Může třeba nadávkovat léky nebo monitorovat stav člověka, stiženého vážným chronickým onemocněním. Když na to přijde, klidně si „poklábosí“ s osamělým seniorem. Je to ale něco, co jsou Češi ochotni přijmout? Jak vlastně vnímají role sociálních robotů?

Pokrok nezastavíš, říká se. V současnosti je na vzestupu mnoho odvětví, spojených s moderními technologiemi. To platí i pro Českou republiku. Mimo jiné se u nás stále častěji řeší fungování takzvaných sociálních robotů ve společnosti, či dokonce jejich zapojení do jednotlivých domácností.

Pomáhat mohou v rozličných situacích – ať už činnostmi zcela běžnými nebo o dost specializovanějšími. Také se mluví o tom, že do jisté míry dokážou nahradit mezilidský kontakt. Ostatně jsou koncipováni tak, aby byli schopni simulovat chování či emoce svých živých „protějšků“.

Klíčová otázka pro experty

Pro mnohé je podobný scénář těžko představitelný. Nejde přitom jen o technickou stránku celé problematiky. Důležitá je rovněž otázka důvěry, respektive ochoty akceptovat a přijmout roboty jako partnery v sociálních interakcích.

Jak by se Češi k něčemu takovému stavěli? To zajímalo experty z Ústavu informatiky Akademie věd ČR, Masarykovy univerzity v Brně a Anglo-americké vysoké školy v Praze. Ti si dobře uvědomují, že nelze hodnotit pouze technologickou proveditelnost či možnosti ekonomického přínosu.

Coby součást dlouhodobého programu, který se týká využívání sociálních robotů a je podporován Akademií věd ČR v rámci projektu Strategie AV21 Epicentra civilizace, realizovali výzkum, jehož se zúčastnila necelá tisícovka respondentů.

K jakým závěrům odborníci z oborů etika, sociologie, psychologie či filozofie robotiky dospěli?

Různý postoj k různým robotům

Výsledky není možné prezentovat v tom smyslu, že určité procento populace by sociální roboty bralo všemi deseti a zbytek se kategoricky staví proti. Celé téma je totiž o dost komplikovanější. V této souvislosti je třeba uvést, že lidé mají různý postoj k různým neživým pomocníkům.

Lze zmínit tři jejich kategorie, které v rozličné míře vymezují prostor, kam jsou Češi z pohledu svého etického či emočního vnímání ochotni sociální roboty pustit.

První kategorie zahrnuje interakce zaměřené na zdraví. Konkrétně jde například o dávkování léků či monitorování zdravotního stavu. Roboti by tak de facto představovali jakousi prodlouženou ruku lékařů. Co se týče této funkce, mají Češi z hlediska etiky či pocitu narušení osobního prostoru, poměrně málo výhrad.

Obavy nicméně panují ohledně možnosti, že roboti budou chybovat a pacienty ohrozí. Diskutována je i otázka ochrany osobních dat.

Něco už je za hranou?

Další kategorii tvoří péče, která má značně intimní charakter a která se vztahuje k osobám, jež například při oblékání, krmení, koupání či dalších úkonech souvisejících s hygienou potřebují pomoc někoho dalšího.

Nemusí jít pouze o jedince v pokročilém věku či nějak hendikepované, ale třeba i o malé děti. Uvedené činnosti vnímá veřejnost ve velké míře jako příliš osobní a citlivé na to, aby se na nich podíleli neživí pomocníci.

Více se dočtete v čísle 5/2026