Planetu Zemi spolu s námi obývá víc než milion živočišných druhů. Většina z nich je pro nás neškodná. Bohužel mnohé mohou nebezpečně ohrozit zdraví, ale často i život lidí.

Podle zprávy Světové zdravotnické organizace jedovatí živočichové, především hadi a štíři, každoročně způsobí nečekanou smrt více než čtvrtmilionu obyvatel. Největší hrozba číhá v tropických oblastech. V České republice jedovaté druhy – hlavně zmije, vosy, včely, sršni – usmrtí „jen“asi padesát lidí ročně. Ovšem ohrožení se výrazně zvyšuje, když zemi opustíme a vyrazíme například na zahraniční dovolenou. Postačí už jih Evropy, o jiných kontinentech ani nemluvě.

Plazi patří k historii lidstva
Třída plazů, která má přes 6 000 druhů, zahrnuje dva podřády – hady a ještěry. Jejich četní reprezentanti se stali symboly jedovatosti, ale mnohdy i zákeřnosti.
Hadi se na souši, ale v menší míře i ve vodě, vyskytují v asi 2 700 různých podobách. Jedovou žlázu má 400 druhů hadů.
Jak hadi svoji kořist napadají? V tlamě mají prodloužené jedové zuby, kterými vstřikují jed do postiženého těla. Jedovatá látka vzniká v žláze na patře. Chřestýš i zmije dokážou dlouhé jedovaté zuby v době, kdy je nepoužívají, ladně sklopit podél patra.
Hadi na celém světě ročně uštknou kolem dvou milionu lidí. Nejčastěji v jižní a jihovýchodní Asii, nejvíc tragédií prožívá Indie. Naopak existují oblasti, kde jedovatí hadi vůbec nežijí – například Irsko, Island, Korsika, Kréta a jiné řecké ostrovy, Malta, Kanárské ostrovy, Chile, Madagaskar, Mauricius, Seychely, Havajské ostrovy, Mikronésie, Nový Zéland, Galapágy…

Co se plazí po kontinentech?
Evropa
Na našem „starém“ kontinentu počet mrtvých vinou uštknutí nedosahuje ročně ani sta případů. Však je tady také nejméně nebezpečných hadů. Jde především o oběti různých druhů zmijí.

Afrika
Přeborníkem v délce smrtonosných zubů je zmije gabunská. Při celkové délce těla necelých dvou metrů útočí zuby dlouhými až pět centimetrů. Narazit na ni můžete v tropické Africe. Není to žádná hadí miss – má tlusté tělo, krátký ocas, širokou trojúhelníkovou hlavu. Vrchní část těla je většinou žlutavá, na ní jako na kobercích pravidelné bílé, žluté, modročerné a červenohnědé obrazce. Domorodci, jejichž děti si s ní rády hrají, tvrdí, že útočí, jen když na ni někdo šlápne.
Mnohem větším africkým nebezpečím jsou mamby. Ty vystraší už délkou – až 4,5 metrů. Některým se zalíbilo na stromech, odkud skáčou na oběť a namnoze uštknou lidi do obličeje nebo hrudi. Člověka usmrtí už dvě kapky jedu – přitom při jediném kousnutí mamba vyloučí až sedmkrát větší dávku.

Austrálie
Kontinent protinožců je jedovatými živočichy doslova prolezlý. Žije tam i nejjedovatější had světa – taipan. Štíhlé tělo může měřit až tři metry. Jako většina jedovatých hadů, i on se snaží vyhýbat přímému kontaktu s nepřáteli. V případě ohrožení se však mění v hromadného vraha. Jed (400 mg) z jediného kousnutí totiž dokáže usmrtit najednou osmdesát lidí – a za pár minut! Nejvíc smrtelných případů mají na svědomí hojně rozšířené pakobry, kterých je v Austrálii mnoho druhů. Svému jménu nezůstává nic dlužen ani smrtonoš zmijí. Pokud postižený nedostane včas účinné antisérum, umírá.

