Zubní implantáty se během posledních 20 let staly základním stavebním kamenem dentální medicíny a dokáži nahradit poškozené zuby téměř dokonale. Lidé tak již nemusí být odkázání pouze na nepohodlné zubní náhrady nebo komplikované můstky s omezenou životností.

Až 20 % pacientů se zubním implantátem se však během následujících let potýká s obtížně léčitelnou periimplantitidou. Vědci jsou konečně blíže pochopení, proč tomu tak je..

Zubní implantáty schválené k použití v České republice jsou tvořeny titanovým trnem, který se implantuje do čelisti a na nějž je následně nasazena keramická korunka věrně imitující přirozený zub. Celý proces osazení implantátu obvykle trvá několik měsíců, protože je nutné vyčkat na dokonalé zhojení okolní kosti a dásně.

Teprve po pevném srůstu implantátu s čelistní kostí, označovaném jako osseointegrace, lze přistoupit k finálnímu nasazení korunky.

Periimplantitida postihuje jednoho z pěti pacientů

Během prvního roku po osazení implantátu se ale více než 10 % pacientů potýká s periimplantitidou, během prvních pěti let dokonce celých 20 % z nich. Jedná se o zánětlivé onemocnění tvrdých i měkkých tkání v bezprostředním okolí implantátu.

Obvykle začíná jako mírnější zánět dásní, který provází zarudnutí a otok dásní spojený s krvácením při čištění. Velmi rychle však v řadě případů přechází do rozvinutého zánětu, který se projevuje trvalým krvácením, případně výtokem hnisu.

Zubní lékaři jako příčiny označují hromadění bakteriálního plaku a zubního kamene spolu s rizikovými faktory, jako je kouření, nedostatečná ústní hygiena a paradontóza. Běžnou pomocí je pravidelná dentální hygiena a v obtížnějších případech pak podávání antibiotik.

Tkáně ústní dutiny na antibiotickou léčbu zpravidla reagují velmi dobře, a to díky obsahu peptidů ve slinách, které dále snižují schopnost množení baterií v ústech.

Odolává i antibiotikům

Periimplantitida je však výjimkou z tohoto pravidla a ač se jedná o zánětlivé onemocnění způsobené běžnými bakteriemi, antibiotická léčba na ni na téměř neúčinkují. Lékaři se proto uchylují k nasazení širokospektrálních antibiotik, avšak ani ta nepřináší účinnější léčbu a jen zvyšují pravděpodobnost antibiotické rezistence.

Přitom bakteriologické stěry z úst v těchto případech neodhalují žádnou neobvyklou skladbu bakterií.

Pro vědce byla tato situace dlouhou dobu záhadou. Až nyní tým z Rutgersovy školy dentální medicíny v americkém New Jersey provedl detailní studii v těsném okolí dentálních implantátů a odhalil mikroskopické částečky titanu, které se uvolňují ze samotného implantátu a pronikají do okolních tkání.

Titan je velmi odolný a v běžných podmínkách inertní kov. Při styku s kyslíkem se totiž na jeho povrchu vytváří souvislá a velmi odolná mikroskopická vrstvička oxidu titaničitého, jedná se o takzvanou okamžitou pasivaci při styku se vzdušným kyslíkem.

Příčina rezistence odhalena

Dlouhodobé působení kyselého prostředí v ústní dutině a bakterií plaku však umí tuto vrstvičku postupně narušit a uvolnit tak částečky samotného materiálu o velikosti několika molekul. Ty potom pronikají do okolních buněk včetně makrofágů.

Tým pod vedením Georgiose Kotsakise nasimuloval stejné podmínky a zjistil, že titan blokuje vápníkové kanály makrofágů, které jsou zásadní pro jejich reakci na infekci.

Zjednodušeně řečeno titan „vypne“ schopnost makrofágů reagovat a bojovat s infekcí a dramaticky tím sníží účinnost antibiotik v bezprostředním okolí implantátu. I běžné bakterii potom mohou snadno vyvolat závažnou periimplantitida.

Díky pochopení tohoto procesu a jeho příčinných souvislostí vědci navrhli postup, jak funkci vápníkových kanálů obnovit navzdory přítomnosti titanu v tkání. „Když nyní známe příčinu, můžeme se pustit do návrhu účinné léčby,“ říká Kotsakis.

Díky tomu se rýsuje spolehlivá metoda obnovení účinnosti běžných antibiotik i při boji s periimplantitidou.

Zdroje: Oxford Academic, ScienceDaily