Španělské hory za posledních dvacet let přišly o polovinu ledové pokrývky. Během devadesátých let se rozpadla řada ledovců na pobřeží Antarktidy. Proslulé Čadské jezero téměř vyschlo. Maďarský Balaton, oblíbené výletní místo Evropanů, znatelně ustupuje. Do poloviny tohoto století zřejmě vyhynou dvě třetiny korálů.
Úvodní řádky nejsou úryvkem ze scénáře nějakého katastrofického filmu. Jedná se o výběr ze skutečných událostí a jejich předpovědí, které máme v poslední době možnost pozorovat v různých koutech naší planety. Klimatické podmínky na Zemi se v posledních letech sice pozvolna, ale znatelně mění a bohužel pro nás stále rychlejším tempem. Přibývajících signálů využívají zejména radikální ekologové k výpadům proti velkým nadnárodním korporacím a vládám průmyslových zemí. Druhá strana většinou oponuje obviněním z překrucování vědeckých závěrů a neopodstatněné hysterie. Faktem zůstává, že pozemské klima je nesmírně složitý a provázaný systém, k jehož úplnému pochopení má současná věda zatím dost daleko. Přestože stále nedokážeme spolehlivě určit přesnou míru zavinění člověka na klimatických změnách, můžeme alespoň sledovat pozvolnou proměnu životního prostředí v některých oblastech.
Medard přichází pravidelně
Snad každý si v posledních letech pomyslel, že léto přichází stále dříve a jeho nástup je rok od roku razantnější. Tento na první pohled jasný důkaz globálního oteplování je ale podle odborníků potřeba brát s velkou rezervou. Velkou roli zde totiž hraje kontrast mezi květnem a počátkem června, kdy se vždy výrazně oteplí, a nástupem období kolem svátku Medarda. Známá pranostika, podle které má během následujících čtyřiceti dnů pršet, se podle meteorologů vyplní zhruba v sedmdesáti procentech. Chladný mořský vzduch se dostane nad rozehřátou pevninu a přinese s sebou množství dešťových srážek. Ve zbývajících třiceti procentech případů nástup léta pokračuje s neztenčenou silou a teplé počasí nám tak připadá jako zjevný důkaz globálního oteplování, zejména pokud se situace zopakuje několik let v řadě. Ve skutečnosti se spíše jedná o nerovnosti v cirkulaci vzduchu, jejichž konkrétní vysvětlení si vyžádá ještě další výzkum.
Rozpálená města
Místní počasí může ovlivnit také rozpálená městská zástavba. Americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) nedávno zveřejnil výsledky dlouholeté studie počasí v okolí amerických velkoměst. Měření ukázala, že velká města mohou ovlivnit počasí do vzdálenosti několika stovek kilometrů a vyvolávat dokonce bouře. Podle geografa Chor-Panga Lo, který se na projektu podílel, mohou za větší výskyt bouří zejména asfalt a beton, které jsou schopny pohltit velké množství slunečního svitu. „Nad městem se vytváří oblast horkého vzduchu, která se dále rozšiřuje a mění klima v celé oblasti,“ vysvětlil Lo. Po západu Slunce město vyzařuje akumulované teplo do okolí, teplý vzduch zůstane řídký a atmosférický tlak kolem města oproti normálu poklesne. Následné nasátí chladnější masy vzduchu způsobí na rozhraní obou oblastí prudké bouřky, přičemž v případě Atlanty ve státě Georgia mohou zasahovat až do vzdálenosti 240 kilometrů od města. „Pro městské bouřky je typické, že začínají kolem druhé hodiny ráno,“ podotkl pracovník NASA Dale Quattrochi. Jak dále zdůraznil, bylo by vhodné k tomuto faktu přihlížet při tvorbě územního plánu velkých aglomerací.