Asie
Nejproslulejším hadem v lidských dějinách se stala kobra. Pro Indy zůstává posvátnou, ačkoli tam ročně ukončí životní pouť desítek tisíc lidí. Má četné reprezentanty – především v Asii, ale také v Africe. Největším hadem světa (délka až 5,5m) je kobra královská. Na lidi však útočí jen výjimečně. To aktivnější je kobra indická. Když se s touto dvoumetrovou potvůrkou náhodou na dalekých cestách setkáte, poznáte ji podle „brýlí“ na hřbetní straně krku. (Proto se jí také říká „brejlovec“.) Člověka napadne tehdy, když se jím cítí ohrožena. Nejprve varuje – vztyčí přední část těla a syčí. Když zůstanete v klidu, nehrozí vám smrt. V opačném případě vás stiskne čelistmi a do těla vstříkne jed, někdy i opakovaně. Jednou dávkou (0,2 mg) může teoreticky zabít až 16 lidí. V Africe má příbuznou kobru egyptskou. Jeden poddruh kobry indické, zvaný Naja naja atra, dokáže vystřikovat jed až několik metrů daleko – třeba v Číně či ve Vietnamu. Podobně v Africe kobra černokrká vystřelí až přes dva metry přesně proud jedu. Jediný jeho gram v usušeném stavu by naráz usmrtil 165 lidí!
Velice nebezpečná je také kobra kapská žijící na jihu Afriky. Tento černý had se velmi rád vplazí i do lidských obydlí, kde hubí hospodářská zvířata, ale někdy uštkne i lidi. Ti zemřou za pár hodin. Obávaným asijským hadem jsou různé druhy velice plachých bungarů.

Amerika
Nejproslulejším na americkém kontinentu se stal chřestýš, který tady hrozí ve 27 podobách. Z toho v Jižní Americe žije jediný – ale stojí za to. Tento chřestýš brazilský dlouhý až dva metry má v jedových váčcích až 300 mg prudkého jedu – na usmrcení člověka postačí 18 mg. Chřestýš kostkovaný v Severní Americe, který je vahou až 15 kg nejtěžším jedovatým hadem na světě, usmrtí mnohem více lidí než kterýkoli z jeho zdejších plazivých příbuzných. Dobře si vede i nejobávanější had tropické Ameriky – křovinář němý. S až třímetrovou délkou je nejdelším zdejším hadem s jedem. Navíc je velmi útočný: Postačí, aby se člověk k jeho úkrytu jen přiblížil – a už vyskočí a zuřivě kouše a vypouští jed. Severoamerická oblast je rovněž domovem rozmanitých pestrobarevných korálovců, kteří jsou dlouzí 50 – 70 cm.

Zmije žije všude
Většina druhů zmijí náleží mezi největší zabijáky. Tragický žebříček vraždících hadů podle počtu obětí vede kobra indická. Hned za ní je však zmije paví zvaná také „efa“. Miluje vyprahlé pustiny a pouštní písky – zejména v Egyptě a Indii. Tento netvor dlouhý do 60 cm se nebojí za kořistí pod rouškou noci vnikat ani do lidských příbytků. Při uštknutí uvolní 12 mg jedu, přičemž k usmrcení člověka postačí necelá polovina tohoto množství.
To nám známá zmije obecná (Vipera berus) je proti ní úplný andílek. Uvedený noční tvor přes den nejraději relaxuje. Nemusí to být jen na vyhřátých pasekách či skaliskách, ale i tam, kde má dostatek potravy. Podle odborníků je naše zmije obecná neútočný mírný had, který útočí jen když na ni šlápneme nebo ji dokonce bereme do ruky.
Ovšem, vše se může změnit k horšímu, pokud se vydáte třeba jižněji do Evropy. Tam žije zmije růžkatá, kterou poznáte podle typické klikaté čáry jako u zmije obecné. Na rozdíl od ní má dvojnásobné množství jedu a také častěji zaútočí.
Ještě hůře se projevuje zmije levantská, kterou můžete potkat třeba na řeckých ostrovech a na Kypru. Tento největší evropský jedovatý had má silné tělo dlouhé až dva metry. Lebedí si na vyhřátých místech – třeba v olivových hájích či v sadech. S oblibou útočí i na velbloudy, oslíky, ovce či koně. Nejhroznější zmijí druh Vipera je zmije řetízková, která sužuje zejména Asii. Také ona má ráda slunce –a navíc blízkost lidských obydlí, kam se vkrádá hlavně za nocí. Tak má v některých asijských oblastech údajně na kontě více mrtvých než bájná kobra
Nejpočetnějším jedovatým hadem na celém africkém kontinentu je zmije útočná –dlouhá 1,5 metrů. Miluje noc a napadá nejen hospodářská zvířata, ale i člověka. Největší zmijí vůbec je již zmíněná zmije gabunská vegetující v tropické Africe.

