My suchozemci si tlak prostředí, který na nás doléhá, obvykle uvědomíme až při potápění. Už v 10 metrech je dvojnásobný, než byl na hladině. A to je znát. Každých 10 m směrem do hloubky se dál zvyšuje o jednu atmosféru.

Brzy začne být drtivý. Život v mořích tím ale zjevně neomezuje. Jak je to možné?

Pro představu: V hloubce 10 000 metrů v Mariánském příkopu už tlačí voda na 1 cm povrchu těla tíhou 1 tuny. V průměrné hloubce oceánu, která se uvádí jako 3 800 metrů, je tlak 380x vyšší než na hladině.

Tyto fyzikální souvislosti byly vědě známé už dávno, takže když začal v 19. století průzkum mořských hlubin, mnoho života tam vědci neočekávali. Edward Forbes, jeden z průkopníků hlubinného výzkumu, byl přesvědčený, že hranice obyvatelnosti moří se pohybuje někde kolem hloubky 500 metrů, dál už musí být jen mrtvá pustina.

Mýlil se, živo je dokonce i v Mariánském příkopu. Člověka může přitom zabít potápění už do hloubky kolem 200 metrů. Naší slabinou ve vodě jsou velké plíce plné vzduchu a množství kostí, které jsou lehké a pórovité, a tím křehké.

Malý tlak vzduchu nedává plicím pod tlakem vody šanci, zbortí se do sebe. Cévy popraskají a krev zaplaví hrudník. Žádný trénink na tom nic nezmění. Potápěči se mohou naučit lépe zacházet s dýcháním a omezit další rizika jako kesonová nemoc, ale rozhodující hranici, za níž nelze jít, určuje stavba těla. Ta se u zvířat, schopných v hloubce přežít, musela přizpůsobit.

Vzduch jako problém

Jeden z rozdílů, které odlišuje ryby z mělčin od druhů z hlubin, je plynový měchýř. To je orgán naplněný vzduchem, rybáři ho znají jako „duši“. Funguje jako plovák, který rybu nadlehčuje a pomáhá jí ve vodě manévrovat, jak potřebuje.

S rostoucím tlakem vody se ale stává zranitelným bodem těla, a tak u hlubokomořských druhů mizí. Není to ale jediná změna, která umožňuje život v hloubce. Příkladně přizpůsobení jsou problematickému prostředí kytovci.

Pohybují se sice hlavně v povrchových vodách, ale při lovu jsou schopni se ponořit do nebezpečné hloubky. Vorvaň obrovský zvládne více než 2 000 metrů, vorvaňovec zobatý dokonce až 3 000 metrů. Co těmto zvířatům dává tak neuvěřitelnou flexibilitu?

Jejich plíce jsou v poměru k tělu relativně malé. Stlačení v hloubce proto nevytváří velký prostor v hrudníku, takže riziko popraskání cév je nižší než u člověka. Malé plíce jim stačí ze dvou důvodů: Kolem 40 % zásob kyslíku dokážou vázat ve svalech.

Ty tlaku vody odolávají mnohem lépe než plíce. Po vynoření je kytovec navíc schopný deficit kyslíku rychle vyrovnat. Dokáže s výdechem vyměnit víc než 90 % vzduchu v plicích, člověk naproti tomu jen kolem dvou třetin.

Přichází Mr. Blobby

V roce 2013 začal v médiích, a hlavně na internetu kolovat snímek podivného tvora, kterého Společnost na ochranu ošklivých zvířat (uglyanimalsoc.com) vybrala jako nejnevzhlednějšího živočicha planety.

Úmysl byl dobrý, měl soustředit pozornost na ohrožené druhy, jenže tenhle prostě působil jako vtípek. Připomínal spíš karikaturu z rozteklého plastu než skutečnou rybu. Její snímek měl ale vícero háčků.

Jednak byl starší, pořídila ho už o 10 let dříve expedice při hlubokomořském výzkumu v Tichém oceánu mezi Austrálií a Novým Zélandem, navíc zachycoval stav ryby po vytažení z kilometrové hloubky. To ji nejen zabilo, ale také změnilo.

Její tvary se roztekly natolik, že dostala název blobfish a přezdívku Mr. Blobby. Zcela nezaslouženě – živý blobfish, jinak tlustohlavec tasmánský, vypadá natolik odlišně, že byste nezaznamenali žádnou podobnost.

Jeho vzhled totiž utváří prostředí s vysokým tlakem vody. Pohled na jeho starou fotku je ale zřejmě stále natolik zábavný, že na internetu vyskakuje stále. Nepochybně právě díky své popularitě vyhrál letos v březnu každoroční soutěž o novozélandskou rybu roku.

Nicméně případ tlustohlavce tasmánského má i jiný rozměr – ukazuje zásadní problém, s nímž se potýká výzkum hlubokomořských forem života. Do laboratoře k pozorování a studiu se zkrátka nedají odvézt. A zprostředkované pozorování kamerových záznamů nemůže dát zdaleka odpověď na všechny otázky.

Změna podmínek je smrtící

Zkoumání tlustohlavce, který žije v hloubkách kolem 1 000 až 1 500 m, přinesl aspoň nějaká vysvětlení, jak se může tělo obrovskému tlaku okolí přizpůsobit, a dokonce ho využívat. Mr. Blobby má velmi málo kostí.

Ty jsou navíc měkčí a chrupavkovité, čím se snižuje riziko, že by se tlakem zlomily. Má také málo svalů a místo šupin volnou kůži. Jeho skelet sice nedokáže udržet tvar těla, ale to tlustohlavci nevadí.

Pomáhá mu voda, která na rosolovité tkáně tlačí ze všech stran, a tím tělo tvaruje. Aby ho nezdeformovala, tomu brání protitlak, který vytváří vodnatá vrstva tkáně. Hustota jeho tkání má ještě další úkol:

Je jen o něco menší než hustota mořské vody, což mu pomáhá, aby ho tlak nedržel u dna a mohl se vznášet lehce nad ním. Tlustohlavec je tak dokonale přizpůsobený podmínkám, v nichž žije, že vytažení na hladinu nemůže přežít.

Tlak na jeho tělo klesne asi stonásobně, takže se tkáně rosolovitě uvolní, přesně tak, jak jeho snímek ukazoval. Proto se nedá vylovit k pozorování, a tak je známo pramálo podrobností o způsobu jeho života a rozmnožování.

Předpokládá se, že stejně jako jiné hlubinné ryby žije dlouho, určitě přes 100 let. Vědci si ani netroufají odhadnout, kolik tlustohlavců vlastně je. Neví se ani, jestli mají přirozené predátory.

Celý článek si přečtete ve vydání 7/2025

Kateřina Pavelcová