Slunečnice a jásot vinařů
Pozvolné oteplování klimatu se výrazně projevuje také na skladbě některých zemědělských plodin. Příkladem může být oblast kolem Kroměříže na Hané, kde se z polí postupně vytrácí dříve typický ječmen a cukrová řepa. Místo nich nastupují teplomilné rostliny jako slunečnice nebo melouny, které patří spíše do subtropického pásma. Ani zde však nemůžeme všechno svádět na globální oteplování. Kromě klimatických změn hrají v mnoha oblastech roli také ekonomické změny, některé plodiny jdou zkrátka lépe na odbyt než ostatní. Jednoznačně pozitivně se oteplování projevuje v posledních letech na kvalitě vína. Po sklizni v roce 1997 mluvili vinaři s nadšením o ročníku století, během léta totiž spadl dostatek srážek a zároveň bylo velice teplo. Podobnou kvalitu měla úroda také v roce 1999, ale naprostým vrcholem je podle odborníků ročník 2000. Hrozny dosáhly nebývalé cukernatosti, která je základní charakteristikou kvality hroznů. V sudech řady pěstitelů se tak ocitlo víno, které podle svých slov nikdy předtím nepili. Ročník 2003 vinaři zatím opatrně označují za ročník desetiletí, léto bylo podle nich přece jenom příliš suché a hroznů se urodilo méně. Menší množství ale bývá v těchto případech obvykle vyváženo větší kvalitou.
Korálové útesy blednou
Korálové útesy nejsou jenom nádhernou scenerií, tolik obdivovanou snad všemi profesionálními i rekreačními potápěči, ale hrají také důležitou roli v ekosystému planety. Karibik je jedním z mála míst planety, kde se vracejí nazpět, jinde se ale stávají stále více ohroženým druhem. Za poslední roky zmizela více než čtvrtina populace těchto mořských korýšů a vymírání podle Světového fondu přírody (WWF) dále pokračuje. „Nyní je již jasné, že klimatické změny mají zásadní dopad na chráněné oblasti korálových útesů a ledovců,“ varuje ředitel WWF Claude Martin. Koráli jsou velice citliví na teplotu mořské vody. V případě jejího vychýlení dochází k úhynu mikroskopických řas, kterými se koráli živí. Kromě potravy jsou také zdrojem jejich zabarvení, blednutí korálů proto bývá prvním signálem nastupujícího hladovění. Korálový útes, který roste v průměru jeden centimetr za rok, se tak postupně rozpadne a osiří. Smrt útesu má fatální dopady na celý lokální ekosystém, v okolí korálových útesů totiž žije čtvrtina všech lovných ryb. Podle některých odborníků by vzrůst teploty mořské vody už o dva stupně představoval pro většinu korálů definitivní zánik.
Labutí píseň ledovců
Klimatické změny zasáhly nejenom mělká moře kolem rovníku, otepluje se také ve věčně zamrzlých oblastech. Podle závěrů NASA a studie publikované v časopise Nature se ledový krunýř Arktidy povážlivě ztenčuje, za poslední čtyři desetiletí zmizelo čtyřicet procent ledu. Za hlavního viníka vědci označují delší léto a kratší zimu, která následně nestihne obnovit ledovou pokrývku v plném rozsahu. Méně ledu znamená menší odrazivost povrchu pro sluneční svit a jeho další oteplení, čímž se ekosystém dostává do začarovaného kruhu. „Roztávání ledu má dopad na všechny zdejší živočichy,“ prohlásil americký oceánograf Michael Seteele. Například lední medvědi tak ztratí ledové plochy jako plovoucí ostrůvky, ze kterých loví tuleně. Podobné důsledky pocítí původní obyvatelé, kteří se živí zejména lovem zvěře a ryb.
Zmizí led z Antarktidy?
