Pohlédneme-li v noci vzhůru, spatříme světlo stejných hvězd jako naši dávní předkové. Ale přece se něco na obloze změnilo a den ode dne neustále mění. Je to poloha planet – bludných hvězd, jak jim říkali staří Řekové. Najdeme tu Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn. Ovšem jen málokdy lze vidět všech pět planet nad obzorem současně, jako tomu bylo letos na jaře.
Sumerský klínopisný znak pro slovo bůh má podobu hvězdy a Babyloňané s bohy ztotožnili planety, bloudící mezi hvězdami. Jejich astrologové se už od 7. století př. n. l. snažili vyčíst z pohybů nebeských božstev zejména budoucnost národa a státu.
Jupiter, ztotožňovaný s bohem Mardukem byl králem králů a pánem nebe i země. Venuše, zvaná Ištar, jeho matka, nebo Šarpanit, jeho manželka, představovala ženský princip, mateřství a zrození. Merkur – Mardukův syn Nebo – symbolizoval rozum a vzdělání. Mars Nergal pro svou červenou barvu představoval válku, násilí a smrt. Saturn alias Ninib, jiný syn Mardukův, měl spíše negativní vlastnosti…
Věda objevuje planety
Bylo by bláhové se tomu posmívat, ale ještě bláhovější by bylo tomu dodnes věřit. Řekové, snažící se poprvé hledat vesmírný řád, dospěli k názoru, že planety obíhají kolem Země. Geocentrický model vydržel po celých 15 století – teprve Mikuláš Koperník „zastavil Slunce a pohnul Zemí“. Heliocentrickým modelem vyvrcholilo první období výzkumu planet, v němž byli pozemšťané odkázáni jen na svůj zrak.
Na přelomu let 1909/10 zamířil Galileo Galilei k obloze nový vynález – dalekohled. Zahájil tak druhou etapu zkoumání planet. Déle než tři století patřily planety astronomům. A jak se zlepšovaly přístroje, poznávali o nich stále nové zajímavosti – a odhalovali také další a další záhady. Objevili rovněž tři další planety – Uran, Neptun a Pluto a spoustu menších těles.
Hvězdy už nepatří jen hvězdářům
V posledním půlstoletí jsme díky rozvoji raketové techniky získali nového pomocníka – kosmonautiku. Kolem Země začaly obíhat umělé družice s nejrůznějšími přístroji. Dalekohledy pozorují z výšky několika set kilometrů to, co my, utopení na dně oceánu atmosféry, nikdy spatřit nemůžeme. Hubbleův kosmický teleskop by rozeznal plamen svíčky na vzdálenost Praha–Karlovy Vary! Kosmické sondy začaly pronikat stále dál a dál do hlubin prostoru a postupně navštívily téměř všechny členy sluneční rodiny. Začalo třetí období studia planet: přestaly patřit jen hvězdářům a mohou je zkoumat i geologové, fyzici, chemici a další vědci. Před pěti sty lety objevil Kolumbus nový světadíl – dnes kosmonautika objevuje nové světy!
Zrození mezi ohněm a ledem
Před 4,8 miliardami let, kdy ještě neexistovalo ani Slunce ani planety, se v odlehlém koutu naší galaxie, v jednom z jejích spirálním rameni, nahromadil obrovský oblak mezihvězdného plynu a také prachu. Tato mlhovina se pojednou začala smršťovat. Astronomové dodnes přesně nevědí, proč se tak stalo. Jedno z vysvětlení říká, že v blízkosti mlhoviny vybuchla supernova, která část mlhoviny stlačila podobně, jako když sněžný pluh před sebou hrne sníh. Tím se vytvořil hustší shluk, jenž se začal gravitační silou smršťovat, a stlačená mlhovina počala rotovat. V samém středu mlhoviny vzniklo hmotné těleso, které se neustále zahřívalo. Brzy se v jeho centru zažehly termonukleární reakce a zrodila se nová hvězda – Slunce.
