdci…
Milostnou touhu živočichů vyjadřují často i rozmanité zvukové projevy. Například hlas ropuchy americké (Bufo americanus ) je slyšet téměř na kilometr. Složité hlasové ústrojí – syrinx – mají mezi ptáky pěvci. Připomeňme jásavé trylky skřivanů, slavíků, střízlíků, drozdů… Mnohé ptačí druhy si však vystačí jen se dvěma tóny. Doslova přeborníkem mezi ptáky je z tohoto hlediska velechvost nádherný z Austrálie. Dokáže perfektně napodobit zpěv jiných ptačích druhů, skřeky papoušků, štěkání psů i zvuk motorové pily a jeho koncert je slyšet až na 800 metrů. Před tím než se tito ptáci začnou předvádět, postaví si z rostlin jakési pódium a samičky pak putují od jednoho jeviště k druhému a hodnotí schopnosti svých nápadníků.
To aligátorovi severoamerickému postačí k upoutání samičky jen vodní hladina, na niž se položí a vydává hluboký hrdelní zvuk, který hladinu rozkmitá.
Silnější vyhrává
U zvířat – zejména divoce žijících – bývá samec výrazně větší než partnerka. Souvisí to s tím, že „pánové“ o svou „nevěstu“ musí se soky bojovat. Hrozivou zbraní jsou přitom kly, rohy či parohy. Osobní zbraň roháče obecného – největšího brouka v Evropě – zas představují kusadla dlouhá až 10 cm.. Některé takové souboje, například tunových bizoních samců s mohutným rohy, pak mohou končit i smrtí protivníka.
Mnohdy však k odrazení soka postačí jen ukázka síly. Příkladem můžou být žirafí samci, kteří se přetlačují krky a bijí hlavami. Rovněž zmije obecné se do sebe zapletou, demonstrují tak svou sílu a poražený soupeř se potom rychle odplazí.
Svatební dary
Samečci pavouků lovčíků hajních (Pisaura mirabilis) lákají větší žravé samičky svatebním darem – hmyzem zabaleným v tlustém kokonu. Chemické sdělení v hedvábí slouží jako jakási vizitka, která oznamuje, že se dostavuje partner k páření. Dárek samičku nejen vzrušuje, ale odpoutá i její pozornost, což dychtivému samečkovi stačí k tomu, aby se přikradl blíž a partnerku oplodnil. Potom rychle utíká, aby ho nesežrala.
Takové nebezpečí nehrozí jiným dárcům jako je třeba pouštní cvrček Gryollides Siggillatus. Sameček toužící po kontaktu s družkou jí předá hned dva dary. Vedle maličkého pouzdra se spermatem je to velká hrudka želatinové látky (spermophylax), která poskytuje oplodněné samičce energii potřebnou k vytvoření co největšího počtu vajíček.
Někdy to však může být i naopak. Například samice velkých afrických ptáků zoborožců kaferských (Bucorvus leadbeteri) nápadníkům přinášejí samy zásnubní dary v podobě chutné potravy – žab, hadů, drobných savců či hmyzu.
Partnerky se také kradou
Zvlášť emancipovaná je samice lyskonoha ploskozubého, tažného ptáka o délce asi 20 cm a váze 40 – 80 g, který žije v mokřinách tundry u severního polárního kruhu. Ta hraje při námluvách prim nejen tím, že má pestřejší zbarvení než partner, jehož pozornost se snaží upoutat při hrátkách na hladině. Na samci – připomínající kachnu – pak přenechá veškerou starost o vysedění vajec a péči o vylíhlá mláďata.
Obzvlášť sexuálně náruživí jsou menší šimpanzi bonobo v lesích povodí řeky Kongo. Sex nepovažují jen za prostředek k rozmnožování, ale slouží jim i jako určitý komunikační prostředek mezi členy tlupy.
Nejdrzejší při namlouvání jsou zas samci paviánů pláštíkových z pouští Afrického rohu. Ti unášejí matkám mladé samičky, aby jimi rozšířili svůj harém, ve kterém navíc žije až deset samic.
Komunikaci prostřednictvím elektřiny využívá rypoun nilský – ryba dlouhá až 1,6 metru. Jeho elektrické orgány vytvářejí kolem těla pole, jehož signály slouží samečkovi a samičce k vyjádření vzájemných sympatií. Navíc jim případné narušení tohoto pole signalizuje nepřátele.
Více se dozvíte:
1000 divů přírody, Reader’s Digest Výběr, 2002
Zvíře, Knižní klub, 2002
Nevěsty občas přerostou nápadníky
Samice rozměrově převažují u některých druhů žab či hmyzu. Tam se spíš než obrana preferuje touha po rozmnožování, zachování druhu. Totéž vědci zjistili v mořských hlubinách, kde je pro zde žijící tvory problémem s nalezením vhodného partnera. Například u ďasa mořského (Lophius piscatorius) je sameček dlouhý asi dva centimetry a samička ho přerostla čtyřnásobně. Ve snaze získat partnerku ďas čichem hledá její pach a vyhlíží vábivý svit. Poté se jí zakousne se do kůže, časem s ní sroste a následně se propojí i jejich krevní oběh, takže sameček se stává jakýmsi trvale vegetujícím parazitem, který až do konce života poskytuje samici své sperma. Někdy nebývá jediný – některé samici ďasa tak doživotně slouží i dva samečci současně.
Velkým dobrodružstvím, kdy jde doslova o život, je namlouvání pavouků. U mnoha jejich druhů samička mnohokrát převyšuje samečka. Ten musí vysílat varovné signály, aby si ho dravá družka nespletla s kořistí. Samečci křižáků, jakmile se ocitnou na okraji pavučiny obývané samičkou, zatahají nožkou za hedvábné vlákno a tak vyšlou signál, že se blíží roztoužený pavouk. Teprve pak se může přiblížit a ona ho většinou nechá žít. Po spáření však rychle utíká než u ní vášeň vystřídá hlad.
Jepičí život!
Většinu života prožijí jepice ve vodě – jako larvy. Po dvou či třech letech vyplavou na hladinu, kde začíná kouzlo jak v pohádce: Nejdříve se larva promění v ranou fázi dospělého jedince, ovšem už o několik minut (!) později je z ní dospělá jepice s křídly dlouhými kolem pěti centimetrů. Jejich mihotavá mračna se nad rybníky a řekami rojí v květnu. V poletujícím hejnu, které víří ve svatebním tanci, se samci páří se samičkami.Ty se poté vracejí do vody, aby nakladly vajíčka. Vzápětí hynou! Tak se jepice za jediný den dokáže vylíhnout, prožít namlouvání, rozmnožit – a zemřít!
Naopak u ptáků má nejdelší svatební rituál albatros stěhovavý: Samička a sameček s roztaženými křídly vyvracejí hlavy dozadu, vzájemně se uklánějí,. Pak o sebe třou zobáky, jako když se líbají. Jejich milostné hrátky trvají až osm týdnů.
