Samota může být příjemným odpočinkem, pro introverty dokonce nutností, ale zároveň dokáže být také jedním z největších stresorů, kterým člověk může čelit. Dlouhodobá izolace navíc mění činnost mozku, hormonální rovnováhu, imunitu i schopnost rozhodování.

Zkušenosti polárníků, členů posádek ponorek nebo astronautů zároveň ukazují, že cesta na Mars nebude jen technickou výzvou, ale především zkouškou lidské psychiky..

Chtít být chvíli sám či sama není vůbec nic neobvyklého. Naopak, dobrovolně vyhledávaná samota pomáhá mnoha lidem odpočinout si, soustředit se nebo si utřídit myšlenky. Něco úplně jiného však představuje dlouhodobá sociální izolace.

Nejde přitom jen o to, kolik lidí kolem sebe máme, ale především o to, zda cítíme, že někam patříme. Právě tento rozdíl je podle psychologů zásadní, protože člověk může žít uprostřed velkoměsta a přesto trpět osamělostí, zatímco někdo jiný si dokáže užívat týdny o samotě, aniž by pociťoval psychickou nepohodu.

Důvod sahá hluboko do naší evoluce. Lidé se vyvíjeli jako společenský druh, jehož přežití záviselo na spolupráci a tak jedinec oddělený od skupiny měl menší šanci ubránit se predátorům, najít potravu nebo vychovat potomky.

Mozek si proto během statisíců let vytvořil mechanismus, který osamění vnímá podobně jako varovný signál, že je třeba něco změnit. „Osamělost není známkou slabosti ani poruchou osobnosti. Je to biologický signál, stejně jako hlad nebo žízeň,“ podotkl jeden z průkopníků výzkumu osamělosti americký neurovědec John Cacioppo.

Výzkumy ukazují, že dlouhodobý pocit izolace zvyšuje ostražitost vůči okolí, aktivuje stresovou reakci organismu a spouští změny, které mohou ovlivnit psychické i fyzické zdraví.

Moderní zobrazovací metody ukazují, že dlouhodobá izolace mění i samotnou činnost mozku. Nejcitlivější jsou oblasti odpovědné za paměť, soustředění a rozhodování, tedy schopnosti, na kterých závisí každodenní fungování člověka.

Právě proto vědci věnují velkou pozornost lidem, kteří tráví dlouhé měsíce v Antarktidě nebo v uzavřených simulovaných vesmírných misích. Jednu z nejzajímavějších studií provedli němečtí vědci na posádce antarktické stanice Neumayer III, když pomocí magnetické rezonance sledovali mozky členů expedice před odjezdem i po čtrnáctiměsíční izolaci.

Výsledky ukázaly zmenšení objemu hipokampu, oblasti důležité pro tvorbu vzpomínek a prostorovou orientaci. Současně badatelé zaznamenali pokles hladiny neurotrofního faktoru BDNF, bílkoviny podporující růst a obnovu nervových buněk.

Podle autorů studie nejde o nevratné poškození, ale o důkaz, že mozek na dlouhodobou izolaci skutečně reaguje měřitelnými změnami.

Proměňuje se i hormonální systém. Izolace zvyšuje aktivitu stresové osy, a tím i produkci kortizolu. Ten krátkodobě pomáhá organismus připravit na zátěž, pokud však jeho hladina zůstává zvýšená celé týdny nebo měsíce, může zhoršovat spánek, oslabovat imunitní systém a negativně ovlivňovat paměť i schopnost soustředění.

Jak upozorňuje neurovědkyně Simone Kühn z Institutu Maxe Plancka pro rozvoj člověka, která se na antarktické studii podílela: „Naše výsledky ukazují, že extrémní izolace může ovlivnit strukturu lidského mozku. Tyto poznatky budou důležité při plánování dlouhodobých kosmických misí.“.

Jen málokde na Zemi mohou vědci sledovat účinky dlouhodobé izolace tak dobře jako v Antarktidě. Během polární zimy klesají teploty hluboko pod – 60 °C, slunce na dlouhé týdny zmizí pod obzorem a posádky výzkumných stanic zůstávají zcela odkázané samy na sebe.

Nejznámější je evropská stanice Concordia, kterou Evropská kosmická agentura označuje za jednu z nejlepších pozemských obdob kosmické mise. Posádky zde žijí v oblasti zvané dôme C 1100 kilometrů od pobřeží v nadmořské výšce přes 3 200 metrů, ve velmi suchém vzduchu a během zimy jsou odříznuty od okolního světa až na devět měsíců.