Nebezpeční štíři
Štíři alias škorpióni jsou po hadech nejobávanějšími jedovatými živočichy. To se snaží – bohužel velice úspěšně – dokázat i počtem svých lidských obětí.
Pro uklidnění dodávám, že v našich krajích se s vraždícími štíry stěží setkáte.

Miniaturní zabijáci
Skutečný štír, kterých známe 600 druhů, miluje tropické a subtropické oblasti, i když přímému slunci se spíše vyhýbá. Jeho tělo se skládá z hlavohrudi a zadečku. Na konci těla má jedový bodec s vakovitým zásobníkem. V něm se ukrývají dvě jedové žlázy, které obklopuje silné svaly. Při jejich stažení jed ze žláz vystříkne do dvou vývodů ústících po stranách bodce, který s velkou silou štír vbodne do těla překvapené kořisti. Také štíři se takto většinou jen brání či usmrcují kořist, na kterou jí nestačí jejich klepeta. Přitom člověk je na bodnutí štírů až desetkrát citlivější než jiní savci.
Žebříček obyvatel pobodaných štíry vede Mexiko, kde za deset let napadli 170 000 lidí. Devítina postižených zahynula!

Pozor při oblékání!
Střetnutí s těmito bodavci můžeme předcházet: V místech, kde se vyskytují, nechodíme bosi – hlavně po setmění. Není tajemstvím, že se často ukrývají na temných a vlhkých místech, třeba pod předměty. Mnozí se schovávají pod listy banánovníků nebo kokosových palem. Některé druhy štírů se zahrabávají do písku – především dvanáct centimetrů dlouhý, pískově zbarvený štír, který způsobuje většinu smrtelných postižení v Tunisku, Maroku a Alžírsku. Při oblékání zkontrolujeme, zda se nám škorpióni neusídlili v oblečení.
V Evropě neznamenají škorpióni větší nebezpečí – snad až na osmicentimetrového evropského štíra Buthus occitanus. Žije na jihu Španělska a Francie, na Krétě, v balkánských zemích a pozor by si měly dát hlavně děti.

Jed přilétá na křídlech!
Dosud se podařilo objevit statisíce různých druhů hmyzu (insecta). Bohužel, jeho četní reprezentanti jsou jedovatí. Patří k nim zejména řád blanokřídlých.
U nás to poznáváme, často z vlastní palčivé zkušenosti, vinou včel, vos, sršní. Víte však, že také bručoun čmelák (Bombini) má na zadečku jedové zařízení? To se skládá z jedového váčku, jedových žláz a žihadla, která má u včel a vos zpětné háčky. Včelky po bodnutí žihadla umírají. Vosy a sršně mají výdrž mnohem větší a klidně s  gustem bodnou hned několikrát, aniž by o žihadlo přišly.
Možná někdo z vás věděl, že jen našem území žije asi 650 druhů včel. Především známe včelu medonosnou (Apis mellifera), která nám poskytuje především med a různé jiné látky využívané i v medicíně. Tam se hojně uplatňuje rovněž včelí jed.
Mnohem nebezpečnější než včely jsou vosy a zejména sršně. Jejich agresivita se zvyšuje mj. před bouřkou, kdy panuje dusné parno. Vosa obecná si staví známá „papírová“ hnízda – třebas na půdách domů, pod kmeny stromů. Jejich příbuzná – vosa útočná si zhotovuje hnízdění v zemi, například na poli. Sršně si zase oblíbily výstavbu svých příbytků v dutých stromech, ale třeba i ve štěrbinách stavení.

