Případů, kdy z nebe na zem bez zjevné příčiny dopadá něco nezvyklého je v dějinách i v poslední době zaznamenáno bezpočet – od barevných sněhových vloček až po půltunového slona v Japonsku či dokonce pěti zledovatělých lidských těl v Německu!
Záhadné hmoty neznámého původu
Jak dokládají mnohé historické záznamy, nezvyklé předměty padaly z nebe odedávna. Oficiální zápisy Londýnské královské společnosti z jara roku 1696 uvádějí, že na rozsáhlé území v jižním Irsku se z nebe snesla jakási odporně páchnoucí hmota máslovité konzistence. Místní obyvatelé ji sbírali, protože ji považovali za „nebeskou medicínu“. Vysvětlení tohoto jevu však chybí, stejně jako v podobném případě z Německa, kdy se v březnu roku 1665 na okolí Naumburgu snesla záhadná voňavá vlákna, připomínající modré hedvábí.
Zhruba ve stejném období (o 22 roků později) byl v okolí dnešní litevské Klajpedy na východním pobřeží Baltského moře dokumentován jev, při němž čerstvý běloučký sníh zakryly vločky vláknité hmoty černé jako uhel, které čpěly hnijícími mořskými řasami. Tehdy odebrané vzorky odborníci o 150 let později analyzovali a zjistili, že jsou zčásti rostlinného původu a tvoří je především původně zelené vláknité řasy Conferva crispata. Vzorky obsahovaly rovněž 29 druhů nálevníků – miniaturních prvoků žijících ve vodě.
Z nebe padaly pečené ryby
Ve vodním prostředí však žijí i poněkud větší živočichové a i ti se občas z různých příčin stávají nedobrovolnými vzduchoplavci. V srpnu 1894 obyvatele anglického města Bath šokovaly tisíce malých medúz, které zaplavily ulice, a v únoru 1861 Singapur doslova zavalily ryby zubatky. Sledi se zas snášeli k zemi 24. srpna 1918 u města Sunderland a cestovatel Alexander Humboldt v 19. století u nejmenovaného vulkánu zažil, jak z nebe padají ryby, dokonce pečené! Za silné bouřky nad Bursterem v Anglii zas spadlo ohromné množství mořských měkkýšů. Místní lidé je prý sbírali po vědrech.
Ani žáby nezůstávají pozadu
Z nebe občas místo deště prší i žáby. Například v srpnu 1804 bylo zaznamenáno, že nedaleko Tuluz (Súdán) spadlo za jasného a slunečního dne z jediného mraku doslova krupobití žab. Malí pulci zas 16. července 1882 zasypali zem v Iowě a do Birminghamu 30. července 1882 „přiletěly“ podivné bílé žabičky. I malou francouzskou vesničku zaplavily 23. září 1973 tisíce malých žab a australští vědci jen ve 20. století zaznamenali 53 takových případů!
Jak vyplývá z dochovaných záznamů z roku 1578, tehdy se kolem německého Bergenu spustil déšť velkých živých žlutých myší. Pokud spadly do vody, většinou pád přežily a vylezly na břeh. Na podzim 1579 se stejný „myší déšť“ opakoval!
Hrůzný obraz jako z hororu přinesl 15. leden 1877 obyvatelům Memphisu (americký stát Tennessee). Při prudké průtrží padaly z mračen tisíce až půl metru dlouhých zmijí. Podobně mnohde „ pršely“ i škeble a další zvířata.
Hmotnostní primát však drží Japonsko, kde v minulém století na břehu jezera Senzumaru zvedl větrný vír do několikametrové výšky půltunového slona a mrštil jím o zem.
Co ještě může padat z nebe?
Padají samozřejmě i kameny, ale ty jsou většinou identifikovány jako meteority. Podobně přilétají i některé části tzv. kosmického smetí, které kvůli větším rozměrům nestačí shořet v atmosféře před dopadem na zemský povrch.
V roce 1968 spadla v Ontariu jakási měkká placka skládající se z čistého zinku a skla, ale po celém světě jsou popsány mnohé další případy pádu soli, kovů, alabastru, sody i jiných materiálů. V roce 1940 v Gorkovské oblasti Ruska padaly z nebe dokonce stříbrné mince a o šestnáct roků později se podobně z londýnské oblohy snášely půlpence.
Vědecky zajímavý je také normální déšť obyčejné vody z absolutně čisté oblohy bez mraků.
Kdo to má na svědomí?
Vysvětlení podobných jevů jsou téměř tak rozmanitá jako samy padající předměty. Snad nejjednodušší je vysvětlení, proč třeba až v severských zemích padá žlutavý sníh. Zbarvení mu propůjčují jemňoučká zrníčka pouštního písku, která se za určité povětrnostní situace vzdušnými proudy dostanou až stovky kilometrů daleko. Jinou barvu může přinést třeba pyl určitých druhů rostlin z velkých polí.
Většinou je ale za „pachatele“ považován silný vítr. Je dokázáno, že uragán snadno unese ptáky i drobná zvířata. Mohutný vír vzduchu – s kruhovou rychlostí od 18 do 150 m/s (až do rychlosti zvuku) – představuje sílu, která je schopna pohnout železničním vagónem, vyrvat i s kořeny největší stromy a pobořit domy. Vír tornáda mívá hroznou rychlost až 500 km/hod. Když jeho dráhu kříží řeky, jezera a moře, nasaje se spoustou vody také mnohé její obyvatele. Vše pak dokáže vynést vysoko na nebe a kdekoli to pak vypustit.