Varovné signály pokračujícího oteplení přicházejí také z opačného konce světa, věčně zamrzlé Antarktidy Počátky roztávání zdejších ledovců sahají až do roku 1986, kdy se odlomil velký kus ledovce Larsen a Fiehnerova ledovce. Situace se dramaticky zhoršila v roce 1995, kdy se z Larsenu odlomil další kus o rozloze 2 600 km2, což je srovnatelné například s rozlohou Lucemburska. Od té doby začali vědci původně celistvý ledovec rozlišovat na už prakticky neexistující Larsen A a zatím stále odolávající Larsen B o rozloze 3 250 km2. Zhroucení druhé části kdysi obrovského ledovce se odehrálo v únoru roku 2003, kdy se Larsen B rozpadl na řadu menších ledovců a z původního ledového útvaru tak zůstalo pouze 40 procent. Podobně neslavně dopadl také největší známý plovoucí ledovec s označením B15 o rozloze 10 000 čtverečních kilometrů, který se rozlomil v listopadu roku 2003 poté, co uvízl v prudké bouři na okraji pevniny. V tomto případě ale nešlo o důsledek oteplování antarktického prostředí, ledový gigant se pouze zatoulal příliš daleko.
Evropa na tom není lépe
Evropské ledovce rovněž zažívají těžké časy. Příkladem může být největší alpský ledovec Aletsch ve Švýcarsku, který znatelně ustupuje. Švýcarský expert Laudo Albrecht vypracoval studii, zachycující vývoj ledovce za posledních několik desetiletí. „Za posledních 140 let se hranice ledovce posunula o tři kilometry směrem vzhůru,“ zdůraznil Albrecht. Za stejné období ztratil ledovec také přibližně 200 metrů tloušťky a v poslední době se jeho hranice posunuje téměř před očima. „Záchrana ledovců bude vyžadovat změnu lidského chování k přírodě. Nejsem si ale jistý, jestli k tomu nedojde příliš pozdě,“ posteskl si Albrecht.
Za co může člověk?
Podle předpovědí globálního vývoje, které vydal Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) při OSN, můžeme očekávat do konce tohoto století další nárůst teploty v rozmezí 1,4 až 5,8 stupňů. Podle posledních výzkumů, zveřejněných minulý měsíc, má 3 jen zemědělství na svědomí zvýšení teploty o 1 °C. Ve střední Evropě se bude tento nárůst pohybovat u spodní hranice a více než horka nám budou přidělávat starosti prudké bouřky, vichřice a častější záplavy. To vše je důsledkem globálního oteplování, ke kterému nepochybně dochází ve většině oblastí na Zemi. Do jaké míry člověk svojí činností klima ovlivňuje, zatím stále nevíme a zřejmě ještě řadu dalších let vědět nebudeme. Claude Martin z organizace WWF ale varuje: „Bylo by velice krátkozraké nepřemýšlet už, nyní, jak těmto změnám zabránit.“
Člověk, nebo příroda?
Když v roce 1801 anglický astronom William Herschell objevil zajímavou souvislost mezi množstvím skvrn na Slunci a cenami pšenice, nevědomky tak přispěl k diskusi, která dodnes nemá jasné vítěze ani poražené. Dnes je už zcela zřejmé, že člověk svým chováním ovlivňuje klimatický systém. Stále se však vede spor o pomyslnou dělicí čáru, za kterou končí vliv člověka na pozemské klima a začíná jeho přirozená proměnlivost. Nová vlna diskusí nastane téměř pokaždé, když pracovníci Národního úřadu pro zkoumání oceánu a atmosféry (NOAA) zveřejní naměřené povrchové teploty za uplynulý rok. Výsledky poslední dobou pravidelně obsahují znepokojivý dovětek, že sledované období bylo dosud nejteplejším v historii měření. Jenom v devadesátých letech minulého století byl tento rekord zlomen celkem devětkrát a na počátku století nového nejsou vyhlídky o moc lepší. Téměř jistě nás čekají další vlny veder, častější záplavy a řada dalších projevů postupného oteplování. Tváří v tvář těmto změnám si ale musíme přiznat, že k určení konkrétního viníka máme ještě daleko.
