Domů     Vesmír
Revoluce v optických teleskopech
21.stoleti 6.5.2004

Za čtyři století se dalekohledy změnily k nepoznání. Avšak jejich cíle jsou po celou dobu společné: soustředit do ohniska co nejvíce světla, abychom mohli pozorovat co nejslabší objekty a dosáhnout co největšího úhlového rozlišení.Za čtyři století se dalekohledy změnily k nepoznání. Avšak jejich cíle jsou po celou dobu společné: soustředit do ohniska co nejvíce světla, abychom mohli pozorovat co nejslabší objekty a dosáhnout co největšího úhlového rozlišení.

Ve stavbě čočkových dalekohledů bylo dosaženo maxima již koncem 19. století: objektiv Clarkeova refraktoru na Yerkesově observatoři má průměr 102 cm.Větší čočka se by působením gravitačního pole sama natolik deformovala, že by byla nepoužitelná.
Naštěstí přišel Isaac Newton kolem r.1660 na nápad, že objektivem může být i duté zrcadlo (a nadto nebude mít barevnou vadu).

Dvoumetry, osmimetry a ty další
V roce 1917 byl na Mt. Wilsonu uveden do provozu reflektor o průměru zrcadla 2,54 m a rekord mu vydržel (vinou válečného zdržení) až do r. 1948, kdy byla slavnostně zahájena činnost „pětimetru“ na Mt. Palomaru. Překonán byl v 2. polovině 70. let kavkazským „šestimetrem“ na originální azimutální montáži, jehož optické kvality však byly nevalné (zrcadlo bylo po dvou rocích vyměněno). V posledním čtvrtstoletí jsme byli svědky prudkého rozvoje pozemní pozorovací techniky. V polovině století byla celková sběrná plocha všech velkých dalekohledů 50 m2 , roku 1995 to bylo už 150 m2 a nyní, krátce po začátku 21. století máme k dispozici plochu téměř 1000 m2! 
Po třináctiletém budování se hned v 1. roce nového století stal „jedničkou“ evropský VLT (Very Large Telescope), tvořený čtyřmi navzájem spřaženým osmimetrovými teleskopy, jehož úhrnná plocha 211 m2 odpovídá zrcadlu o průměru 16,4 m. Byl vybudován za 350 milionů dolarů ve výšce 2600 m v nejsušším místě planety – poušti Atacama. Na druhém místě s ekvivalentním průměrem 14 m je dvojice desetimetrů Keck I a II, vzdálená od sebe 85 metrů – ovšem nejde o monolitní zrcadla, nýbrž o mozaiky 36 šestiúhelníkových zrcadlových segmentů.
Největším monolitickým zrcadlem je od r. 2001 vybaven japonský teleskop Subaru. Nebude mít rekord dlouho. Ještě letos by mělo projít první světlo reflektorem se zrcadlem o průměru 8,4 m na Mt. Graham v Arizoně. 14 ústavů ze 4 zemí tam buduje originální binokulární teleskop LBT, který bude mít dvě zrcadla na společné montáži. Celkový efektivní průměr bude 11,8 m, ale kvalita by měla odpovídat jednomu teleskopu o průměru 22,8 m! Konečně příští rok bude dokončen segmentový teleskop o průměru 10,4 m GTC na Kanárském ostr. La Palma.

Optika kouzlí
Počátek století rovněž přinesl dosažení magické hranice 0,001 úhlové sekundy v optické interferometrii na Mt. Paranal při měření úhlových průměrů hvězd – tehdy do 6 mag, ale brzy až do 11 mag (HST dosahuje rozlišení o řád horšího).
Ke kvalitě výsledků dnes přispívá nejen dalekohled, ale i jeho vybavení. Stále víc přístrojů pracuje v poloautomatickém nebo dálkovém režimu řízení. O úžasném pokroku detekční techniky svědčí úspěch jednoho kanadského amatéra, který ke svému reflektoru o průměru 0,4 m připojil jednoduchou kameru s maticí CCD 576×384 pixelů a složenou 20 h expozicí dosáhl mezní hvězdné velikosti 24 mag, což o dvě desetiletí dřív ještě nedokázal ani palomarský pětimetr! Největším pomocníkem astronomů se však stala adaptivní optika.

