Archeologický průzkum Pražského hradu probíhá již téměř 150 let a neustále přináší nové a nové poznatky, mnohdy překvapivě měnící naše dosavadní znalosti a představy. 
Podle posledních nálezů například můžeme soudit, že kamenný ostroh nad Vltavou byl osídlen již pravěkými obyvateli v eneolitu, tedy v pozdní době kamenné a již v 9. století byl jakýmsi mocenským, či kultovním centrem. Reakce časopisu 21. STOLETÍ získala jako první soubor nejnovějších poznatků z archeologického průzkumu Pražského hradu.
Archeologický výzkum je dnes nedílnou součástí památkové péče o národní kulturní památku č. 1 – Pražský hrad. Jeho tradice je velmi dlouhá a počátek archeologického zkoumání může být stanovován různě.
Tři dlouhé etapy výzkumu
Nejstarší dochovaný archeologický nález byl získán již v roce 1837 v Královské zahradě. Při jejích úpravách bylo tehdy objeveno pohřebiště. Z četného inventáře se dodnes ve sbírkách Národního muzea dochovaly 4 nádoby a pozlacený měděný gombík (kulovitý knoflík) z 9. či počátku 10. století. Nález byl na dlouhou dobu zapomenut a znovuobjeven byl až v roce 1976. Přesná poloha pohřebiště zůstává neznámá – sledování výkopů v Královské zahradě zatím nevedlo k jeho lokalizaci. Druhý počátek archeologických prací můžeme spojit s rokem 1874 a s dostavbou katedrály sv. Víta. Při přípravných pracích bylo vyhloubeno několik (moderní terminologií) statických sond, jejichž dokumentace se dochovala až do současnosti. Archeologické výkopy provázely dostavbu chrámu až do roku 1928. Třetí začáteční datum můžeme stanovit přesně na 4. červen 1925. Je to den, od něhož se odvíjí archeologický výzkum Pražského hradu jako vědecky pojatý projekt. Vstoupil v život jako součást rekonstrukčních prací upravujících Hrad na sídlo československého prezidenta. Zprvu byl řízen zvlášť vytvořenou komisí, ale již v roce 1926 přešel pod vedení tehdejšího Státního archeologického ústavu. Trvá bez přerušení až do současnosti a drží si tak ojedinělou kontinuitu nejen u nás. Archeologické práce byly prováděny jak za 2. světové války, tak i v nesnadných letech poválečných. Zároveň se jedná o výzkum, kde byly položeny základy moderních výzkumných metod u nás, kde se zrodila naše archeologie středověku a kde byly položeny základ pro archeologii novověkou (postmedievální). K tomuto třetímu datu se také hlásí současné archeologické hradní pracoviště (oddělení Pražský hrad Archeologického ústavu AV ČR Praha), které nejen uchovává a spravuje obrovské množství nálezů a dokumentace z předchozích výzkumů, ale také je doplňuje výsledky nových odkryvů. Záchranný archeologický výzkum dnes provází všechny (i rozsahem malé) stavební a výkopové práce a archeologové mají možnost ovlivňovat jejich průběh a rozsah.
Rekonstrukce původního vzhledu
Zájem archeologů dnes sahá do období ještě před příchodem člověka na hradní plochu. Původní vzhled ostrohu byl během dalšího vývoje dosti značně změněn, úplně vymizel původní rostlinný pokryv. Přesto právě tyto skutečnosti hrály důležitou úlohu při výběru místa pro osídlení nebo později pro vybudování hradiště. Skládání původní podoby ostrohu je velmi pracný proces, při kterém se musí vyhodnotit každé místo, při němž bylo dosaženo člověkem již nedotčené vrstvy či skalního podkladu. Zvlášť záludná jsou místa, kde byla původní úroveň během pozdějšího vývoje snížena, protože je jen nesnadné určit, o kolik to bylo. Při celkové rekonstrukci je dnes možné využít počítačových programů. Výsledkem tohoto postupu je zjištění, že hradní ostroh byl poměrně úzký a protáhlý, rozdělený příčnou brázdou na dvě téměř samostatné části. Nejvyšší část mohla mít podobu poměrně ostrého skalního hřbetu, avšak nesouvislého. Ten v úplnosti podlehl pozdějšímu snižování úrovně terénu, a tak je jeho přesná rekonstrukce neproveditelná. Svahy byly rozčleněny a rozbrázděny četnými stržemi a výmoly. Nejhlubší rokle se zařezávala do jižního svahu ve východní části III. hradního nádvoří. Na jejím vzniku se podílel štěrbinový pramen v severním vyústění, představující až do 12. století hlavní zdroj vody pro hradní obyvatele. Geologická pozorování ukazují, že Hrad byl překvapivě dobře zásoben vodou, kromě uvedeného pramenu (v literatuře zvaného „svatováclavská studánka“) zde vyvěraly ještě 2 až 4 další. Hluboké zásahy do terénů, hloubení sklepů a příkopů však znamenalo jejich postupný zánik.