NARUŠENÁ ROVNOVÁHA POČASÍ
Původ jména Isabela leží v hebrejštině a znamená osobu pobožnou nebo přímo Bohu zaslíbenou. Přesto za sebou nechal hurikán Isabel v srpnu roku 2003 více než dvacet mrtvých, další miliony lidí na východě USA odřízl od elektrické energie a způsobil škody za miliardy dolarů. Pro další příklady extrémních výkyvů klimatu nemusíme chodit daleko. V Pacifiku pustoší rozsáhlé oblasti dvojice klimatických oscilací El Niňo a La i Niňa, v čínském vnitrozemí se vinou záplav pravidelně ocitají miliony rolníků bez střechy nad hlavou.Také v Evropě se počasí během loňského léta vyřádilo. Vlna veder způsobila řadu lesních požárů, doslova ochromila Francii a způsobila vrásky na čelech mnoha zemědělců. „Od roku 1870 nenastalo tak výrazně teplé období. Je zřejmé, že klima začíná být nestabilní,“ potvrdil pro agenturu Reuters Michael Knobelsdorf z Německého meteorologického institutu. Klimatologové přiznávají, že častější výkyvy počasí v posledních letech jsou projevem dlouhodobých změn, nedokáží ale odlišit přirozené výkyvy od změn způsobených člověkem. Hurikány pustoší Severní Ameriku po staletí a podobně rozvodněná Žlutá řeka patří tak trochu k čínskému koloritu. Opakované záplavy, jaké v minulých letech zasáhly například střední Evropu, proto nemůžeme označit za důsledek lidské činnosti. Představují nicméně typický příklad, jak se lidský zásah do klimatického systému dokáže projevit.
El Niňo tu byl už dříve
V posledních letech se stále častěji mluví o dvojici klimatických fenoménů El Niňo a La Niňa, které se vyznačují rychlými změnami teploty ve vodách Pacifiku. Změny se následně projevují výrazným suchem v jižní Africe, Asii nebo Austrálii, řadu amerických států naopak postihují záplavy. Oba jevy se od sebe liší zejména v konkrétních projevech; kde El Niňo způsobí nedostatek srážek, tam La Niňa vyvolá záplavy a naopak. A jak se vlastně tato zhoubná dvojice objevila? Na změnu teploty oceánů jsou velice citliví například koráli, kteří si navíc dokáží takovou změnu »zapamatovat« podobně jako stromy ve svých letokruzích. Průzkumné vrty do korálových útesů u Nové Guineje ukázaly, že El Niňo byl nejsilnějších v teplých obdobích a během chladných etap naopak zeslábl. Před tisíciletími navíc řádil mnohem silněji než dnes a zasahoval do chladnějších oblastí. To ale nic nevypovídá o jeho původu. Teprve nedávná studie naznačuje, že za projevy El Niňa z velké části stojí vulkanická činnost.
Zaprášená atmosféra
Podle autorů článku, publikovaného v časopisu Nature, existuje zřetelná souvislost mezi sopečnými erupcemi a následnými klimatickými oscilacemi. Miliardy tun popela, které se při velkých erupcích rozptýlí do atmosféry, mají zřejmě výrazný vliv na intenzitu El Niňa v dalším období. Klimatolog Brad Adams z univerzity ve Virginii prozkoumal sedimenty v polárním ledu a korálových útesech, které porovnal se seznamem velkých sopečných erupcí od roku 1649. „Výsledky ukazují, že riziko výskytu El Nin~a se zdvojnásobí po každém silném sopečném výbuchu,“ uvedl. Množství sopečného popela v atmosféře podle něj dokáže odstínit část slunečního záření a rodící se klimatický výkyv tak rychleji nabírá na síle.
Co bude dál?