Jak mlhovina rotovala a smršťovala se, zrníčka prachu, která v ní byla původně rozptýlena, se postupně soustředila do tenkého disku v centrální rovině kolmé k rotační ose mlhoviny. V této rovině jsou planety dodnes uspořádány. Zrnka prachu se přitom neustále srážela. Vzájemnými srážkami a dalším nabalováním drobných tělísek i molekul plynů vznikala tělesa stále větší a hmotnější, až nakonec dosáhla zhruba tisícikilometrové velikosti.
Takovým tělesům říkáme protoplanety. Teprve z nich dalším spojováním vznikla větší tělesa. Před čtyřmi a půl miliardami let se už v zářivém slunečním světle vyhřívaly mladé planety. Obíhaly kolem Slunce po různých drahách a během dalších miliard let se každá z nich vyvíjela jako samostatný svět. Vznikl tak náš vesmírný domov – sluneční soustava.
Planety
jsou po Slunci nejhmotnějšími tělesy, zhruba kulového tvaru. S omšelou školskou definicí, že „rozdíl mezi planetou a Sluncem spočívá v tom, že planety svítí jen odraženým světlem slunečním“ už dnes nevystačíme. Některé planety totiž vydávají víc energie, než ve své vzdálenosti od Slunce přijímají. Dokonce víme, že některé hvězdy v určitém stadiu vývoje mohou mít i nižší povrchovou teplotu než planety. Základním kritériem odlišnosti je právě hmotnost – planeta je těleso méně hmotné než hvězda.
Z hustšího materiálu uvnitř mlhoviny se zrodily kamenné planety Merkur, Venuše, Země a Mars. Protože se víceméně podobají Zemi, říkáme jim planety zemského nebo terestrického typu. Jsou menší, husté – tvořené hlavně horninami – a obklopují je řidší atmosféry. Najdeme je namačkány kolem Slunce, zdroje tepla a světla, kde se choulí jako táborníci u táborového ohně.
Dál od Slunce se nacházejí zcela odlišné gigantické světy Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Tyto planety nabalily na svá mohutná jádra z kamene a ze železa velké množství plynu, který v dobách zrodu sluneční soustavy vymetala hvězdná vichřice rychlostí několika tisíc kilometrů za sekundu daleko od Slunce. Díky tomu se nafoukly do vskutku obřích rozměrů.
Kupříkladu obr mezi obry Jupiter by spolkl tisíc zeměkoulí. Žádná z těchto planet nemá pevný povrch a většina jejich nitra se nachází v kapalném stavu, jsou obklopeny rozsáhlými hustými atmosférami. Mají menší průměrnou hustotu, oblačná atmosféra je zřetelně zploštěná a obklopují je prstence, složené z malých těles, tělísek a prachu. Vzhledem ke své velké hmotnosti jsou pro ně charakteristické bohaté soustavy měsíců.
Pluto – devátá a zároveň poslední známá planeta sluneční soustavy – se nám nehodí do žádné z uvedených škatulek. Enfant terrible planetárního systému… Nepatří k velkým plynným planetám ani k planetám terestrickým, je nejmenší mezi planetami (velikostí ho předčí i náš Měsíc) a typově odpovídá spíše ledovým měsícům obřích planet. Kdybychom toto těleso objevili až koncem 20. století, zřejmě bychom je považovali za rekordmana mezi planetkami.
Planetky
(někdy se označují též asteroidy nebo planetoidy) jsou malá tělesa, nejevící kometární aktivitu o rozměrech řádově 0,01–1000 km, obíhající po heliocentrické dráze převážně mezi drahami Marsu a Jupiteru a dále za drahou Neptunu. Řada planetek má dráhy s větší excentricitou než planety, takže přicházejí až dovnitř dráhy Merkuru. Typické jsou pro ně i větší sklony rovin drah k ekliptice než u planet. Některé se těsně přibližují k dráze Země – na ty se zaměřujeme přednostně, protože představují potenciální nebezpečí pro naši civilizaci.