Kdy to všechno začalo?
Tato otázka byla jistě mezi těmi, které byly položeny již při zahájení výzkumu v roce 1925. Počátky Hradu se ztrácely v neurčitých konturách načrtnutých zmínkami v nejstarších kronikách a v legendách o sv. Václavu a sv. Ludmile. Vznik Hradu byl spojen s prvním známým přemyslovským knížetem Bořivojem I. a se založením kostela P. Marie někdy mezi léty 882-884. Toto zdánlivě přesné datum je výsledkem dedukce, protože legendy až na výjimky žádná data neuvádějí a většina nejstarších dat v Kosmově kronice je chybných, např. hned první z nich – křest knížete Bořivoje I. Kosmas klade do roku 894, podle současných poznatků však již byl v tomto roce 4 až 5 let po smrti. Archeologové postupně nalezli doklady pro existenci Pražského hradu na konci 9. století, v roce 1950 objevili i dávno zapomenutý kostel P. Marie. Přibližně před 20 lety se však začaly objevovat stopy ještě starší minulosti a od té doby se počátky osídlení hradního ostrohu značně posunuly. Jistotu, že byl objeven opravdový počátek, a že nelze předpokládat ještě starší nálezy, zatím nemáme.
Pravěk na Pražském hradě
Donedávna neočekávanou kapitolou bylo pravěké osídlení hradního areálu. Pražská kotlina a její nejbližší okolí byly poměrně hustě osídleny v různých prehistorických obdobích. Nepříliš četné pravěké nálezy z hradního areálu však byly označovány jako pozůstatek různých sbírek kuriozit nebo přímo sbírek rudolfínských. Otřelé pravěké střepy se zase měly do nejstarších vrstev a do tělesa valového opevnění dostat spolu se zeminou, která měla být na stavbu nejstarší hradby přivážena ze širokého okolí. Již v roce 1921 byl získán zatím nejúplnější pravěký nález – úplná eneolitická nádobka, a to v Jiřské ulici. Nález mohl být zpochybněn zejména proto, že nebyl získán při archeologickém výzkumu, ale náhodně dělníky při kopání rýhy pro inženýrské sítě a nálezové místo nemohlo být zpětně ověřeno.
Tím byla diskuse na delší dobu uzavřena. Teprve v 80. letech začaly přibývat pravěké nálezy, převážně zlomky keramiky, u nichž bylo zřejmé, že se nemohly do hradního areálu dostat druhotně. Nepočetné pravěké střepy byly také identifikovány v rozsáhlých souborech keramiky ze starších výzkumů, kde unikaly pozornosti právě pro svoji nevýraznost a také proto, že nikdo nepředpokládal jejich přítomnost. Dnes již můžeme říci, že se pravěké keramické zlomky nacházejí na celé ploše hradního areálu od IV. hradního nádvoří na západě až po plochu kolem Černé věže na východě. Časově spadají do dvou období. Starší jsou z pozdní doby kamenné (eneolitu). Zprvu byly řazeny do období kultury řivnáčské, nejnovější poznatky se přiklánějí ke kultuře nálevkovitých pohárů. Patřila by sem i nádobka objevená v roce 1921. Mladší pravěké nálezy patří do mladší doby bronzové, a to do období kultury knovízské.
V hlavní roli strategická poloha
Přestože o osídlení hradní plochy v pravěku nemůže být pochyb, mnohem obtížnější je zjistit, o jaký typ osídlení se jednalo. Hradní ostrožna bezesporu představovala strategicky výhodnou polohu, bez významu nebyla ani přítomnost vodních pramenů. Snad tedy nešlo o běžné osady, ale doklady opevnění nebo nějakého jednoznačného vymezení, které by dovolovalo úvahy o hradišti, zatím také scházejí. Další posun v poznání může přinést jenom šťastný archeologický nález.