Největší zabijáci
Tento hmyz je naším nejhorším zabijákem, za ním následují hadi. U běžného bodnutí včelou většinou postačí žihadlo opatrně vytáhnout, aby se stiskem váčku a žlázy nad povrchem lidské kůže nevyprázdnil jed, který zůstal, do otevřené rány. Lze doporučit pinzetu, v případě nouze dvě zápalky se zašpičatělými konci. Pupenec rychleji zmizí, když na něj přiložíme obklady se silnějším alkoholem, který působí proti zánětům. Příjemné je i ochlazení.
Mezi blanokřídlý hmyz náleží i mravenci. Člověka ohrožují zejména ti bodaví, kteří vlastní účinné žihadlo. Většina tuzemských mravenců nám může – v podobě otoku –  trochu uškodit svým jedem, ve kterém převažuje kyselina mravenčí. V Austrálii a Tasmánii však žijí jejich velcí příbuzní – mravenci buldočí. Pokud  tam člověk dostane asi třicet žihadel, může to být konec jeho života.

Nebezpečí číhá už na mořské mělčině
Voda je základní podmínkou života asi 20 000 druhů paryb a ryb. Podle odborníků až sedm set druhů jich může být jedovatých. Některé tzv. pasivně, to znamená, že jedovatou látku obsahuje jejich maso či vnitřnosti. Dosti vodních tvorů má však vlastní jedový orgán. Jedové žlázy těchto jedovatců ústí do ostnů, jindy do trnů na skřelích a především na ocase. Pozor: Tyto ryby jed používají jen v případě, že se cítí v ohrožení.

Smrtící trny, ostny a ploutve
Z paryb uvádím zejména nebezpečné rejnoky. Jinak poklidný rejnok – trnucha si oblíbil teplá tropická a subtropická moře. Je dlouhý až 450 cm a někdy se objeví až u pobřeží v hloubce necelého metru. Při šlehnutí žahavým ocasem zanechá v těle člověka háčky, které se obtížně vytahují a často mají na svědomí smrt plavce.
Ti občas ve Středozemním či Černém moři šlápnou i na ostnatce Trachinum Draco ukrytého v písku (hlavně po přílivu). Pomstí se vpichem jedových ostnů na ploutvi. Na stejných místech se na dně mezi kameny či v písku ukrývá i jedovatý nebehled drsný –štíhlé tělo měří až 30 cm.
Klidný spánek asi nemají ani lidé, kteří – třeba ve Španělsku – potkali ropušnici skvrnitou s velkou hlavou. Tyto nevábné potvůrky se dovedou přizpůsobit barvou okolnímu prostředí. Mají chutné maso – a hlavně ve vodě naštěstí člověka samy nenapadají. Neútočný je i perutýn žijící hlavně v Rudém moři a Indickém oceánu.. Ovšem znamená nebezpečí hlavně v noci, kdy ode dna vyplouvá k hladině, kde se o jeho jedové hřbetní, ocasní či řitní ploutve můžou bolestně zranit plavci.