Za největší planetku byla po léta považována Ceres, jehož průměr je podle nových měření asi 1000 km. Ovšem v posledních desetiletích roste počet planetek, pohybujících se za drahou Neptunu; i s moderní technikou je to obtížné je objevit vzhledem jejich velké vzdálenosti – říkáme jim transneptunické nebo transplutonické. Nacházíme mezi nimi tělesa o průměru větším, než má Ceres (např. Quaoar), a nevylučujeme, že jejich největším představitelem jsou Pluto s Charonem. Ostatně, řada planetek má své „měsíčky“ – nebo bychom spíše měli hovořit o tom, že jsou to dvojitá tělesa.
Většina planetek má nepravidelný tvar, takže připomínají skalisko v prostoru a jen největší se blíží tvaru koule.
Planetky pocházejí z doby vzniku sluneční soustavy a až na několik největších, jejichž vzhled se blíží kouli, mají nepravidelný tvar, utvářený (spolu s velikostí, rotací, chemickým složením) vzájemnými srážkami. Obří skaliska v prostoru připomínají obvykle „bramboroidy“; světlou výjimkou je planetka Kleopatra, vypadající jako kost (tedy pro psa).
První planetka Ceres byla objevena G. Piazzim v noci, kdy končil rok 1800 začínal rok 1801, nyní jich bezpečně známe téměř 74 tisíc (a na dalších více než 150 tisících „se pracuje“) a pojmenovat jsme stačili přes 11 tisíc planetek.
Meziplanetární hmotné nic
Meteorická hmota jsou drobné kousky hmoty, obíhající po nejrůznějších drahách kolem Slunce. Jde o nejmenší členy sluneční soustavy. Meteoroid je malé pevné těleso v meziplanetárním prostoru o hmotnosti 10-1–104 kg. Nejmenší (o průměru pod tisícinu milimetru) se nazývají mikrometeoroidy (též meteorický nebo kosmický prach). Největší meteoroidy mají rozměry několik metrů a pohybují se po heliocentrických drahách; tělesa o průměru několika desítek metrů už řadíme mezi planetky. Pocházejí především z komet a planetek.
Meteoroidy pozorujeme jako meteory při jejich vstupu do zemské atmosféry (meteor tedy není těleso, nýbrž světelný jev); pokud zbytek meteoroidu dopadne na Zemi, říkáme mu meteorit. V posledních desetiletích lze mikrometeoroidy studovat též přímou detekcí v kosmickém prostoru z družic a sond. První vzorky kosmického prachu má na Zemi přivézt sonda Stardust v lednu 2006.
Komety
jsou malá tělesa, pohybující se kolem Slunce po eliptických drahách s velmi velkou excentricitou. Ke sluneční soustavě jich patří ohromné množství, ale zatím z nich známe jen tisícovku. Vyznačují se velkými rozměry, ovšem jen tehdy, jestliže se právě nacházejí poblíž Slunce (hlavně proto, že k nim tradičně počítáme i plynné nebo plazmové prostředí v jejich okolí), a malými hmotnostmi.
Když se od Slunce vzdálí, podobají se tvarem planetkám, avšak jsou tvořeny slepencem skal a kamenů nejrůznějších velikostí, pojených do jedné nepravidelné hroudy zmrzlými plyny a vodním ledem. Odtud známé přirovnání k velké špinavé sněhové kouli.
Satelity
(neboli též měsíce, družice) – tělesa obíhající kolem planet, hlavně planet typu Jupitera. Rozměry pozorovatelných jsou kilometry až tisíce kilometrů, jejich známý počet v posledních rocích rychle vzrostl. Ještě před čtvrtstoletím jsme jich znali jen 34, nyní víme o 150 a nové objevy jsou na cestě. Některé z menších měsíců v minulosti zřejmě patřily mezi planetky. To je zřejmě osudem dvou měsíců sousedního Marsu, které náhodou uvízly v Marsově gravitační jámě. Vypadají jako temné brambory, pokryté krátery a rýhami.