Problém je ale v tom, zda větrný živel může přenést na velkou vzdálenost těžké kameny či větší tvory, navíc mnohdy i živé. Velmi rychlé smrštěni totiž poškodí strukturu živé tkáně tak, že drtí kosti a maso od nich odděluje. Přitom většina „létajících“ živočichů z uvedených případů byla živá.
Zákonitostem fyziky může odporovat také přenesení těžkých předmětů na delší vzdálenosti. Odborníci však na praktických zkušenostech dokazují, že tornáda dokážou přenést i celé kostelní věže do vzdálenosti až 30 km.
Více se dozvíte:
1000 divů přírody, Reader´s Digest Výběr, 2000
Almanach tajemna, Reader´ s Digest Výběr, 2001
http://www.mwm.cz/CDc1152.htm
http:www.kpufo.cz/portal
Z nebe spadli i nebožtíci
Všichni známe obyčejné ledové kroupy, ale někdy na zem přistane i podstatně větší kus ledu. Výjimkou bývá zmrazený obsah WC vysoko letícího letounu, častěji to jsou padající kusy ledu z komet či námrazy z letadel.
Obyčejně se takové jevy vysvětlují právě odpadnutím ledu z povrchu velkých dopravních letadel, ale kde by se vzal vzdušný stroj v době Karla Velikého (742 – 814), kdy byl zaznamenán stejný případ? Podobně se tak stalo 11. dubna 1920, kdy bylo letectví ještě v plenkách – přesto ve Švédsku přistál velký kus ledu.
V roce 1802 spadl v Kavendish (Indie) půltunový ledový blok a roku 1863 dopadl na holandské území podobný o hmotnosti 600 kg. O 14 let později zas ohromné ledové kroupy pobily tisíce ovcí v Texasu.
Kus ledu o velikosti 0,15 a 1,8 metru si 10. ledna 1950 zařádil v německém Düsseldorfu a v jeho okolí o 10 měsíců později šestikilogramové kroupy velikosti talíře ubily ovce.
V anglickém Middlesex 5. března 1974 velká kroupa prorazila kapotu a poškodila motor auta.
20. února 1984 v ruském Podmoskovsku poničil sedmikilový kus ledu vesnický domek. V roce 1988 ve Španělsku podobně prolétl led 20 cm silným dřevěným stropem a v únoru 1993 dopadla čtyřkilová maxikroupa i v Rumunsku.
Abychom pořád nebyli jen v cizině: Za horkého prvního srpnového dne roku 1998 dopadla půlmetrová ledová kroupa na malou vísku Hůrky severně od Plzně. Ačkoli v té době v blízkosti neletělo žádné letadlo ani vrtulník, ledová střela přesto zcela nepochopitelně dopadla pod úhlem 60 stupňů.
V průběhu 20. století bylo zaregistrováno 46 podobných oznámených případů.
Skutečným unikátem je pád pěti lidských těl pokrytých tlustou ledovou slupkou, která roku 1930 spadla do Rýnských hor v Německu. Až po půl století se tuto záhadu experti pokusili vysvětlit tím, že lidi vynesl silný poryv větru do horních vrstev atmosféry. Není však jasné, jak mohla jejich těžká těla zůstat v ovzduší po tak dlouhou dobu, aby se na nich utvořila vrstva ledu…
Co se to vlastně zřítilo na Sibiř?
Vědci se dosud zcela neshodli na příčinách ohromné exploze, ke které došlo 30. 6. 1908 na Sibiři poblíž řeky Tunguzky. Směrem od epicentra výbuchu byly v okolí do vzdálenosti mnoha kilometrů vyvráceny všechny stromy. Exploze zlikvidovala přes dva tisíce
km2 lesa. Za nejpravděpodobnější vysvětlení se považuje pád obrovského meteoritu či exploze komety v atmosféře.
Kupodivu, ani jedna ze čtyř výprav sovětského vědce Leonida Kulika, které zdokumentovaly následky výbuchu písemně, fotograficky i filmově, neobjevila žádné zbytky nějakého tělesa. Mnoho příznaků se však nápadně podobá následkům výbuchu atomové bomby. Uveďme vcelku malé škody v ohnisku exploze (některé stromy zůstaly stát i v ohnisku), rychlejší růst
rostlin po explozi, efekt zastínění (útvary na zemi ochránily v Hirošimě lidi blízko epicentra). Kočovní Evenkové vyprávěli o sloupu kouře, který stoupal k obloze, což podle jejich popisu připomíná hřibovitý oblak.
Radiační popáleniny zas naznačují puchýře tunguzských sobů. Známky radiace vykazují i letokruhy stromů po roce 1908. Nechyběly ani zářivé červánky a poruchy v ionosféře.
Podle očitých svědků se letící objekt vřítil do atmosféry někde nad Bajkalským jezerem, směřoval na severozápad a prudce klesal. To prokázal tehdejší letecký průzkum.
Místní obyvatelé většinou pusté tajgy popisovali ohnivé těleso letící po nebi za ohlušujícího dunění a rachotu a chvění země. Přitom se z oken sypala skla, otvíraly se dveře, ze zdí a stropů padala omítka, z polic nádobí a ze zdí ikony. Na mnoha místech vzplanuly požáry. Vše završil oslnivě jasný výbuch, doprovázený ohlušujícím rachotem.
Větší meteorologické stanice zaznamenaly mohutnou vzduchovou vlnu, která obletěla celou zeměkouli, a seismografy zachytily podivné povrchové zemětřesení. V noci z 30.
6. na 1. 7. 1908 na značné části území Ruska a západní Evropy prakticky nenastala noc. Večerní červánky trvaly až do rána, stříbřitá část nebe zůstala po celou noc osvětlena a ještě několik dní po explozi bylo v Evropě za noci takové světlo, že to znemožňovalo astronomická pozorování.
