Ke konci života už byl zcela slepý, přesto stále úspěšně velel husitským vojskům. Jeho muži ho respektovali jako geniálního stratéga, stejně jako nepřítel. Kontroverze budil už za svého života a rozdílné názory přetrvávají po celých 600 let.

Přesně tolik uplynulo od jeho smrti. Co o Žižkovi (ne)víme?.

Jméno Jan Žižka z Trocnova (1360–1424) si většina lidí okamžitě spojí s obrazem šedivého muže s palcátem, páskou přes oko a mohutným knírem. Většinou bude mít i stejnou tvář. Jenže ta nebude jeho, ale herce Zdeňka Štěpánka (1896–1968), který ho hraje ve filmové trilogii z 50. let tak sugestivně, že si ji paměť národa s husitským vůdcem doslova ztotožní.

Ztracen v historii

Ve skutečnosti totiž nevíme, a nejspíš nikdy vědět nebudeme, jak husitský hejtman vypadal. Nedochovala se žádná podobenka, žádný autentický popis z doby jeho života, dokonce ani lebka (nanejvýš snad jen část), ze které lze podobu rekonstruovat.

Nejstarším zpodobněním je hlavička z polychromované opuky z roku 1516, tedy z doby více než 90 let po Žižkově smrti. I ta je přitom spíš ideou než historickou ozvěnou reálné podoby.

„Nevíme ani, jakou měl barvu hlasu, jak gestikuloval ani v jakých zvycích si liboval,“ píše v knize Jan Čornej. Jeho slova potvrzuje také Filip Velímský z Archeologického ústavu AV ČR, Praha, který se podílel na průzkumu údajné kalvy (části lebky) husitského bojovníka, uložené v Žižkově síni v Čáslavi.

Záhada Žižkovy lebky

Kosti a část lebky se našly v roce 1910 při opravách kostela sv. Petra a Pavla. Jenže žádné vědecké zkoumání za celé 20. století zatím domněnku, že je kalva reálným ostatkem Jana Žižky, ale nepotvrdilo, avšak ani nevyvrátilo.

Aktuálně se kalvě (společně s dalšími předměty: zlomky dřevěných destiček, zbytky textilu a fragmentem keramické mísy) věnují vědci z Ústavu jaderné fyziky AV ČR a Archeologického ústavu AV ČR, Praha. Radiouhlíkové datování naznačilo, že některé ostatky skutečně mohou pocházet z první poloviny 15. století. Ani to ale není důkazem.

„Odborná historická obec je ve věci ztotožnění čáslavské kalvy s ostatky vojevůdce dlouhodobě skeptická,“ upozorňuje archeolog Filip Velímský. „Neexistuje žádný soudobý věrohodný pramen, který by uložení v Čáslavi zmiňoval.

Tradice o Žižkově hrobu je doložena až o několik generací později, navíc nejednotně,“ dodává archeolog.

Doba se mění a Žižka s ní

Ba co víc – zmatky do aury Žižky a jeho podoby vnášeli po staletí ti, kteří ve své době žili a vládli. Jeho zpodobnění se měnilo podle aktuálních politických požadavků a dobových trendů. Po období obdivu přišli Habsburkové, kteří společně s katolickou církví cílenou kampaní deformovali a dehonestovali husitské hnutí i jeho hrdiny.

Zejména Jana Husa (1364/76–1415), jehož měl coby duchovní vzor Čechů nahradit Jan Nepomucký (asi 1345–1393) s poselstvím „buď poslušný a mlč“, a rovněž právě Žižku, kterého zobrazovali v podobě poněkud karikované bestie s nízkým čelem, orlím nosem, krutýma očima a krvelačným výrazem.

Další proměna nastala v období národního obrození, kdy byl vrácen do role národního symbolu a získal vzhled udatného reka, byť samozřejmě ve verzi poplatné době.

Vousáč, nebo holobrádek?

Göttingenský rukopis z konce 15. století zobrazuje Žižku hladce oholeného. Stejně jako Jenský kodex z téže doby. Ten ho však na jiné straně zobrazuje i s plnovousem. Na dalších obrazech a sochách měl pak vousy všech typů a délek.

Od krátkého udržovaného plnovousu až po dlouhé, neudržované roští. Podle řady historiků však s největší pravděpodobností opravdu nosil pouze knír. Zamlada totiž sloužil v polské armádě a jak ve své knize Z dějin vousu tvrdí Josef Svatopluk Machar (1864–1942):

„Krojem i úpravou vousů přizpůsobil se Polákům, a ti holili brady, nechávajíce pouze knír.“ Nepřímým důkazem, že zůstal kníru věrný i později, může být zvyk husitů holit si brady a nosit jen výrazný knír:

„Ten přirovnáván byl k podsebití, ochozu vyčnívajícímu nad branou, jako onen knír nad otvorem úst.“ Jakou měl barvu, ovšem netušíme. Některé prameny mluví o tmavých hnědých vousech a vlasech, jiné, třeba od historika Zachariáše Theobalda (1584–1627), však Žižku popisovaly jako muže s ryšavými vlasy a kníry.

Pravé, nebo levé?

Jisté není ani to, o které oko vlastně přišel. Zatímco na opukové hlavičce z roku 1516 měl pásku přes levé oko, na většině známých vyobrazení ji má přes oko pravé. Ať je to obraz Mikoláše Alše (1852–1913), čáslavský pomník Josefa Václava Myslbeka (1848–1922) nebo jezdecká socha Bohumila Kafky (1878–1942) na Vítkově. Také filmový Žižka zamračeně hleděl na nepřátelské šiky levým okem.

Fakta nemá ani největší český odborník na husitství Petr Čornej. „Víme jen, že byl jednooký od dětství. Jak, kdy a o které oko přišel, prostě zůstává předmětem dohadů,“ píše v knize Jan Žižka – Život a doba husitského válečníka.

Co snad víme, je, že o první oko pravděpodobně přišel někdy kolem 12 let.

Pokud však kalva nalezená v roce 1910 patří opravdu Žižkovi, pak je správnou variantou páska přes levé oko. Zkoumání části lebky totiž odhalilo v oblasti levé očnice vážné sečné zranění utrpěné během dospívání.

Navíc tento fragment prozradil, že v důsledku zranění oka došlo ke zborcení a deformaci levé tváře, to vedlo k asymetrii nosních kůstek a také to „mělo vliv na úpon důležitého žvýkacího svalu“, jak psal ve své knize Miroslav Ivanov (1929–1999).

Byť mu to nic neubíralo na významu nebo válečnické genialitě, nebyl znetvořený husitský hejtman rozhodně žádný velký krasavec.

Slepý, přesto vlivný

Zato víme, že o druhé oko přišel roce 1421 při obléhání hradu Rabí. Poslední tři roky tak vojskům velel zcela slepý. České prameny toho o Žižkovi už nejspíš moc neřeknou, ale dosud neobjevené informace mohou ukrývat třeba zahraniční archivy.

Detektivní práce historiků, kteří odhalují skutečnost pěkně střípek za střípkem, tedy rozhodně nekončí ani po více než 600 letech.