Jupiter má 61 satelitů
Největší planeta Sluneční soustavy Jupiter se samozřejmě pyšní také největším počtem satelitů. Některé jsou skutečně veliké, srovnatelné s řádnými planetami, jiné však mají v průměru jenom několik málo kilometrů a je otázka, zda ty nejvzdálenější jsou trvalými členy rodiny své planety, nebo zda byly jen dočasně uchváceny její gravitační náručí. Po dlouhou dobu jsme –až do roku 1973 – znali jen 12 měsíců, od roku 1979 jich bylo známo 16. Počátkem roku 2003 však jejich počet stoupl na 52 a nyní už víme o 61 tělesech (poslední objev byl hlášen v květnu 2003). Z nich je oficiálně pojmenováno 38 měsíců. U Jupiteru najdeme i největší měsíc v celé naší soustavě – Ganymedes o průměru 5262 kilometrů (tj. stejně jako Merkur), nejaktivnější měsíc Ió, na jehož povrchu plane řada velmi aktivních sopek, a také dva satelity – Európu a snad i Kallistó – pod jejichž kůrou se nejspíš nachází hluboký vodní oceán.
Nahlédneme pod závoj Titanu
Ani druhá největší planeta není žádný chudák. Do roku 1990 jsme znali 18 měsíců Saturnu, objevy z r. 2000 posunuly naše znalosti o dalších 12, tj. na 30 těles (pojmenovány byly v létě 2003). V dubnu 2003 byl objeven další měsíc, dosud nepojmenovaný, a nyní je tedy jejich počet 31. Kromě rozsáhlé soustavy drobných částic vykreslujících půvabný prstenec (každý kámen je vlastně družicí planety) u Saturnu najdeme i Titan – jediný měsíc, obklopený neprůhlednou atmosférou. Co všechno se pod ní skrývá, možná zjistíme už počátkem příštího roku, kdy na Titan dorazí výsadkové pouzdro Huyghens sondy Cassini.
Tělesa kolem Uranu a Neptunu
U planety Uran známe nyní 25 měsíců. Pojmenovali jsme je podle literárních hrdinů ze Shakespearových a Popeových děl. Neforemná Miranda, která nejspíš vznikla při rozpadu a opětovném slepení velkého měsíce, drobná Ariel a temný Oberon doprovází celá řada dalších, menších těles, která se pohybují ve vzdálenosti až několika milionů kilometrů od planety.
Neptun má jistě mnohem víc měsíců, než jich známe (13), ale to je jen proto, že je tak daleko. Největší Neptunův měsíc – Triton – je považován za nejchladnější těleso sluneční soustavy. Jeho povrch sice pokrývá zmrzlý dusík a metan, nicméně i zde se setkáme se zajímavými projevy tzv. ledového vulkanismu. Ačkoli se jedná o relativně veliké těleso, jeho retrográdní dráha (proti směru rotace Neptunu) naznačuje, že mohl být v minulosti planetou náhodou zachycen.
Exotické dvojplanety
Pak tu máme ještě „polooficiální“ satelity. Především jde o Charon u Pluta, podivuhodnou dvojici, o které je vhodnější hovořit jako o dvojplanetě.
Kromě toho před deseti lety (roku 1994) astronomové narazili na první měsíček obíhající kolem planetky. Sonda Galileo si totiž při průletu kolem Idy všimla skály o průměru jen pět kilometrů, která později dostala jméno Dactyl. Od té doby počet takových „dvojitých planetek“ (neboli planetek s měsíčkem) dále narůstá.
Nikde není vakuum
I když prostor mezi planetami je o mnoho řádů dokonalejším vakuem, než dovedeme na Zemi vyrobit (o 20 řádů řidší než vzduch), není nikde v prostoru absolutní vakuum a všude se setkáváme s různými projevy hmoty – nejen prachem jemnějším, než je cigaretový kouř, ale též molekulami a atomy plynů, ionty a volnými elektrony.
