Zdokonalená technologie 3D skenování umožňuje vědcům zachraňovat pro budoucnost unikátní umělecká díla v digitální formě.

Replika sochy Davida, která pravděpodobně představuje nejznámější Michelangelovo dílo, vznikla díky počítačovému modelu sestávajícímu z více než 1,25 milionu polygonů. O vlastní výrobu repliky se postarala společnost Gentle Giant Studio, která pomocí speciální trojrozměrné »tiskárny« vytvořila voskovou formu.

Zde však následně zasáhlo několik lidských rukou, protože bylo potřeba opravit škody, které na originálu sochy způsobila 400 let trvající eroze, způsobená především vlivem deště. Pravděpodobně největší zásah lidských rukou byl nutný v oblasti vlasové části hlavy, kde bylo poškození nejvýraznější.

Ostatně skoro každý muž má po čase problém s množstvím vlasů, a tak ani socha Davida nemohla být výjimkou.

Digitalizace pro budoucnost Původním cílem společného projektu americké Stanford University a University of Washington bylo zdokonalení technologie 3D skenování tak, aby mohla být prakticky využita ve prospěch vědy, a to především k vytvoření digitálního archivu nejvýznamnějších kulturních artefaktů.

V současné době je technologie laserového měření vzdálenosti v kombinaci se speciálním algoritmem vyvinutým vědci ze Stanford University na takové úrovni, že je možné pořizovat přesné digitální modely trojrozměrných předmětů, jako jsou např.

různé části strojů, kulturní artefakty a také digitální modely pro využití ve filmovém průmyslu či v oblasti počítačových her.

Práce trvaly celý rok Badatelé započali s prací již v roce 1988, kdy třicetičlenný tým vědců a studentů odcestoval v rámci projektu »Digital Michelangelo« na cel ý akademický rok do Itálie. Zde se věnovali intenzivnímu pořizování trojrozměrných obrazových dat Michelangelových děl.

Po návratu do USA započalo zpracování takto pořízených dat tak, aby bylo možné v počítači vytvořit trojrozměrné modely naskenovaných objektů, a to ať již se jednalo o architektonická či sochařská díla.

JAK NA SKENOVÁNÍ 3D PŘEDMĚTŮ? V současné době existují dvě základní kategorie 3D skenerů, které se od sebe liší především počtem snímačů. Do první kategorie patří zařízení, která provádějí snímání pomocí jednoho speciálního snímače, které však většinou bývají určeny pro konkrétní objekt.

Příkladem takového zařízení může být laserový skener firmy Cyberware, který je schopen pomocí laseru a odrazu světla naskenovat věrnou kopii lidské hlavy, a to včetně povrchové textury. S takto naskenovaným obrazem je možné dále pracovat jak ve formě polygonálních, tak i křivkových objektů, např.

pomocí softwarových balíků typu Softimage 3D. Tato technologie je využívána převážně pro tvorbu filmových triků a ve zdravotnictví. Ve filmovém průmyslu bývá využívána také druhá metoda, která je založena na snímání pomocí více snímačů současně.

Princip spočívá v tom, že na snímaný objekt je rozmístěn potřebný počet standardních 2D snímačů, ze kterých se informace v reálném čase zpracovávají na počítači a výsledný 3D model je pak následně složen ze všech nasnímaných pozic.