Anhedonie je snížená schopnost až neschopnost prožívat příjemné pocity. Zpravidla je spojována s depresí, vyskytnout se však může i u lidí trpících schizofrenií či Parkinsonovou chorobou. Občas ji ale zažívá většina z nás, když už je stresu, který musíme snášet, zkrátka příliš. Vědci nyní zjistili, co za tím vězí…..

Schopnost radovat se či mít z něčeho potěšení, je nesmírně důležitá, často bývá hnací silou při učení se a poznávání něčeho nového, stejně tak dodává sílu pokračovat v těžkých životních situacích. Ovšem až 70 % pacientů trpících depresí není schopno prožívat dobré emoce, trpí tak zvanou adhedonií, neschopností radovat se.

Ta je spojena i s dalšími neurologickými a psychiatrickými stavy. Jedná se o těžce léčitelný syndrom, přitom právě po návratu schopnosti radovat se pacienti baží nejvíce.

Dočasně se adhedonie může vyskytovat i u lidí, kteří jsou pod velkým tlakem a zažívají enormní stres. Zdá se však, že ne u všech, roli přitom sehrává odolnost vůči stresu. Mazen Kheirbek, neurolog z Kalifornské univerzity v San Franciscu, se spolu se svými kolegy rozhodl, aby porozuměli tomu, jak mozek vyvolá adhedonii, studovat myši vystavené stresu.

Stresorem bylo v tomto případě jejich vydání napospas větším a agresivnějším hlodavcům.

Stresované myši se neradují z odměny

Myši mají obvykle rády sladkou chuť, pokud si mohou vybrat, preferují oslazenou vodu před čistou vodou. Ovšem při stresové zátěži během testu některé myši preferovaly čistou vodu před sladkou, což Kheirbek a jeho spolupracovníci ohodnotili jako myší verzi adhedonie.

Některé jiné myši ale i ve stresu preferovaly oslazenou vodu. Ty vědci označili za „odolné vůči stresu“. Když následně podrobili zkoumání mozkovou aktivitu myší odolných vůči stresu, zjistili, že komunikace mezi amygdalou a hipokampem je u těchto jedinců silná.

Oproti tomu u vystresovaných myší, náchylných k anhedonii, byla komunikace mezi těmito dvěma částmi mozku fragmentovaná.

Aby ji zlepšili, vstříkli vědci těmto myším do těla sloučeniny, které urychlovaly komunikaci mezi neurony v cílových oblastech mozku. To vedlo k tomu, že na stres citlivé myši začaly preferovat cukrovou vodu častěji než předtím, navíc byla jejich mozková aktivita podobá té u odolnějších myší.

Dále odborníci odhalili spontánní aktivitu ve specifické části amygdaly u odpočívajících myší, která je známkou prožitého minulého traumatu. V budoucnu by mohla být spolehlivějším ukazatelem stresu u myší než jejich chování, jako je například snížená chuť k jídlu.

Rozdílné zpracování informací

Rose Bagotová, neurovědkyně z McGill University v kanadském Montrealu, která se na studii nepodílela, se domnívá, že data jasně dokazují, že existuje rozdíl v tom, jak stresu odolné a naopak na stres citlivé myši zpracovávají informace o odměnách.

Říká k tomu: „Lidé často o adhedonii zjednodušené uvažují jako o neschopnosti prožívat potěšení, tato studie ale ukazuje, že jde spíše o změny ve schopnosti využívat informace o odměně k řízení chování.“.

Potvrzením toho, že i u lidí je adhedonie zřejmě důsledkem změněné komunikace mezi různými částmi mozku, jsou informace o mozkové aktivitě, kterou přinesly terapeutické elektrody implantované do mozků lidí s epilepsií či depresí rezistentní na léčbu.

V této studii studovali vědci spojení mezi amygdalou a hipokampem, do budoucna se chce Kheirbek se svými kolegy zaměřit na prefrontální kůru, která hraje klíčovou roli při regulaci emocí.

Zdroj: Nature