Poslední planetou však naše sluneční soustava nekončí. Pokračuje dál jako tzv. Kuiperův pás, který obsahuje tělesa vzniklá v této oblasti v době formování sluneční soustavy. Najdeme tam asi 10 tisíc planetek o průměru asi 100 až 300 kilometrů a přibližně miliardu kometárních jader. Nejvzdálenější objekt vyrobený člověkem – sonda Voyager 1 – se nyní nachází víc než dvakrát dál od Slunce, než je planeta Pluto, a každým rok bude o půl miliardy kilometrů dál…
A to stále není konec. Ještě ve větších vzdálenostech další ledová tělesa vytvořila jakousi zásobárnu kometárních jader, tzv. Oortův [Ortův] oblak. Ten jako kulová skořápka obklopuje celou sluneční soustavu.
Teprve za Oortovým oblakem končí sluneční soustava a volně přechází do mezihvězdného prostoru.
Vážíme sluneční soustavu
Většinu hmotnosti sluneční soustavy tvoří centrální hvězda, Slunce – 99,866%. Na planety připadá jen 0,134 % hmotnosti, avšak většina celkového momentu hybnosti. Kupříkladu Jupiter má moment hybnosti větší než samo Slunce. Celková hmotnost všech planet je 447,8x větší než hmotnost Země, hmotnost všech měsíců planet 0,12 hmotnosti Země, planetek 3.10-4 hmotnosti Země, meteorické hmoty + pozorovaných komet nejvýše 5.10-10 hmotnosti Země. Celkem tedy asi 448 hmotnosti Země, což představuje 1/743 hmotnosti Slunce, přičemž hmotnost Slunce je 332 946x větší než hmotnost Země. Ke sluneční soustavě patří ovšem i kometární jádra, obíhající v ohromném počtu (někteří autoři udávají až 1014) za drahou Neptuna v tzv. Oortově oblaku. Jejich celkovou hmotnost odhadujeme jen velmi zhruba na maximálně 300 násobek hmotností Země.
Z čeho je sluneční soustava složena? Velký podíl ve složení sluneční soustavy patří zejm. vodíku a heliu. Představuje téměř 100 % objemu Slunce a tvoří též většinu objemu plynných planet (přibližně 98 % atmosféry a 60 % vnitřního obsahu planet. Mezi poměrně výrazně zastoupené látky patří amoniak (čpavek), dusík a oxid uhličitý. Mezi stopové látky patří metan, vzácné plyny a kyslík.
Tanec v gravitační náruči
Na hmotnosti tělesa závisí velikost gravitačního působení na jeho okolí; čím hmotnější těleso je, tím je jeho gravitační účinek větší. Pohyb velkých těles v prostoru je jednoznačně určen gravitací. Ukazuje se však, že na malá tělesa a pevné částice působí především tlak slunečního záření a elektromagnetické síly. Protože hmotnější těleso nemusí být nutně větší – stačí, že je dostatečně husté –, mohl napsat Jan Neruda: „Viz, jsou tam i malé hvězdičky, kol nichž se velké točí“, což ostatně správně vysvětlil.
Jasnější planety známe odedávna. Na obloze je od hvězd odlišíme podle jejich pohybu na pozadí souhvězdí. Také komety byly pozorovány už v dávné minulosti, byly však většinou mylně považovány za blízké jevy v zemském ovzduší, stejně jako meteory, které opravdu v ovzduší září. Ostatní objekty byly objeveny teprve pomocí dalekohledů a v poslední době i kosmických sond.
Při pozorování ze Země máme dojem, že všechna tělesa krouží kolem nás: Slunce, Měsíc, planety i hvězdy. Tento dojem byl dlouho považován za skutečnost a ve starověku tak vznikla zeměstředná (geocentrická) představa vesmíru se Zemí v jeho středu. Nejvíce propracovaná byla soustava Ptolemaiova.
Pohyb planet mezi hvězdami však není ani přibližně rovnoměrný, na rozdíl od Slunce a Měsíce. Čas od času se planeta po obloze pohybuje rychleji ve směru pohybu Slunce, pak se zastaví a začne se vracet. Po čase se však znovu zastaví a začne Slunce dobíhat. Tyto tzv. kličky jsou pro planety typické, kvůli svému pohybu dostaly i své jméno (z řeckého planao – bludný).
