Zvířata si samozřejmě pamatují informace důležité pro přežití, především kde najít potravu. Některé druhy si však v dlouhodobé paměti uchovávají i své zvířecí a lidské známé, a to klidně desítky let po odloučení.

Skupina slonů se blíží k muži stojícímu v mělké vodě. Obklopí ho a opatrně se ho dotýkají svými choboty. Na dojemném virálním videu z roku 2021 se ošetřovatel Darrick Thomson z thajského záchranného zařízení pro slony vítá se svými svěřenci po odluce trvající 14 měsíců.

Po mnohem delší době, a to dlouhých 32 letech, poznala svého bývalého chovatele slonice Kirsty z německé zoo v Neunkirchenu. Peter Adamson se o ni staral v 80. letech v dnes již zaniklé zoologické zahradě v Glasgow.

Adamson je přesvědčený o tom, že ho slonice poznala podle hlasu. Je to patrné i z populárního videa z jejich znovushledání v roce 2019. To jsou jen dva příklady schopnosti slonů si uchovávat vzpomínky na lidi z velkého množství pozorování zaznamenaných v médiích a knihách.

Nedávno k nim přibyl vědecký důkaz, že kromě zdrojů potravy a migračních tras mají skutečně v dlouhodobé paměti i lidi.

Poznají bývalé chovatele?

Studie probíhala v německé zoologické zahradě Serengeti Park v Hodenhagenu a byly pro ni vybrány dvě slonice africké, matka s dcerou. Obě žily až do roku 2008 v zoo v Berlíně, proto se experimentu měli zúčastnit tři jejich bývalí chovatelé.

Jeden z nich se setkal se starší Bibi už v roce 1987, když ji jako dvouletou přivezli ze Zimbabwe. Další dva chovatelé pečovali o Bibi 8 a 10 let. Mnohem kratší zkušenost s těmito chovateli měla Bibiina dcera Panya, která se v Berlíně narodila.

Když jí bylo asi 15 měsíců, byla spolu s matkou přesunuta do zoo v Halle. Odtud se po nějaké době stěhovaly do Hodenhagenu, tentokrát odděleně, několik let po sobě. Bibi se tedy za svůj život setkala už s mnoha lidmi a Panya byla v Berlíně jen jako mládě, kdy se mozek teprve vyvíjel.

Jak to probíhalo

Výzkum vedl Martin Kränzlin, student z Univerzity Kristiána Albrechta v Kielu. Se svým týmem chtěl zjistit, podle čeho vlastně sloni po letech lidi poznávají. Zaměřili se tedy na oddělené zkoumání čichových, zrakových a sluchových podnětů, aby zjistili, co u slonů vyvolává vzpomínky.

Do studie zapojili kromě bývalých chovatelů také tři současní z Hodenhagenu a dále šest mužů, kteří nikdy v zoologických zahradách nepracovali a byli přibližně stejného věku a výšky jako chovatelé. Pro testy čichové paměti rozdali všem účastníkům experimentu trička, která měli nosit vždy po dobu osmi hodin v noci.

Předtím se měli osprchovat, ale bez navoněné kosmetiky a měli zakázané antiperspiranty. Cílem bylo co nejvíce eliminovat rušivé vlivy, které by mohly výzkum ovlivnit. S účastníky dále vytvořili pro slony nahrávku německé věty “Hallo, guten Morgen, wie geht es dir?” (v překladu „Ahoj, dobré ráno, jak se máš?“), a to v několika provedeních v různém prostředí. Také pořídili jejich fotky v tmavém oblečení a před bílou zdí.

Rozhodující je čich

Experiment byl rozložený do několika dnů, během kterých předkládali slonicím v relativně nerušeném prostředí jednotlivé podněty. Bibi i Panyu zaujala především trička od bývalých berlínských chovatelů, zvedaly je, dlouze zkoumaly a zabývaly se jimi.

O ostatní trička velký zájem nejevily. Také u nahrávek a fotografií věnovaly větší pozornost chovatelům, ale rozdíl už nebyl tak výrazný. Výzkum tak prokázal, že si sloni i po dlouhém odloučení mnoha let vzpomenou na lidi, kteří se o ně starali, a že je pro ně rozhodující právě čich.

Ani šimpanzi nezapomínají

Nejen sloni si pamatují lidi, se kterými se setkali. Ukazuje to například dojemné video z roku 2016 z Burgers‘ Zoo v nizozemském Arnheimu. Ve výběhu leží schoulená nemocná a stará šimpanzice jménem Mama, která už příliš nereaguje a odmítá i potravu.