Magie adaptivní optiky

Protože i astronomové žijí na dně vzdušného oceánu, musí každý světelný paprsek přicházející z vesmíru  do lesklých objektivů pozemských dalekohledů překonat v závěru své cesty průlet atmosférou. V ní se ovšem láme na rozhraních mnoha vzdušných vrstev, jež mají různou teplotu, vlhkost a hustotu, a protože navíc je skladba těchto oblastí proměnlivá, mění v jistém rozmezí i svůj směr. Výsledkem je, že jinak bodový obraz mění jasnost a také polohu.

Vlivem neklidného vzduchu zejména v troposféře jsou zkrátka obrazy vesmírných objektů rozmazané. Přesvědčit se o tom můžete na vlastní oči: Když se na nějaké hvězdárně podíváte dalekohledem s velkým zvětšením na jasnou hvězdu a trochu si ji rozostříte, spatříte barevně pulsující, poskakující skvrnu. I když si astronomové vybírají místa s co nejlepšími pozorovacími podmínkami, mají pozemní dalekohledy mnohem horší úhlové rozlišení, než by dalekohled poskytl, kdyby atmosféry nebylo a rozlišení záviselo jen na ohybu světla. Stařičký „König“ Štefánikovy hvězdárny by na oběžné dráze měl rozlišení takové, jako dvoumetrový dalekohled v Ondřejově… To byl jeden z důvodů, proč jsme toužili mít přístroj na oběžné dráze, vysoko nad atmosférou.

Vzduch je nepřítelem astronomů
Čtyřmetrový dalekohled teoreticky dosáhne rozlišení 0,04 úhlové vteřiny (pod takovým úhlem uvidíme korunovou minci na vzdálenost 100 km), ale ve skutečnosti je vlivem neklidného vzduchu jeho ostrost běžně pětadvacetkrát horší, kolem jedné vteřiny. Obrazy jsou rozmazané a i na těch nejlepších pozorovacích místech na Havaji dosáhne jen málokdy rozlišovací schopnost dalekohledů pod 0,5 vteřiny.
Odborníci se snažili o různá technická řešení, jak přírodu přelstít. Dosud nejúspěšnější metodou, jak získat lepší úhlové rozlišení,  byla tzv. skvrnková interferometrie, kdy se sledovaný objekt mnohokrát rychle vyfotografuje a ze souboru nic neříkajících skvrnek se pak matematicky rekonstruuje výsledný obraz. Nicméně ukázalo se, že lepší než přírodu obcházet je napodobit ji – a to se podařilo až na samém sklonku minulého století.

Jak pracuje adoptivní optika?
Klíčem k tomuto zázraku se stala tzv. adaptivní optika. Celý trik spočívá v řízených deformacích sekundárního zrcadla velkého dalekohledu, které vyrovnává rušivé působení neustále se měnící atmosféry a soustředí posbírané světlo na co nejmenší plochu. Zní to jednoduše, ale technické řešení je neuvěřitelně složité. Není proto divu, že jeho první verse nejdříve s úspěchem využily špionážní družice, kterým atmosféra bránila získat detailní snímky povrchu Země. Ostatně, slavný Hubbleův dalekohled měl své tajné předchůdce v aparaturách právě těchto špionážních družic.
Princip adaptivní optiky je podobný kódování a dekódování televizního signálu. Systém musí být schopen zjistit všechna zkreslení původně rovinné vlnoplochy světla hvězdy v každém okamžiku, a poté vložit zkreslení „opačná“ do cesty světlu směřujícímu k ohnisku. Oba úkoly jsou o něco snazší v blízké infračervené oblasti, protože  teoretická rozlišovací schopnost dalekohledu je úměrná vlnové délce přijímaného záření. Takový zásah provede speciální korekční zrcadlo, což je tenké skleněné zrcadlo deformovatelné stovkami piezoelektrických krystalů a to několiksetkrát za sekundu!