Ptolemaios je vysvětloval tak, že planeta obíhá po menší kružnici – epicyklu, jejíž střed se posouvá po větší kružnici – deferentu. Střed deferentu pak leží ve středu vesmíru, kde je i Země. Zvolíme-li vhodně rychlost obou těchto kruhových pohybů, můžeme dosti přesně vystihnout pohyb planety na obloze.
Koperníkova sluncestředná (heliocentrická) soustava, uveřejněná roku 1543, objasnila kličkovitý (odborněji říkáme epicykloidální) pohyb planet mnohem přirozeněji. Podle Koperníka nepředstavovalo Slunce jen střed sluneční soustavy, ale i střed celého vesmíru. Planety kolem něho obíhaly v drahách tvaru kružnic. Při pohledu z obíhající Země na jinou obíhající planetu (jinou rychlostí a po jiné dráze) dochází ke skládání obou skutečných pohybů ve zdánlivý pohyb po epicykloidě a planety vykreslují na obloze kličky. Právě ze záznamů pozorování kliček planety Mars odvodil Johannes Kepler zákony jeho pohybu v prostoru a po zobecnění zákony pohybu všech hmotných těles v centrálním gravitačním poli.
Tak jsme nejprve poznali, jak se planety pohybují, a po éře Isaaca Newtona také to, proč se tak děje. Nádherný chrám astronomie byl vystavěn těmito dvěma architekty. V dalších stoletích budeme tuto budovu vybavovat vnitřním zařízením…
Postavte si sluneční soustavu
Sluneční soustava je proti vesmíru jen jeho nepatrným koutem, avšak je ohromná vůči lidem. Představu o její velikosti si uděláme nejlépe pomocí zmenšeného modelu sluneční soustavy.
Průměrná vzdálenost mezi hvězdou – Sluncem a naším vlastním světem je necelých 150 milionů kilometrů. Proudovým dopravním letadlem bychom tuto dráhu letěli asi 19 let! Světlu, které je v přírodě nejrychlejším cestovatelem, to trvá ze Slunce na Zemi 8 minut 20 sekund – „to je asi tak dlouho, jako trvá krátká přestávka mezi školními hodinami“, vyprávíme v pražském planetáriu dětem.
Země jako centimetrová kulička
K Jupiteru to světlu trvá téměř tři čtvrtě hodiny – asi tak dlouho jako vyučovací hodina, k planetě Pluto 5,5 hodin – jako dopolední vyučování, a k nejbližší cizí hvězdě světlo poletí 4,3 roku – jako nám trvá školní docházka na prvním stupni!
Při poměru skutečných vzdáleností a velikostí v naší sluneční soustavě je problémem zvolit vhodné měřítko.
Jestliže Slunce zmenšíme na kouli o průměru asi jeden metr, tj. jako pořádně velký nafukovací balon do vody, a položíme ji na jeden okraj fotbalového hřiště, pak Země nebude větší než kulička o průměru 1 cm, nacházející se téměř 110 metrů od míče, tedy ještě kus za lajnou na soupeřově straně.
Měsíc by měl průměr asi 3 milimetry a obíhal by zhruba 25 cm od zemské kuličky. Ke vzdálenějším planetám bychom se museli vydat mimo hřiště. Asi po hodince svižné chůze bychom došli k poslední planetě, vzdálené od míče čtyři a čtvrt kilometru (4,2 km). Ale museli bychom dát pozor, abychom „planetu“ nepřehlédli – nebyla by větší než hlavička od zápalky…
NASA nabízí studentům dva modely.
Položme „Slunce“, představované míčkem o průměru téměř 10 cm, na okraj našeho fotbalového hřiště. Merkur bude sotva viditelným zrníčkem prachu ve vzdálenosti 4 m, Venuše velmi silnou tečkou ve vzdálenosti 7,6 m, Země milimetrovou tečkou 10,5 m od Slunce a Mars bude drobným zrníčkem písku 16 m od okraje hřiště, Jupiter by tvořila centimetrová kulička asi v polovině hřiště (54,5 m).
