Uprostřed Tichého oceánu existuje místo, které je od civilizace vzdálenější než jakýkoli jiný bod na Zemi. Jestli někde platí ono příslovečné „samá voda“, tak je to právě Point Nemo, kde i oceánský život je vzácností.

Právě tato izolace z něj udělala nejen geografickou a biologickou kuriozitu, ale také poslední zastávku desítek družic a staelitů..

Na mapě světa Pacifik působí jako obrovská modrá plocha, v níž se jednotlivé ostrovy ztrácejí téměř jako zrnka písku. Přesto i v této zdánlivě nekonečné vodní pustině lze nalézt lokalitu, z níž osamělost křičí.

Je jí Point Nemo, oblast pojmenovaná po legendárním kapitánovi z románů Julese Verna, kterou od nejbližší pevniny dělí více než dva a půl tisíce kilometrů oceánu a lodě sem zavítají jen výjimečně. Zdejší odlehlost je natolik extrémní, že nejbližšími lidmi bývají astronauti prolétající nad hlavou na oběžné dráze.

Pod hladinou zde navíc neleží žádný podmořský ráj plný života, ba právě naopak. Okolní vody patří k biologicky nejchudším oblastem světového oceánu.

Point Nemo se nachází v jižní části Tichého oceánu a jeho souřadnice jsou přibližně 48°52,6′ jižní šířky a 123°23,6′ západní délky. Nejbližší pevninou je na severu nejmenší ostrov z Pitcairnových ostrovů Ducie, ostrov Motu Nui u Velikonočního ostrova na severovýchodě a Maherův ostrov u pobřeží Antarktidy na jihu.

Každý z nich je vzdálen přibližně 2 700 kilometrů, což odpovídá například vzdálenosti z Prahy do Lisabonu.

Určit nejvyšší horu nebo nejhlubší oceánský příkop je poměrně jednoduché. V případě nejodlehlejšího místa planety je však mnohem složitější úkol. Polohu bodu vypočítal až v roce 1992 chorvatsko-kanadský inženýr Hrvoje Lukatela pomocí počítačových geografických modelů.

A teprve moderní výpočetní technika totiž umožnila určit s dostatečnou přesností, které místo na Zemi je od civilizace skutečně nejvzdálenější.

Point Nemo neleží jen daleko od pevniny. Nachází se také v samém srdci Jižního pacifického víru a právě tento vír vytváří podmínky, které z oblasti činí jedno z nejnehostinnějších míst pro mořský život na celé planetě.

Na rozdíl od pobřežních vod sem totiž nepronikají téměř žádné živiny splachované z pevniny. Mořské proudy navíc fungují jako obří bariéra, která brání přísunu živin i z jiných částí oceánu, takže voda je zde mimořádně chudá na dusík, fosfor a další látky nezbytné pro růst planktonu.

Výsledkem jsou jedny z nejčistších a nejprůzračnějších vod na Zemi. Vědci z německého institutu Institutu Maxe Plancka pro oceánskou mikrobiologii popisují povrchové vody Jižního pacifického víru jako „nejchudší na živiny v celém světovém oceánu“ a zároveň jako oblast s nejnižší koncentrací chlorofylu, tedy základního ukazatele biologické produktivity.

Mořští biologové proto označují oblast kolem Point Nemo za oceánskou poušť. „Oceánské subtropické víry jsou považovány za biologické pouště kvůli extrémně nízké dostupnosti živin a minimální produktivitě,“ uvádí tým vedený mikrobiologem Stephenem J. Giovannonim z Oregonské státní univerzity ve studii publikované v odborném časopise Nature.

Nedostatek planktonu se promítá do celého potravního řetězce. Tam, kde chybí mikroskopické řasy, nemají dostatek potravy ani drobní korýši, ani ryby a v důsledcích ani větší predátoři. Žralok, tuňák nebo velryba sem spíše zabloudí a pak svého navigačního omylu hořce litují.

V některých zdejších průzkumech vědci zaznamenali přibližně o třetinu mikroorganismů v povrchových vodách než v obdobných oblastech Atlantiku. To ale neznamená, že je Point Nemo úplně mrtvý. V hlubinách a sedimentech na mořském dně, které je zde 3 700 až 4 000 metrů pod hladinou, přežívají specializované mikroorganismy schopné fungovat s minimem energie a některé z nich dokonce obývají sedimenty staré více než sto milionů let.

Asi nepřekvapí, že oblast leží daleko od běžných námořních tras i leteckých koridorů a většina lodí se jí vyhýbá prostě proto, že sem nemá důvod plout. Právě zde vznikla již zmíněná zajímavost, že nejbližšími lidmi k Point Nemo bývají někdy astronauti na oběžné dráze.

Mezinárodní vesmírná stanice obíhá Zemi ve výšce přibližně 400 kilometrů, a když její dráha vede nad jižním Pacifikem, jsou astronauti skutečně mnohem blíže Point Nemo než obyvatelé nejbližších ostrovů.

S vesmírem tato oblast souvisí i v jiném ohledu. Její mimořádná izolace udělala z Point Nemo ideální místo pro likvidaci vysloužilých kosmických zařízení. Když družice nebo vesmírná loď doslouží, nelze ji jednoduše ponechat na oběžné dráze navždy, protože by představovala riziko pro aktivní satelity i budoucí kosmické mise, koneckonců, už v současnosti je orbita plná vesmírného smetí. Řešením je proto řízený návrat do atmosféry.

Při něm operátoři pomocí motorů upraví dráhu objektu tak, aby vstoupil do hustších vrstev atmosféry nad jižním Pacifikem. Většina konstrukce při průletu atmosférou shoří a větší fragmenty, které ohnivému peklu odolají, pak dopadnou do oceánu daleko od nejbližší pevniny.

Od 70. let minulého století skončily v okolí Point Nemo stovky kosmických objektů, od nákladních lodí až po celé orbitální stanice, přičemž nejslavnějším nebožtíkem na neobvyklém hřbitově se stala ruská vesmírná stanice Mir.

Po patnácti letech služby byla v březnu 2001 navedena do atmosféry a její trosky dopadly právě do oblasti kolem Point Nemo. Podobný osud potkal také desítky nákladních lodí Progress, evropské zásobovací lodě ATV i japonské lodě HTV. V budoucnu zde jednoho dne skončí pouť i Mezinárodní kosmické stanice ISS.

Přestože Point Nemo není nijak chráněným územím a teoreticky ho může navštívit kdokoli, jenže dostat se sem patří k těm nejnáročnějším cestám. Cesta vyžaduje dlouhou plavbu otevřeným oceánem bez jakékoli infrastruktury či zázemí po trase a tak většina lidí, kteří se k Point Nemo přiblížili, byli členové vědeckých nebo jachtařských expedic plujících jižním Pacifikem.

Ostatně, masový turismus zde nemá šanci vzniknout. Náklady na cestu jsou vysoké, počasí bývá nevyzpytatelné a samotný cíl nenabízí nic, co by běžný turista očekával. Žádné pláže, žádné památky ani dramatické scenérie, jen nekonečný oceán sahající ke všem obzorům.

A tak, snad kromě básníků opěvující pustou šíří oceánů, je to místo, kde se zbloudilá velryba potká nanejvýš s vědci nebo padajícím satelitem.