„Země je kolébkou lidstva – ale člověk přece nezůstává celý život v kolébce.“ Tato myšlenka K. E. Ciolkovského předznamenala celý další vývoj letů do vesmíru. První umělé družice startovaly na podzim 1957 a už 12. dubna 1961 jsme věděli, že první občan vesmíru se jmenuje Gagarin.
„To, co se stalo, je neuvěřitelné,“ vzpomíná Arthur Clarke. „Logicky uvažující člověk mohl jen těžko očekávat, že vývoj půjde tak rychle. Protože rozhodujícím faktorem nebyla technika, nýbrž politika…“
Finále kosmických dostihů představuje závod o Měsíc. Vyvrcholil před pětatřiceti lety a patří dávno do historie, avšak to, co lidé a jejich technika tehdy dokázali, zůstává dosud živým odkazem. Od chvíle, kdy se člověk procházel po Měsíci, už lidská tvořivost nezná pojem „nemožný“. Jakýkoliv úkol je řešitelný, když se na něj dokážeme patřičně soustředit.
Kolos jménem MIR
Paradoxem je, že právě úspěchy Apolla přispěly k následnému zpomalení vývoje letů do vesmíru. Problémy, které na civilizaci začaly doléhat, orientovaly kosmonautiku především k rychleji využitelným aplikacím. Nové cíle byly méně okázalé, avšak relativně snáze a levněji dosažitelné. Už desetiletí se lidská přítomnost omezuje pouze na několik stovek kilometrů kolem naší planety.
Mezi největší ruské úspěchy patřilo vybudování orbitální stanice Mir. Komplex o hmotnosti 120 tun, velký jako šest autobusů, se stal prvním mezinárodním pracovištěm ve vesmíru. Během 15 let byl téměř 13 roků v pilotovaném režimu, z toho deset let nepřetržitě! Získané zkušenosti ukazují, jak nezastupitelné místo člověk ve vesmíru má: jako technik a opravář, jako operátor i jako výzkumník.
Stavba na orbitu stále vázne
Američané vyvinuli novou generaci dopravních prostředků pro lety do vesmíru – jenže neměly k čemu létat. Orbitální stanice zůstávala jen na papíře, chyběla jednotná koncepce a náklady narůstaly… Na podzim 1993 padlo historické rozhodnutí: USA budou spolupracovat s Ruskem! Výstavba Mezinárodní kosmické stanice měla trvat čtyři roky a skončit roku 2001.
I když kosmické staveniště je od listopadu 2000 trvale obydleno kosmonauty v roli montérů (koncem dubna tam dorazila už 9. základní posádka), skluz stále narůstal a Američané svou účast víc a víc oklešťují. Další komplikace způsobuje dvouletý výpadek raketoplánů po havárii Columbie. Nebýt ruské techniky, skončila by stanice ve šrotu.
Mezinárodní brána do vesmíru
Stálá modulární kosmická stanice o hmotnosti 450 tun je investice velká (byť v dnešních cenách ne větší než Apollo), ale dlouhodobá a podílí se na ní 16 států. Základním konstrukčním prvkem je příhradová konstrukce, nesoucí na ploše fotbalového hřiště panely slunečních baterií a radiátorů systému klimatizace, k níž je připojena soustava přetlakových propojených modulů pro pobyt posádky a její práci. Má sloužit minimálně 15 let, ale spíše mnohem déle. Provoz nebude zadarmo, ale pokud bude dokončena v plánovaném měřítku, nabízí při šestičlenné posádce nejméně 33 000 pracovních „osobo-dní“ s náklady 150 dolarů na pracovní hodinu při jednosměnném provozu. Kromě toho se chystají komerční výrobní moduly, které přinesou nemalý užitek.
Ovšem společné pracoviště na oběžné dráze bude víc než jen bránou do vesmíru a (snad) odrazovým můstkem pro další kosmické programy tak náročně, že je lidstvo může realizovat jen jako „joint venture“. Bude rovněž motivujícím příkladem pro řešení pozemských problémů. I proto je důležité, aby se projekt vesmírné stanice nyní podařil.