Jed skrývají i lastury
Ve slaných vodách se můžete nechtěně seznámit i s různými reprezentanty 6000 druhů ostnokožců. Nechvalně se proslavily především ježovky, které někde dokáží pokrýt celé mělké dno. Jejich ostré ostny, které se snadno zlomí v ráně, zajely do chodidla mnohého turisty dychtícího po koupání. Naštěstí ani poranění ježovkou, i když hrozně pálí, vyvolává průjem i zvracení, není většinou smrtelné..
Podobně to platí i o hvězdicích s několika rameny a sumýších, které připomínají jitrnice. Při postižení první nouzovou pomocí je vypláchnutí rány mořskou vodou, lepší účinky má slabé antiseptikum, výborně se osvědčil Tea Tree olej. Prudkou bolest tlumí běžné uklidňující prostředky, ještě působivější je obstřik novokainem.
Horší je to v případě měkkýšů. K nim náleží i plži, kteří mají jed v ústech na jazykové pásce. Tuzemští plži nejsou jedovatí. To však neplatí o obyvatelích slaných vod. Odborníci varují především před homolicí, která žije v Tichém oceánu. Do těla oběti vystřeluje harpunovitý bodec, aby zajistila cestu jedu. Postižený cítí nejen palčivou bolest, ale namnoze nemůže mluvit, špatně vidí, cítí se slabý, začíná zvracet, bez odborné pomoci často umírá v důsledku zástavy dechu při otoku bránice.

Chobotnice a medůzy
Nejvyvinutějšími měkkýši jsou bezesporu hlavonožci, kteří všichni žijí v moři. Většinou mají ústní otvor, který obklopuje osm nebo dokonce deset ramen. Ano, jde o chobotnice. Mnozí z nás jistě znají napínavé příběhy o mohutných tvorech, krakaticích, které svými chapadly stahují pod vodní hladinu celé plachetnice. Ovšem nejnebezpečnější nejsou třeba dvacetimetroví kalmaři, ale naopak malé potvory s velkýma očima.
Nejvíce usmrcení ve statistice v tomto směru má chobotnice zvaná modrokroužkovaná, která měří maximálně deset centimetrů. Běžně je nenápadná. Když se však podráždí, její tmavé kroužky zářivě zmodrají jako nějaký podvodní neon. To k ní láká nejen zvědavé potápěče, ale i lidi, kteří se jen tak koupají. Ti se pak dočkají kousnutí zobákem, které však vůbec nebolí. Pokud se však jed dostane hlouběji do poranění, není možné vyloučit ani usmrcení. Naštěstí tento vrah ohrožuje především pobřeží Austrálie.
Na dně Středozemního moře žije méně nebezpečná chobotnice pobřežní, která ramena roztáhne do tří metrů. Jedovatá je i sépie obecná.
Jako slunce ke dni, patří k moři až průhledné medúzy. Některé z nich mají žahavá chapadla dlouhá  i deset metrů. Žahnutím dokážou vyvolat bolestivé utrpení.
Bohužel, teplá moře – zejména pobřeží Austrálie – si oblíbily medúzy čtyřhranky, které plavou i pár metrů od břehu. Mají tvar hranatého zvonu, ze kterého vlají až třímetrová ramena se žahavými buňkami. Jediná dávka jejich jedu dokáže usmrtit čtyři osoby, které umírají do tří minut. Nemile překvapit vás mohou i zdánlivě neškodné mořské sasanky, které se většinou drží při pobřeží tropických moří. Některý žahavý druh však najdeme i ve Středozemním moři v hloubce od 10 metrů.
Vodní živel obývají i mořští hadi – všichni jsou různě jedovatí.
 
Vražedkyně z žabí říše
Ve vodě i po souši se pohybují tři tisíce druhů obojživelníků. Nejznámějších jsou asi žáby
v 2 600 podobách. Mají jedové žlázy. Zdaleka nejnebezpečnější jsou malinké pralesničky ve Střední a Jižní Americe. Poznáte je podle výrazných barev – jedovatě zelené, jindy růžové či oranžové, černo – žluté. V křiklavě zbarvené kůži se ukrývá vůbec nejsilnější zvířecí jed. Člověka zabíjí již dávka 0,00001 gramu! Umírá se na paralýzu svalů a centrální nervové soustavy, někdy na zástavu srdce. Indiáni jed používají na svoje otrávené šípy, takže se travičkám také říká „šípové žáby“.

