S astronomií po staletí sdílela společné osudy i její věrná družka astrologie – víra v moc hvězd nad naším osudem. Jejím základem je předpoklad, že postavení planet, Slunce a Měsíce vůči hvězdám, horizontu a především vůči sobě navzájem má rozhodující vliv na dění na Zemi. 
Kdysi vycházela ze skutečných pozorování oblohy a přírodních jevů. Protože planetám byla dána jména nejvyšších bohů, mohli obyvatelé Mezopotámie na rozdíl od jiných národů spatřit svá božstva na vlastní oči! Podle pravidla „jak na nebi, tak na Zemi“, se astrologové snažili z postavení planet vyčíst budoucnost národů. Během staletí nashromáždili obrovský soubor pozorování oblohy i záznamů historických událostí. Při tehdejším způsobu uvažování byla časová následnost dějů považována za jejich příčinnou souvislost: jestliže při určité konstelaci došlo jednou k násilné změně vládce, pak astrologové předpovídali podobnou událost při každém opakování takového úkazu. Kolem 7. století př. n. l. astrologie již vystupuje jako ustálená metoda věštění, opírající se o řadu empirických pouček. Tehdy ovšem ještě polohy planet nebylo možné předem vypočítávat.
Ze všeho, co Řekové převzali z východních kultur, byl nejmarkantnější vliv právě astrologie. Moderním způsobem totiž předkládala racionální a souborný obraz světa a ubezpečovala, že zná souvislosti, jimiž je člověk zapojen do logického, uspořádaného a poznatelného řádu vesmíru.
Za vším byl Ptolemaios
Završitelem řecké astrologické školy se stal Klaudios Ptolemaios, autor Syntaxis Mathematiké – Megalé syntaxis. Na ni navazující čtyři knihy o astrologických předpovědích, zvané Tetrabiblos, shrnují a důkladně třídí vše, co tehdejší učenci znali o astrologii. Ptolemaios vytvořil skutečný systém, obsahující dodnes platné zásady. O osudu jednotlivce se rozhoduje podle okamžiku zrození, početí nebo jiného kritického okamžiku. Pro předpověď se uznává jako základní tzv. horoskop radix a dále tzv. transit, který zahrnuje měnící se podmínky konstelace planet v průběhu života jednotlivce. Vychází se ze zvířetníku a zodiakálních domů, dále jsou konstruovány horizontální domy a počítány aspekty planet…
Čas hvězd a mandragory
Nástup renesance představuje jedno z vrcholných období rozmachu astrologie a jejího vlivu. Doba byla nakloněna víře v hvězdy a astrologie doprovázela člověka na každém kroku. A nejen jeho, nýbrž vše, co vytvářel. Pro položení základního kamene Karlova mostu bylo zvoleno datum významné jak z hlediska číselné mystiky, tak astrologického. L.P. 1357, 9. 7. v 5 hodin a 31 minut byly všechny známé planety nad obzorem, Slunce, Merkur a Saturn se nacházely ve společné konjunkci (byly na obloze těsně u sebe). A v tzv. ascendentu, tj. místě na ekliptice, které právě vycházelo, stálo znamení Lva, heraldický symbol i astrologický vládce Prahy a českých zemí.
Dvůr Karla IV. patřil mezi moderní evropské dvory a astrologie tu byla považována za praktickou vědu. Podobně jako dnes třeba geologický průzkum. Odpovídala na základní otázky „chodu vesmíru“ a vysvětlovala závislost lidského osudu na přírodních silách. Stále méně boží (libo)vůle a více jednoty člověka s přírodou…
Kvetoucí doba Rudolfínská
Rozkol mezi astrologií a astronomií paradoxně vyvrcholil na Rudolfínském dvoře. Tycho Brahe ještě viděl astrologii v tom lepším světle: „Bylo by nesprávné se domnívat, že Bůh všechna ta zázračná díla nebes bez užitku byl stvořil.“ Kdežto Johannes Kepler, jakkoliv zůstal dítětem své doby, konstatoval: „Když Bůh dal každému živočichovi nástroj k udržení života, co má kdo závidět, že se stejným úmyslem dává astronomovi astrologii?“ V dopisech nadšeně přizvukuje úžasným objevům, o kterých ho prioritně informuje Galileo, planety chápe jako samostatné světy, nachází fyzikální zákonitosti jejich pohybu… Že počítá rovněž horoskopy? „Kam by se poděla ctihodná matka astronomie, kdyby ji bláznivá dcerka astrologie neživila?“
Fyzikální poznatky však astronomii od astrologie rychle vzdalovaly; nová doba z různých příčin přestává věřit na astrologii. Newton se ještě přiznává, že na univerzitu ho přivedl zájem zjistit, co na té astrologii může být pravdivého. Ale ani on, ani ostatní vědci ji už neberou vážně. Vývojový stupeň z doby jejího vzniku byl rozvojem věd dalekosáhle překročen, astrologie přechází na okraj věd a posléze zcela mimo jejich komplex.
Zhvězdlháři
Tak označuje „učitel národů“ J. A. Komenský hvězdopravce v Labyrintu světa a ráji srdce. Proti astrologii se kategoricky se vyslovují Descartes, Pascal i La Fontaine, horující: „Šarlatáni i s horoskopy, opusťte svět a zmizte beze stopy!“ Ludvík XIV. dokonce zakazuje tisk a šíření astrologické literatury (ne že bychom to schvalovali), Voltaire se astrologii sarkasticky vysmívá, Diderot a Laplace metodicky dokazují, jak málo má společného s vědou.
Jediné, co astrologii spojuje s astronomií, je sestavení horoskopického nákresu, obsahujícího určení souřadnic několika vesmírných těles a vztahy mezi souřadnými soustavami. Vše další je záležitostí věšteckou, divinační. Svou tematikou má astrologie rozhodně blíž k psychologii a společenským vědám než k astrofyzice. Nadto ji ani při nejlepší vůli nemůžeme zařadit mezi vědecké disciplíny. Nezabývá se tím, proč tomu, co říká, tak skutečně je. Skutečná věda (a ta je metodikou pouze jedna) se reálně vyvíjí a zavrhuje své omyly. Astrologie pouze opakuje a modifikuje tradiční schéma a nic na tom nemění skutečnost, že hvězdopravci používají výpočetní techniku i nové pojmy.
Magie ve 21. století
Víru v astrologii se dodnes nepodařilo vymýtit a těžko očekávat, že se to podaří nyní. Naopak: kdyby dosud neexistovala, nejspíš by si ji lidé na prahu 21. století vymysleli! Snad proto, že každý hledáme odpovědi na otázky pro nás nad jiné důležité: co mne potká zítra, jaký jsem a jak dopadnu. Byť to bylo jakkoliv pošetilé, vyžadujeme osobní, konkrétní odpověď. Ale veškerá věda nám ji při své nesporné dokonalosti není schopna poskytnout. Nemůže, protože její cíle jsou zcela jiné.
V obraze světa, který lidský rozum postupně vytvořil, působí metody i závěry astrologie podobně jako pohádkové bytosti v realistickém románu. Je smutné, že velká část populace neví nic o tom, na jak vratkých základech astrologie stojí, a den za dnem podle astrologických předpovědí řídí své činy. I významní prezidenti se k tomu hrdě hlásí… Jak označit stav, kdy víme, s čím máme tu čest, a přesto slepě věříme, že náš osud je ve hvězdách? Jakže to říkal učený římský občan Cicero před 21 stoletími?
„Jaké neuvěřitelné šílenství! Není totiž třeba nazývat každý omyl hloupostí!“