Pak se ale objeví její starý známý, biolog Jan van Hooff, kterého Mama nějakou dobu neviděla. Celá se rozzáří a začne ho objímat, chytat za ruku, a dokonce si od něj vezme i něco k snědku. Mama znala Jana van Hooffa od roku 1972, kdy tento odborník na výzkum primátů zakládal v Burgers‘ Zoo chov skupiny šimpanzů. Zemřela asi týden po setkání se svým lidským kamarádem.

Fotky starých známých

Také odborníci na primáty, tentokrát z Harvardovy univerzity a ze skotské Univerzity v St. Andrews, si všimli toho, že šimpanzi, kteří je znají, na ně reagují jinak než na běžné návštěvníky zoo. Usoudili, že výbornou paměť budou mít i na příslušníky svého vlastního druhu.

Jelikož se tomu ještě žádný výzkum nevěnoval, tak se to rozhodli otestovat. Do studie zapojili šimpanze učenlivé i bonobo ze tří zařízení, kterými byla skotská Zoo Edinburgh, belgická Planckendael Zoo a japonská záchranná stanice Kumamoto Sanctuary.

Celkem se jednalo o 26 zvířat. Vědci ve spolupráci se zoologickými zahradami sestavili soubor fotek dávných známých – šlo o šimpanze, kteří byli přesunuti do jiných zařízení, nebo zemřeli. Jako minimální dobu odloučení zvířat zvolili 9,5 roku.

Zajímali je kamarádi

Samotný experiment probíhal tak, že šimpanzům ukázali vždy dvojici fotek. Na jedné byl jejich starý známý, na druhé byl šimpanz, kterého nikdy neviděli. Vědci přitom neinvazivním způsobem sledovali pohyb očí testovaných zvířat, aby zjistili, kterým fotkám věnují větší pozornost.

Výsledky byly jednoznačné, šimpanzi učenliví i bonobo si mnohem déle prohlíželi fotky starých známých. Také se zjistilo, že výjimečnou pozornost věnovali fotkám zvířat, se kterými měli blízký a kladný vztah.

Šimpanzům dokonce nedělalo problém poznat jedince, kterého neviděli 26 let. Zajímavé je, že podobně zaměřené studie u lidí ukázaly, že podobu našich známých začínáme zapomínat po přibližně 15 letech po odloučení, ale v určitých případech si dovedeme vybavit obličeje, které jsme neviděli skoro 50 let.

Delfíni se nepletou

Pro slony i lidoopy žijící ve skupinách s propletenými vztahy a vazbami je samozřejmě důležité, aby si své druhy pamatovali. Vědí tak, komu mají pomáhat, a komu se raději vyhnout. Podobné je to u delfínů, jejichž paměť je také mimořádná, což dokládá studie z Chicagské univerzity.

Odborník na kytovce Jason Bruck se v ní zaměřil na speciální zvukové signály, kterými se delfíni dorozumívají. Jedná se o širokou škálu zvuků, které připomínají hvízdání, klikání a mlaskání. Delfíni se mezi sebou rozeznávají pomocí těchto hlasových signálů.

Jason Bruck studoval zvukové projevy 43 delfínů chovaných v různých amerických zoologických zahradách. U každého zvířete se mu podařilo identifikovat unikátní zvuk, který používá při kontaktu se svými druhy.

Dále testoval, jak delfíni reagují na vokalizaci svých známých v porovnání s neznámými delfíny. Výsledky byly jednoznačné, zvířata mnohem více zajímaly zvuky typické pro jejich známé. Intenzivně reagovali i na hlasové projevy svých druhů, se kterými nebyli v kontaktu 15 až 20 let.

Krkavčí paměť

Další zajímavá studie zvířecí paměti vznikla na Vídeňské univerzitě. Biologové Markus Boeckle a Thomas Bugnyar se zaměřili na krkavce, jejichž inteligence bývá přirovnávána k lidoopům. Předpokládali, že budou mít dobrou paměť na své druhy, které dlouho neviděli.

Do studie zahrnuli 16 krkavců z různých zoologických zahrad a od soukromých chovatelů. Pečlivě zmonitorovali, jaká zvířata se dříve znala, a také to, jak dobře spolu vycházela. Pro testování nahráli krátké zvolání „rab“, které obvykle slouží k obraně teritoria.

Zjistili, že krkavci reagují výrazně odlišně na volání starých známých, než když slyší neznámé ptáky. Ještě zajímavější ovšem bylo, že svoji odpověď přizpůsobovali tomu, jaké vztahy s daným jedincem měli.

Není tedy vyloučeno, že příroda obdařila příslovečnou sloní pamětí více druhů, než zatím tušíme.

Kateřina Pavelcová