O něco menší Saturn bude už na protější straně hřiště. To byla poslední planeta, známá ve středověku. Za dalšími planetami se musíme vydat mimo stadion. Uran a Neptun budou kuličky o průměru skleněné špendlíkové hlavičky ve vzdálenosti 201 m a 315 m (tedy zhruba o jednu a dvě délky hřiště dál). Konečně Pluto jako drobné zrníčko jemného prachu bychom našli za brankou až čtvrtého hřiště za sebou – asi 415 m od slunečního míče.
Vesmírný hokej
Ve druhém modelu použijeme představu šířky (tedy kratšího rozměru) hokejového kluziště na šířku. Jestliže na jedné straně v rohu položíme „Slunce“ jako kuličku o průměru tři čtvrtě centimetru, pak Pluto v protějším rohu (ve vzdálenosti 30,5 m) nebude vůbec vidět. To ostatně platí téměř o všech planetách a jen Jupiter a Saturn rozlišíme jako hlavičky různě tlustých jehel… Nejvzdálenější výrobek lidských rukou – sonda Voyager – by na nás pískala své signály z protivníkovy branky. A na dosažení nejbližší sousední hvězdy bychom si museli vzít letadlo. Kdesi na Rudém náměstí v Moskvě bychom pak hledali opět klukovskou kuličku…
Kolik je planet a planetek?
Na první otázku je vcelku jednoduchá odpověď: kolem Slunce obíhá celkem devět planet. Z toho tři byly objeveny v novověku, vždy po jedné v 18., 19. a 20. století. I když charakter posledního Pluta umožňuje vážně pochybovat o tom, zda si zaslouží zařazení mezi „elitu“. Astronomové nedávno dokonce zvažovali, zda ho nemají potupně přesunout do kategorie planetek, avšak tradice zvítězila.
Celkový počet planetek zdaleka ještě neznáme, i když v posledních desetiletích došlo k ohromnému nárůstu počtu nově objevených těles. První byla objevena v roce 1801 a roku 1980 jsme byli hrdí na to, že naše katalogy obsahují 2321 planetek, jejichž dráhy byly zcela spolehlivě známy. Jen málokdo tušil, jak rychle se bude vývoj našich znalostí ubírat.
Planetek jako zrnek písku
Roku 1985 bylo katalogizováno 3357 planetek, o pět let později 4679 planetek a roku 1995 již 6752 planetek. V roce 1996 se počet zvýšil na 7367, v r. 1997 na 8125, v r. 1998 na 9826 a v roce 1999 na 12 971. Na přelomu roku 2000/01, tedy na konci 20. století jsme měli katalogizováno 20 000 planetek, což mj. znamená, že jen během poslední roku 20. století bylo katalogizováno tolik planetek, jako za předešlých 199 let!
Současná pozorovací technika, využívající CCD kamery, umožnila pozorovat i tělesa o průměru řádově desítek metrů, zcela jistě budou pokračovat i objevy velkých těles této kategorie, zejména ve vnějších částech sluneční soustavy. O objemu odvedené práce svědčí nejlépe údaj o počtu pozorování planetek, archivovaný mezinárodním centrem – je jich nyní téměř 21 milionů!
Tisíce planetek čekají na jméno
K 1. lednu 2004 byla zaznamenána a dráha spočtena pro celkem 232 470 planetek. Z toho 73 636 planetek bylo pozorováno při nejméně třech obězích kolem Slunce, takže jejich dráha je už známa dostatečně spolehlivě. 96 225 planetek bylo pozorováno po více než jeden oběh, ale dráhu ještě neznáme dostatečně přesně a 62 609 planetek bylo sledováno pouze během jednoho oběhu, některé z nich třeba jen několik nocí. Pojmenovány mohou být pochopitelně pouze planetky očíslované – k počátku roku mělo své jméno celkem 11 008 planetek.