Žáby se líbají jen v pohádkách
Nejrozšířenější po celém světě jsou však ropuchy – známe 250 druhů ropuch rodu Bufo. Největší – s délkou přes 20 cm –  je ropucha obrovská (aga) v Jižní a Střední Americe. U nás žijí tři druhy ropuch – nejznámější je asi dvanácticentimetrová šedohnědá nebo žlutavá ropucha obecná (Bufo  bufo). Její jedové výměšky dráždí sliznici, způsobují prudký zánět spojivek, zahlenění. Sliznici dráždí  naše další naše žába – blatnice česneková, jakož i kuňky. Postižení můžou způsobit i čolci a mloci. Proto j nejlepší tyto potvůrky vůbec nebrat do holé ruky.

Ublížit může i brouček
Totéž platí i o některých druzích brouků, kterých žije na světě asi 250 000 druhů. Při podráždění vylučují z kloubů končetin zapáchající jedovaté výměšky. Vyvarujte se zejména majek, které poznáte podle černé, fialové, tmavě modré či dokonce duhové barvy tvrdých krovek. Pozor i na puchýřníka lékařského, což je až 22 mm velký brouk, který se chlubí kovově zelenou barvou a zamiloval si hlavně jasany. Jed brouků obsahuje zejména látku kantharidin. Pro člověka jsou smrtelné už tři setiny gramu. Při kontaktu s lidskou kůží vznikají puchýře, které postupně zaplavují velkou část těla. Působení jedu postihuje ledviny a nervovou soustavu. Postačí, když si tekutinu z brouka přeneseme na jídlo, které sníme. Proto tento broučí jed používali i zákeřní traviči.

Pavouci nenosí jen štěstí
Na světě žije 25 000 pavoučích druhů. Většina z nich má jed. Nejhorší pověst si získala snovačka jedovatá – dlouhá asi 15 mm. Ta občas po páření sežere menšího samečka, takže dostala přídomek „černá vdova“. Jed snovačky je patnáctkrát působivější než chřestýše. Pokud kousne člověka, dostaví se svalové křeče, nevolnost, někdy i smrt – pokud nepomůže lékař. Naštěstí tato vražedkyně žije zejména v Americe.
V Jižní Americe vegetuje velice obávaný prudce jedovatý bojovný pavouk, který se často ukrývá v banánových trsech , se kterými se občas dostane až do Evropy.
Vážné zdravotní problémy u člověka vyvolávají i sklípkani – zejména v Austrálii (včetně Sydney) a Jižní Americe. Ke sklípkanům náleží i největší pavouci světa – chlupaté tarantule, které mohou být až 30 cm dlouhé. Naštěstí nemají tak silný jed. (Některé druhy ochočených tarantulí si indiánské děti vodí na provázku jako pejsky. )

Pořadí závažnosti okolností při bodnutí žihadlem:

1. Místo vpichu.
2. Počet žihadel vbodnutých najednou.
3. Citlivost postiženého.
4. Druh útočícího hmyzu.
5. Hloubka bodnutí.

Žába jako chemická laboratoř
Na sklonku loňského roku došlo k překvapujícímu objevu. Vědci z Národní akademie v Baltimore, USA zjistili, že některé druhy žab Dendrobates auratus, žijící v jižní Americe, či v Austrálii, jejichž jed je známý jako šípový jed, používaný domorodci na hroty otrávených šípů, se chovají jako živé chemické laboratoře. Dokážou totiž vhodným výběrem a složením potravy znásobovat účinky svého jedu.
Tuto schopnost má podle výzkumníků nejsilnější čtyřcentimetrová jihoamerická zelená žabka, která v zajetí při chovu ztrácí při umělé výživě většinu svých jedovatých látek obsažených v kožních výměšcích. Naopak, když jí byly do potravy přidáváni zástupci jedovatých skupin hmyzu, například mravenci, nebo když dokonce vědci určité neškodné druhy jako ovocné mušky posypali jedem zvaným pumiliotoxin 251D, který šípové žáby vylučují, vybíraly si žáby právě tyto druhy potravy. Po konzumaci otrávené potravy zapracovala látková přeměna žáby a v jejím těle se původní pumiliotoxin přeměnil na pětkrát jedovatější allopuliliotoxin 267A.

Autor: Milan Koukal