Právě zde vědci opakovaně zaznamenali zhoršení kvality spánku, pokles pozornosti i změny nálad. Objevuje se také takzvaný winter-over syndrom, soubor obtíží zahrnující podrážděnost, únavu, poruchy koncentrace, narušený spánek nebo mírné depresivní stavy.

„Concordia je jedním z nejlepších analogů dlouhodobých kosmických misí, které na Zemi máme. Pomáhá nám pochopit, jak lidské tělo i mysl reagují na izolaci, omezený prostor a extrémní prostředí,“ říká lékařka a vedoucí výzkumu lidské fyziologie v ESA Jennifer Ngo-Anh.

Ač jsou lidé na největší poušti světa Antarktidě sice odříznutí od okolního světa, stále je zde naštěstí možné vyslat v případě nouze záchrannou expedici. Ale budoucí let k Marsu, pokud se tedy uskuteční, nic takového neumožní.

Posádka stráví v uzavřeném prostoru přibližně dva až tři roky a od Země ji budou dělit stovky milionů kilometrů. Komunikace se navíc kvůli rychlosti světla opozdí až o 22 minut jedním směrem. Astronauti se tak budou muset naučit řešit většinu problémů zcela samostatně a bez spoléhání na to, že v případě nějakého velkého průšvihu jim někdo přijde na pomoc.

Právě proto NASA i další kosmické agentury pořádají takzvané analogické mise, které mají co nejvěrněji napodobit podmínky budoucího letu. Mezi nejznámější patří projekt Mars500, při němž šestice dobrovolníků strávila 520 dní v uzavřeném komplexu v Moskvě.

Na Havaji zase probíhá program HI-SEAS, kde posádky žijí měsíce v izolovaném habitatu na svazích sopky Mauna Loa. Dalším příkladem je projekt NEEMO, během něhož astronauti pobývají několik dní až týdnů v podmořské laboratoři Aquarius.

Každý z těchto experimentů sleduje nejen fyziologii člověka, ale také vývoj mezilidských vztahů, schopnost spolupráce nebo reakce na stres. Výsledky ukazují, že největším nepřítelem není dramatická krizová situace, ale monotónnost.

Po několika měsících se objevuje pokles motivace, únava z neustálé komunikace se stejnými lidmi i tendence omezovat vzájemný kontakt na minimum. Posádky si vytvářejí pevné denní rituály a hledají způsoby, jak si zachovat pocit soukromí i v prostoru, kde je každý metr čtvereční vzácný.

„Technické problémy dokážeme vyřešit. Mnohem složitější je zajistit, aby malá skupina lidí dokázala dobře spolupracovat po celé roky,“ upozorňuje psycholožka NASA Suzanne Bellová.

Zkušenosti z Antarktidy, ponorek i simulovaných letů na Mars ukazují, že psychická odolnost není neměnná vlastnost, ale do značné míry ji lze rozvíjet. Kosmické agentury proto věnují velkou pozornost výběru astronautů, když nehledají jen špičkové odborníky, ale také lidi, kteří dokážou zvládat stres, řešit konflikty a dlouhodobě spolupracovat v malém kolektivu.

Velkou roli hraje každodenní režim. Pravidelný spánek, fyzická aktivita a jasně rozdělené pracovní úkoly pomáhají udržovat psychickou stabilitu i tam, kde se okolní prostředí celé měsíce nemění. Význam má také kontakt s blízkými.

I když bude při letu na Mars komunikace zpožděná o desítky minut, možnost poslat zprávu nebo si přehrát video od rodiny může představovat důležitou psychickou oporu. Neméně důležité jsou společné rituály, třeba společné večeře, oslavy narozenin nebo drobné tradice, které pomáhají udržovat soudržnost posádky.

Přesto mezi lidmi existují výrazné rozdíly. Někteří si i po měsících izolace uchovávají dobrou náladu a výkonnost, zatímco jiní začínají trpět úzkostmi nebo ztrácejí motivaci. Vědci zatím nedokážou přesně vysvětlit proč.

Zdá se však, že významnou roli hrají vrozené osobnostní rysy, předchozí zkušenosti i schopnost vytvářet si smysluplný denní režim. Pokud se lidstvo skutečně vydá na Mars, možná nebude největší překážkou obrovská vzdálenost ani kosmické záření.

Tou nejtěžší zkouškou se může stát lidský mozek, který se bude muset vyrovnat s pocitem, jaký dosud nikdo nezažil, tedy že domov je stovky milionů kilometrů daleko.