Počátky slovanského osídlení
Také při odpovědi na otázku, kdy se objevili v hradním areálu naši nejstarší slovanští předkové, došlo v poslední době k posunu do minulosti. V letech 1934-35 bylo zkoumáno pohřebiště na Loretánském náměstí na Hradčanech. Nejstarší hrob náležel již kultuře pražského typu, jejímiž nositeli byli první Slované u nás, a můžeme ho datovat do 6.-7. století. Osada k tomuto pohřebišti se nejspíše nacházela na jižním břehu potoka Brusnice v nedaleké Kanovnické ulici, jak naznačuje nepočetná keramika, nalezená 80. letech. V tomto období však ještě na hradní ploše nikdo nesídlil. Alespoň pro to nejsou žádné doklady. Nejstarší středověké nálezy z Hradu datujeme do 8. století. Jedná se (prozatím) jen o několik keramických fragmentů. Nalezeny byly na protilehlých koncích hradního areálu a snad tedy naznačují, že osídlena nebo využívána byla celá plocha pozdějšího Hradu. Změnu přináší počátek 9. století. Větší část ostrohu obkroužil příkop přibližně 4 metry široký a 1,4 až 2 metry hluboký. Dosud byl nalezen na čtyřech místech, páté zůstává pravděpodobné. Prozatím se nepodařilo zjistit, zda příkop doplňoval nějaký další obranný prvek. Souvislé stopy dřev ve výplni příkopu dovolují úvahu o palisádě. Jiný směr úvah počítá s využitím zeminy, získané při hloubení příkopu, např. ve formě náspu.
Příkop neplnil svou funkci příliš dlouho. Zaplnily ho vrstvy sídlištního odpadu a osídlení se rozšířilo na celou současnou hradní plochu, tj. zejména západním směrem až k terénní brázdě, která oddělovala hradní areál od pozdějších Hradčan. Z osídlení vnitřní plochy známe jen útržky sídlištních vrstev, které dokládají intenzitu tehdejšího života. Nalezeny v nich byly také luxusní předměty (stříbrná náušnice, skleněný korál). Přesně, tj. na několik málo let, datovat popsané události archeologické nálezy neumožňují. První (nejstarší) příkop byl vyhlouben během 1. poloviny 9. století. Jeho zaplnění a rozšíření osídlené plochy je kladeno do 50.-60. let 9. století, i když jedinou oporou je (doufejme, že prozatím) ojedinělé radiokarbonové datum, navíc se značným rozptylem (869, +/-117 let). Tuto etapu uzavírají události kolem pokřtění knížete Bořivoje I. a postavení kostela P. Marie (882-884, určitě před dubnem 885).
Nejstarší pohřebiště
Do období před postavením kostela P. Marie klademe nejstarší hradní pohřebiště. Tvoří ho necelé dvě desítky více či méně narušených kostrových hrobů, soustředěných v okolí Plečnikova monolitu na III. hradním nádvoří. Nejvýznamnější mezi nimi je hrob muže v dřevěné schráně s vybavením bojovníka (meč, sekera, dýka, nůž souprava na rozdělávání ohně) a jezdce (vědérko). Zejména meč je dokladem vysokého společenského postavení nebožtíka. Také některé další hroby musely náležet elitě, i když doklady jsou méně nápadné (pásová kování rakví, dýka). Přesné datování hrobu „bojovníka“ je obtížné, ale širší okolnosti vedou k jeho zařazení do doby před přijetím křesťanství. Jeho společenské postavení by předpokládalo pohřbení u kostelní stavby nebo v jejím interiéru, eventuálně na některém pohřebišti v severním hradním předpolí. Pokud byl pohřben přímo uprostřed hradního areálu, zřejmě zde ještě žádná kostelní stavba nestála.
Pražský hrad jako nejstarší centrum
Co tedy vyplývá ze svědectví archeologie o nejstarší úloze a funkci Pražského hradu? Hrad zaujímal stejnou plochu jako v současnosti. Přestože nemáme přesnější svědectví o podobě vnitřní zástavby, nepochybujeme o intensivním sídlení a také o možnostech tehdejších obyvatel získávat předměty luxusní povahy (kromě již zmíněné záušnice ještě dvě opasková kování původem z Karpatské kotliny – tzv. avarskoslovanská a jedno západního původu). Příslušníci elity byly v tomto areálu také pohřbíváni (hrob „bojovníka“ a některé další v jeho okolí). Závažný je také rozvoj osídlení v nejbližším okolí (na Hradčanech a zejména na Malé Straně), které by jistě neprobíhalo v okolí nevýznamného místa. Pražský hrad tedy byl již před knížetem Bořivojem I. místem, kde pobývala společenská elita. Snad tedy sehrával jakousi centrální úlohu, i když přesnou příčinu neznáme (mocenské ústředí?, kultovní areál ?). Zdá se tedy, že již starší 9. století přisoudilo hradní ostrožně úlohu centra, kterou si udrželo dodnes. Kníže Bořivoj si patrně uvědomoval jeho význam, a proto ho neváhal ovládnout, když se naskytly příznivé okolnosti. Nastoupil tím cestu ke vzniku českého státu.