Klimatologové zatím nedokáží dát spolehlivou odpověď na otázku, zda jsou častější povodně nebo vichřice projevem globálního oteplování. Velká část extrémních klimatických výkyvů by nastala stejně i bez lidského přispění. Pozemské klima se navíc mění pouze velice pomalu a znatelné změny se odehrávají v řádu desítek až stovek let. Přesto se nemůžeme tvářit, že se nic zvláštního neděje. Klimatolog Mojib Latif to přirovnává k házení kostkou: „Když hodíte šestku jednou, máte štěstí. Když ji házíte opakovaně, něco není v pořádku.“
KLIMA A POČASÍ
Ačkoliv oba pojmy vypadají na první pohled jako synonyma, ve skutečnosti jsou značně rozdílné. Počasím rozumíme momentální stav atmosféry v místě, které nás zajímá. Proto je také počasí vždy lokální a rychle proměnlivá záležitost, kterou dokážeme předpovídat pouze s několikadenním předstihem. Naproti tomu klima představuje něco jako »průměrné počasí« za určitý časový úsek a jeho změny se dějí v delším časovém období, často během desítek a více let. Navíc se jedná o nesmírně složitý systém, který má několik hlavních částí. Asi nejdůležitější a nejvíce proměnlivou z nich je atmosféra. V ovzduší najdeme zejména dusík (78 %), kyslík (20 %), vodní páru (1 %) a argon (1 %). Zbývající necelé jedno promile připadá na pestrou směs nejrůznějších plynů, které mají původ jak v přírodě, tak v činnosti člověka. Některé z nich, souhrnně označované jako skleníkové plyny, hrají klíčovou roli v udržení příznivé teploty na jejím povrchu. V tomto životně důležitém mechanismu jsou nejdůležitějšími »hráči« oxid uhličitý, metan, ozón, oxidy dusíku a síry.
Prognózy selhávají
Všechny uvedené plyny jsou také vedlejším produktem průmyslové a hospodářské činnosti člověka, který tak dokáže v dlouhodobém horizontu výrazně ovlivnit jejich koncentraci v atmosféře. Bohužel výhradně směrem vzhůru. Od počátku průmyslové revoluce i v polovině devatenáctého století i se jenom množství oxidu i uhličitého v atmosféře zvýšilo téměř o třetinu a každým rokem šplhá vzhůru i o další čtyři promile. Pozemské klima je ale natolik složitý systém, že přesné dopady tohoto zvýšení zatím nedokážeme věrohodně modelovat a většina prognóz tak zůstává pouhými nepřesnými odhady. Těžko potom můžeme například vlnu letních veder beze zbytku připsat na vrub lidské činnosti.
Slunce a kosmické záření
Činitelem, který má zřejmě výrazný vliv na pozemské klima, je naše Slunce. Jedním z prvních důkazů bylo pozorování Williama Herschela, zmiňované v úvodu článku. Astronom si povšiml zajímavého vlivu slunečních skvrn a potažmo aktivity nejbližší hvězdy na tržní ceny pšenice. Pokud bylo Slunce více skvrnité, byla pšenice dražší. Méně skvrn znamenalo nižší ceny. Důsledkem provázanosti pozemského klimatu je skutečnost, že ani po více než dvou stoletích nemají vědci v uvedeném efektu jasno. Asi nejvíce nadějným vysvětlením, které se v současnosti testuje v Dánsku, je ovlivňování klimatu prostřednictvím kosmického záření, dopadajícího do naší atmosféry. „Znám výzkumníky, kteří přiznávají souvislost mezi sluneční aktivitou a klimatem na Zemi,“ uvedl pro BBC profesor Henrik Svensmark z Dánského institutu pro kosmický výzkum (DSRI). „Stejně tak ale znám mnoho dalších, kteří tento vztah považují za nahodilý. Podle mého názoru je zde ale příliš mnoho souvislostí, aby se jednalo o pouhou náhodu,“ dodal.
Chrání nás Slunce?