Umíme to už udělat několika způsoby
V praxi to nejčastěji vypadá tak, že se menším dalekohledem sleduje skutečná nebo umělá hvězda (silným laserovým svazkem je nabuzen sodík v atmosféře ve výšce asi 90 kilometrů a tím je vytvořena umělá hvězda žluto-oranžové barvy). Na základě její podoby se počítají a provádějí až několiksetkrát za sekundu deformace zrcátka nastaveného do cesty světla posbíraného hlavním dalekohledem.
Nejúspěšnější jsou systémy obou největších dalekohledů – již při zkouškách VLT bylo dosaženo rozlišovací schopnosti blízké teoretické pro 8 m dalekohled, tj.asi 0,06 vteřiny a Keckův teleskop dosahuje v blízké infračervené oblasti (1 mikrometr), která je současně vůči neklidu atmosféry odolnější, fantastického úhlového rozlišení 0,04 vteřiny, tedy zhruba na úrovni Hubblova kosmického dalekohledu. Na Ió se kupříkladu podařilo indentifikovat desítky útvarů včetně jednoho výtrysku z aktivního vulkánu. A to i přesto, že průměr celého měsíce nepřevyšuje 1,4 úhlové vteřiny – pod tímto úhlem spatříme korunovou minci ze vzdálenosti asi tří kilometrů!  

Související články
Země a jejích sedm sestřiček se od svého zrodu drží pomyslných máminých sukní. Možná se jejich orbity v minulosti měnily, možná pohltily některé ze svých sourozenců, ale z dálky Sluneční soustava působí jako vzorová hvězdná rodina. Nedá se ovšem vyloučit, že kdysi dávno v raných fázích vývoje Sluneční soustavy gravitační kulečník mohl některou z planet […]
Pete Conrad byl třetím člověkem na Měsíci, zemřel v roce 1999 při havárii motocyklu, který sám řídil. Manželka Nancy na jeho počest spustila Conrad Challange, prestižní mezinárodní soutěž, v rámci které mohou mladí lidé z celého světa soutěžit o to, kdo navrhne nejužitečnější inovaci pro vesmírný program. Letos v ní uspěla pětice studentů z Čech. […]
Americká sonda Juno zkoumá Jupiter už od roku 2016. Největší planeta Sluneční soustavy je bezesporu zajímavým tělesem, ale to samé platí i o jejích oběžnicích. Proto sonda čas od času zaměří svou pozornost na některou z nich. Kdyby na Jupiterově měsíci Io žili nějací kartografové, byly by ze své práce zoufalí. Extrémní vulkanismus tohoto tělesa, […]
Astronomové objevili dosud nejhmotnější hvězdnou černou díru v Mléčné dráze. Prozradila ji obíhající hvězda, která se kvůli ní při svém pohybu podivně „kymácí“. Neunikla tak pozornosti mise Gaia Evropské kosmické agentury. K ověření hmotnosti černé díry byla použita data z dalekohledu Very Large Telescope Evropské jižní observatoře (ESO VLT) a dalších pozemních observatoří, podle nichž […]
Při pohledu na hvězdný pár v srdci úchvatného oblaku plynu a prachu astronomy čekalo překvapení. Hvězdné páry jsou si obvykle velmi podobné, jako dvojčata, ale v případě HD 148937 se jedna hvězda zdá být mladší a na rozdíl od druhé je magnetická. Nová data Evropské jižní observatoře (ESO) naznačují, že v systému byly původně hvězdy […]
reklama
Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
reklama
Copyright © RF-Hobby.cz