Závěr
Archeologické výzkumy dnes dokumentují na Pražském hradě období od počátků lidské přítomnosti na tomto místě (a zčásti ještě před ní) až hluboko do novověku. Zajímavé nálezy byly získány např. z terénů vzniklých při dostavbě katedrály sv. Víta v 19. a na počátku 20. století. Práce se neomezují také jen na hradní areál, ale snaží se stejně pečlivě sledovat terénní zásahy v nejbližším západním předpolí – na Hradčanech. Přínos archeologie však zůstává zásadní právě v počátečním období, protože jinými metodami bychom se o tomto období neměli možnost dozvědět. Proto právě jim byl věnován tento text.
Průzkumy Pražského hradu
Nesnadná je odpověď na otázku, jak dlouho ještě budou archeologové Pražský hrad zkoumat. Odhadem lze stanovit, že přibližně 10-15% jeho pramenné podstaty bylo již úplně prozkoumáno (např. velké plochy v zahradě za Jízdárnou, v Lumbeho zahradě nebo značná část Jiřského náměstí) či v minulosti zcela zničeno. Asi 10-15 % je nedotčeno (např. velká část Královské zahrady, dvůr mezi Černou věží a Purkrabstvím nebo I. hradní nádvoří). Zbytek archeologické pramenné podstaty byl prozkoumán částečně, ať již plošně (např. Lobkovický palác) nebo se v minulosti archeologický výzkum zastavil na určité úrovni a hlouběji nepokračoval (značná část III. hradního nádvoří).
Mocnost souvrství
Hradní areál pod dlažbami a podlahami ukrývá velmi složité archeologické situace, sestávající z desítek až stovek jednotlivých vrstev či objektů (jam, zdí, pozůstatků cest, studní, odpadních jímek apod.). Jen málokde je jejich mocnost menší než 1-2 metry. Likvidace a zavážení terénních nerovností a depresí stejně jako neodklízení odpadu mimo hradní areál až hluboko do středověku však vedlo k vytváření mnohem silnějších zvrstvení. Podél jižní strany Hradu se za původní hradbou vytvořilo souvrství o mocnosti 6-9 metrů, zaniklá rokle na III. hradním nádvoří je vyplněna ještě 14 metry nezkoumaných archeologických terénů 9.-12. století (horní 3 metry byly prozkoumány a odstraněny v letech 1925-1929). Také v Jelením příkopu se uložilo 5-6 metrů odpadu. „Rekordní“ je 17 metrů vysoké souvrství na severním svahu Jeleního příkopu pod Španělským sálem.
Archeologické podzemí
Některé archeologické objevy (zejména stavby) byly považovány za natolik důležité, že bylo rozhodnuto je po skončení výzkumu nezasypávat, ale překrýt je deskou a nechat je přístupné pro další bádání. Některé z nich je možné navštívit (podzemí pod katedrálou sv. Víta), jiné lze alespoň zvenčí obhlédnout (tzv. malé vykopávky mezi katedrálou a budovou Starého proboštství na III. nádvoří, pozůstatky nejstaršího hradního kostela P. Marie v průjezdu u Obrazárny Pražského hradu). Většina je však přístupna jen badatelům a studentům (podzemí Jiřského kláštera, podzemí pod a kolem Starého královského paláce, tzv. velké vykopávky pod III. nádvořím), veřejnost se sem dostane jen výjimečně. Příčinou je zejména nutnost udržet příslušné mikroklima (vlhkost, teplotu) a značná citlivost vůči otěru a ošlapání.
Příběh Pražského hradu
Většinu dokladů nejstarší hradní minulosti je možné od dubna letošního roku shlédnout v nově otevřené stálé expozici „Příběh Pražského hradu“. Je umístěna v gotickém podlaží Starého královského paláce a archeologické nálezy jsou předvedeny v osmi z jedenácti základních chronologických úseků, do nichž je expozice rozčleněna. Další nálezy, ale také modely minulých podob Hradu stejně jako přenesené významné terénní situace (např. 3 raně středověké hroby), vytvářejí podobu sedmi rozšiřujících odboček z hlavní výstavní linie, tzv. příběhů.