Profesorův tým svoji teorii poprvé zveřejnil před šesti lety. Podle jejich vysvětlení má kosmické záření vliv na tvorbu oblačnosti a následné ochlazení klimatu. V případě, že dojde ke zvýšení sluneční aktivity, které je také doprovázeno silnějším proudem nabitých částic, dokáže nás tento proud lépe ochránit před zářením přicházejícím z dalekého vesmíru. „Kosmické záření dokáže účinně ionizovat horní vrstvy atmosféry, kde se potom snáze kondenzuje vodní pára,“vysvětluje profesor Svensmark. Odvážná teorie se snad brzy dočká praktického ověření v evropském výzkumném ústavu CERN ve švýcarské Ženevě. Jediným zádrhelem je nedostatek prostředků, které budou pro nákladný experiment zapotřebí.
Klimatická skepse
Zdaleka ne všichni s tímto vysvětlením souhlasí. Peter Thejl z Dánského meteorologického institutu si dokonce myslí, že vliv Slunce na klimatický sytém je mnohem přímočařejší. Výkyvy ve sluneční aktivitě prý mají přímý dopad na množství energie, kterým Slunce naši planetu zásobuje. Svůj názor založil na datech, sesbíraných z balónů, letadel a lodí za posledních padesát let. Podle Thejlova názoru se v datech jako červená nit táhne souvislost se slunečním cyklem. „Měření teploty vzduchu, atmosférického tlaku, větru a dalších veličin se mění společně se slunečním cyklem,“ zdůrazňuje Thejl. Přesto ani jeho neopouští určitá skepse, která je pro většinu klimatologů příznačná. „Klimatický systém je složitý a komplexní, všechny jeho části jsou navzájem propojené. Proto mnoho výsledků vede k nesprávným závěrům. Někdo může říci, že sledovaný efekt způsobil oteplení v Bristolu. Jiný namítne, že spíše ochladil počasí v Berlíně. Oba dva přitom mají na mysli stejný fenomén,“ posteskl si Thejl.
Nebezpečné skleníkové plyny?
„Zvyšování celosvětových teplot i je podle všeho spojeno se zvýšením produkce skleníkových plynů i průmyslovou činností,“ tvrdí Tom i Karl z Národního střediska klimatických dat (NCDC).Klimatolog Philip Jones z Univerzity i východní Anglie je ve svém hodnocení ještě ostřejší: „Dramatické změny, které v současnosti pozorujeme, nelze vysvětlit jinak i než prostřednictvím vyšší koncentrace skleníkových plynů.“ Podle této názorové platformy je jediným možným řešením radikální omezení produkce skleníkových plynů. Dohodu z Kjóta přitom někteří z nich pokládají spíše za výsměch těmto snahám. „Budoucí mezinárodní klimatická politika musí mít skutečné vědecké a sociální základy. Kjótský protokol naproti tomu připomíná koňský handl,“ poznamenal Tony Grayling, ředitel britského Institutu pro strategické studie.
Technika zaostává
Jediným možným arbitrem ve sporu o příčiny a následky klimatických změn je jejich modelování. V zásadě se jedná o složitý matematický model, který se snaží co nejlépe vystihnout všechny důležité souvislosti v klimatickém systému. Pokud tento model naplníme spolehlivými vstupními daty a necháme běžet na dostatečně výkonném počítači, dokážeme odhadnout budoucí vývoj pozemského klimatu. Problém je v tom, že do-sud nemáme žádnou z uvedených ingrediencí. Síť meteorologických stanic není a zřejmě nikdy nebude dostatečně hustá. Současné nejvýkonnější superpočítače světa se nárokům klimatologů dosud pouze blíží. A konečně zmíněný matematický model má v sobě ještě příliš mnoho bílých míst, některé vazby a souvislosti v klimatickém systému vědci zatím neznají. Dnes proto dokáží vědci určit příčiny oteplování klimatu a jeho budoucí vývoj pouze přibližně. Vědecký výzkum v této oblasti zatím stále naráží na technické a teoretické limity a v nejbližších letech se na tom nic podstatného pravděpodobně nezmění.
